• Saavik
Stylromantika
Datum publikace30. 4. 2018
Počet zobrazení1592×
Hodnocení4.73
Počet komentářů7

Když jsem před mnoha lety začal dávat své povídky na sklo, našel jsem ve vzkazech pro autora mail s prosbou o kontakt. Chvilku jsem váhal, ale pak jsem podlehl zvědavosti. A tak jsem si začal psát s aktérem své první sdílené povídky. Říkejme mu třeba Jirka. A tady je jeho příběh:

JOHANKA

Když moje děti přitáhly domů štěně bílého špice, nebyl jsem moc rád. Tedy, nebyl jsem rád ani trochu. Navíc ho, bůhví proč, pojmenovaly Johanka. No ale časem jsem si zvykl a štěně Johanka se stalo součástí rodiny. Když jsem na to v práci nadával, řekl kolega:

- No to já znám. Děcka taky slibovaly hory, doly, černej les, a ve finále chodím s čoklem já. Ale má to i svý plus. Pokoukám po holkách, zajdu na jedno. Dal jsem nedávno u psího hajzlu řeč s takovou fešnou vdovičkou. No a teď k ní sem tam zajdu na kafíčko a kus řeči. -

Ušklíbl se jak kočka nad miskou smetany a chlapi se rozřehtali.

Přesně na tohle jeho vykecávání jsem si vzpomněl, když jsem ve vší tajnosti odpovídal na inzerát v gay kontaktu: “BI, docela pohledný, ženatý, hledá taky BI, ženatého. K občasným schůzkám a všemu, co je v sexu normálního. Později možný i anál. 100% zdr. stav podmínkou + naprostá diskrétnost. Ostravsko vítáno.“

Už jsem měl za sebou nějaké pokusy, ale nikdy to nebylo ono. A taky byl docela problém si pořád něco vymýšlet, proč jedu tam, nebo jinde. Tenhle byl nejspíš z našeho města, tak bych se mohl vymluvit na Johanku.

Když už jsem ani nedoufal, přišla odpověď. Dali jsme si scuka v psím parku. Kdyby nás kdokoliv viděl, chlap s chlapem, prostě jsme kecali. Známe se z kanclu, z piva, má taky psa. No prostě výmluv na dva vozy.

Nebyl to zrovna Adonis, ale měl v sobě NĚCO. Oženil se, protože ho do toho jeho holka tak trochu dotlačila. V manželství nebyl ani šťastný, ani nešťastný. Ale stále častěji měl pocit, že mu něco chybí. Pak více méně ze zvědavosti začal chodit na gay stránky na netu a uvědomil si, že ho to nesmírně vzrušuje.

Málem to se mnou hodilo o trávník. Já jsem se oženil, protože mě do toho dokopala moje máma a moje holka. Padly si do oka snad od prvního okamžiku. Narodily se děti, nebylo co řešit. Upřímně řečeno, já mám svoji ženu rád. Je to moc hodná holka. A super máma.

Ale někdy, v soukromí, jsem si představoval, že vedle mě leží chlap a co a jak spolu děláme. Začal jsem chodit na počítači na stránky s gay tématikou. A tajně jsem si kupoval různé časopisy pro gaye. Honil jsem a sbíral odvahu zkusit to v reálu.

Začal jsem odpovídat na inzeráty. Taky jsem jich pár dal. Ale následovalo tvrdé vystřízlivění a nesmírné zklamání. Většinou jim šlo jen o sex. Nejlépe ihned a potom čau. Ten jeden se dokonce zeptal, kolik mu zaplatím. Anebo se mi nelíbili, nebo jsem si s nimi neměl naprosto co říct. Zkrátka, byl jsem zklamaný jak žížala na Sahaře.

A teď, z čistého nebe… Bylo to jako zázrak. Naše životy se docela podobaly. Svatba a potom uvědomění si sama sebe. Nejistota a hledání. A následné zklamání. Tohle byl jeho poslední pokus. Pokud by nevyšel, už by nic neřešil a nechal by to tak.

