Gay povídky

Miluje ten pohled zezadu, jak se mu penis pohupuje pod kulkama. Vezme ho do dlaně. Igo zaskučí. Nechce se takhle udělat, nesnáší to. Když ho David honí zezadu na čtyřech jako čokla. Dráždí ho u toho dildem. Nesnáší to a stejně se udělá, protože to nejde oddálit. Už to nejde. David zpracovává jeho péro čím dál tím rychleji, nabodává ho na uměláka, až Iga nutí přirážet na všech čtyřech jako čuba.

To se mu snad zdá! Týna to na něj hodila fakt dobře, než se vůbec nadechl, rozhlédl okolo, zašel se pozdravit s Markem u baru a stihl mít trému, už trčel na pódiu, držel krok, rytmus a nevnímal nic jiného než kapelu za sebou a světla, přes která nic neviděl. Ještě že ty taneční pohyby si fakt relativně pamatoval, takže nebylo hned na první pohled poznat, že nahoře mezi holkama nemá vlastně co dělat. Každopádně, až z podia spadne, tak svoji příliš akční kamarádku prodá do otroctví. Tohle jí fakt nedaruje!

Dneska Páníček od rána nebyl doma a před chvílí mi přišla SMS, že je na cestě domů a mám na něj čekat připravený. Dobře, už se nemůžu dočkat. Mám pro něj překvapení a teď je ta správná chvíle ho použít. Vytáhnu ze své tajné skrýše, no tajné, spíše soukromé, kam Páníček nikdy nechodí, několik propriet a jdu se rychle připravit. Chtěl bych se pro svoji Lásku dnes pěkně vyzdobit.

Dovolil mu, aby ho vedl po cestě ke zdánlivě temné straně, a ukázal mu, jakou rozkoš dokáže vytěžit z bolesti. Přestal mu vzdorovat, nechal ho, aby přivedl jeho ruce k těm nádherným ztvrdlým bradavkám, a nechal se přimět mu je mačkat, kroutit a drtit mezi prsty, až se vzpínal v bolestivých grimasách, přesto mu nezpochybnitelně dával posunky znamení, aby se neopovážil přestat.

Ve sprše jsem si Damiána k sobě konečně přitiskl a políbil. Neodolal jsem a přejel mu rukou nejen přes hrudník, ale i přes rozkrok. Líbilo se mi, že reaguje okamžitě. Ale on se odtáhl a přes šumění vody mi do ucha zašeptal: „Nejsme tu sami, neprovokuj.“ Tak jsem toho hodně nerad nechal.

Po nějaké době to najednou přijde. Představa. Zamlžená a neurčitá vzpomínka, která dostává konkrétní rozměry. V jednu chvíli jedu na kole, prohlížím si krásku jdoucí na protější straně silnice a v tom letím vzduchem. Někoho srazím, když otevřu oči, koukám na Jonatana. Tohle se stalo už téměř před pěti lety. Pohlédnu dolů na ten stejný obličej, jaký jsem měl před chvílí před očima. Na Jonyho, který výjimečně kouká před sebe, ale nejspíš zaznamená pohyb nad svou hlavou a též ke mně stočí zrak. Jako kdyby námi náhle projel elektrický výboj. Hlavně tedy mnou.

Začal chodit pracovat na lavičku do parku, čekal na mladíka a často se i dočkal. Bylo to jako droga, den, kdy nepřišel, byl k nesnesení. Uvědomoval si, že stačí gesto, slovo a snad by měli možnost promluvit si. Měl ale obavu, že když to udělá, přijde i o ty malé chvíle, bez nichž by už nemohl být.

„Neplatí mi za sex. Máme medzi sebou určitý druh… proste vzťah. Ale to je jedno. No tak ten chlap, čo bol s ním…, mal by záujem o spoločnosť…, o tvoju spoločnosť.“ Viktorovi zabehla slina. Prudko sa nadýchol a rozkašľal. Pár ďalších cestujúcich na neho upriamilo svoju pozornosť. Viktor sa znova narovnal. „Čo? Veď to bol krásny chlap…, takí ako on… za to nemusia platiť?“ 

Svatý Valentýn – nejhloupější a nejsentimentálnější svátek, jaký mohli v Americe vymyslet. Nikdy jsem dost dobře nechápal všechna ta srdíčka, medvídky a přáníčka. Rozněžnělé dvojice, mrznoucí v parcích nebo spěchající na večeři do natřískaných restaurací. Nechápal jsem účel toho svátku a neměl jsem ho rád. Vždyť lidé se milují po celý rok. Nebo se mýlím? Ale co já tady mohu filozofovat, mě nikdy ještě láska nepotkala, nepočítám-li pár jednorázovek nebo chabých týdenních pokusů, které končívaly většinou fiaskem.

„Ugh! Dnes nebudu mít svůj den,“ napadlo ho hned po probuzení. Ranní pohled do zrcadla mu tuhle teorii potvrdil. Vypadal jako obrázek. Od Piccasa. V odraze na něj koukala divná, zubatá šmouha a on si pro jistotu zkontroloval, jestli nemá oko v podpaží. Fajn, bylo třeba s tím něco dělat – povinnosti nepočkají. Sprcha, cereálie, honem popadnout kolo a vzhůru do školy.

Kousek od lesa je maličké městečko, ve kterém stojí továrna, a v ní pracují dva bratři, Jan a Marián. Chlapci to jsou jako lusk, příroda na nich rozhodně nešetřila. Ten den jako každý jiný po práci vyrazili k domovu v sousední vesnici na druhé straně lesa. Nasedli do autobusu a už se těšili na večeři i postel. Osud s přírodou však byli proti. Když bratři měli přejet po jediném mostě přes jedinou řeku v kraji, zjistili, že dlouhotrvající deště rozvodnily tok a ten strhnul most. Jak se teď dostanou domů?

Po týdnu noc o samotě. Nemohl jsem pořádně usnout. Moje postel se mi zdála přehnaně velká a náruč zoufale prázdná. Vlastně to měly být noci dvě, ale ráno přišel Damián jako obvykle s notebookem a obrovskými kruhy pod očima.

A víte, co? Já nad tím vážně nechci přemýšlet. Už ne. Znova už prostě ne. Žádný co by kdyby, žádný že jsme volové oba. Žádný, že to je celé jak z nějaké ujeté telenovely. Lidi se chovají jako blbci docela často. Proto teď hodlám udržet si chladnou hlavu a soustředit se na přítomnost a budoucnost po boku Sáry.