• zmetek
Stylromantika
Datum publikace25. 1. 2019
Počet zobrazení1080×
Hodnocení4.74
Počet komentářů9

Ráno nás vzbudilo zazvonění Bertova telefonu. Nátáhl se pro něj: „Ano? Jo, ani nevim… Tak jo, dobře, měj se!“

„Kdo to byl?“

„Věrka. Nedostane se do práce, nic nejezdí, je sněhová kalamita.“

Vyhrabal jsem se zpod peřiny a šel se podívat k oknu. To, co padalo z nebe, to nebyly vločky, to byly snad vatové chomáčky. Sníh už skoro po okno.

„No jo, jsme tu zachumelený jako Broučci! Co budeme dělat?“

„Musíme počkat, až přestane chumelit, a pak proházet cestu k silnici, doufám, že tu protáhnou, jinak se sem nikdo nedostane.“

„Jupí, lenošení!“ zajásal jsem, rozběhl jsem se, skočil šipku do peřin, zakutal se a celý schovaný jsem se tam přimáčkl k Bertovi a zabořil obličej do jeho chlupů na hrudníku. Obejmul mě, přimáčknul k sobě a uslyšel jsem: „Lenošení asi nebude, jestli přestane jít proud, tak to bude v prdeli.“

Vystrčil jsem hlavu zpod peřiny a podíval se na něj a udělal nadšenej výraz. Zasmál se mi: „To není příslib sexuálních hrátek, to je konstatování situace. Budeme muset snést z půdy vařič na bombu a na mytí si budeš muset vodu ohřát a nejspíš rozpustit sníh, protože nepůjde čerpadlo a budeme čekat, kdy opravěj vedení. Vstáváme.“

„Ještě chvilku,“ škemral jsem a zmizel jsem zase pod peřinou a přimáčkl se k němu. Ranní pomazlení…

Ale nakonec jsem stejně vstávat musel.

„Hele, sejčku, měl jsi pravdu. Nejde proud.“

„No a je to tady. Nejspíš zase někde stržený vedení. Já snad pro tyhle situace koupím generátor. Jen doufám, že to opravěj rychle.“

Oblékl se a vylezl na půdu a snesl propan-butanový vařič s dvouplotýnkou. Uvařil vodu na kafe pro mě a čaj pro sebe, ze zhaslé lednice vytáhl mléko.

„Jestli to nepůjde dlouho, tak abysme vytáhli věci z mrazáku, dali je do krabic a zahrabali do sněhu. Hele, přestalo chumelit, jdeme prohrabovat.“

Vytáhli jsme lopatu a sněhové hrablo a pustili se do práce. Chvíli nám to trvalo, ale prohrábli jsme to od našeho statku až k silnici do vesnice a ta, kupodivu, projetá a posypaná, silničáři překvapili…

Znovu telefon.

„Ahoj, Alenko, copak se děje? A kruci! Myslíš, že to má zlomený? To víš, že k nám malýho můžeš dát… Tak jo, už jedeš?“

Alenka je manželka Josefa, který u nás občas pomáhá závozničit při odvozu velkých kusů nábytku.

„Josef uklouz a upad před barákem a má asi zlomenou ruku. Alenka ho potřebuje odvézt do nemocnice a nemá kam dát malýho Pepču, tak jsem slíbil, že ho pohlídáme.“

Malýmu Pepčovi jsou asi čtyři roky a dokáže to být pěknej ďábel.

„Proč ho nedá k Sudovce, bydlí hned vedle a hlídávala jí ho?“

„Jó, to nevim. Ale asi nám to řekne.“

Auto se objevilo brzy. Alenka za volantem, vedle ní Josef s bolestným obličejem, pravou ruku zafixovanou provizorním obvazem na nějaké vařečce. Zlomený to asi bude, i přes sklo bylo vidět, že zápěstí má jak bajonet.

„Ahóój,“ soukal se zezadu z autosedačky ven mrňous.

„Díky, kluci,“ tvářila se nešťastně Alenka.

„Sudová nemá čas, že ho dáváš k nám?“ zeptal jsem se.

„Asi by měla, ale z Pepči posledně vypadlo, na co všechno se ho vyptává a co z něj tahá za informace o nás, tak se mi ho tam nechce dávat.“

Zasmál jsem se: „Jo, to chápu. Tak Pepčo, zamávej rodičům a jdeme stavět sněhuláka!“

Zamával rodičům, auto odrazilo a šli jsme na toho sněhuláka.

