Nítěnka

„Babi? Můžu si, prosím, přidat?“

„To víš, že jo, Danečku. Ty víš, jak mi udělat radost. Ale teda kam to jídlo dáváš, to nevím. Seš hubenej, že by ses mohl převlíkat za bičem, zadek máš, jako když stará bába spráskne ruce. Hubený dlouhý nohy, o masopustu bys mohl do průvodu dělat hladovou žirafu. Přitom to jídlo v tobě mizí jako obilí ve vysockym mlejnu.“

Takže mou postavu už máte popsanou od babičky. Tak já můžu ještě doplnit vlnitý světlý delší vlasy po ramena a světle modrý oči. Ty tedy uvidíte většinou za brejlema, čočky nosím málo a těch dioptrií zase moc nemám. Takže už stojím před vámi. Vlastně sedím, protože jsem u stolu.

Babička pokračovala ve svých oblíbených lamentacích nad mojí hubeností: „Vždyť tě žádná holka nebude chtít, každá vedle tebe bude vypadat, jako když ti všechno sní!“

No, to by mi snad ani tak nevadilo… babička povídala a povídala a vyklepla mi přitom na talíř další dvě sběračky uhlířiny.

Babička tyhle starý jídla umí dokonale. Mně moc chutnají. Máma je neumí, tak je nedělá. Nacpal jsem se.

„Skočím si odpoledne zaplavat, jo?“

„A Danečku, půjdeš do tůní, nebo do řeky?“

Jak kdysi řeka meandrovala, tak tu nechala dvě větší tůňky, změnila koryto, posunula se asi o dvacet metrů, tůně zůstaly.

„Do tůní ne, mají sice čistší vodu, ale nemám rád to bahno na dně. Půjdu do řeky. Vezmu to dolů od Švecovic mlýna k přívozu.“

„To se hodí, vezmeš paní Švecový buchty, když jsme byly v konzumu, tak jsem jí vyprávěla, jak je dělám, a ona je chtěla někdy ochutnat, tak jsem je udělala.“

Babička už místní prodejně nepřestane říkat „konzum“, ať už ji bude provozovat kdokoliv.

Ale babiččiny buchty jsou proslulé, dává do nich letní jablka a jsou úplně skvělé. Myslel jsem si dřív, že je to těmi jablky, ale zase – nikdo jiný ani ze stejných ingrediencí neudělá podobné.

Takže jsem na sebe natáhl plavky – šortky nad kolena (v mý oblíbený zelený barvě), namázl se opalovacím krémem (jsem světlej, hned se spálím, takže na začátku léta se musím mazat padesátkou, pak teprve uberu), vyfasoval jsem obrovskou plastovou krabici s buchtami a ještě jednu buchtu do ruky pro sebe a vyrazil jsem k mlýnu. Brejle jsem nechal doma, jednou jsem je už při koupání utopil, nemusím si to zopakovat.

Sluníčko pražilo, vzal jsem to po kamenné cestičce okolo tůní, kde byl trochu stín od starých vrb, které jsou na břehu. Dál cesta už vede podél řeky. Tam jsou vedle cesty topoly, ty sice hezky brzdí vítr, ale stínu moc nedají. Kameny na cestě tam už byly pěkně rozpálené, tak jsem se snažil bosýma nohama šlapat spíš na trávu mezi nimi. Ticho a klid, jen občasné zavrzání kobylky z louky vedle cesty, občas přeletěl motýl. Na chvilku jsem na cestě zatancoval, abych nešlápl na skupinku červených ploštic mezi kameny. Asi tam čekaly, až jim Ferda Mravenec postaví lunapark.

Švecovic mlýn. Dávno už nemele, ale je pěkně opravený. Švecovi ho měli nejdřív jako rekreační, ale po nějaké době se sem přestěhovali nastálo a byt v Praze nechali dceři.

