Nítěnka - návštěva

Probudil jsem se. Otevřel jsem oči. Proti mně spící Bert, jednu ruku pod hlavou, tvář položenou na bicepsu… Díval jsem se a prohlížel si ho. Mám kliku. Jsem dítě štěstěny (teda máma se jmenuje Blanka, ne Štěstěna, ale to je jedno). Prostě mám to štěstí, že se můžu vzbudit vedle něho.

Díval jsem se na husté chlupy na jeho hrudníku a přemýšlel, jestli se mi budou stejně líbit, až začne šedivět… Budou. Určitě. Natáhl jsem ruku a prstem jsem si začal v jeho chlupech dělat kroužky, projíždět je… Měl pořád zavřené oči, ale koutky se mu zvedly do úsměvu. Jednou rukou si mě přitáhl, nakulil se na mě. Kroutil jsem se pod ním jako pravá nítěnka a předstíral, že se chci vyprostit. Oba jsme věděli, že to je hra, ale sevřel mě pevněji a já ucítil, že se mu to líbí, a podle toho, co se na mě tlačilo, tak se to líbilo hodně.

Sevřel mi ruce nad hlavou, ani nevytáhl ta pouta, která jsem dostal k Vánocům, a já už měl nohy zaklesnuté okolo něj, hekal jsem a snažil se dosáhnout pusou na jeho krk a přidat mu tam další cucflek…

Když se ze mne skulil, přimáčknul jsem se, vrazil hlavu mezi ty jeho prsní pahorky a kousnul ho do chlupů. Tohle miluju. Moc. Přitisknul mě k sobě, pohladil po vlasech a já předvedl předení jako kocour. Chvíli jsme jen tak leželi, než nastal čas vstávat.

Vlezl jsem do koupelny osprchovat se, zkontrolovat a oholit těch svých pár chlupů na tvářích, oblíknul jsem se a vydal se do kuchyně.

„Skočím udělat kafe,“ ohlásil Bert a natáhl si trenky. Presovač máme v kanceláři, takže se musí přes dvůr.

„Nechoď, je tam zima, dáme si ho až v kanclu,“ přemlouval jsem ho, ale to už to bral jen v trenkách a v nezavázaných botách přes dvůr.

Já jsem zatím ukrojil čtyři krajíce chleba, rozšlehal vajíčka, namočil do nich chleba a osmažil ho na pánvi. Bert meziitím přinesl kafe – malý hrnek pro mě, velký snídaňový pro sebe. Kafe tam měl stejný množství jako já v malým hrnku, ale dolil si ho vrchovatě mlíkem.

Nasnídali jsme se.

„Uááá,“ protáhl jsem se. „Tak do práce…“

Vstal jsem od stolu, umyl talířky a hrnky a dal je na odkapávač. Bert se zatím oblékl a vyrazili jsme přes dvůr do dílny. Já zapnul počítač a pak jsem Bertovi pomáhal zabalit historizující pseudogotickej sekretář, který se měl odvézt po restaurování zákazníkovi. Bert byl domluvenej s Josefem, že s ním pojede, protože ten kus je docela těžkej.

Takže v deset se u nás objevil Josef, ale překvapivě s Alenkou.

„Kde máte malýho ďábla?“ rozhlížel jsem se a hledal malýho Pepču.

„Je u Svátků, hraje si tam s Patkou,“ řekla Alenka.

Svátková prodává v místním obchodu a je trochu praštěná honorací. Pro dceru chtěla nějaký neobvyklý a vznešený jméno a chtěla ji pojmenovat Amygdala, ale po rodinné hádce, do které se prý tehdy zapojilo celý příbuzenstvo (k obrovskému veselí poloviny vesnice), Svátková ustoupila na jméno Patricie. To ještě netušila, že dceři nikdo ve vesnici neřekne jinak než Patka.