Dvě základní koule, tu třetí – hlavu, jsem udělal spíš jako kužel, který jsem posadil špičkou dopředu. Vymodeloval jsem ze sněhu kulaté uši, které jsem posadil nahoru, z kamínků oči a čumák, z tenkých větviček vousky. Zaběhl jsem do dílny, máme tam na míchání barev a laků dřevěné špátle, takové, co užívaj doktoři, když se vám koukaj do krku. Jednu jsem sebral, zlomil v půlce a sněhulákovi zastrčil pod čumák jako dva zuby. Pepča koukal nadšeně: „Myš!“

„Jo, ale veliká! To bude krysa, krysa Vasilisa!“

Pepča se rozchechtal a domáhal se dalšího sněhového zvířátka.

„Jaký bys chtěl postavit?“

„Hada!“

Tak jsme chvíli plácali sněžného hada a pak šli domů a dali si k obědu palačinky, protože ty jsou jednoduchý. Vytáhli jsme jahodovou marmeládu a Pepča se olizoval.

Na dvoře zastavilo auto. Alenka s Josefem.

„Jo, Josef to má zlomený. Zatím to má jen na dlaze, sádru mu domotaj za dva dny, až to nebude tak oteklý.“

Josef se tvářil nešťastně.

„Malej nezlobil?“

„Ne, byl hodnej…“

„Mami, viděla jsi kjysu, co jsme udělali s Danem?“ vyzvídal mrňous.

„Viděla, moc se vám povedla… Josef teď bude mít trochu problém. Pomáhá s organizací masopustu a když bude mít sádru… Chodí v průvodu za medvěda, ale medvěd se sádrou, asi by se s tím ani do kostýmu nedostal. Tak mě napadlo, nepůjdete taky do průvodu? Roberte, že bys za něj vzal medvěda, tobě ten kostým bude…“

Podívali jsme se na sebe a bylo nám jasné, že půjdeme.

„A za co bych šel já?“ ptal jsem se.

„Něco vymyslíme, šli byste?“

„Jo, půjdem, mohla by to být zábava. Určitě se dohodnem.“

Alenka poděkovala za hlídání, naložila své dva chlapy a odjela.

Vařit večeři při svíčkách není úplně šikovné, tak jsme se dohodli, že večeře bude studená. Ale sednout si po večeři se skleničkou vína při svíčkách, to už je příjemný…

Seděl jsem na židli, jednu nohu zkroucenou pod sebou a přemýšlel jsem nad masopustem.

„Na co myslíš?“

„Jakou budu mít masku do průvodu. Babička vždycky tvrdila, že bych dělal hladovou žirafu… Hele, co kdybych si udělal klibnu? Nějaký špalek trochu upravit do tvaru koňský hlavy, nalepit uši, pomalovat, dát ho na tyč od smetáku, nějakej lajntuch přes sebe taky seženu, bylo by to takový tradiční…“

„To by šlo. Ale poradíme se s Josefem, třeba už tam něco takovýho mají.“

„Tak jo.“

Seděl jsem a koukal na Berta a pozoroval odlesky světla ze svíček na jeho obličeji a očích a vybavilo se mi, jak jsme se vlastně poprvé potkali… Mohl jsem tenkrát plavat podél druhého břehu, minul bych nahozené pruty, nezamotal se a možná bychom se nikdy neviděli. Já jsem vlastně strašnej klikař!

„Usmíváš se. Na co myslíš teď?“

„Hádej.“

„Hele, tyhle ohníčky v očích znám. Tak jo, jdeme do pelíšku. Sfouknem svíčky, vezmem jeden svícínek a jdeme.“

V posteli máme jednu velkou společnou peřinu. Je to vlastně taková tlustá prošívaná deka, nevím, jak by to vypadalo s klasickou peřinou. Taková ta klasická duchna byla vždycky u babičky. Já se ve spaní docela vrtím, takže jsem se u babičky vždycky vzbudil zimou, jak všechno peří bylo v peřině spěchované do koule dole v nohách a já se klepal pod prázdným povlakem.

Vklouznul jsem pod peřinu. Bert sfouknul svíčku a zajel za mnou. Ležel jsem zády k němu, přitáhl si mě, zašimral vousama na tváři a rameni, ruka mu sjela po mém břiše a níž, aby zjistil, jestli jsem natěšenej… To si piš, že jsem. Je hezké se takhle příjemně unavit před spaním…

V noci mě probudilo leknutí – náhlé prudké zablikání a rozsvítilo se světlo. Jak jsem zkoušel, jestli jde proud, tak jsem nechal vypínač v ložnici v zapnuté poloze. Takže vedení je spravený, sláva! Bude teplá voda, budeme moct normálně vařit! Zhasnul jsem a spokojeně se zahrabal zpátky.