„Paní Švecová! Haló! Paní Švecová!“

„Ahoj, Dane. Copak se děje?“

„Babička vám posílá buchty…“

„Jej, ta je hodná. Včera jsem s ní o nich mluvila a ona je hned musela péct?“

„Jo, to je babička, té stačí jen naznačit a ona musí pořád něco dělat.“

Tak, buchty předány, uvidíme, s čím se krabice vrátí. Tady je pořád ještě zvykem, že „půjčený talíř se nevrací prázdný“.

Tam, kde ústí náhon od mlýna do řeky, jsou do vody schůdky.

Vlezl jsem do vyhřáté vody, pomalu se nechal unášet proudem a užíval jsem si to. Přes řeku přeletěl pár kachen, plácání jejich křídel porušilo ticho.

V ohybu řeky jsem najednou ucítil, že jsem se do něčeho zamotal. Nějaká nit… Jak jsem se začal vrtět a ošívat, tak jsem se ještě víc zapletl. Periferním viděním jsem zahlédl někoho na břehu, jak chytá rybářské pruty, které se vydaly na cestu do vody. Zatáhl a do mě se bolestivě zařízl vlasec. Zamotal jsem se do rybářova vlasce! Začal jsem zmatkovat a otáčet se, takže jsem se ještě víc zamotával. Plácal jsem se ke břehu, kde stál chlap, který ke mně natáhl podběrák, ať se chytím. Chňapnul jsem ho a vylezl na břeh.

„Tele jedno, to nemůžeš dávat pozor?“ hartusil na mě.

„Neviděl jsem to, nemám brýle a netušil jsem, že tu někdo má nahozeno přes půl řeky! Ostatně vy taky můžete dávat pozor, a když vidíte, že někdo plave, tak můžete aspoň křiknout a varovat! Takže je to i vaše vina! Kruci, jak se z toho vymotám…?!“ vztekal jsem se.

„Ale, ale, taková nítěnka hubená a jak se dokáže vztekat a držkovat! Počkej, já tě zkusím vymotat, nerad bych, abych to musel přeříznout.“

Teprve teď jsem se podíval, kdo mě vlastně „ulovil“, a trochu jsem schlípl. Ten medvěd měl snad skoro dva metry a byl pěkně nabušenej. Černý, hodně krátce střižený vlasy, černý strniště na tvářích a bradě, černý oči. Tak černý, že se skoro nedaly rozeznat zorničky. Ramena široký tak, že když bych je chtěl změřit, tak bych si snad musel vzít taxík. Ruce jak lopaty. Na sobě ustřižený džíny a černej nátělník, pod kterým se rýsovalo úplný pohoří prsních svalů a zpod kterého se draly černé chlupy. Věk tak něco přes třicet. Teď se trochu pobaveně usmíval.

„Počkej, stůj, já tě zkusím rozmotat…“

Na ty obrovský ruce začal hodně jemně a citlivě ze mne uvolňovat vlasec. Teda zamotal jsem se pěkně…

„Odkud jsi, tebe jsem tu ještě neviděl? Ty nejsi odtud z vesnice, viď?“

„Ne, ale jsem tu teď na prázdninách u babičky ve vsi.“

„Já jsem si hned říkal, že nejsi zdejší, hezkýho kluka bych si asi už všimnul… Tak tohle nepůjde, to je fest zauzlený. Jak se ti to podařilo, takhle se zašmodrchat? Počkej, necukej se, musím to přeříznout, ať tě neříznu…“

Vytáhl nůž, jemně ho zasunul mezi mne a vlasec a škubl. Zase jsem se mohl hýbat.

„Díky.“

„Jo, máš za co,“ zašklebil se. „Tak s rybařením je už dneska konec.“

„Hm, omlouvám se.“

Posadil jsem se na kámen na břehu a sledoval ho, jak začal pomalu skládat a balit své věci.

„Jíš ryby?“

„Co? Jo, jo, já jím všechno…,“ koukal jsem trochu nechápavě.

„Jak se vlastně jmenuješ, nítěnko?“

„Dan.“

„Tak Dane, já jsem Robert. Můžeš mi říkat Berte. A tohle si vem jako bolestný.“

Zalovil pod břehem a vylovil vezírek s dost pěkným kaprem.