„No a Pepča je taky trochu důvod, proč jsem přišla s Josefem,“ pokračovala Alenka. „Hele, blíží se Mikuláš a Pepča se už posledně divil, že když přišel Mikuláš, tak táta nebyl doma. Letos už by ho určitě poznal. Tak jsem se dostatečně dopředu chtěla zeptat, jestli by Robert nebyl ochotnej dělat Mikuláše, jeho děti nejspíš nepoznaj…“

„Děti? Vždyť máte akorát Pepču?!“ divil jsem se.

„No, on Josef vždycky obešel ještě další…“

„Aha,“ zasmál jsem se, „takže půlku vesnice nebo celou?“

„No, spíš víc…“

Rozesmátej jsem se obrátil na Berta: „Tak co, bereš?“

Bert se podíval na Alenku, která na něj zkoušela úpěnlivě prosebnej výraz, chvíli ji sledoval a napínal ji a pak kývnul: „Ale jo…“

Alenka se rozveselila, ale hned pokračovala: „To bude perfektní, ty budeš skvělej Mikuláš! A Dane, myslela jsem, že bys šel taky a dělal anděla.“

„Hele, ne! Zase mě chceš natáhnout do ženskejch šatů?! Jak dlouho už tohle máš vymyšlený? Jestli už, tak chci dělat čerta! Do ženskejch šatů mě nedostaneš!“

Chytil jsem židli a zvednul ji mezi sebe a Alenku jako takou trochu teatrální obranu. Teda ne, že by mi to bylo něco platný, protože když se Alenka už rozhodla… Ale aspoň snaha předvést obranu…

„Kdo říká něco o ženskejch šatech? Je to přece TEN anděl, ne? Paruku nemusíš, máš dlouhý blonďatý vlasy, to se hodí, jen bych ti asi nastříbřila nebo nazlatila trochu obočí a děti nepoznaj, že jsi to ty. Beztak budou celý podělaný z čerta. Toho dělat nemůžeš, toho dělá vždycky Jirka Svátek a toho určitě nepoznaj, protože má perfektní masku. On má něco jako rakouskýho krampuse, úplně děsivou masku a kozí kožich, kterej strašně smrdí, nevím, kde to schovává přes rok. Ten se objeví a děti řvou hrůzou, zvlášť když dělá, že je nacpe do pytle. Jinej čert nepřichází v úvahu. Hele, to budeš moc hodnej, že toho anděla vezmeš. Tak vám děkuju, kluci! Já se ještě ozvu!“

A otáčela se, že už jde.

„Hele, já jsem ti nic neslíbil!“ křičel jsem za ní.

Otočila se, koukla na mě, mrkla jedním okem, kývla a šla.

Prostě normálně už ví, že mě ukecala taky. Že budu zvědavej, jakej je Bert Mikuláš, a budu to chtít vidět, takže se zúčastním.

Bert s Josefem odjeli se sekretářem a já zůstal v kanclu. Věrka nebyla, protože aktuálně nebyla žádná zakázka na čalounění. Seděl jsem u počítače – zkontrolovat účty, jestli nám zákazníci zaplatili, projet maily – dobrý, je tam dotaz na cenu restaurátorský práce na jídelní stůl a židle, uděláme s Bertem odhad a pošleme jim ho. U jednoho mailu jsem se zarazil. Podle adresy je to mail od Bertovy mámy. Tak ten otevírat nebudu, ten bude soukromej…

Bert o rodičích moc nemluví. S otcem se nestýká vůbec a je to zřejmě dobře. Podle toho, co z něj po malých dávkách vypadlo, tak otec byl dost macho. Když se dozvěděl, jak na tom Bert je, tedy to, že je na kluky (to bylo Bertovi šestnáct), tak ho šíleně zmlátil. Vyvrcholilo to tím, že ho chtěl vyhodit z bytu, ale máma se mu postavila a skončilo to tím, že šel otec. To byl taky jeden z důvodů, proč začal Bert posilovat – kdyby se ten hajzl vrátil… Ale nevrátil, udělal za manželkou a synem tlustou čáru, rozvedl se a zmizel jim ze života.

Když se Bert odstěhoval a zařídil si dílnu (matka na rozjezd dost finančně přispěla), tak už se moc nevídá ani s matkou. Přece jen ta bydlí dost daleko. Tak si píšou a volaj. Já ji viděl jednou, když si o loňských Vánocích skajpli, takže vlastně ani ne naživo. Hodně dobře vypadající paní přes padesát.

