• Robin
Stylromantika
Datum publikace8. 5. 2018
Počet zobrazení1350×
Hodnocení4.20
Počet komentářů7

„Bylo to krásné. Ideální. Mír, láska a hudba.“
„A drogy, ne? Nezodpovědnost, podivíne,“ připomněl Karlovi jeden jeho známý.
„Vašku, nenič nám náladu, jen jsme se koncentrovali na lásku. Možná jsme se v těch drogách zmýlili…“
„Chtěl bych žít v tvých časech. Mám velký sexuální apetit, ale jediný bezpečný sex dnes je čumění na porno. Měl jsem se narodit před 40 lety,“ přidal se do toho Patrik.
„Jaký by v tom byl rozdíl? Stejně bys byl zaostalý a stále sledoval pornofilmy. Jediný rozdíl je v tom, že bys nosil oblečení z polyesteru.“
„Tak v tom má asi pravdu,“ řekl jsem na to já, hned jak jsem vešel dovnitř.
„Hele kdo přišel.“
„Kde jsi byl? Jinak chodíš vždy brzo,“ divil se Karel.
„Omlouvám se. Zaspal jsem.“
„Copak, že by sis psal celou noc s tajným ctitelem?“
„Vlastně jo.“
„A?“
„Rozhodl, že se s ním sejdu.“
„Konečně,“ reagoval na to Patrik.
„Kde? A kdy?“ chtěl vědět Pavel.
„V sobotu. V nějakém klubu Morobey, je kousek za městem.“
„A jsi si tím jistý? Co o něm vlastně víš?“
„Co když mu je jen 14?“
„To by bylo fajn. Můžu si to natočit?“ smál se Patrik.
„Včera mi psal, že mu je něco kolem 20-25.“
„Možná je vězeň,“ hádal Karel.
„Je na svobodě, tak tohle odpadá.“
„Třeba je hledaný,“ přidal se Václav, kterého jsem si až teď všiml.
„Pokud se s tím vyrovnal on, tak to snad taky zvládnu.“
„Co když je ošklivý?“
„Vzhled je má nejmenší obava.“
„Co když má šílený účes, třeba dredy až pod zadek, a víc umělých děr než těch přirozených?“
„Neboj, Patriku, až takové štěstí mít nebudu.“
„Tak jo. Takže v sobotu vezmeme moje auto a jedem.“
„Vážně.“
„Přece tě v tom nenechám samotného.“
„Hej, to není fér. Mám směnu.“
„Právě. Ty bys to jen zhoršil.“ Popravdě, byl jsem rád, že pojede jen Pavel.
„Jak ho ale poznáš?“
„Bude mít na stole knížku poezie.“

Byl čtvrtek a já už měl stažený žaludek. Nevím, čeho jsem se vlastně obával. Podle toho, jak jsme si psali, působil mile. No jo, ale dnes se může na chat přihlásit anonymně snad každý a tvrdit o sobě, co chce. Je pravda, že i já v něčem lhal, ale byli to spíše drobné lži.

„No tak, Patriku, nemůže to být tak zlé.“
„Věř mi, že může.“
„Nemůžu uvěřit, že nám to nechceš říct.“
„Kdo vám, co nechce říct?“ divil se Karel
„Patrik nám nechce prozradit své příjmení,“ odpověděl jsem.
„Dobře dělá.“
„Jak hrozné by to mohlo být?“
„Třeba Patrik Jebavý. Mám známého, který se tak jmenuje,“ smál se Pavel.
„Tak to je ještě v pohodě.“

Byl jsem rád, že byla v práci taková atmosféra. Alespoň jsem na chvíli přestal být nervózní. Doma jsem si ještě všechno promyslel: Co si vzít na sebe, o čem mluvit, o čem zase ne a na co se ptát. Možná se mi teď budete smát, ale všechno jsem si to sepsal a učil se to jako na test do školy.
Je pátek. Zítra se je ten den D.

