Povídky

„Teda Roberte, ty si tu zase užíváš beze mě, ukaž, já ti s tím masem pomůžu," ozval se velmi nadržený hluboký hlas patřící pravděpodobně staršímu muži. Robert se beze slova zvedl a já ucítil cizí jazyk, jak se mi dobývá do dírky, vůbec jsem nevěděl, co je to za člověka, ale s Robertovým čůrákem v puse mi to mohlo být celkem jedno. Robert dál pumpoval svým robertkem v mém krku a funěl u toho jako nasraný býk.

Martin se svíjel, jak mohl, ale provazy byly pevně utažené. Jediné, čeho dosáhl, bylo, že se mu provazy bolestivě zařízly do masa. Náhle zaslechl jakýsi podivný zvuk. Co to bylo? Nikdy nic takového neslyšel. A pak cosi dopadlo vedle něj. Srdce se mu hrůzou zastavilo… Drak… V okamžiku, kdy se do kožešiny, ale i do jeho těla zasekly dračí spáry, mu hlavou proletěla jediná myšlenka: jak bude Ludvík nešťastný.

Jeho ruky kŕčovito držali volant a po červenej tvári sa mu kotúľali kvapky potu.
"Tak za toto si ešte večer užiješ," vyhrážal sa s úsmevom na tvári.
"Sľubuješ?" dobiedzal som.
"Ani nevieš ako," vyhlásil s úškrnom a viac to nerozoberal.

Když jsem byl u kolen a klečel jsem v kroužku mezi nimi na kolenou, vztyčila se kolem mé hlavy trojice nadržených ptáků. Na toho, co byl nejblíže, jsem se vesele podíval a silně na něj fouknul, až se rozkolíbal ze strany na stranu. Bezdomovci se stále usmívali a koukali na mě s úžasem, jak si počínám. Rozhoupaný pták mě pleskl přes tvář. Vzal jsem ho do ruky a dělal, jako že se na něj zlobím. Pak jsem si ho ale už vzal do své pusy a pomalu ho začal dráždit rty.

Pusa skončila tak náhle a prudko, až ma to zaskočilo. Jack ma jedným rýchlym pohybom otočil k sebe chrbtom a tlak jeho ruky na mojom chrbte ma prinútil sa oprieť oboma rukami o stenu. Uvedomil som si, o čo mu ide, až keď ma chytil za boky a ucítil som jemný tlak malého Jacka na svojom zadočku.

Pochopil som, čo sa odo mňa očakáva, ale nejako som sa nevedel prinútiť. Obával som sa pachu, ale to, čo môj nos zachytil, ma len viac zrušovalo. Opatrne a neskúsene som ho si ho vložil do úst a začal kývať hlavou. Cítil som, ako mi v ústach ešte rastie, a na chvíľu som zneistel.

„Neboj, to není můj styl zatahovat stopaře do lesa. Už jenom to bodavé jehličí není moc příjemné a já mám rád pohodlí,“ reaguji přímo na jasnou provokaci. Moje péro jeho pohled očividně magnetizuje a to na něj reaguje jak na vyvolávače hadů. Napraný v džínách v tomhle stavu nevydrží moc dlouho. Jestli to takhle půjde dál, budeme muset ale beze srandy za chvíli někde zastavit.

„Tak jsem tu… to nemyslíš vážně?!“
Krabice mi vypadla z rukou a nepříjemně zachrastila o podlahu.
„Já… koupím ti nový!“ Spěšně jsem polkl toho sladkého prevíta, co všechno způsobil.
„Myslíš, že ti to projde tak snadno?“ John se nebezpečně přibližoval. Zmohl jsem se na ústup, až jsem zády vrazil do skříně. Přiblížil se těsně ke mně.

- Jarku, padej se oblíknout a už mě neštvi. Něco jsme si domluvili, ne? - utrhl se na zrzečka, když se přišel do kuchyně napít "oblečený" jenom do mini ručníku. - Jenom jsem měl žízeň. - - Tak sis mohl nejdřív zajít z koupelny pro pyžamo, ne? A aspoň nekecej. Víš, že to nemám rád. - - Přehnete mě přes koleno a… - - Mám dojem, že občas by ti to nebývale prospělo. -

Nejmladší po něm se podívá, potom se osmělí. „Jmenuji se Layen, to je Leon a Lucian je v komůrce. Kdo jsi ty, pane?“ optá se tichým milým hlasem, který se vryje do princova srdce stejně jako tmavomodré oči.
„Jmenuji se Raien a jsem princem zdejšího království.“

„Tu máš buzerante posranej,“ začal na mě řvát ten chlap, co na mě skočil, a povalil mě na zem, „chlapi, dělejte, zmlátíme ho!“
Z křoví vylezlo dalších pár týpků, kteří neváhali a začali do mě kopat a různě nadávat.
„Kreténe!!“ řval jeden.
„Všechny by vás měli vyvraždit!!“ řval druhý, ale dál už jsem slyšel jen pár výčitek, protože ta bolest byla tak ukrutná, že jsem ztratil vědomí.

A najednou strnul s prstem nad písmenkem a neodvážil se otočit. TEN HLAS!!! To byl TEN HLAS! Zkreslený televizí, ale byl to on. Poznal by ho i mezi tisíci. Poznal by ho i po letech. To byl sametový hlas tajemného Harlekýna.

Šli vedle sebe nočním městem. Když zahnuli do tiché uličky, Dan se zarazil.
- Kam to jdeme? -
- Přece ke mně. Myslel jsem… Dane, Dane počkej! - chytil odcházejícího Dana za ruku.
- Ale no tak. Můžem si přece sednout a povídat si. Otevřu víno. -