Kecali jsme snad dvě hodiny, když se ozval mobil. Uvědomil jsem si, jak mi to s ním uteklo. V rychlosti jsme se domluvili, kdy a kde, a já hnal domů. Ženě jsem řekl, že jsem potkal kolegu z práce.

- Vy se v kanclu nevidíte, že se musíte vykecávat ještě po práci? Jenom jestli to nebyla kolegyně, - zasmála se žena.
- Jo, kdybys věděla… - pomyslel jsem si já.

***

Začal jsem se s Petrem scházet. Občas jsem si připadal jako puberťák. Teď, když jsme oba měli, po čem jsme toužili, najednou ani jeden nechtěl udělat ten první krok. Znali jsme se už tři měsíce a nic. Ale já jsem si uvědomoval, že jsem se do něho zamiloval.

A potom žena s dětmi odjela na chalupu k rodičům. Jako vždycky v prázdniny. Rozhodl jsem se. Teď, nebo nikdy. A pozval Petra k nám. Pokecáme, něco popijme, nikdo není doma, můžeš i přespat, zval jsem ho trochu rozpačitě. Přikývl. Ani jsem nic jiného nečekal. Ta představa, že budeme konečně doopravdy sami, mne doslova elektrizovala.

Petr přijel rovnou z práce, už ani nevím, na co se doma vymluvil. Byla polovina července, slunce docela hřálo a on byl celý zpocený.

- Jestli chceš, tak se můžeš vykoupat, - nabídl jsem mu a ukázal na koupelnu.

Jediná rozmařilost mojí ženy je vana velikosti malého bazénu. Teď jsem za to byl vděčný. Přinesl jsem dvě skleničky a víno. Jako na povel jsme se oba začali svlékat. Do vany jsme vlezli, aniž bychom se na sebe podívali. Seděli jsme vedle sebe a voda tiše šuměla. Vzal jsem Petra za ruku. Otočil se ke mně a začal mě hladit po tváři. Pomalu jsem se k němu naklonil a začal ho líbat. Já už prostě nedokázal čekat. Bylo to tak jiné než s holkou… Naše jazyky se dotýkaly a já jsem začal hladit Petra po celém těle. Pták mi stál v haptáku a já jen čekal, co bude.

- Vstaň…, - zašeptal ochraptěle Petr. Vstal jsem a můj kámoš se mnou. Byl přesně v úrovni Petrových úst. Beze slova ho vzal do pusy a začal mě kouřit.

Bylo to něco úžasného, něco, co jsem nikdy nezažil. Musel jsem se přidržet trubek od bojleru, jinak bych to snad ani neustál… Nebyl jsem si jistý, jestli by Petr stál o to, abych se mu vystříkal do pusy, tak jsem se v poslední chvíli odtáhl a nacákal jsem mu to na břicho.

- Díky. Na tohle do konce života nezapomenu… -

Pak jsme se vyměnili. Ještě nikdy jsem nic takového v puse neměl. Moje žena mi ho byla ochotna vykouřit, ale abych podobně posloužil já jí, to kategoricky odmítala. Ani jsem ji k tomu nijak nepřemlouval. Ale teď nebylo co řešit. Chtěl jsem Petrovi tu krásu oplatit. Opatrně jsem si Petra nabíral do pusy. Bál jsem se, že se mi zvedne žaludek, nebo něco takového. Ale nepociťoval jsem žádný odpor. Pomalu jsem začínal zrychlovat pohyby hlavy. Petr mi zajel prsty do vlasů a začal si regulovat, jak rychle a jak hluboko chce být kouřený. Jeho kapky touhy se mísily s mými slinami a já si připadal jak Bohouš. Slintal jsem doopravdy jako ten filmový bernardýn. Pak se prudce odtáhl a všechno mi to hodil přes rameno na záda.

Skácel se do vany vedle mě a padli jsme si do náručí. Začali jsme se znovu líbat. Bylo nám oběma jasné, že po tomhle se anál na později odkládat nebude.

