• zmetek
Stylromantika
Datum publikace23. 8. 2018
Počet zobrazení1931×
Hodnocení4.40
Počet komentářů15

„Tak co ti řekla doktorka?“ zeptal se skoro nezúčastněným hlasem, jako by ho to ani nezajímalo.

„No, výsledky se prý nehoršej. To prej je dobrý znamení. Říkala, že když to teď neprogreduje, tak by se to mohlo začít lepšit a snad by pak byla možná ta operace, takže naděje tu určitě je.“

Díval jsem se do jeho očí, zapadlých ve vyhublém obličeji, a viděl jsem, že se lesknou.

„Věřím ti.“

***

Seznámili jsme se jako asi třináctiletí kluci na táboře. Nějak jsme si tam padli do noty. Navíc jsme zjistili, že nebydlíme daleko od sebe, takže jsme se začali vídat i po návratu z tábora. Prostě dva dobří kamarádi. Občas jsme spolu zašli do kina, na basket… Jenže mně průběhem času začalo docházet, že bych chtěl trochu víc než kamaráda. Nikdy nemluvil o žádné holce, o žádném vztahu. Ale já se stejně bál mu něco alespoň naznačit. Takže roky kamarádi. Až do maturity.

Maturoval o týden později než já. Já už měl za sebou bolehlav z pomaturitního večírku, on snášel alkohol líp, takže jeho hlava po jejich večírku nebolela. Byl krásný den, maturita za námi, stres z přijímaček teprve před námi, takže jsme spolu vyrazili ven. Na Letnou. Koupili jsme si pořádnou zmrzlinu, opřeli se o zábradlí a koukali na město, lízali zmrzku…

Podíval jsem se poočku na něj. Byl opřený o zábradlí a díval se upřeně na mě. Ty krásné velké hnědé oči. Když postřehl, že se na něj dívám, tak oči přimhouřil, vyplázl jazyk a velmi pomalým pohybem začal olizovat svou zmrzlinu. Sledoval jsem fascinovaně jeho jazyk, jak si hraje se zmrzlinou, mizí zase v ústech a zase se objevuje. Pomalu mi docházelo, že to je vlastně erotická provokace. Přimhouřil jsem taky oči a napodobil jeho hru se zmrzlinou. Zasmál se a pokračoval. Měl jsem pocit, že mi to musí roztrhnout kalhoty.

Dolízali jsme své porce. Usmíval se. Přisunul se blíž. Jednou rukou mi sáhl do klína – bože, myslel jsem, že se udělám do kalhot. Pak se naklonil a políbil mě. Ruce mi vyletěly a omotaly se okolo něj. Odtrhli jsme se, až když nám došel dech. Chutnal po vanilce ze zmrzliny.

„Pojď,“ špitnul, chytil mě za ruku a táhl za sebou za husté křoví. Kleknul přede mne a začal mi rozepínat kalhoty. Usmál se, když se proti němu vymrštil můj penis. Fascinovaně se díval na kapku na špičce, prstem ji setřel a ochutnal. Podíval se na mě nahoru – velké čokoládové oči. Usmíval se, několikrát se mým klackem bouchl do tváří a pak ho vzal do pusy. Musím se přiznat, že to netrvalo dlouho. Když z mého vyheknutí poznal, že budu, pustil mě z pusy, natočil se stranou a několika tahy mě dodělal.

„Ty, dobrý, takhle daleko já nedocáknu!“ zaznělo obdivně.

Měl jsem pocit, že mě nohy neudrží, rozklepaný jsem padl na kolena. On vstal, pohladil mě po hlavě, stoupl si přede mě a začal si provokativně pomalu rozepínat kalhoty. Byl naostro. Nedočkavě se na mě díval. Začal jsem ho olizovat, kouřit. Zkusil jsem, jak hluboko do krku ho můžu dostat. Zajímalo mě to, jednou jsem to trénoval s klobásou, tohle ale bylo něco úplně jiného. Cítil jsem, že vyvrcholí, chtěl mi ho vytáhnout z pusy, ale nedovolil jsem mu to. Držel jsem ho pevně za zadek. Když mi začal plnit pusu, měl jsem chvilku pocit, že se zadusím. Polykal jsem jako o život. Pustil jsem ho z pusy. Teprve teď jsem si jeho péro prohlédl. Hezký… Políbil jsem ho na špičku žaludu.