„Tak vše mám naplánované. V sobotu vyjedeme v poledne. Měli bysme tam být tak kolem druhé hodiny.“
„Našel jsi tam někde poblíž nějaký hotel nebo motel?“ zajímal se Pavel.
„To ne, ale když složíme sedačky, můžeme spát v autě.“
„Jo, už to vidím. Určitě bude nadšený, když vám tam budu překážet.“

To jsem se radši odmlčel a dělal, že jsem to přeslechl. Ale Patrikovi to neuniklo.

„Co?“
„Nic.“
„Nekecej.“
„Co je?“
„Ty jsi pořád panic?“
„Co? Ne… No a?
„No, ty vole. Ale honil sis alespoň, ne?“ ptal se Patrik.

Opět jsem byl zticha.

„Nikdy?“
„Lidi, já raději trávím čas u počítače než takovým způsobem. Navíc v tom nejsem moc dobrý.“

Oba dva se na mne podívali.

„Jo, jako by jste to vy dělali pořád.“ Oba dva se zamysleli.
„Včera ráno,“ odpověděl Patrik.
„Před dvěma dny,“ řekl Pavel.

Doma jsem nad tím přemýšlel. Je pravda, že na základce jsem se spolužákem zkouknul nějaké to porno, ale nikdy mě moc nezaujalo. Samozřejmě za to mohlo to, že to bylo heterácké porno.

Tak jsem na google zadal gay porno a vyjelo mi několik stránek. Otevřel jsem tu první a vybral jsem první video, které mě zaujalo. Na videu byli dva kluci v autě. Ten jeden co seděl za volantem byl nahý a pomalu si ho honil. Druhý kluk, co seděl vedle něho, na něj jen koukal a nic nedělal. Ale po chvíli si vzal jeho penis do pusy a začal pomalu jezdit rty nahoru a dolu. Ten ho chytil za vlasy a určoval tempo. Pak se začal nadzvedávat a zajížděl mu penisem až do krku. Jak jsem se na to díval, představoval jsem si, že tam sedím já místo něj. Trvalo to jen chvíli a po mém těle se rozlila neskutečná rozkoš. Něco takového jsem ještě nikdy nezažil.

Ráno jsem přišel do práce, Pavel už tam byl a ještě něco diskutoval s Patrikem. Pak se oba podívali na mne a tak nějak divně se usmívali.

„Co je?“
„Nic. Jen vypadáš nějak jinak.“
„Jak jinak?“
„Myslím, že víš.“
„Co? Nevím.“
„Jen se nedělej.“
„To nemusí, ten už se včera udělal,“ smál se Patrik.

Dovnitř vstoupila Yana.

„Ahoj Karle. Jen jsem se chtěla zeptat, jestli platí ten zítřek.“

Všichni jsme se na Karla podívali.

„Jo jasně, že platí.“
„Co platí?“ zeptal se Pavel.
„V neděli bych potřeboval pomoc. A jen my dva s Patrikem to nedáme, tak jsem požádal o pomoc Yanu.“
„Tak tedy v neděli,“ řekla Yana a už byla na odchodu, ale Patrik jí zastavil svou otázkou.
„Můžu se zeptat. Jsi vegetariánka, protože miluješ zvířata, nebo protože nenávidíš rostliny?“
„Ty vole, Patriku, drž už chvíli hubu,“ reagoval na to Pavel.

Yana se jen usmála a zase odešla. My s Pavlem se pomalu chystali, že pojedeme. Vzal jsem nám krabici pizzy, nějaké pití a jeli jsme. Byl jsem hrozně nervózní, ale zároveň jsem se strašně těšil.

„Sakra. Zapomněl jsem svůj seznam.“
„Tvůj co?“
„Sepsal jsem si pár věcí, co říkat a na co se budu ptát.“
„Jako fakt? Nemůžeš si připravit řeč. Musíš být přirozený, nebo budeš ještě víc nervozní.“
„Tobě se to řekne. Ty tyhle věci umíš.“
„Když myslíš.“
„Támhle to je.“

Klub vypadal celkem fajn. Tak snad to tak bude i uvnitř.