- Pojď. -

Vzal jsem Petra za ruku a vedl do ložnice. Položil se na postel a rozevřel nohy. Víc mi nebylo třeba. Sklonil jsem se a chtěl ho zase začít kouřit. Ale on mně řekl, ať si lehnu vedle něho. Poslechl jsem. Najednou se otočil tak, že měl hlavu v mém klíně. Začali jsme se kouřit navzájem. A náhle jsem ucítil, jak mi jeho prst pronikl do zadku. Neváhal jsem a hned mu to “oplatil“. Chvilku jsme se tak dráždili, když se Petr náhle zvedl do kleku, popadl moje nohy a vtlačil mi kolena málem až pod paže. Ucítil jsem jeho prsty, jak si razí cestu do nejtajnějších hlubin mého těla. Chvilku mi to dělal jen tak rukou a já jsem nemohl skoro ani dýchat, jak jsem se vzrušil. Konečně se natáhl po gelu.

- Chceš to, Jirko? - zeptal se spíš pro formu, protože nám oběma bylo jasné, že teď už vede jediná cesta. Přímo tam…

- Jako nic jinýho na světě… -

Když do mě pronikl, ucítil jsem palčivou bolest. Ale byl jsem odhodlaný vydržet cokoliv! Zaťal jsem zuby, a i když jsem viděl hvězdičky, držel jsem. Položil se na mně a začal se pomalu pohybovat a při tom mně líbal. Bolest se ustálila na snesitelném bodě. Díky gelu klouzal celkem bez obtíží a pronikal mě hlouběji a hlouběji. Začalo se mi to líbit. Silně jsem proti němu zatlačil, aby mohl dovnitř celý. A za chvíli jsem prožil svůj první anální orgasmus. No, orgasmus to možná nebyl, každopádně mi udělal moc dobře. Minimálně to vědomí, že mám chlapa. V sobě i vedle sebe. Usnuli jsme přitisknutí jeden k druhému.

Když jsem se probudil byla hluboká noc. Zašel jsem si na záchod a potom jsem začal Petra budit pomocí polibků.

- Vstávej, teď jsem na řadě já. -

Otevřel oči a vystřelil tam, odkud se já právě vrátil.

Než přišel zpátky, stočil jsem peřiny do válce a on se přes to potom položil. Jeho zadek byl přesně v té správné výši. Začal jsem ho dráždit rukou na svěrači, tak jak mi to předtím dělal on. Za chvilku se kroutil jako had. Nechtěl jsem ho trápit. Rozevřel jsem mu půlky a pomalu, centimetr po centimetru jsem vnikal do jeho těla. Tiše zaúpěl, ale nijak se nebránil. Začal jsem zajíždět tam, ven a zase dovnitř. Jak stoupal můj přetlak, tak stoupala i rychlost přírazů. Vyvrcholili jsme skoro zároveň… Padl jsem na milého a hluboce oddechoval. Mám kluka… Mám chlapa… Miloval jsem se s mužem a bylo to skvělé…

Jak to dopadlo? No zatím nijak. Ženušky nám na to zatím nepřišly. Petr koupil svým dětem taky psa. Je to bílý špic jako naše Johanka. Aby se líp vysvětlovaly chlupy na šatech. Naše ženy se skamarádily. Díky psům a dětem, samozřejmě.

Nevím, jak dlouho nám to vydrží, než to praskne.

Netuším, co na to řekne žena, ale občas si skoro přeju, aby to prasklo…

-----

Už je to nějaký ten rok, co jsem našel krátkou povídku. Tak na tři odstavce, možná ani ne. Prostě jen pár řádků. Zdála se mi opravdu dobrá, snad i podle skutečnosti. Napadlo mě, že by neškodilo to trochu rozepsat. Spojil jsem se s jejím autorem a tohle jsme nakonec společnými silami zplodili.