Postavil jsem se. Zapnuli jsme kalhoty. Za křovím se objevili kluk s holkou, tvářili se nenaloženě, jako když jsme jim zabrali místo. Teda to bylo o fous. Holka si místo za křovím znechuceně prohlížela. Vypadli jsme.

„Vona si myslí, že jsme se tam byli vychcat!“ smál se.

Dali jsme si ještě jednu zmrzlinu.

***

O pár dní později dopoledne u nás doma. Byl jsem strašně nervózní. On úplně klidný. Oba jsme věděli, proč jsme tam.

Začali jsme samozřejmě líbačkou, pak jsme se svlékli.

„Bojíš se?“ zeptal se.

„Neee…,“ zamečel jsem jako jehně určené na porážku.

Zasmál se: „Ale bojíš, neumíš lhát. Neboj se. Nebude to bolet.“

„Ty jsi už s někým…“

„Jo, ale bylo to jen kvůli sexu, bez nějakého citu. Byl to jeden známý našich. On chtěl zajíčka a já chtěl vědět, jaké to je, tak jsme si vyhověli. Nic víc. Naši to o něm nevědí. Neboj se, já budu jemnej…“

Neměl pravdu, docela to bolelo. Ale chtěl jsem ho zase. Tak se mi motal v hlavě, že jsem se ani nebyl schopný pořádně připravovat na přijímačky.

On se dostal hladce na ekonomku, já dělal přijímačky na chemicko-technologickou. Zvrznul jsem je. Skončil jsem těsně pod čarou. Doma řvali. Nakonec pár lidí, kteří udělali přijímačky lépe než já, nenastoupilo a mě vzali.

***

Udělat si na sebe čas během školy. Občas jsme vynechali přednášku a sešli jsme se u nás doma. Dávno to už nebolelo. Dívat se do těch hnědých očí a cítit ho v sobě. Nikdy nikoho jiného.

Ten blbej den jsme byli zase domluvení na setkání u nás. Nešel jsem na přednášku. Přišel jako obvykle. Otevřel jsem mu jen ve slipech, které jsem stáhl, jen za ním zaklaply dveře. Vždycky mě vzrušovalo, když jsem byl nahý a on oblečený. Jednou jsme se pomilovali, když se vracel ze zkoušky – v saku a kravatě, jen si rozepnul kalhoty. Ta kravata s motivem golfových míčků, která mne pošimrala při každém přírazu. Teď jsme ale přešli do mého pokoje, kleknul jsem před něj, rozepnul mu kalhoty a začal ho kouřit. On se přitom pomalu svlékal. Byl krásnej. Položil mě na postel, podložil polštářem, zatlačil a rozjel se.

Při tom zaječení jsem se strašně vyděsil. Ani jsem nepostřehl, že se domů vrátila matka, která něco zapomněla. Z bytu ho vypakovala, málem se nestačil obléct. A pak začala scéna. Snad by trumfla všechny velké tragédky Národního divadla.

„Kdybych věděla co… snad by bylo lepší, kdyby ses nenarodil… slib mi, že se s ním už neuvidíš… že to už nikdy neuděláš… co by řekli lidi… co na to řekne táta…“

Táta neřekl nic. Jen při té facce jsem málem vzal druhou o futra. Neslíbil jsem nic.

***

Odešel jsem od rodičů, stejně to nešlo vydržet. Podařilo se nám sehnat si pronájem – maličkou garsonku. Byl jsem šťastný. Byli jsme spolu. Každý den. Samozřejmě, problémem začaly být finance.

Abychom vyšli, musel jsem vzít brigádu ve fastfoodu. Občas jsem měl pocit, že už nezvládnu, usínal jsem na přednáškách, ale nějak jsme vyšli a zvládali to. Když začínalo být nejhůř, vždycky ještě nějaké finance nějak splašil.

