Gay povídky

Ubytováni budeme v penzionu, protože naše snobská těla nemůžou přece ležet v chatce nebo normálně ve stanu. Proč snobská? Inu během těch dvou dní, co navštěvuji soukromou vysokou školu v Brně, jsem zjistil, že sem chodí fakt jen ti lepší a bohatší. Ne teda naprosto všichni, ale drtivá většina mých spolužáků je dost za vodou. Jonatan mě úspěšně sere (to se jinak říct nedá, pardon) stejně jako já jeho. Ovšem včera došlo k překvapivému zlomu.

„Moc se neraduj, protože tě seřežu tak, že se nehneš. Dva chlapi mají zlámaný kosti, tak to slízneš i za ně,” vyhrožoval Górdan temně. „Jsem zastánce klasické výchovy. Tenhle tvůj malér spraví jedině rákoska a pak pořádné ošukání. A kdy máš dost, to rozhodnu já,” usmíval se sladce. „Jen co se dáš dohromady, začneme. A neboj, vymrdám tě tak, že z toho budeš křičet i ze spaní.”

„Kite! A tohle, s čím jsem se ti svěřila, nikomu neříkej. Vím, že by lidé měli být informovaní, ale ne tím, že vypustíme nějakou informaci takhle necíleně ven. Mohla by vzniknout panika, fámy, které by lidé vymýšleli, by zcela jistě způsobily víc škody než užitku, chápeš. A to, že je virus uměle vypuštěný, to se v žádném případě nesmí dostat ven. Válečný konflikt s Čínou, která je jedna ruka se Severní Koreou určitě nikdo nechce. Jsou to psychopati a tohle si musí v tichosti vyřídit vlády mezi sebou. Já pevně doufám, že to, co jsem ti řekla teď, hned zapomeneš a nikdy, ani kdyby tě mučili, tohle nikomu nevyzvoníš.“

Kamil přešel za Benova záda a dovedně mu spoutal zápěstí k sobě. Tělem mu sice pomaloučku a pozvolna, přesto ale celkem intenzivně projížděly vlny vzrušení. I když to dělám už po tolikátý, stejně se toho nedokážu nabažit! „Škoda, že nemůžeš vidět, jak to vypadá úžasně sexy,“ pronesl polohlasně, když byl hotový, a o krůček od Bena poodstoupil, aby si ho mohl pořádně prohlédnout. Ben zkusil rukama pohnout… čistě jen proto, aby zjistil, že s nimi pohnout nemůže. „Ehm… já to nepotřebuju vidět…,“ řekl potichu. Kamil se usmál: „Já vím… A spokojenej?“ „Vždyť víš, že jo…,“ hlesl Ben.

Nebylo to po prve, co se líbal, ale po prve to byl vjem tak intenzivní, že zapomněl na všechno kolem. Na to, že člověk, který ho líbá, je jeho profesor, že je to někdo, kdo se za svou orientaci stydí natolik, že se maskuje vztahem se ženou. Nemyslel na to, že je v pozici žáka, který by si měl udržovat odstup, už jenom proto, že by se mu to mohlo škaredě vymstít.

Tak, kam to bude dneska? Nespokojeně sám nad sebou odfrkne. No taaak, na co si to hraješ? Moc dobře víš, kam to bude dneska. Bude to stejná trasa, jakou si poslední dobou vybíráš nejčastějc. Není moc frekventovaná, vede po starý asfaltce, lesem a částečně mezi poli, takže prostě super kombinace – málo lidí, ještě míň aut a k tomu čerstvej vzduch. A taky, ale to jenom tak mimochodem, vede do dědiny, ve který bydlí Jáchym.

Nigrum stál před sochou. Objevil ji náhodou, Ignis byl stejný, jak si ho pamatoval, na jeho lících slzy. To byl obraz, jež se mu vryl do paměti. Stařec v Ignisově náruči musel být Lukáš, poznával ho ve starcově bezvládném těle. Dotkl se tváře muže, který byl mrtvý, ve chvíli kdy se změnili v sousoší. Lhal mu, Lukášovi, spor mezi ním a Ignisem byl právě pro to, že on Ignise chtěl a Ignis jeho ne. Žárlil a využil první příležitost pro pomstu, za svůj úskok zaplatil a často na ty dva myslel.