Chtěl jsem začít protestovat, ale docela pobaveně se na mě usmíval: „Ten vezírek mi můžeš vrátit tady zítra touhle dobou.“

Tak jo: „Díky! Přijdu!“

Chňapnul jsem vezírek a rozběhl se domů. Musel to být dobrý pohled, protože jak jsem běžel bos, tak jsem různě poskakoval, abych se vyhnul místům s ostřejšími kamínky nebo bodlákům na cestě. Když jsem se ohlédl, díval se za mnou a zamával mi. Zamával jsem taky a málem jsem upadl, jak jsem škobrtnul.

„Babi, máme kapra!“

„Ale, kdepak si ho sehnal?“

„Dostal jsem ho,“ vylíčil jsem babičce svoji příhodu.

„Aha, tak ho máš od vodníka,“ řekla babička a já se zatvářil asi hodně nechápavě. „My mu tu říkáme vodník. Stará Sudová šla jednou okolo tůní…“

„Babi! Sudová je mladší než ty!“

„Dyť říkám, stará Sudová šla jednou okolo tůní a strašně se vyděsila. Tenhle chlap se tam potápěl, měl ty brýle na potápění a tu trubičku na dýchání, a když se zničehonic z tůně vynořil, tak jí mohla ranit mrtvice, jak se lekla a začala řvát, že je tam vodník. Ona byla vždycky střelená. Ale jemu to tu jako přezdívka už zůstalo. On tu není dlouho, něco přes rok. Koupil starý Štancův statek, ten, co je stranou vsi. Má tam prý nějakou truhlářskou dílnu, prej dobrou, jezděj tam lidi z daleka.“

Rybu jsme klepli, rozporcovali, část hodili do mrazáku. Babička udělala rybí polívku a osmažila porce kapra. Já mám ryby rád. Večeřeli jsme, já jsem přemýšlel o dnešním setkání a teprve teď nastala chvíle, kdy jsem udělal krok ze svého dlouhého vedení a zůstal jsem civět před sebe.

„Kam koukáš, Danečku, uletěj ti včely!“

„To nic, babi, jen jsem se zamyslel,“ bránil jsem se. Mně totiž až teď došlo, že z něj vypadlo: „…hezkýho kluka bych si asi už všimnul…“

Druhý den jsem se vydal vracet vezírek. Už tam čekal. Na sobě zase ty ustřižený džíny, tentokrát bez trika. Dohněda opálenej: „Ahoj, nítěnko!“

„Ahoj. Ještě jednou děkuju za kapra, byl moc dobrej.“

„Za nic, mám radost, že ti chutnal.“

Prohlížel jsem si ho. Ten širokej hrudník, ze kterýho stékaly černý chlupy na břicho. Hodně mě to rajcovalo.

Usmíval se, vypadal strašně pobaveně. Co ho mohlo pobavit? Kam kouká? Jo, na mý plavky, na kterejch je sakra znát, že jsem vzrušenej. Do háje, když si teď stoupnu bokem, bude to vidět ještě víc, zády se přece neotočím.

Smiloval se a zvedl oči k těm mým: „Jdeš do vody?“

Kývl jsem a hupsnul do řeky. Hodil vezírek na zem, zul sandály a skočil za mnou.

„Odkud jsi vlastně včera plaval, nítěnko?“

„Dávám si vždycky trasu od mlýna dolů k přívozu. A mohl bys mi přestat říkat nítěnko?! Víš, jak se jmenuju.“

„Vím, ale mně se to k tobě hodí.“

„Ale mě nijak netěší, když mě tak oslovuje nějakej přerostlej brtník!“ snažil jsem se ho taky trochu vytočit.

„Tohle žádá pomstu!“ vrhnul se za mnou.

Blbnutí ve vodě je dost pubertální způsob balení, ale překvapivě funguje, snad kvůli tomu kontaktu…, no a já se teda docela rád sbalit nechám, jestli to má v úmyslu.