Ráno už všechno fungovalo normálně, i Věrka přijela do práce a líčila, jak vypadala kalamita u nich. Jejich sousedi mají dům s plochou střechou a ta dostala pod tím přívalem prý dost zabrat.

„Níťo? Volal Josef, jestli bychom se odpoledne stavili, že bychom se dohodli ohledně toho masopustu.“

„Fajn!“

Po práci jsme se vypravili do vesnice. Zazvonili jsme u branky. Ve vedlejším domku jsem hned zahlédl za oknem tvář – jo, Sudová musí zkontrolovat, kdo jde k sousedům.

Ze dveří se vyřítilo se štěkotem černé psisko a nadšeně nás vítalo.

„Ahoj, Trepifajksle!“ podrbal jsem ho za ušima. Josef mu říká Trepifajksl, protože tvrdí, že v tomhle případě se musel zapomenout čert s fenou, jak je ten pes hyperaktivní. Skákal, chytal mě za ruku a chtěl si hrát.

„Fuj je to!“ křiknul na něj Josef.

„Pěkně děkuju,“ zasmál jsem se.

„Promiň, víš jak jsem to myslel,“ omlouval se Josef.

„Já vím.“

Vevnitř už měli připravený medvědí kostým. Bert si ho vyzkoušel – dobrý, jen mu byly krátký kalhoty, ale to se něčím zamaskuje.

„Dobrý,“ pochválila Alenka. „Dane, přemýšlela jsem o tvojí masce a něco mě napadlo, jen nevím, jestli do toho půjdeš. Ty seš takovej ukecanej, nechtěl bys dělat věštkyni – kartářku?“

Zůstal jsem na ni koukat: „Cože?“

„No kartářku, co vykládá lidem budoucnost…“

„To jsem pochopil. To jako mám jít za ženskou?“

„Já si říkala, že se ti to asi moc líbit nebude, ale mohla by to bejt zábava, že jo,“ přemlouvala mě a dělala smutné obličeje.

„Tak jo…“

Rozradostnila se: „Hele, já tu něco mám, tak ti to ozkoušíme!“

Musela vědět, že kývnu, protože už měla věci připravené. Vytáhla tlustou červenou sukni, modrou zástěru a nabíranou košili s velkými květy. Tak velkou, že bych se do ní musel vejít dvakrát.

„Pod to si můžeš vzít tepláky, aby ti nebyla zima. Trochu tě přivycpu… možná trochu víc, ať je sranda… Brejle si můžeš nechat,“ okukovala mě. „A počkej! Ještě vlasy,“ a vytáhla strašnou dlouhou černou paruku. Stáhla mi moje vlasy do culíku a nacpala mi to monstrum na hlavu.

„Dáme na to šátek, nebo nějakej slamák, já tě namaluju tak, že tě stejně nikdo nepozná, paklík karet do ruky a budeš fakt dobrej!“

„To, že mě namaluješ tak, že mě nikdo nepozná – nevím, jestli mě to těší, nebo děsí!“

Malý Pepča mě uviděl a myslel jsem, že se snad počůrá smíchy.

Přišel Josef: „Kluci, jsem rád, že mi helfnete. Pojďte si dát panáčka…“

Nalil do malých kalíšků z lahve: „Schválně, jestli poznáte, z čeho je to pálený!“

Bylo mi jasné, že nepoznám nic, nejsem v tom fajnšmekr a v podstatě nepiju. Očichal jsem to, lízl jsem si. Teda dost síla! Bert nad tím taky kroutil hlavou a nevěděl.

Josef se pochechtával: „To tu nepozná nikdo. Mám to od bratrance ze Strážnicka. To je z oskeruší!“

„Tak to ani nevím, co je.“

„Je to nějakej starej druh jeřábu, na Strážnicku se i pořádaj nějaké slavnosti, kde se z toho dělá všechno možný. Ale ta pálenka je fakt dobrá. Dáte si eště?“

Poděkovali jsme a nedali si.

A masopust se kvapem blížil, Josefovy instrukce houstly a byly přesnější ˜– kdy se sejdeme, v kolik, kde…

Ráno jsme se vypravili k Josefovi, kde jsme se převlékli. Alenka mi vycpala prsa, že jsem přes ně skoro neviděl, nalepila mi umělé řasy a zmalovala mě jako Marfušu při námluvách, vzala velký šátek a uvázala mi ho na hlavě tak, že cípy trčely jako rohy nahoře nad čelem. Přesně jako to měla čarodějnice v Mrazíkovi.