SAŠŮV PŘÍBĚH

Pořád jsem to odkládal.
Až mi bude 18.
Až budu mít výuční list.
Až budu mít jistou práci.
A najednou to všechno bylo. A já se rozhodl, že “TO“ konečně udělám. Zajel jsem do sousedního velkého města, zamluvil si noc v hotýlku u nádraží a po sprše a jednom panáku na kuráž, jsem své kroky obrátil do ulice, ve které byl gay bar…

Chvilku jsem “nenápadně“ okukoval výlohy a parčík okolo. Když se mi zdálo, že je čistý vzduch, rychle jsem vstoupil do stínu dveří a zazvonil. Dveře se otevřely a já vešel. Dřív, než jsem se stačil rozkoukat, zastoupil mi cestu chlápek v černém triku s obrázkem hada.

„Občanku.“

S tím jsem nepočítal, a tak jsem chvilku zmatkoval a hledal. Všichni na mne koukali a všem bylo jasné – blbeček z vesnice.

Celý rudý jsem ji našel. Chlápek mrknul na datum a dál si mne nevšímal. Copak vypadám tak nedospěle, že se musí koukat, jestli mám už osmnáct? Sedl jsem k prázdnému stolku a po očku se koukal okolo. Byl nějaký rok po změně režimu, takže se uvolnilo, ale já nikoho, kdo by byl stejného zaměření jako já, neznal. Od téhle návštěvy jsem si taky nic nesliboval. Jen, že obhlédnu terén. Poznám nějaké lidi. Získám nějaké zkušenosti. Jaksi mi nedošlo, že na tohle je lepší mít doprovod alespoň minimálně znalý poměrů. Všichni, kdo se na mne koukli, byli okamžitě v obraze. Venkovské tele přišlo a teď neví co dál…

"Máš tu volno?"

U stolu stál starší kluk, dobře přes třicet. Tedy v mých očích, tehdy mi bylo jen pár měsíců přes osmnáct. Ukázal jsem na volnou židli.

„Jistě.“
„Můžu ti něco koupit?“

Nevěděl jsem, jak mám reagovat. Ne snad, že by byl ošklivý, nebo vlezlý, nebo tak něco. Jen mi přišel takový tuctový. Trošku bříško, trošku málo vlasů, žádný sex apel. Protože ale nikdo jiný nepřišel, začali jsme si povídat. O všem a o ničem. Hlavně jsme se vyhýbali tématu č.1. Kde to sedíme a proč tu sedíme. Po chvilce jsme ale našli společné téma: Dokumenty, a docela pěkně jsme si povídali. Začal mi být celkem sympatický a já si říkal, že by to mohl být fajn kamarád.

A najednou přišla partička asi pěti kluků. Jeden z nich mě zaujal na první pohled. Krásný blonďák se šedýma očima. Taky si mě všiml a po několika vzájemných výměnách pohledů a úsměvů si přisedl. Když viděl, že piju kávu a colu, nechal nám donést pivo a během pěti minut byl Dušan ze hry…

Měl jsem oči a uši jen pro toho kluka. Rozehrál svou hru a já se nechal chytit jak blbeček. Taky jsem nic jiného nebyl.

„Tak to dopijem a poposunem se, ne?“
„Kam?“
„No, třeba ke mně? Co bys řekl troše soukromí?“

V té chvíli se ozval Dušan:

„Nemůžeš ho nechat? Akorát mu vezmeš…“
„Dej si pohov, starouši. Máš sice barák a auto, ale za celej život sis ještě nezapíchal, a tak to taky zůstane. Kdo by taky chtěl malomocnýho? Ještě by ses u toho začal rozpadat.“
„Možná lepší se rozpadat než zkazit všechny kluky v okolí, že?“

Teď by bylo hezké napsat, že jsem se Dušana zastal a zůstal s ním. Ale tak to v životě nechodí. Byl jsem ticho. Dopili jsme pivo a vyšli ven. Nasedl jsem do staré škodovky a jel k novému kamarádovi. Byl jsem z něj celý pryč a to, co se mi dneska vidí jako hulvátství, to mi tehdy imponovalo.