Zavřel jsem maily a šel jsem si udělat další kafe, se kterým jsem sednul k počítači, a začal jsem brouzdat a hledat už nějakej vhodnej vánoční dárek pro Berta. Ještě jsem pomalu ani nedopil a Bert byl zpátky. Kouknul jsem na hodiny – skoro jedna.

„Hele, přišel ti nějakej mail od mámy! Koukni na něj, já jdu ohřát oběd!“

K obědu ve všední den míváme většinou to, co jsme měli předchozí den k večeři, ať není nějaký zdržování. Tak jsem hodil knedlíky na pařák a ohřál jsem svíčkovou. Bert ji umí snad ještě líp než babička.

Bert dorazil a já jsem odnesl talíře na stůl. Ještě skleničku s naloženejma brusinkama…

„Tak dobrou chuť!“

„Jo, dobrou,“ řekl nějak zamyšleně Bert. Vypadal nesvůj.

„Co je, nějaký blbý zprávy?“

„No, jak se to vezme. Máma má novýho přítele. Teda, není tak úplně novej, už spolu bydlej asi čtvrt roku…“

„To snad není tak blbá zpráva, ne?“

„To ne. Ale chtěla by s ním přijet. Začátkem prosince, asi na tejden. V bytě budou mít nějakou rekonstrukci, budou mít odpojenou vodu i elektřinu, takže to bude dost blbě obyvatelný. Takže budeme mít hosty.“

Tak to je problém, na hosty nejsme zařízený.

„Dobře. To nějak vyřešíme. Na jídlo vezmeme ke stolu další dvě židle z kanceláře, to není problém. Problém bude se spaním. Takže budou spát v naší ložnici a my si můžeme vybrat, kam si hodíme spacáky, jestli do obýváku nebo do kuchyně.“

Natáhl ruku a pošimral mě na tváři: „Vydržíš to?“

„Spát tejden ve spacáku není nic strašnýho,“ zasmál jsem se.

„Zrovna tohle jsem nemyslel,“ usmál se Bert a upřeně se na mě díval a mě došlo, co myslel.

„Sakra,“ vylítlo ze mě. Došlo mi, co myslí. Já… já jsem totiž při milování docela hlučnej. Takže, když budeme mít hosty…, buď týdenní abstinence, nebo přelepit pusu lepicí páskou, i když, jak se tak znám, by to stejně moc nepomohlo.

„Tak tohle mě hned nenapadlo…,“ rozmítal jsem. „Tebe hned, co?“

Zakýval hlavou a zasmál se, šel ke mně a obejmul mě: „To zvládneš,“ zašeptal.

„Ale strašně těžko,“ předvedl jsem zavzlykání, ale ruka mi už zajela do jeho rozkroku… Proč si neužít teď, když pak týden nic? Že jo?

V týdnu se Bert zašel podívat, jestli mu bude kostým Mikuláše. Vrátil se plnej uznání.

„Jo, na tom si někdo dal hodně práce. A je to dobrý, sedne mi. A chtěl jsem ještě, ať mi Alenka ukáže, jak bude vypadat ten anděl. Je to taky dobrý, je to vlastně takovej bílozlatej kaftan se širokejma rukávama, takže pod tím můžeš mít oblečení a křídla jsou na tom už přidělaný. Takže nemusíš mít strach z nějakejch ženskejch šatů.“

„To seš hodnej, že ses na to kouknul, já už měl zase takovej blbej pocit a přemejšlel jsem, do čeho mě oblíkne.“

Dny popobíhaly docela rychle a najednou Bert oznámil: „Tak zítra dorazí máma s přítelem… Hele, já ho ještě neviděl, ale máma má v oblibě takový…, jak bych to řek…, takový ty živočišný typy. Tak abys nebyl překvapenej.“

Stejně jsem byl překvapenej. Druhej den odpoledne do dvora zajela Dacia, ze které vystoupila elegantní dáma pár přes padesát a s ní možná stejně starej chlap, kterej vypadal jako vysloužilej bijec z MMA. Vyholená hlava, na tvářích a bradě šedivý strniště, velkej skoro jako Bert. Dost nabušenej, ale už se mu trochu dělalo bříško.