S Josefem jsme vyrazili do hospody, kde se scházeli účastníci. V lokále už dost lidí, na stole plechové tácy se skleničkami hruškovice.

„Tak pánové,“ zahájil Josef, „začínáme jako vždycky na horním konci a okolo kostela dolů. Muzika první, pak žid s pokladničkou na dary a ostatní. A teď si připijem na zdar masopustu!“

Všichni jsme se chytili skleniček a kopli to do sebe a vyrazili jsme. Docela se mi to líbilo. Muzika vyhrávala, lidi vybíhali, dávali do pokladničky peníze, já jim nechával vytáhnout tři karty a věštil jim štěstí, zdraví, radost z dětí a podobné pitomosti a obvykle mi za to byl nabídnut panák. Po třetím už jsem přemýšlel, jak další odmítnout, zvlášť, když se ke mně přitočil medvěd s poznámkou, že bych se měl mírnit. Ale to mi stejně došlo.

Průvod pomalu postupoval, muzika hrála, tancoval jsem s ostatníma, uvolněnej; určitě na tom měl podíl i vypitej alkohol. Trepifajksl okolo poskakoval a štěkal, šťastný, že je tu spousta lidí a něco se děje.

Před svým domkem stála Sudová a koukala na průvod.

„Paní, vytáhněte si tři karty! Tak, výborně. No tohle je úžasná karta, to ukazuje na osobu, co má určité magické schopnosti,“ sypalo se ze mě. „A tahle karta, ta ukazuje rozsáhlé znalosti, to je karta někoho, kdo ví o všem všechno!“

Ostatní se začínali pochechtávat.

„Ale pozor! Tady je nebezpečí! Váš špatný den je třicátý duben! To byste vůbec neměla vycházet!“

Všichni už se smáli, jen Sudová nechápala: „Proč třicátý duben?“

„No, to by vás mohli upálit s ostatníma čarodějnicema!“

„Ty hajzlíku!“ vylítlo z ní. Chytila březové koště, které měla vedle dveří na ometání sněhu ze zápraží, a rozběhla se za mnou.

„Už startuje!“ zaječel jsem, vykasal sukni a za smíchu a řevu ostatních jsem začal poskakovat a utíkat, jen tak rychle, aby na mě koštětem nedosáhla.

„Hajzle jeden,“ ulevila si ještě a koště po mně hodila. Netrefila, samozřejmě. Sebral jsem ho ze země a začal tancovat s koštětem zdviženým nad hlavu. Kdybych neměl upito, asi bych nikdy nic takového neudělal, ale teď jsem se cítil uvolněně, rozjařeně, občas mě někdo plácnul přes záda s poznámkou: „Dobrý!“

Průvod pomalu končil a vraceli jsme se zpátky do hospody.

„Budu muset vrátit to koště…“

Jeden z chlapů zavrtěl hlavou a řekl: „Hodila ho po tobě, co bys ho vracel. Ale jestli chceš, tak jí ho vrátíme, ale ne jen tak… Helejte, mám nápad.“

Nápad se všem líbil a všichni bylo pro.

V noci jsme se sešli a začali stavět Sudové přímo přede dveřmi velkého sněhuláka. Na první kouli se položilo koště, na něj druhá koule, takže to vypadalo, jako když sněhulák na koštěti sedí. Na hlavu dostal starý šátek… Měli jsme všechno za chvilku.

Docela jsem byl zvědavý, co na to řekne, až bude muset odklízet sněhuláka a dobývat své koště. Ale asi se to dozvíme stejně brzy, Josef jako soused to schytá ještě horký.

Vysprchovali jsme se a zalezli do postele.

„Docela se mi to líbilo, alespoň já jsem se docela pobavil. Koukám, že některý vesnický akce nejsou vůbec špatný,“ culil jsem se.

Bert napřáhl ruku a pořádně, ale fakt pořádně mě plácnul přes zadek.

„Jauvajs! To bylo za co?!“

„To bylo varování, abys to při těhle akcích nepřeháněl s alkoholem. Ale teď je stejně půst, to žádný akce nebudou. A taky to plácnutí už můžeš brát jako přípravu na Velikonoce!“ a přišlo další plesknutí.

„Jau! Hele o Velikonocích se mlátěj ženský, tak proč já!“

„No abys byl pěkně čilej… Bolelo to fakt?“

„Jo, bolelo,“ dělal jsem ublíženého.