Pár temp a chytil mě: „Půjdeš pod vodu!“

Chytnul jsem ho oběma rukama kolem krku: „Jo? Tak jestli, tak deš se mnou!“

Nepočítal jsem ale s tím, že v tu chvíli se mnou pod tu vodu opravdu zajede. Leknul jsem se. Hned se se mnou vynořil, ale stejně – mžoural jsem očima, zavrtěl jsem hlavou, až mi od vlasů stříkala voda, a trochu jsem se rozkašlal.

Díval se mi zblízka do očí: „Promiň, přitopit jsem tě nechtěl. Teď abych tě zachraňoval. Naštěstí umím dobře umělé dýchání…“

Uměl ho skvěle. Stál ve vodě, já mu visel okolo krku, užíval si jeho hbitej jazyk, nohama jsem se mu zaklesnul okolo boků a cítil jsem, že jestli to chci já, tak on taky, ty džíny nelhaly, vzpínalo se to v nich dost tvrdě.

Když skončil, musel jsem se hodně přiblble usmívat.

„Plavem dolů k přívozu?“

„Ty tu necháš boty a vezírek?“

„Tady to nikdo neukradne a vrátíme se sem pro to.“

Pomalu jsme se nechali unášet proudem dolů, usmíval se, protože čas od času jsem si připlaval blíž pro pusu. Ještě ráno jsem si říkal, že si zkusím zaflirtovat, a teď jsem najednou zjistil, že to trochu přerůstá a já začínám bejt zamilovanej, ale když on je tak pěknej…

U přívozu jsme vylezli z vody a pomalu se vraceli. Cestou jsme kecali o všem možným. Jednu chvíli naťuknul, jestli nejsem nějakej potravní specialista, když jsem tak hubenej…

„Nejsem, říkal jsem ti, že sním všechno. Ale živit takovouhle horu, to musí bejt těžký.“

„Ani ne, mám jen jedno – mám strašně rád mlíko! Piju ho po litrech.“

„Jo, já mám rád mlíčný koktejly! Když se chci za něco odměnit, tak si dám mlíčnej koktejl…“

Zasmál se a podrbal mě tou obrovskou rukou ve vlasech. Pomalu jsme docházeli k místu, kde měl odložené věci.

„Přijdeš zítra?“ staral jsem se.

„Zítra nemůžu, mám hodně vytížený pracovní den. Jestli se chceš odpoledne stavit u mě, teda… jestli chceš, tak ti ukážu dílnu, restauruju starej nábytek. Je to…“

„Já vím, kde to je,“ přerušil jsem ho.

„To je dobře, že to víš. Ale já chtěl říct, že je to hezká práce,“ smál se mi.

„Tak jo,“ natáhl jsem se, on se trochu sklonil a – no prostě tenhle jazyk a tohohle chlapa chci. Moc.

Další den jsem se nemohl dočkat. Vymýšlel jsem si činnosti, abych se přes den zabavil – dojít na nákup pro věci, které zrovna moc nepotřebujeme, vyplít záhonky, posekat trávu… no, vleklo se to.

Před pátou jsem vyrazil. Vlezl jsem do dvora bývalého Štancova statku a přemýšlel, kde zazvonit nebo zabouchat. Otevřely se dveře od bývalé stodoly: „Ahoj, nítěnko! Pojď dál, ukážu ti dílnu!“

V dílně byl starý nábytek v různých fázích opravy.

„Tak Berte, já už jdu, to sofa je hotový,“ řekla paní středního věku.

Pozdravil jsem, odpověděla mi.

„To je Věrka, je skvělá čalounice. Díky, já hned napíšu mail, že si pro to můžou přijet. Tak díky a měj se!“

Odešla a Bert mi ukázal dílnu, byly tam fakt krásné věci, musí bejt hodně šikovnej. Hned vedle dílny malá kancelář: „Počkej, pošlu ještě mail zákazníkovi, že má práci hotovou.“

Napsal mail, vypnul počítač, vyšli jsme ven a za námi zamknul bytelná vrata: „Víš, některý kusy nábytku jsou hodně cenný.“

Přešli jsme do jeho bydlení. Přes síňku s klenutým stropem jsme vešli do kuchyně.