Jednou jsem zakopl na předsíňce o jeho batůžek. Převrhl se a vysypal. Začal jsem sbírat věci a cpát je zpátky. Co to tam má? Až mi skoro zaskočilo. Zásoba kondomů?

„Co to je?“ vyletělo ze mě.

Objevil se ve dveřích: „Aha. Tak jsi na to přišel. No, musím si taky přivydělat a nemusím se přitom strhat, takže mám taky občasnou ‚brigádu‘. Neboj, není jich moc a je to vždycky s gumou, bez ní jen s tebou. Ty peníze se nám hoděj, víš.“

Civěl jsem na něj, jako bych ho viděl poprvé. Co ještě nevím? Co mě ještě čeká? Kolikrát už? Skutečně vždycky jen s kondomem? Začal jsem mít strach.

V noci se přimáčkl: „No tak, nedělej si z toho hlavu…“

„Počkej… Nikdy jsme to nedělali s gumou. Jaký to je? Chtěl bych to poznat…“

Rozesmál se: „A kouzelný jablíčko se kutálet nebude, pohádkáři?“

„Nerozumím ti. Co tím myslíš?“

„Jeden známý mi řekl, že snad v každé druhé pohádce je kutálející se kouzelný jablíčko. To, co říkáš, není pravda, znám tě, jsi špatný lhář. Vymyslel sis to. Ty se bojíš, proto to chceš s gumou… neboj!“

Bylo to bez gumy.

***

Zvládli jsme to. Dostudovali jsme. Získal dobré místo v bance, já šel k farmaceutické firmě. Finančně jsme se docela zmátořili, takže posléze jsme si mohli pořídit vlastní byt. Dva pokoje, kuchyň. Fantazie. A taky už jsme měli nějaké peníze, abychom mohli na dovolenou. Idyla. Konečně jsem měl pocit, že nám osud přeje.

Když štěstí trvá dlouho, něco ho zkazí. Najednou jsem cítil, že se něco děje. Nevěděl jsem co, ale ten divný pocit. Seděli jsme po večeři u televize (stejně v ní nic nebylo) a on mě pozoroval.

„Děje se něco?“

Několikrát se nadechnul, jako že něco řekne, a zase vydechnul. Pak to z něj najednou vypadlo: „Zamiloval jsem se.“

Díval jsem se na něj a jeho obraz se mi rozostřoval, jak se mi do očí draly slzy.

„Co?“ nebyl jsem schopen mluvit. Srdce mi vletělo snad až do krku, sevření v hrdle, že jsem ani nemohl dýchat.

„Zamiloval jsem se,“ opakoval. Všechno už měl promyšlené. Ekonom. Odstěhuje se k novému příteli. Náš byt vyměníme za dvě malé garsonky, já půjdu do jedné, druhou bude pronajímat. Možná nějaké dvojici, jako jsme byli zpočátku my dva.

V noci jsem ležel na břiše a brečel do polštáře. Jeho ruka mě pohladila po zádech, sjela na zadek… Odtáhl jsem se.

„Nedělej, že to nechceš…, to bych tě nemohl znát.“

Chtěl jsem to, moc jsem to chtěl, alespoň naposledy… Držel jsem ho, jako bych ho už nikdy nechtěl pustit. A taky jsem nechtěl, miloval mě a já přitom brečel a nahlas vzlykal. Ráno si sbalil věci a odešel.

***

Vyměnit náš byt za dvě garsonky nebylo tak jednoduché, nabídky se zrovna nehrnuly. Já v tom žádnou aktivitu nevyvíjel.

Čtvrt roku poté, co odešel, jsem se vracel domů. Nezamčeno. Zmocnil se mě neklid, zamknout nezapomínám.

Seděl na židli v kuchyni: „Jsem zpátky.“

„Jen tak? Tři měsíce jen občas zavoláš, jak to vypadá s výměnou, a teď přijdeš a čekáš, že ti padnu kolem krku a nastavím zadek? Co si myslíš?“

Začal se smát: „Ale já vím, že jsi rád, já to na tobě vidím…“

Byl jsem rád. Byl jsem šťastný. Vrátil se.