„Víš, jaké má fáro?“
„Ne.“
„Ne? Jasně, že ne. To by bylo příliš jednoduché.“
„Co na tom záleží?“
„Hodně. Možná jezdí nějakým šrotem, který drží díky lepící pásce.“
„Neřeš to.“
„Fajn, jak myslíš. Abys pak nelitoval.“

Vešli jsme dovnitř. Bylo celkem plno. Vzadu u zdi byl stůl, který měl dobrý výhled na všechny stoly. Sedli jsme si k němu.

„Tak jo, pamatuj zelená knížka na stole!“

Rozhlídli jsme se kolem. Někteří byli v páru, tak ty jsme hned vyloučili. Zaměřili jsme se na stoly, kde seděl jen jeden.

Naproti nám seděl nějaký muž. Byl zády k nám, takže mu nebylo vidět na stůl.

„Možná je to on. Ale tedy, nic moc.“
„Říkal jsem, že mě nezajímá vzhled. Myslíš, že je to on?“
„Počkej.“

Nebyl to on. Přišla k němu slečna s vínem a přisedla si. Zadívali jsme se na další stůl. Seděl tam kluk tak kolem pětadvaceti. Byl trochu při váze.

„Tak to nechceš.“
„Nechci být hnusný, ale fakt ne.“

Ale naštěstí pro mě, i on měl doprovod.

„Hele, koukni na toho borečka na baru.“

Podíval jsem se a uviděl boha. Muž kolem pětadvaceti, měl černé vlasy. Z dálky mu svítily modré oči, a měl tak dvoudenní strniště, byl oblečen v modré polokošili. To přece nemůže být on. Začal jsem uvnitř panikařit. Ten by se na mne podíval a hned by utekl. Sice jsem se den předtím snažil dát tak nějak dohromady, ale že by tomu nějak pomohlo, si nemyslím.

„To není on.“
„Jak to můžeš vědět? Není mu vidět, co má před sebou položený, kdyby ten chlap, co tam před ním stojí, uhnul.“

A jak to řekl, stalo se. Týpkovi před ním podali pivo, ten si s ním šel sednout a nám se naskytl pohled na barový pult, kde ležela zelená knížka.

„Ó můj bože. To je on, rozhodně. Tak takového krasavce jsem už dlouho neviděl.“

Nevím, co se to se mnou stalo, ale prostě jsem vstal a odešel. Pavel šel hned za mnou. Utekl jsem, jak malý kluk, a sedl si do auta. Pavel si sedl vedle mě.

„Chceš, abych mu řekl, že si prostě zpanikařil a odešel?“
„Ne.“
„Proč ne? Možná urazil kus cesty, aby tě poznal.“
„Někdo jako on netouží potkat někoho jako já.“
„Co to zase meleš? Neříkal jsi, že ti na vzhledu nezáleží?“
„To bylo předtím, než jsem ho viděl. Nevěděl jsem, že vypadá jako nějaký zkurvený Brad Pitt. Kdyby mě viděl, tak by taky hned utekl.“
„To je píčovina.“
„Vážně? A co Dan? Když vešel do pizzerky, ani nezavadil pohledem o mě.“
„Něco ti řeknu, Dan je neskutečný imbecil. Někoho, jako je on, bys opravdu nechtěl, to mi věř. Já ho mám jen na šuk,“ pokusil se mi zvednou náladu, ale nějak to nezabíralo.
„Kašli na to. Prostě pojedeme. Promiň, že jsem tě sem tahal.“

Když jsem přišel domů, už jsem od něj měl několik zpráv. Co se stalo, jestli jsem nezapomněl a podobně. Na žádnou jsem mu neodpověděl. V pondělí jsem přišel do práce. Pavel to zřejmě už řekl Karlovi, protože se zdržel komentářů. Začal jsem normálně pracovat, když v tom přišel Patrik a hned se ptal:

„Tak jo. Čekal jsem u telefonu, trápil se a nic. Žádná zpráva. Takže, chci vědět, jak to šlo.“
Pavel si ho vzal stranou.
„Nevolali jsme ti, protože…“
Nevnímal jsem, co mu říká, ale věděl jsem, jaká bude reakce.