„Pronásleduješ mě, Mário?!“ osopil se na mě Jonatan. Můj úhlavní nepřítel, kterého jsem v ten den potkal minimálně třikrát. Pokaždé to skončilo stejně hloupě. Poprvé jsem ho pokydal zmrzlinou, podruhé ledovou tříští a do třetice všeho zlého rovnou kávou. Naštěstí ledovou.

Všude byla tma a tu já rád. Dá se v ní schovat, utýct před světem. Přikrejt se a zalízt jen do svý bubliny, kam nemá nikdo jinej přístup. Už když jsem byl malej, schovával jsem se do tmy. Byla bezpečí. Měl jsem skrýš na půdě, kam jsem zalejzal, když se naši hádali a Sean nebyl doma. Vždycky mě tam našel, skrčenýho, vyděšenýho a ubrečenýho. Říkal mi tehdy cvrčku.

Mozek mi zamrznul a já cítil jen čirou touhu. Byl tak dokonalý! V té zástěře, se špinavýma rukama od těsta a neodolatelným zadečkem, který lákal a vábil. „Levi, teď ne,“ osočil se na mě. „Proč ne?“ ignoroval jsem jeho tón. „Peču, mám práci!“ „To počká!“ zašeptal jsem mu do ucha a vklouznul pod zástěru, abych nahmatal jeho poklad. Zalapal po dechu, ale odstrčil mě. „Teď ne!“ řekl už rázněji. Těžce jsem snášel jeho odmítnutí, ale odtáhl jsem se od něj. „Dobře, chápu,“ zavrčel jsem a nasraně odešel do svého pokoje pro ručník, abych si případně v koupelně dopomohl od bolestivého problému sám.

Voda kocoura nelákala. Prolezl křovím a vydal se po stráni vedle skály zvolna do výše lesa. Šelma prolézající džunglí… Uslyšel hlasy a prasknutí větvičky pod něčí botou. Zpozorněl. „Kočka! Škodná!“ vykřikl mladý hlas. Vyplašený kocour se otočil, proletěl křovím a uháněl dolů ze stráně. Domů! Co nejrychleji domů! Vyděsil ho hluk výstřelu a zvuk broků, které proletěly křovím, rvaly listí a lámaly drobné větvičky.

Když jsem zase začal normálně dejchat a bušící kladivo mi přestalo zpracovávat citlivý partie, odvedl mě Górdan do sprchy. Byl jsem příjemně vláčnej, i když nevystříkanej. S potěšením jsem ho ale nechal, aby mi namydlil celý tělo. Rád se mě dotýkal a jezdil mi po svalech. Hladil mě a mazlil se se mnou. Pak pustil vlažnou vodu, aby to moje horká prdel zvládla a vlezl se mnou pod sprchu.

Vykodrcal jsem se z pracovny a nakoukl do kuchyně, abych tam uviděl objekt mých tužeb, kterak stojí u linky a vyřvává s rádiem nějaký aktuální hit, který jsem v životě neslyšel. Kroutil u toho tou jeho sexy prdelkou, která se krásně vyrýsovala i v jeho zálesáckých kalhotách, které pořád nosil. Sluší mu, to uznávám a ta zbraň, která se mu houpe u pasu a k tomu kuchyňská zástěra. To je kombinace. Zakroutil jsem hlavou. Úžasná, sexy kombinace – ježkovy voči, já jsem úchyl, nikdy bych si nemyslel, že něco takového se mnou může tak zamávat. Cítil jsem, jak se mi klacek pomalu plní krví, přičemž poměrná část této krve patřila původně mozku, který tímto se mnou pomalu, ale jistě přestával spolupracovat.