„Tak promiň,“ přitáhl si mě, obě jeho ruce jsem ucítil na zadku, jak mi jemně hladí půlky, opatrně a jemně je roztahuje, masíruje… a už jsem mu chrčel do pusy, nedočkavý, natěšený. Jestli je tohle udobřování za to plácnutí… asi se začnu těšit na to velikonoční!

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (29 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (29 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (28 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (29 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (31 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0

Pořád přemýšlím, jestli nejsem jen zbytečný člověk - zmetek. Tak se alespoň (většinou) snažím dělat jiným radost.

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+7 #9 Odp.: Nítěnka a masopustSaavik 2019-01-28 12:44
Jdu na noční, tak jsem si říkal, malá pohádka před spaním by neškodila. A pak jsem zjistil, že bych nebyl ani proti pohádce delší. Tak aspoň se má člověk na co těšit, že jo.
Citovat
+2 #8 Odp.: Nítěnka a masopustzmetek 2019-01-26 22:09
Cituji maf:
Zmetku, celá tahle série o Nítěnkovi a Bertovi se ti moc povedla. Krásně lidský, ze skutečného života, umíš pozvednout náladu, to se cení! Píšeš tak, že doslova hltám jednu větu za větou, pak si musím dát druhou rundu, pomalejší, a vychutnávat detaily... Jen tak dál, už vyhlížím Velikonoce :-)

Děkuju moc. Já jsem plnej komplexů, jestli to zvládnu..Děkuju, budu se snažit! :D
Citovat
+5 #7 Nítěnkamaf 2019-01-26 21:28
Zmetku, celá tahle série o Nítěnkovi a Bertovi se ti moc povedla. Krásně lidský, ze skutečného života, umíš pozvednout náladu, to se cení! Píšeš tak, že doslova hltám jednu větu za větou, pak si musím dát druhou rundu, pomalejší, a vychutnávat detaily... Jen tak dál, už vyhlížím Velikonoce :-)
Citovat
+2 #6 Odp.: Nítěnka a masopustzmetek 2019-01-26 21:19
Pro Mikyho: Jen jsem chtěl udělat trochu radost... :P
Citovat
+2 #5 ;)Miky 2019-01-26 20:57
Cituji zmetek:

Jo, ten konec byl psanej pro Tebe. :D

Ty si mě teda hýčkáš . :D Tak to se asi taky budu muset snažit...
Citovat
+3 #4 Odp.: Nítěnka a masopustzmetek 2019-01-26 19:06
Cituji Miky:
Cituji kikiris53:
Tak to abych se už těšil na masopust

Tak to já se budu těšit spíš na ty Velikonoce :D
Dobře tak k věci - No líbilo se mi to... Jak pro mě prvni díl byl moc "mazlivy," tak si zas teď příběh vysloveně užívám. Mám tím na mysli především ty scény ze života, jako je hlídání dítěte a ta situace se sousedkou, jeden pak má pocit, že ty postavy dobře zná, jako by to byli kamarádi od naproti. :)
Ta sousedka mě bavila moc a citim zadostiučinění za ty její řeči :D a tou poslední scénou jsi mi udělal vysloveně radost ;)

Jo, ten konec byl psanej pro Tebe. :D
Citovat
+2 #3 Masopustní veselíMiky 2019-01-26 18:50
Cituji kikiris53:
Tak to abych se už těšil na masopust

Tak to já se budu těšit spíš na ty Velikonoce :D
Dobře tak k věci - No líbilo se mi to... Jak pro mě prvni díl byl moc "mazlivy," tak si zas teď příběh vysloveně užívám. Mám tím na mysli především ty scény ze života, jako je hlídání dítěte a ta situace se sousedkou, jeden pak má pocit, že ty postavy dobře zná, jako by to byli kamarádi od naproti. :)
Ta sousedka mě bavila moc a citim zadostiučinění za ty její řeči :D a tou poslední scénou jsi mi udělal vysloveně radost ;)
Citovat
+1 #2 Nítěnka a masopustkikiris53 2019-01-26 17:29
Tak to abych se už těšil na masopust, tahle povídka mě pěkně naladila. :P
Citovat
+3 #1 Nítěnka a masopustnebi 2019-01-25 22:51
Dnes super den. Na jeho konci krásná tečka. To se povede jednou za čas. Nádhera. - to jsem psala u první části Nítěnky. Dnes nebyl super den, ale krásná povídka na jeho konci ano. Děkuju Ti.
Citovat