Ne snad, že bych čekal nějaké mazlení, milostnou předehru a takové věci, bylo mi jasné, o co mu jde. Zase až tak blbý jsem přece jenom nebyl. Jen jsem očekával trochu ohledů. Když věděl, že až do teď nic. Jenomže to jsem se spletl. Natáhl si gumu, zvedl mi pokrčené nohy a bez jakékoliv přípravy do mě vnikl jediným přiražením. Bolelo to tak, že mi začaly téct slzy. Vzepřel jsem se mu nohama o ramena a odstrčil ho od sebe.

„Co děláš, debile?!“ okřikl mne hrubě.

Jak jsem se pokusil odkulit, obrátil mě na břicho, popadl za boky, přitáhl k sobě, a abych neuhnul, zaťal mi nehty do kůže. A vzápětí se mi zadkem rozlila palčivá bolest. Bránil jsem se, ale byl silnější. Ani nevím, jak to trvalo dlouho. Pak mě od sebe prostě jen odstrčil. Jako použitou věc. Skulil jsem se na bok.

„Jsi na hlavu? Zašpiníš mi postel!“

Tekla mi krev a jeho jediná starost byla, že mu ušpiním deku… Ale vstal jsem. A uviděl gumu. Čistá a prázdná ležela na zemi. Než do mě podruhé naboural, tak si ji sundal. Zůstal jsem na něj koukat. Asi dost málo duchaplně.

„Nikdy to nedělám s tímhle. Utři se něčím.“

Nezúčastněně mi podal hrst papírových kapesníků. Otřel jsem si krev a pár si jich vložil mezi půlky, abych neměl od krve kalhoty. Vztáhl ruku a podával mi pětistovku.

„Na po prve dobrý. Příště bez toho kopání.“

Poslal jsem ho – no asi víte kam…

„Nefilmuj a vypadni. Na takový primabeleríny nemám žaludek. Tak co jsi sem lezl? Sis myslel, že se tu budem modlit, nebo co?“

To fakt ne. Jen jsem si nemyslel, že to dopadne takhle…

První potíže na sebe nedaly dlouho čekat. Začal jsem tušit, že cosi je špatně. Žhavil jsem internet a hledal a četl. A čím víc jsem nacházel odpovědí, tím víc mne mrazilo v páteři.

Verdikt u doktorky byl jasný a já ani jiný nečekal: kapavka.

„Váš partner by…“
„Nemám partnera.“
„Náhodný styk? Kluci, vy nemáte rozum. Nějak se nám to tu začíná rozmáhat.“

Nevím, jak to poznala. Ale poznala.

Musel jsem si jít lehnout na venerologii. První dny jsem ani nevyšel z pokoje, jak jsem se styděl. Chuť na cigaretu mne nakonec vyhnala do jakési provizorní kuřárny. Pod námi bylo kožní a mezi patry bylo únikové schodiště. Na odpočívadle se smělo u okna kouřit. Nebo možná nesmělo, ale kouřilo.

Když se jednou mezi kuřáky z kožního objevil Dušan, málem mi vypadla cigareta z ruky. Nevěděl jsem, co mám říct… Kdyby to šlo, hanbou bych se propadl minimálně k protinožcům, ani ne do “Západního Německa…“ Vyložil si mé rozpaky špatně a tiše řekl:

„Neboj se, já mám jenom lupenku. Malomocní jsou snad už jen ve třetím světě.“

Podal mi ruku. Neměl jsem odvahu ji přijmout. Ne, že bych se bál, lupenka nakažlivá není. Spíš jsem se tak před ním styděl.

„Dušane, já… já ležím nahoře…“

Ani jsem nedokázal vyslovit celou pravdu.