„Si děláš prdel? Tome, řekni mi, že jsi ho tam nenechal sedět.“

Radši jsem na to nic neřekl.

„Do háje, Tome.“
„Hele, já nečekám, že to pochopíš.“
„Chápu. Nepromluvil jsi s ním, protože si se bál, že tě bude soudit podle vzhledu. Ale nakonec si udělal to samé, bez mrknutí oka.“ Podíval se na Pavla
„Fakt, neuvěřitelné.“

Bouchl do dveří a zase vyšel. Pavel šel za ním.

„Hej.“
„Co?“
„Proč jsi na mě tak zlý?“
„Začínají mě srát všichni, co se chovají jako ty.“
„Jdi někam. Tom to hodně prožívá.“
„Vážně? Tomu klukovi, co se s ním chtěl sejít, to asi taky nebylo příjemné. Víš ty co? Je to ubohé, ten váš způsob myšlení je ubohý.“

Zastavil se a podíval se na Pavla.

„Proč někteří lidé nemohou vidět to, co stojí přímo před nimi? Proč do háje? Řekneš mi to?“
„Počkej. Mluvíme teď o Tomovi, nebo o mně?“
„Až mezi vámi najdeš rozdíl, tak mi dej vědět.“

Dva dny na to se v práci neukázal.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (21 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (17 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (19 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (18 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (23 hlasů)

Autoři povídky

Celé jménoAdam Všetečka
Věk19
Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+2 #7 Šlus, konec! (-:Ficklip 2018-05-15 02:53
Nepřišel na rande, i když tam byl, to je inkredybl.

To pěkně dáš dohromady a stane se něco monstrózního, aby mělo vůbec důvod, že nenašel tu odvahu, přestože na místo dorazil.

I kdyby to mělo být cokoli. Věřím, že to za to bude stát. (-;
Citovat
+2 #6 Odp.: Brigáda v pizzerii IV.Robin 2018-05-13 23:12
Děkuji. Takové komentáře potřebuji. Abych věděl jestli má cenu pokračovat, nebo ne.
Jo, a děkuji za poznámku. Jsem rád, že potěšila :-)
Citovat
0 #5 Odp.: Brigáda v pizzerii IV.zmetek 2018-05-13 17:32
Cituji Robin:
Děkuji všem. :-). Další díl se snažím napsat, jen zatím nevím jak by měl příběh pokračovat, nebo jestli už by neměl skončit.

Nekonči, pokračuj. Trochu jim to zašmodrchej a zapleť - třeba - setkají se, ale na místě, kde žádný nemůže otevřeně mluvit, dají si další rande, na který někdo z nich nemůže přijít, trochu napínej, styl máš hezkej, určitě něco vymyslíš. Neutínej to hned v příštím díle, to by byla škoda. Yana má potenciál hýbat příběhem, využij ho, bylo by škoda, kdyby byla samoúčelná.
Jo, a poznámka, zda vegetariánka miluje zvířata nebo nenávidí rostliny byla fakt vtipná, mně udělala radost.Pohraj si s tím, prosím.
Citovat
0 #4 Odp.: Brigáda v pizzerii IV.Robin 2018-05-12 17:39
Děkuji všem. :-). Další díl se snažím napsat, jen zatím nevím jak by měl příběh pokračovat, nebo jestli už by neměl skončit.
Citovat
+1 #3 Odp.: Brigáda v pizzerii IV.Honziik 2018-05-12 00:52
Hodně pěkná povídka....prosím o pokračování ;)
Citovat
+2 #2 Odp.: Brigáda v pizzerii IV.pavla 2018-05-09 21:03
Zaujalo těšim se na dalši díl.
Citovat
+1 #1 Odp.: Brigáda v pizzerii IV.zmetek 2018-05-08 21:35
To je fakt hezký! Díky, jsem zvědavý, jak dál.
Citovat