Jeho nový vztah ztroskotal na každodennosti. Někdo musí nakoupit, uvařit, vyprat, vyžehlit. Prostě jim to nevydrželo. Byl zpátky!

***

Začal si stěžovat na občasné bolesti v zádech, únavu. Přičítal to sezení u počítače v práci. Občas jsem mu namasíroval záda…

„Já jsem fakt unavenej. Už začínám i zakopávat, zase jsem drknul špičkou o koberec. Musíme si vzít nějakou dovolenou, ať si odpočinu.“

Dovolená nepomohla, bylo to horší. Bolesti v zádech větší, hybnost nohou horší. Doktorka ho poslala do špitálu. Nechtěl tam. V nemocnici po neurologickém vyšetření hned CT, po něm magnetická rezonance. Svět se začal hroutit. Zborcený obratel, sežraný nádorem, který tlačil na míchu. Kdyby se to odhalilo dřív, snad prý by byla možná nějaká operace. Takhle navrhli jen ozařování.

Přestal chodit, pohyboval se na vozíku. Dostali jsme náplasti proti bolesti, nalepit, měnit po třech dnech. Ztratil chuť k jídlu. Nakoupil jsem nějaké Nutridrinky a cpal to do něj.

Jednou jsem přišel z práce. Ležel v posteli, v bezvědomí, celý oblepený těmi náplastmi na bolest. Začal jsem je strhávat a druhou rukou vytáčel záchranku. Přijeli, píchli mu něco, po čem se začal probírat, a odvezli ho do nemocnice.

Vedle postele byl dopis na rozloučenou. Bylo to to nejkrásnější vyznání lásky. Napsal, co mi nikdy nebyl schopen říct. Nemohl jsem ho dočíst pro slzy.

Návštěva v nemocnici. Strašně ve mně bouchly saze, když jsem slyšel, jak jedna sestra utrousila: „Když se chce zabít, tak ať zaleze někam do křoví, kde ho nenajdou, a neotravuje.“ Nikdy bych nevěřil, že dokážu takhle řvát. Staniční sestra se mi omlouvala: „Promiňte, všichni jsme přepracovaní, občas se stane, že někomu něco hloupě ujede.“

„Mně se neomlouvejte, řekněte to jemu!“

Sledoval mě s lehkým pobavením: „Já vlastně celý ty léta nevím, s kým žiju! Kde se to v tobě vzalo?“

Doktor z psychiatrie: „On není blázen, to byla bilanční sebevražda, to jde pochopit. On ví, co ho čeká. Kdybych ho poslal na psychiatrii, tak mu spíš ublížím.“

Dohodli jsme se na tom, že náplasti budu mít zamčené a budu mu je měnit sám. Odvezl jsem si ho domů.

V noci ležím vedle něj a alespoň ho držím za ruku. Jak dlouho ještě?

***

Zastavila se u nás sestra z Homecare udělat kontrolní krevní odběry.

„Brnkněte si zítra k paní doktorce o výsledky!“

„Raději se zastavím, mně ta čísla nic neřeknou a paní doktorka mi to snad vysvětlí.“

Díval se na mě: „Ty nechceš, abych to slyšel, viď? Vždyť víš, že ti vidím až do žaludku.“

Doktorka mi vlastně řekla jen to, co jsem stejně čekal. Špatný.

„Nechcete podat žádost o hospic?“

Ne, to tedy opravdu nechci. Nechci na to vůbec myslet.

„Já vám tedy napíšu silnější ty analgetické náplasti.“

***

„Tak co ti řekla doktorka?“ zeptal se skoro nezúčastněným hlasem, jako by ho to ani nezajímalo.

„No, výsledky se prý nehoršej. To prej je dobrý znamení. Říkala, že když to neprogreduje, tak by se to mohlo začít lepšit a snad by pak byla možná ta operace, takže naděje tu určitě je.“

Díval jsem se do jeho očí, zapadlých ve vyhublém obličeji, a viděl jsem, že se lesknou.