„Jo, já si to myslel. Toho šmejda nedávno odvezli policajti. Prý roznášel městem kapelníka. Hledal jsem tě, ale znal jsem jenom tvé jméno, ani jsem nevěděl, odkud jsi.“
„Proč jsi mě hledal?“
„Když jsem to slyšel. Chtěl jsem ti to říct, aby sis zašel na odběry. Vím, co je za šmejda.“

Cudně pomlčel o tom, že se mě pokoušel varovat.

Občas jsme se v kuřárně sešli. Ale naše povídání bylo jaksi nejisté. Uvažoval jsem, jestli ví, co se stalo. Pevně jsem doufal, že ne. Ale jaksi jsem tušil, že se ten pacholek neopomněl pochlubit právě Dušanovi, jak náš přesun pokračoval. Raději nevědět…

Když ho pouštěli, dal mi Dušan telefon.

„Kdybys něco potřeboval…“

Věděl jsem, že volat nebudu. Možná jsem byl trouba, ale slepý nikoliv. Došlo mi, že mě balí. Ale, na některé věci fakt musí být dva…

V rámci lékařského tajemství, nebo babských řečí se po vsi rozneslo, proč a kde jsem ležel… Naštěstí nikoliv to, kdo mne tím obdařil. Ale i tak se na mne koukali jako na posledního zvrhlíka. Musel jsem pryč. Jenomže zase tak snadné to nebylo. Byty nedostaly už ani rodiny a ubytovna byla beznadějně plná.

Přátele máme na to, abychom je zneužívali. Zavolal jsem Dušanovi. Jestli by mě u sebe pár dní nechal. Jenom než si něco najdu.

Kupodivu neřekl, že když jsem se dva měsíce neozval, tak ať si trhnu. Sice bylo vidět, že zrovna s touto prosbou nepočítal, ale k sobě mě vzal. Měl dům, to ano. Ale takový malý, jako pro jednoho. Kuchyň, pokoj a hala dole. A nahoře ložnice a koupelna.

Ze začátku jsem byl dost rozpačitý, ale když jsem viděl, že mu nevadím, tak jsem se uklidnil. Spával jsem v pokoji, on v ložnici. Mohl využít situace, mohl říct:

„Tak hochu a platit bude kdo?“

Ale neudělal to. Omezil se na to, že po mně koukal, sem tam se mne jako náhodou dotkl. Ale vždycky maximálně na ruce. Nikdy jsem ho neviděl jinak než oblečeného. A i já se snažil ho zbytečně neprovokovat. I tak měl občas v kalhotách pěkně napnuto. Z pár týdnů bylo najednou půl roku…

Zeptal jsem se ho, jestli by si chtěl jít někam sednout na moje narozeniny. Nebo jestli budeme raději doma. Prý raději doma. Udělali jsme podle receptu dort, uvařili lepší večeři. Když jsme zasedli ke stolu, posunul přede mne poukázku do Librexu a malou krabičku ze zlatnictví. Tak přesně tohohle jsem se bál… Poukázku jsem si vzal, ale krabičku jsem posunul zpátky k němu.

„Prosím, to ne. Nezlob se, mám tě moc rád, ale to ne.“
„Ani se nepodíváš?“
„Ne. Nech si to pro někoho, kdo si to doopravdy zaslouží.“

Odhodil krabičku na křeslo, jako by ho pálila.

„No jo, máš pravdu. Jsem starej vůl.“
„Nic takového jsem neřekl!“
„Ale myslel.“
„To není pravda. Jsi můj nejlepší kámoš, ale myslím, že tohle by nebylo správné.“

Neřekl už nic, ale přísahal bych, že se mu v očích zaleskly slzy. Večeře a dort byly naštěstí dobré, takže jsme si nakonec docela tu mini oslavu užili. Sedli jsme na roztažený gauč, koukali na televizi a trošku pili. Ani jsem nevěděl jak a usnul jsem. Když mne probudilo nucení, byl Dušan pryč. Když viděl, že spím, vstal a odešel spát k sobě. Mrkl jsem do křesla. Krabička byla pryč.

