Povídky

„Michaeli, ještě jsem zapomněl…,“ vletěl zase do kanclu šéf, a protože jsem to fakt nečekal, stihl jsem akorát nadzvednout ruku z rozkroku v jakémsi obraném gestu. Stejně rychle jak vpadl dovnitř, vypadl zase ven. Rychle jsem si zapnul zip a vydal se za ním, abych vypadal co nejvíc nenuceně.

Pak jsem ho potkal. Zase jsme si jeden druhého přeměřili pohledem. Běželi jsme spolu celkem dlouho. Záměrně jsem si držel odstup asi kroku dvou, abych cítil vůni jeho deodorantu smíšenou s trochou potu a fascinovaně jsem pozoroval, jak mu od hlavy odlétávají kapky.

Znáte ten pocit, kdy tušíte, že na vás někdo kouká, ale nejste si jistí? Měl jsem to ten večer už poněkolikáté. Tentokrát jsem ho přistihl při činu. Seděl na parapetě naproti, popíjel pivo a jeho kumpáni hráli kulečník. Vypadal, že čeká, až ho jeden z nich bude chtít vystřídat.

„To bude v pořádku.“ Přeci nenasednu k někomu kompletně cizímu do auta. Avšak něco na něm mu říkalo, že to není psychopat. Udělal nemyslitelné a teď by si dal facku, ale prostě nasedl. David. Tak se jmenoval. Neustále se omlouval a Peterovi už to začalo být protivné.

„Tak teď uvidíte, prasata,“ prohlásil hnědo-červený a oba si začali rozepínat poklopce. Postavili se každý z jedné strany hromady, vytáhli čuráky a začali na nás chcát. Dali si záležet, aby nám všem pochcali hlavně hlavu a ksicht, a zřejmě v sobě měli hodně tekutin, protože vydrželi chcát dost dlouho.

Mlčky vezmu Erikovu ruku do své. Jako by čekal jen na to, přitiskne se ke mně. Už nemůžu čekat… Stáhnu z něj peřinu a dívám se na něj. Bez ptaní mu stáhnu boxerky. Nic. Půl na bezmocnou. Ale já vím, že tajně dělá to, o čem mluvil Pavel. Pije vodu z vodovodu a cpe se burákama. Jestli dodržuje i tu třetí radu, to nevím. A není čas to zkoumat.

Zesílím třecí plošku na maximum a zatlačím na tyčinku tak, abych její chvění přenesl na svěrač močáku. Nahé tělo se začíná chvět, z pootevřených rtů se ozve sténání. Zatlačím rukou na vibrátor, aby se trochu pozvedl, a ještě víc s ním zatlačím nahoru na prostatu.

„Tak dovolte, abych vám představil Zmrda. Jméno nemá, říkejte mu Zmrd. Teď se mu všichni představíte. Ruku mu podat nemůžete, tak mu podejte péro, a to do huby. Bude si vás muset pamatovat jenom podle péra, ty oči mu rozvazovat vůbec nebudu.“

Asi som pootvoril ústa, pretože sa ticho zasmial. V hlave mi to syčalo, kričalo, aby som sa okamžite otočil, tváril sa, že ho nevidím, no nedokázal som sa ani pohnúť. Dušan tiež na chvíľu zastal a pohľad mi opätoval. Tá chvíľa trvala znepokojivo dlho. Bol to však on, kto ju musel pretrhnúť, a začal sa obzerať po izbe. „Zabudol som si vziať dnu trenky,“ povedal a znel pokojne, no vo vnútri ho to zrejme naozaj rozhodilo, lebo sa sotva udržal na nohách, ako sa trúsil k posteli.

Za chlapce jste do finále poslali,“ rozevřel papír, na kterém měl napsaná jména, „Dannyho Halea,“ vyřknul Dannyho jméno a všichni v sále začali tleskat. Danny, jako každý rok, se jen šibalsky usmál, jelikož věděl, že v tom seznamu bude vždycky. „Jacksona Blackburna,“ přečetl mé jméno. „Díky,“ pronesl jsem si pod nosem a byl zvědavý, komu bude patřit to třetí jméno, jelikož to se každý rok střídalo. „A Isaaca Talbota,“ zadivil se i sám Matthews. Pro všechny to bylo překvapení, ale já to věděl už dopředu, jelikož patřil do naší party.

Na Lukášovi bylo vidět, že po minulém "rozhovoru" si dává na své pohledy pozor. Ale má lehce nadšená kláda byla zřejmě silnější než jeho opatrnost. Uvnitř jsem se začal trochu chvět, ale rozhodně jsem se nechtěl vzdát první. Dokonce jsem si i – otočen přímo na něj – pomalu přetahoval svůj žalud, který zabíral podstatnou část mé dlaně. To ovšem zřejmě nevydržel on a náhle odešel. V tu chvíli už jsem se ale sprchoval sám, a tak jsem si řekl, že jdu taky do šaten.

Ráno, asi tak kolem sedmé už mě budil. Nechápal jsem to, jelikož byl víkend, takže jsme do školy nemuseli. „Vstávej!“ zařval a já vyskočil z postele, jako by padla bomba. „Co se kurva děje?!“ zeptal jsem se vyplašeně a hledal jsem svoje spodky. „Jedou moji rodiče, musíš padat!“ vysvětlil mi hystericky a já se rychle začal oblékat. Netrvalo dlouho a stál jsem před jeho domem. Ani nevím, jak jsem se tam ocitl. Dal jsem se tedy do kroku a unavený jsem vyrazil domů.

„Měl bys jít spát!“ vyloudil ze sebe po trapném tichu, což mě celkem naštvalo. Vstal jsem a stál jsem mu tváří v tvář v obrovské blízkosti. „Už nikdy mi neříkej, co mám dělat, rozumíš?“ vyhrkl jsem ze sebe a zahleděl se mu na rty. Mám to udělat nebo ne? zeptal jsem se sám sebe. Isaac stál a neopovážil se nic říct ani udělat. Mírně jsem nadzvedl svou ruku a vyjížděl jsem s ní nahoru po jeho bundě.