„Počkej, udělám ti koktejl.“

Vzal šejkr, hodil do něj lžičku moučkovýho cukru, zalil mlíkem a protřepal. Pak to otevřel, vytáhl láhev zelené peprmintky, přilil a znovu protřepal. Přelil do skleniček: „Tak kompromisní mlíčnej koktejl. Na zdraví!“

Upil jsem. No, už jsem pil horší věci.

„Ty, Dane, je ti vůbec už osmnáct?“

„To se ptáš brzo! Neboj, pít už můžu,“ zasmál jsem se. A šukat taky, pomyslel jsem si. Uchechtnul se. Kruci, já si to jen nemyslel, já to řekl nahlas! „Jak se vůbec tenhle koktejl jmenuje?“ snažil jsem se odvést pozornost.

„Vodníkovo sperma.“

Vyprsknul jsem: „Děláš si srandu…?“

„Nedělám, chtěl jsem nějakej koktejl s mlíkem a tenhle recept jsem našel na netu a pobavil mě. Zvykej si.“

Teda co tím „zvykej si“ myslel?

Rozhlédl jsem se. Hezká kuchyň, nevelký jídelní stůl, jedna židle. Na tu židli jsem tedy zůstal koukat. Poměrně masivní, ale hlavně to opěradlo! Vykládané ornamenty z různě barevných dřev a uprostřed nápis – BERT.

„Já vím, není to moc hezká židle, trochu přeplácaná, ale já si na tom kdysi zkoušel techniky, tak jsem si ji potom dal sem. Beztak ji mám tou intarzií podepsanou.“

„Ty máš jen jednu židli?“

„Já jich víc nepotřebuju a nikdo jinej tady není.“

Objal mě zezadu, naklonil se a dal mi pusu na krk. Vousy mě zaškrábaly na tváři. Vyšlo ze mě podivné zavrnění, jak se mi to líbilo. Ruce mu zajely pod moje triko, pohladil mě na břiše a pak mu ruce pomalu sjely zepředu za okraj mých kalhot. Byl jsem naostro, špičkami prstů projel mé ochlupení a uchechtnul se. Jazykem mi jezdil po krku a začal mi rozepínat kalhoty. Teda na to, že jsme si včera dali první pusu… ale co, chci to! Moc.

Brýle hodit na stůl, kalhoty sjely dolů, odkopnul jsem je, stáhnul si triko a otočil jsem se. Zajel jsem rukama pod jeho triko na břicho, projel jsem tam prsty houštinu chlupů a zaťal jsem do nich prsty.

Heknul: „Ty budeš ale zvíře, kdo by to do tebe řekl, nítěnko?“

Rval jsem z něj oblečení, jako by mě opustily smysly. Nebo spíš, jako by se všechny probudily a všechny se hlásily ke slovu.

Stál přede mnou nahý a já klesl na kolena. Jeho kolík proti mně trčel a já se s ním začal mazlit, hladit se s ním po tvářích, políbil ho na špičku a cítil jsem, že mám v očích šťastné slzy.

Zvedl mě a ohnul přes stůl. Nevím, kde vzal lubrikant, kterým mě začal připravovat, druhou rukou mně hladil záda. Položil jsem hlavu tváří na stůl, zavřel oči a přerývaně jsem dýchal.

Když usoudil, že už může, pokrčil kolena a pomalu do mě vnikl. Pak mě chytil za stehna, narovnal se a zvedl mě. Zůstal jsem opřený jen o lokty, prsty jsem se chytil okraje stolu. Hlava mi rytmicky s přírazy létala nahoru a dolů. „Ještě, ještě, ach, ještě!“ Ty výkřiky byly moje?

Udělal jsem se na plochu stolu. Otáčel jsem se po něm: „Chci tě vidět!“

Vystoupil ze mě, postavil mě. Skočil jsem mu kolem krku, zvedl nohy okolo jeho pasu. Opřel mě o zeď, chytil za stehna a pokračoval. Líbal a kousal jsem ho všude, kam jsem dosáhl – do krku, tváří, nosu… Zacpal mi pusu svým jazykem a vyvrcholil do mě. Chvíli zůstal, já šťastný, lisovaný mezi jeho tělem a zdí…

Pak mě zvolna spustil na zem. Rozklepané nohy, opřel jsem se o stůl.