„Věřím ti. Děkuju. Jsi úžasnej lhář. Děkuju ti.“

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (45 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (36 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (42 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (45 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (48 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0

Pořád přemýšlím, jestli nejsem jen zbytečný člověk - zmetek. Tak se alespoň (většinou) snažím dělat jiným radost.

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+7 #15 Odp.: Úžasnej lhářDušan Bartoň 2018-08-27 02:38
Díky, fakt smutnokrásné.
Nedej Pane, abych někdy musel takhle lhát.......
Citovat
+3 #14 Opět nezklamalNaDruhou 2018-08-25 22:06
Tak jsi opět nezklamal, povídky od tebe jsou zárukou dobrého čtení. :-)
Citovat
+2 #13 Ficklipe?zmetek 2018-08-25 21:33
Ficklipe? Chtěl jsem Ti poslat soukromou zprávu, ale nejsi tu registrovanej... :sigh:
Citovat
+4 #12 Odp.: Úžasnej lhářHRÁŠEK 2018-08-25 18:48
Moc hezké, i když smutné.....
Vím, je to jen povídka, tedy doufám. Ale někdy se dva lidí opustí i z daleko malichernějších příčin. Zůstat s tím druhým i v nemoci, to by mělo být samozřejmé.
Citovat
+2 #11 Odp.: Úžasnej lhářzmetek 2018-08-25 14:33
Cituji kuscheltyp:
Dobrý. Čekal jsem to jinak. Že ten vypravěč, takovej ten zodpovědnej, bude nakaženej od toho svýho přelítavýho partnera. Ale že i tak ho bude milovat, protože je to prostě ten jeho pan úžasnej, lhář, ale úžasnej. Takže pro mě konec skrýval jisté a velmi příjemné překvapení, kdo se tu naučil být tím 'úžasným lhářem'. Skoro bych si tipnul, že tahle hříčka, právě ta dvě slova byla vykopnutím/startovním nápadem k celé povídce... (a nebo píšeš názvy až nakonec?)

Chytrej... :-)
Citovat
+5 #10 Odp.: Úžasnej lhářkuscheltyp 2018-08-25 14:01
Dobrý. Čekal jsem to jinak. Že ten vypravěč, takovej ten zodpovědnej, bude nakaženej od toho svýho přelítavýho partnera. Ale že i tak ho bude milovat, protože je to prostě ten jeho pan úžasnej, lhář, ale úžasnej. Takže pro mě konec skrýval jisté a velmi příjemné překvapení, kdo se tu naučil být tím 'úžasným lhářem'. Skoro bych si tipnul, že tahle hříčka, právě ta dvě slova byla vykopnutím/startovním nápadem k celé povídce... (a nebo píšeš názvy až nakonec?)
Citovat
+2 #9 Odp.: Úžasnej lhářzmetek 2018-08-25 11:24
Pro Ficklip: jo, tušil jsem, že to obrečíš, měl jsem z toho pocit provinění. Jestli Ti vadí oslovení zmetku, tak si to zkrať na zetko. :-)
Citovat
+3 #8 Bezva práce!Ficklip 2018-08-25 09:32
Zase jsem zvečera brečel přes tři přijezdy hostí.

Já už to číst nebudu. Sice tam nemáš těžko uchopitelnou větu, ale snad abych to radši tolik nechápal. Moc to pak žiju.

Všechny Tvé postavy se mi objevují v jednom a tomtéž činžáku T02B (ten konkrétní stojí v Tachově), ale já si ho umísťuji podle potřeby do jiných terénů. Prožívám to jako duch domova těch dvojic a bolí mne to za ně.

Vykládej si to třeba tak, že píšeš extrémně živě, uchopitelně, dáváš čtenáři jít (kozovna) Hloubějín, než kdyby četl popis mrdačky na Letné.

No, jdu umýt slané mapy z xichtu a moc děkuju.

