Gay povídky

Viktor zostal stáť a šokovane hľadieť do tmavo hnedých očí. Párkrát rýchlo zažmurkal, ako keby čakal, že sa obraz pred ním rozplynie. „Viki,“ Andrej sa zhlboka nadýchol a pohľadom prebehol po mladíkovi pred sebou. Žlté tričko mu zvýrazňovalo oči. Bol rovnako pekný, ako keď ho videl po prvýkrát. Len ruky a ramená mal svalnatejšie. Andrej sa na neho nervózne usmial a pohľadom sa vpíjal priamo do veľkých zelených očí. Zrazu nevedel, čo povedať.

Ťukal do počítače. Během několika málo minut jsem pověsil na věšák kromě ponožek všechno, co jsem měl na sobě. Teď budu hrát vabank. Co když jsem se mýlil v odhadu? Tak mě s trapasem vykopne, nic horšího mi nehrozí. Když se otočil od stolu, už jsem ležel na zádech na vyšetřovacím lehátku úplně nahatý a urovnával jsem si předkožku. Zarazil se, to ano, ale jen na chvilku. Z role profesionála nevypadl na déle než pár vteřin.

Pohyboval jsem v říši vlastní mysli a fantazie, která mi kreslila obrazy všeho, co bych s ním ještě zažít chtěl. Překvapivě to nijak nesouviselo s tím, že jsme nemohli kvůli době sdílet spousty věcí, které obvykle spolu dva lidé dělají. Někam jet, něco vidět. Seznamovat se s novými lidmi jako pár, který k sobě patří. 

„Hledal jsem tě všude po městě a ty si tu klidně spíš,“ zašeptá naštvaně Jony. „Zašukali jste si?“ dodá. Aha, asi už jsem doma (myšleno v přeneseném slova smyslu, protože doma fakt nejsem). Jako tradičně jsem místo řešení problémů vytvářel další, že jo. Však jsem o tom už párkrát mluvil: blbeček už od malička a nezměním se nejspíš ani v šedesáti.

V časech tak dávných, že už nikoho není, kdo by na ně vzpomínal, a do našich dnů ničeho z nich uchováno nezůstalo, neb v těch dobách želva, na jejímž krunýři náš svět se nachází, ještě mladá a bujná byla a země se často proto otřásala. V jedné zemičce tak malé, že její jméno nikdy nikdo nezapsal, žil byl mladý koželuh. Máma i táta už mu umřeli a on v malém stavení u bujného potoka daleko za městem sám žil a hospodařil. Podle toho potoka mu také lidé Jakub od Potoka říkali.

Dima nebyl schopný se pořádně soustředit na knížku, kterou držel v ruce, a opakovaně četl jednu řádku. Náhle lampička blikla a zhasla. Kruci! Vstal, sklopil žaluzie a vykoukl ven – tma jak v pytli. Vypadl proud, nejspíš v celé čtvrti. Rodiče mají po televizním seriálu. Bůhví, jak dlouho to potrvá, jestli záplava sněhu přervala vedení… Jednou byli bez proudu skoro tři dny. Naštěstí mají v domě topení na plyn a plynový sporák, ale kamarád bydlí na sídlišti, kde mají na elektřinu všechno. Ti si ráno ani neuvaří čaj.

Už dobré půl hodiny se s ním Kristýna u něj doma dohadovala o sobotním programu. Diskuze to byla natolik vážná, že u ní dokonce oba stáli, byť se on opíral o kuchyňskou linku a ona o parapet. To se jim stalo naposledy před třemi lety, kdy ho naštvala laxním přístupem k jejich společné práci do školy. Tehdy mu bouchly saze a on jí řekl, co si o tom myslí. Od té doby jsou nejlepší kamarádi – a taky se od té doby nehádali.

Jmenoval se Angelo a ve všem dělal čest svému jménu. Jen ta křídla mu chyběla. Když ho Fabián uviděl poprvé, prodělal šok. Nic podobného ještě nikdy nezažil. Nejdříve se mu zastavilo srdce i dech a polil ho pot. Když už si myslel, že umře udušením, zalilo ho horko a srdce se rozběhlo takovým tempem, až to vypadalo, že mu zkouší vyskočit z hrudi. Navíc vrcholem toho všeho bylo, že jeho čůrací aparát ztvrdnul a vytrčil se pod hábitem do prostoru.

Ben neměl nejmenší tušení, co se za ním děje. Slyšel akorát, jak si Kamil něco vytahoval z batohu… a nic dalšího. Neměl žádnou šanci zjistit, co Kamil dělá… nebo co se chystá udělat…, a to ho samozřejmě vzrušovalo… Po chvilce soustředěného napínání všech smyslů to Ben vzdal. V tom tichu se ničeho nedopátral, a tak zavřel oči…, nechal svou fantazii, ať se rozběhne…, a soustředil se jenom na to, v jaké situaci se právě nachází…, a na své vlastní představy toho, co by se mohlo dít dál.

Na chvilku jsem se zasnil, jak bych trestal zrovna jeho. Samozřejmě něžně a s láskou. Ale to nebyl ten úplně nejlepší nápad. Stokrát jsem si mohl říkat, že ho nemůžu a nesmím mít stále plnou hlavu, ale moje emoční Já se tomu racionálnímu jen vychechtalo a dál si vedlo svou. O těle ani nemluvím.

Neuvěřitelné, že? Je to vážně on? Ten člověk, kvůli nemuž jsem před třemi lety téměř umíral láskou, ale bál se mu cokoliv říct, protože vždycky ucukl před jakýmkoliv sblížením, uhnul, odtáhl se, přerušil kontakt. Víte, domníval jsem se, že už se ten kluk nedokáže vytasit s něčím, nad čím bych úžasem oněměl. Ano, je pravda, že mi tohle řekl i v té hospodě (teda spíš tomu barmanovi…). Jenomže takhle na tom parkovišti, ve tmě a v liduprázdnu, všechno dostávalo daleko reálnější a hlubší rozměr.

„Jste v pořádku? Omlouvám se, v pět ráno jsem nikoho nečekal, je to moje chyba, promiňte. Jak je vám? Vezmu vás do nemocnice, jen na sebe něco hodím,“ chrlil ze sebe omluvy, v hlase zřetelná starost. Tomáš konečně pořádně zaostřil pohled. Vážně vypadal jako zápasník, široká ramena, svalnatý hrudník, břicho jako skála, stehna vzpěrače a vypracovaná lýtka, vyděšené černé oči v neoholené tváři. Mluvil na Tomáše rozechvělým, hlubokým hlasem. Byl prostě zatraceně sexy.