„Promiň, nemáš něco na utření?“

Podal mi papírovou kuchyňskou utěrku. Otřel jsem se a setřel svou nadílku ze stolu.

Podíval jsem se na Berta – teda já jsem mu ten krk pěkně zřídil.

Objal mě, zabořil jsem obličej do chlupů mezi jeho prsními pahorky.

„Ty jsi doopravdy hodně divoký zvíře.“

Kousnul jsem ho do chlupů.

„Zůstaneš dneska tady?“

Zakýval jsem hlavou: „Ale musím dát vědět babičce…“

Sebral jsem ze země své kalhoty a vylovil z kapsy mobil a nasadil jsem si brýle.

„Babi? Já jen volám, abys neměla strach. Já bych přišel až zítra, tak aby ses nebála, že nejdu…“

„Dobře, Danečku. Danečku?“

„Ano, babi?“

„Já jen… jen jsem chtěla… Danečku, buď… buď opatrný…“

„Babi, ty jsi zlatá. Neboj!“

Babička je sakra chytrá. Scvaklo jí to hned. S tou nebude problém. Vždycky zastávala „žít a nechat žít“ a nekecat ostatním do jejich života.

„Fajn, takže zařízeno. Dáme si večeři?“ navrhl.

„Tak jo.“

Neoblékl se. Zapnul fritézu.

„Budou kapří hranolky, níťo!“

Už je měl předpřipravené, jen rozpálit fritézu a usmažit je. Sledoval jsem ho, jak se pohybuje po kuchyni, opálený tmavý chlap jak hora, neopálený jen ten bílý, lehce chlupatý zadek… moc pěknej zadek. Sledoval jsem ho, jak při chůzi zapíná svaly, a uvědomoval jsem si, že tohle je asi fakt ten nejpěknější chlap, na jakého jsem narazil.

Vytáhl hranolky z fritézy a rozdělil je na talíře: „Můžeš ke stolu!“

„Počkej, je tu jen jedna židle!“

„Já to dám na stojáka, jako v bufetu.“

Vzal jsem svůj talíř a posadil se na zem do tureckého sedu, talíř vzal na klín: „Je to tvoje židle, máš ji podepsanou, tak na ní sedíš ty.“

Hrábnul jsem rukou do hranolků: „Auvajs!“

Zapomněl jsem, že jsou právě vytažené z fritézy. Popálené prsty jsem strčil do pusy a pak je ještě pofoukal. Chvilku jsem počkal, foukal na hranolky a pak už byly chladnější: „Teda, jsou skvělý!“

„Mám na ně svou tajnou směs koření.“

Babička má pravdu, jídlo do mě padá strašně rychle. Vstal jsem, umyl jsem talíř a utřel ho. Zády jsem se opřel o linku a díval se, jak dojídá. Dojedl, odnesl svůj talíř a odložil ho do dřezu.

„Počkej, já ho umeju.“

Otočil jsem se a umýval talíř a ucítil jsem přitom, jak mi velká ruka hladí zadek. Odložil jsem umytý talíř a otočil se. Ruka se přemístila na moje koule, které jemně polaskala. Vzdychnul jsem.

„Tak pojď, ukážu ti, kde tu co je.“ On mne snad za ty koule povede…

Ne, pustil je.

Přes síňku do obývacího pokoje s velkou knihovnou a televizí. Zařízený byl dost stroze, na sezení jen větší polštáře na zemi.

„Já při televizi stejně ležím na zemi, jen si strčím pod hlavu polštář.“

Ložnice. Postel dost velká pro velkého chlapa. Tak tu si dneska hodlám užít.

Vedle ložnice koupelna. Tak to bylo překvapení. Strohá, hlazený beton. Za sklem prostorný sprchový kout. Na stropě obrovská nerezová sprchová růžice.

„To je taková ta, co je jako déšť?“ ptal jsem se nechytře.