„Ahoj Roberte,“ pozdravila Bertova matka a představila svého přítele: „Tak tohle je Milan.“

Ten k Bertovi natáhl ruku: „Ahoj mladej.“

Ten stisk ruky vypadal, jako když testuje, co Bert vydrží. Nesnáším, když někdo podává ruku jako leklou rybu, ale nemám rád ani ty, který se člověku snažej ruku rozdrtit. Tohle bylo podání ruky, který vypadalo, jako když v druhý fázi daj páku, bylo to trochu jako soutěž, kdo s koho. Matka to pozorovala trochu s obavou. Pak zjistila, že tam stojím taky, zatvářila se přátelsky a podala mi ruku: „Ahoj Dane, my jsme se viděli zatím jen na dálku. Já jsem Dáša.“ Tak fajn, budu si s tchýní tykat.

Měření sil v podávání rukou skončilo, pomohli jsme jim hodit nějaké věci dovnitř.

Obrátil jsem se na ně: „Hele, my večeříme v sedm. Vyhovuje vám to?“

Milan na mě tak trochu stranou zahlídnul: „S náma si nedělej starosti, my si kdyžtak objednáme nějakou pizzu nebo něco takovýho.“

Zůstal jsem něj koukat: „Pizzu? A kde? Z nejbližší pizzerky byste zaplatili víc za dopravu než za pizzu. Ve vesnici je hospoda, je možný si dát něco k večeři tam, ale dneska je pondělí, to maj zavírací den. A my jsme s vámi stejně počítali.“

Neodpověděl. Šel jsem do kuchyně, Dáša tam přišla za mnou: „Víš, je z vás trochu nervózní. On se ještě s nikým takovým nesetkal…“

Chtěl jsem se zeptat, co myslí tím „s nikým takovým“, i když mi to samozřejmě došlo, ale řekl jsem si, že ji nebudu trápit. Jo, bude to možná těžkej tejden.

S večeří se chtěl Bert blejsknout, udělal kančí na víně a otevřel láhev Merlota. Diskuze trochu vázla, Milan se díval do talíře a občas úkosem po nás, Dáša se snažila udržovat nějakou neutrální konverzaci. Po večeři zkoukli nějaký seriál v televizi (já je nesleduju, a bylo mi i jedno, co to je, než se dokoukali, tak jsem se aspoň vysprchoval). Popřáli dobrou noc a šli do ložnice. My jsme v obýváku natáhli spacáky a zalezli. Nezvyk, spát v trenkách…

Zhasli jsme, natáhl jsem se, abych dal Bertovi pusu: „Dobrou…“ Přisunul jsem se se svým spacákem co nejblíž. Podrbal mě ve vlasech. Začal jsem zvolna podřimovat.

To zařvání mě skoro zvedlo na nohy. Vyděsilo mě to.

„Co se děje?“

„Klid, lež…,“ stahoval mě zpátky Bert, kterému došlo, co se děje, dřív než mně.

Teda, já mám hlasitej zvukovej doprovod, vzdychám, hekám, kňourám…, ale Milan vykřikoval celý věty. Snažil jsem se přikrejt si uši, já nepotřebuju vědět, že moje tchýně kouří jako kněžna, ani to, že má furt moc pěknou kundičku… Tyhle informace bych si odpustil.

Byl jsem stočenej u Berta, který mě hladil po zádech: „Já myslím, že součástí tý rekonstrukce bytu bude zřejmě i protihluková izolace…“

Nakonec se Milan s řevem udělal, zmlknul a my jsme taky usnuli.