Dostal jsem žízeň a hned při vstupu do kuchyně mě klepla do nosu “vůně“ z koše. Chtěl jsem zavázat pytel a dát ho aspoň za dveře. Vyndal jsem ho a udělal uzel. Najednou mne něco zarazilo. Špičkou nehtu jsem natrhl pytlík. A uviděl “svou“ krabičku... Rychle jsem ji vylovil a otevřel. Byl v ní řetízek a ozdobná kartička. Modrostříbrnými písmenky tam bylo napsáno MILUJI TĚ…

Do očí mi hrkly slzy. On je tak hodný, ale co je platné, když k němu necítím nic víc než kamarádství? Přece s ním nebudu spát, když…

Věděl jsem, že občas před společnými známými užívá obrat – můj Saša. Můj Saša řekl to, můj Saša udělal ono. Nebylo mi jasné, proč to říká, když bylo veřejným tajemstvím, že spolu nic nemáme. Ale taky jsem se proti tomu nikdy nijak neohradil. A tak si možná myslel, že by mi to nemuselo vadit ani v reálu.

Krabičku jsem schoval a pytel ráno hodil do popelnice. Určitě si někoho najde. A potom mu to může dát. I když mi bylo jasné, že to tak jednoduché nebude. Styděl se za svou nemoc. Lupenka dovede být velmi nepříjemná. Občas kvetl docela slušně. Někdy až tak, že nemohl ani do práce. V takových dnech ani nechodil dolů na televizi. Měl nahoře malou televizi, spojenou s videem, a na tu se díval. Několikrát jsem mu řekl, že mi to nevadí, že má jít dolů, vždyť je to jeho dům. Ale nechtěl.

V pátek býval na firmě dlouho do večera a já, v rámci užitečnosti aspoň uklízel. Jednou se mi nechtělo, a tak jsem ze zvědavosti mrkl, jaké má kazety. Dole byly filmy pro veřejnost. Nahoře, jak jsem předpokládal, byly ty pro osobní využití. Když jsem se zeptal, jestli se můžu kouknout, jen se zasmál.

„Jasně, to se přece nemusíš ptát.“

Bylo pár let po tzv. revoluci. Kvalita kazet byla tomu úměrná. Ale některé byly docela slušné. Hlavně mne zaujal filmeček o motorkáři, který se silnou mašinou “ohrožoval“ takového malého fiatka. Autíčko zastavilo, motorka taky. Z autíčka vystoupil kluk s hřívou vlasů a kovbojským kloboukem. Frajer slezl z mašiny a šel k němu. A kluk ho chytil do lasa jako tele.

Dál už to byla klasika. Střih, nahý a spoutaný motorkář na stole a boreček si užívá… Trochu sranda, ale mně se to líbilo. Některé záběry jsem si pouštěl pořád dokola. Na ovladači byl čudlík, kterým se dal film pustit tak, že šlo okýnko, po okýnku. Seděl jsem v Dušanově křesle, koukal na to a dělal si dobře.

Takže se stalo to, co se stát muselo…
Seděl jsem v křesle bez kalhot, nohy rozhozené přes podpěrky, ptáka v ruce. Na videu si vlasatý mladíček podroboval toho svázanýho chlápka a zároveň mu honil. A ve dveřích stál Dušan a koukal na mě…

Tohle někdo vyfotit, tak dostane první cenu…

Nějak mě nenapadlo, co mám říct. Myslím, že v téhle situaci by došla slova i Fidelu Castrovi…

„To máš místo večerníčku?“ zeptal se tiše a podíval se, co mne tak zaujalo.

Ještě pořád jsem seděl z roztaženýma nohama. Vztáhl ruku a pohladil mne konečky prstů. Ruka se mu viditelně třásla. Když jsem nic neříkal, hladil mne dál. Držel jsem. Klekl na kolena, zvedl ovladač, který mi vypadl z ruky, a posunul film kus zpátky. Detailní záběr nahého klína a jak do něj ten kluk vniká.