„Jo, vlez si tam.“ Strčil mě dovnitř a vlezl za mnou a pustil vodu. Chytil jsem ho okolo pasu, zvedl obličej a nechal si na něj stékat vodu: „To je příjemný.“

Jestli jsem myslel na nějakou akci ve sprše, tak jsem se spletl. Vypnul sprchu, ze skříňky pod umyvadlem vyndal obrovskou osušku a začal mi sušit vlasy. Líbilo se mi to, držel jsem jako pes při drbání. Otřel mne, pak sebe, vzal mě okolo ramen a šlo se zpátky do ložnice. Jo! JO!

Hupsnul jsem na něj a pověsil se mu na krk a hned jsem měl v puse jeho jazyk. Položil mě na postel. Kroutil jsem se pod ním snad jako opravdová nítěnka. Zvedl jsem nohy a chytil se za chodidla. Ách. Zaklonil jsem hlavu a rozjel svůj zvukový hekací doprovod. Velká ruka pohladila můj obličej. Chytil jsem palec do pusy a začal ho cucat a v tu chvíli jsem ucítil, jak mě plní.

Naklonil se nade mne: „Ty seš fakt moc roztomilej…“

Dostal jsem polibek a pak jeho jazyk jel po mém krku, hrudníku, přes břicho, polechtal mě v pupku a jel níž a vzal mě do pusy. Nemusel se moc snažit, udělal jsem se prakticky hned. S plnou pusou se vrátil k mému obličeji a podělil se se mnou. Chuť svý mrdky už jsem znal, ochutnal jsem jednou po honičce. Jak bude chutnat ta jeho? Vlastně jedno vodníkovo sperma už jsem dneska měl.

Usnuli jsme pozdě večer. Ležel na zádech a já se zavrtal pod jeho ruku, položil si hlavu na jeho hrudník a prstem jsem si jezdil v jeho chlupech na hrudníku.

Velká ruka mě pohladila: „Dobrou noc, nítěnko.“

Podíval jsem se nahoru na něj – černé oči jsem ve tmě neviděl, ale zableskly se zuby v úsměvu.

Políbil jsem mu bradavku a brouknul: „Dobrou!“

Natáhl jsem ruku a chytil ho za koule. Nepustím ho. Je můj. A tak jsem usnul.

A tak jsem se i ráno vzbudil. Zvedl jsem opatrně hlavu. Chlupy na hrudníku měl trochu slepený, jak jsem ho v noci ve spánku poslintal. Byl už vzhůru a pobaveně mě sledoval: „Dobré ráno.“

„Moc dobré,“ odpověděl jsem, vylezl na něj, položil jsem si založené ruce na jeho hrudník a opřel se o ně bradou a díval se mu do očí.

Usmíval se: „Co je?“

„Přece tohle,“ natáhl jsem se a dal mu pusu: „Pusa na dobré ráno.“

Ty velké ruce mě objaly, jedna sjela na zadek, prst začal pátrat a chtěl mě přetočit pod sebe.

„Ne, lež na zádech!“

Naslinil jsem si prsty, zkusil promáznout, ještě jednou… Opatrně a pomalu jsem na něj nasedl a začal se pohybovat. Chytil mě rukama za zadek a pomáhal mi. Krásný. Hlava mi zase lítala nahoru a dolů a do stran a už jsem zase neudržel své hlasité vzdychání. Když jsem ucítil, že bude, zvedl jsem se, chytil ho do ruky a už stříkal. Přece jsem ho chtěl ochutnat! Olízal jsem ho dočista. Tohle chci častějc.

Natáhl si trenky. Já pro své oblečení musel do kuchyně, kde zůstalo od včerejška na zemi.

„Co snídáš, čaj nebo kafe?“

„Kafe, teda jestli máš rozpustný.“

„Nemám, ale v kanceláři mám presovač.“ Vzal klíče a v trenkách se vydal přes dvůr do kanceláře a za chvilku se vracel s šálkem. Kafe měl fakt dobrý.

„Udělám ti šunku s vejcem, chceš?!“

„Mně je to jedno, co budeš jíst ty?“

Udělali jsme si šunku s vejcem, dal si k tomu obrovskou sklenici mléka.