P.S.: Moc bych stál o Tvé jméno, já Tě nickem prostě označovat nebudu. (Kdyby šlo to aspoň přeložit jako Muškovi do originál Flieglů...)
Citovat
+3 #7 Úžasnej lhářkikiris53 2018-08-24 20:18
Zmetku, úžasně krásny a převelice smutný. Díky.
Citovat
+4 #6 Odp.: Úžasnej lhářKev1000 2018-08-24 17:21
Tak strašně smutný a přitom... hezký? Ne, to mi prostě v tomhle případě neleze přes pusu. Ale nádherně napsaný. Po první půlce jsem chtěl mít takovej formální remark, že by to snad mělo bejt kategorizovaný spíš jako klasika (a perfektní klasika!). Ale pak jsem jel dál... a pochopil, že tu sedna ta romantika. Smutná, ale hrozně láskyplná romantika. Díky, zmetku!!
Přetejká to láskou.
V tom nejlepším.
Citovat
+4 #5 úžasnej lhářhunk 2018-08-24 16:26
Jako vždy perfektní čtení moc děkuji a těším se na další
Citovat
+4 #4 Re: ZmatekTROYAT 2018-08-23 23:51
Cituji zmetek:

Děkuju. Chtěl jsem začít romanticky a pak aby ty věty byly jako údery razítka na List o ohledání mrtvého. Já ten příběh potřeboval. Jo, omlouvám se, že jsem ho sem dal. Další nebude tak depresivní. Troyate, strašně mě překvapilo, žes to vůbec četl, stejně asi jako kuscheltypa jeho příběh.Děkuju, že jsem stál vůbec za Tvůj komentář. Ty... kolikrát mám říct děkuju, aby to bylo výstižný?


Zmatku, nemusiš sa ospravedlňovať, pokiaľ to bol tvoj zámer tak sa ti to podarilo, pochopil som to presne tak ako si chcel aby to vyznelo. A ano občas si tu niečo prečítam aj keď nekomentujem všetko, niekedy je mlčať zlato , na niečo nemám názor, a nemam potrebu sa ku všetkemu vyjadrovať len preto lebo mi je trapne byť ticho. každopádne píšeš veľmi dobre.
Citovat
+6 #3 Odp.: Úžasnej lhářSaavik 2018-08-23 22:52
Za co se omlouváš? Bylo to krásné. Smutné, ale krásné.
A co se sester týká, občas škoda slov, to já z práce znám. Zažil jsem kolegyni, která odmítla jít na službu k pánovi, který žil s přítelem. Tehdy jsem pracoval s klienty v terénu. A co myslíš, že vedení? Prý je to lidsky pochopitelné, že odmítla....
Díky za povídku.
Citovat
+3 #2 Odp.: Úžasnej lhářzmetek 2018-08-23 22:38
Cituji TROYAT:
pekný pribeh no nehnevaj sa vytačal ma tvoj pohlad akoby si sa na to pozeral z vlakum alebo spomienka ne niečo veľmi neprijemne na čo len veľmi nerad spomínaš, preto to cele len tak stroho preletíš tak patologicky čisto . neviem či to bol zámer alebo nedostatok času. niesom u teba na take niečo zvyknutý preto ma to zarazilo. ale pribeh veľmi pekný ako vždy proste zo života, Smekám.

Děkuju. Chtěl jsem začít romanticky a pak aby ty věty byly jako údery razítka na List o ohledání mrtvého. Já ten příběh potřeboval. Jo, omlouvám se, že jsem ho sem dal. Další nebude tak depresivní. Troyate, strašně mě překvapilo, žes to vůbec četl, stejně asi jako kuscheltypa jeho příběh.Děkuju, že jsem stál vůbec za Tvůj komentář. Ty... kolikrát mám říct děkuju, aby to bylo výstižný?
Citovat
0 #1 ÚŽASNEJ LHÁŘTROYAT 2018-08-23 22:18
pekný pribeh no nehnevaj sa vytačal ma tvoj pohlad akoby si sa na to pozeral z vlakum alebo spomienka ne niečo veľmi neprijemne na čo len veľmi nerad spomínaš, preto to cele len tak stroho preletíš tak patologicky čisto . neviem či to bol zámer alebo nedostatok času. niesom u teba na take niečo zvyknutý preto ma to zarazilo. ale pribeh veľmi pekný ako vždy proste zo života, Smekám.
Citovat