„Kdybys chtěl…,“ přiblížil hlavu k mému klínu.

Nevím, jestli jsem kývl. Možná, že ani ne. Už si to nepamatuju. Ale pamatuju, jak mne vzal do pusy… Bylo to po prve, co mne někdo kouřil. Nebyl jsem na to zvyklý, takže jsem se udělal prakticky okamžitě a nestačil jsem ho vytáhnout Dušanovi z pusy… Vyplivl můj “dárek“ do kapesníku, jako by se nic nedělo.

„Promiň… Moc se omlouvám… Já ještě nikdy…,“ koktal jsem v rozpacích.
„To nevadí. Já to taky dělal po prve.“
„Copak jsi opravdu nikdy s nikým…?“
„To víš, že ne. Možná jsem čekal na tebe… tedy, jestli chceš…“

Ještě pořád mě hladil. Víc jak rok jsme žili pod jednou střechou. Protože jsem ho denně vídal, zvykl jsem si. Přestal jsem uvažovat o tom, jestli je hezký, nebo ne. Byl to tak hodný člověk. A bude mě mít rád. Vzal jsem ho okolo krku. Zvedl mne a položil do postele. Detaily si nechám pro sebe. Ale tentokrát to bylo krásné. Večer jsem za ním přišel oblečený jen do řetízku, který chtěl vyhodit.

Netvrdím, že všechny dny jen svítilo sluníčko. Dvakrát mi trochu strašilo ve věži, ale on jen v klidu počkal, až budu zase stát nohama na zemi. Když jsem jako zpráskaný pes zazvonil u jeho dveří, nevyčítal, neposmíval se. Vzal mne do náručí a řekl:

„Ani nevíš, jak jsem rád, že jsi zase doma.“

Ale nic nebylo tak zlé jako těch pár dní, když si nahmatal bouli v tříslech a my jsme čekali na výsledek histologie z nemocnice. Měl jsem pocit, že ta zubatá stojí na rohu a vyšklíbá se mi. Místo toho, abych já dodával sílu jemu, tak utěšoval on mě. Včera přišel papír. Všechno bude dobrý.

Miluju tě a děkuju, že i přes to, že jsem občas blbnul, tak jsi mě neodepsal.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (41 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (38 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (41 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (39 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (44 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk51

Rád bych předem a na rovinu uvedl, že jsem transgender. Než zase někdo bude mít potřebu udělat to za mne. Jinak je mi 51 let. Pracuji v sociálních službách.

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+3 #7 Odp.: Sdílené povídky 1Saavik 2018-05-05 10:59
Pro "zmetek",
Určitě, klidně si vezmi povídky, které se ti líbí.
Citovat
+4 #6 Odp.: Sdílené povídky 1zmetek 2018-05-04 23:13
Omlouvám se, ale tohle si taky ukradnu,abych to nemusel zase hledat. A děkuju! :-)
Citovat
+6 #5 Odp.: Sdílené povídky 1maf 2018-05-02 22:09
Super povídky! Taky vzpomínám na bývalé webovky a tamější příběhy...
Citovat
+5 #4 Odp.: Sdílené povídky 1Saavik 2018-05-02 11:45
Děkuju za zájem, za body i za komenty. Za ty zvlášť.
Citovat
+4 #3 Odp.: Sdílené povídky 1Liem 2018-04-30 22:46
Jé, ty povídky si pamatuju.
A taky tři reakce pod " Johankou"
1. Ty jsi byl u nás doma?
2. Ne, byl u nás.
3. Jak je možné, že píšeš o mně, když se neznáme?
Super, že jsi to sem dal.
Citovat
+4 #2 Odp.: Sdílené povídky 1pavla 2018-04-30 22:40
Krasa. Pohlazeni po duši. Děkuji.
Citovat
+3 #1 Odp.: Sdílené povídky 1zmetek 2018-04-30 19:31
Fakt hodně, hodně hezký. A hlavně tomu věřím. Moc fajn pohlazení.
Citovat