Napadlo mě: „Kdy ses vlastně rozhodl, že mě zkusíš sbalit?“

„Hned. Byl jsi tak rozvzteklenej, bylo to strašně roztomilý.“ Dal mi krátkou pusu: „Zajedu na nákup do vesnice, hodím tě tam, chceš?“

„Brnknu babičce, jestli něco nemám koupit.“

Nechtěla nic, tak jsem se nechal svézt jeho pickupem k obchodu. Dali jsme si pusu a vypadli z auta – on do krámu, já směrem k babičce. Před obchodem stála paní Sudová a určitě tu naši pusu viděla, měla vyvalené oči a vlastní pusu dokořán otevřenou. Přál jsem si, aby jí do ní vlítla moucha. Ještě dneska to bude vědět celá vesnice. A co, naše věc.

Zbytek prázdnin jsem strávil víc u Berta než u babičky, i přes den. Snažil jsem se pomáhat v dílně, nechával mě dělat jednodušší práce, nechal mě třeba něco zbrousit, učil mě natírat šelakem. Když řekl: „Níťo, víš, že máš docela šikovný pracičky?“ tak jsem byl hodně pyšnej. Ale občas jsem jen tak seděl a koukal, co všechno těma svýma velkýma rukama umí. Je strašně šikovnej. A čím dál častěji jsem babičce oznamoval, že nebudu přes noc doma.

A najednou konec prázdnin a návrat k rodičům.

„Přijedu alespoň na víkend. Nějak je doma zkusím ukecat. A večer si můžeme skajpnout. Aspoň to.“

Tu noc před odjezdem jsme nespali. Jo, byla hodně divoká. A krásná. Schrupnul jsem si alespoň ve vlaku, na který mě Bert hodil pickupem. Dlouhá pusa před odjezdem.

Začala škola. Jo, setkání se spolužáky, to bylo fajn, ale pořád jsem myslel na to, jak přemluvit naše, že bych odjel na víkend.

Tak ve středu večer jsem doma nadhodil: „Já bych chtěl jet v pátek na víkend do Vysokýho.“

„Prosím tě, nech babičku odpočinout, měla tě tam skoro celé prázdniny,“ řekl táta od časopisu, který prohlížel.

„Já bych ji nechal odpočinout. Já bych nebyl u ní.“

„A kde bys byl?“

Tak nadechnout a ven s tím: „U přítele…“

Táta zvedl hlavu, odložil časopis a podíval se na mne. Díval se mi do očí. Táta je babiččin syn a stejně jako babičce i jemu spousta věcí dojde rychle: „Aha.“

Máma jen stála a otáčela hlavou z jednoho na druhého a vydávala: „Co? Co? Co?“

Dost nemilosrdně mě napadlo, že v tu chvíli vypadá trochu jako slepice. Táta mě provrtával pohledem: „Tak se posaď a vyklop to. Co je zač?“

Tak jsem to vyklopil. Máma se rozbrečela. Táta se jenom díval a poslouchal. Pak se nadechl a řekl: „Nesmí ti to zhoršit prospěch.“ Je to babiččin syn. Žít a nechat žít. Každý má právo na své štěstí.

„Díky, tati!“ A už jsem byl ve svém pokoji a žhavil mobil.

„Berte? Tak v pátek dorazím vlakem v sedmnáct dvacet!“

Vystoupil jsem v pátek z vlaku a do vsi jsem se málem rozeběhl, ale už na mě čekal před nádražím v pickupu: „Níťo, nastup si!“

Velká pusa na přivítanou. Cestou jsem vyklopil podrobnosti, jak to doma probíhalo.

Překvapení čekalo v kuchyni. U jídelního stolu byla druhá židle. Kdyby židle. Tohle vypadalo skoro jako trůn, s vyřezávanými područkami, vyřezávaným opěradlem s nápisem DAN. Teda kdy tohle stihnul? To je krásný! Jen nezačít štěstím brečet.

Obejmul mě: „Máš tu svou židli. Prostě už sem patříš.“