Ráno jsem se vzbudil a vyvstal další problém. Koupelna a záchod je u ložnice a přes tu tedy určitě teď nepůjdu… V trenkách jsem přeběhl dvůr na záchod u dílny. Teda venku už byla docela kosa. No, když už jsem tady, tak udělám kafe…

Vrátil jsem se s hrnky, Bert mě vystřídal na záchodě… Jo, nějak to zvládnem. Když si teda zvyknem na tu noční produkci… Chvíli jsem zvažoval, jestli na noc nejít do kanclu, ale ono by to mohlo vypadat urážlivě…

Nakrájel jsem chleba, vytáhl misku s máslem a nějakej plátkovej sejra, dolil Bertovi mlíko do kafe, zkontroloval, jestli je v lednici dost mlíka a nebude potřebovat dokoupit…

Bert se vrátil. Snídali jsme mlčky, jen Bertovi v očích blikala taková zlomyslná světýlka… Kdo ví, co ho napadlo.

Přišla Dáša: „Dobré jitro…“

„Dobré ráno. K snídani piješ kafe nebo čaj?“ zeptal jsem se.

„Kafe, dík. A pro Milana turka, jak kafe nemá lógr, tak tvrdí, že to není kafe.“

Vypadala trochu rozpačitě.

„Ta večeře včera byla moc dobrá, ale on to moc neocení. On má fakt nejradši pizzu. Nebude vám vadit, když nakoupím nějaký mražený a hodím je tu do mrazáku?“

„Nebude. Když mu to chutná… Jak velkej hrnek na to kafe?“

„Jo, tenhle bude dobrej.“

Přišel Milan, pozdravil tak na půl huby, vypil kafe, snědl chleba a oznámil, že se projedou po okolí a na oběd že se někde staví.

Mně to tedy nevadilo.

Fakt, že tam nebyli, jsem mohl využít, abych se vysprchoval, vyčistil si zuby a sebral z koupelny naše zubní kartáčky, které jsem přenesl do kanceláře.

Vrátili se až v podvečer. Přinesli horu mražených pizz, které jsme nějak porovnávali do mrazáku, dvě hned nechali venku a šoupli je do trouby. To maj dost jednotvárný večeře. A ještě měli karton s plechovkama piva. Najedli se, koukli na televizi a šli do ložnice.

My jsme šli do trenek a do spacáků.

Tedy – já jsem se nasoukal k Bertovi: „Myslíš, že když on spustí ten svůj řev, tak je slyšet ještě něco jinýho?“

Zasmál se, dostal jsem pusu na nos a škublo se mnou, když přišlo první zařvání.

„Myslím, že neslyší nic,“ řekl a trenky byly dole…

Jo, ten tejden nebude tak marnej, jak se zdálo…

Přes den Dáša s Milanem někam odjeli na výlet, večer se vrátili, no a najednou bylo pátýho prosince.

„My dneska příjdeme pozdějc, budeme dělat Mikuláše,“ oznámil jsem ráno při snídani.

Milanovo povytažené obočí a trochu ušklíbnutí, jinak bez komentáře.

V podvečer jsme zavřeli dílnu a vydali jsme se do vesnice k Josefovi a Alence.

„To je fajn, že jste už tu. Tak si to pojď zkusit…“

Oblek pro anděla byl fakt docela dobrej. Mohl jsem to mít přes svetr, v pohodě. Oblíknul jsem si to.

„Dobrý.“

„Počkej,“ řekla Alenka, „ještě vlasy.“

„Cože?“

„No přece vlasy, andělský vlasy.“

Vytáhla kulmu. Vyvalil jsem oči: „Hele, tohle ne!“

„Anděl musí přece mít lokny, ne? A s těma loknama tě nepoznaj.“

Teda já jsem zase naletěl! To je příšerný! Normálně mi nakulmovala lokny!

„Dej si před obličej tenhle papír,“ přikázala Alenka.

Zblble jsem si dal před obličej papír a slyšel a cítil, že mi něčím lakuje vlasy. Sundal jsem papír.

Do prdele! Nalakovala mi to nějakým zlatým lakem! Vypadal jsem jako divná parodie na Zlatovlásku.

„Ještě obočí… a tvářičky…“

To, že mě nepoznaj, je fakt dobře, jinak bych se zejtra hanbou propad. Nazlatila mi obočí a udělala růžový tvářičky.

Přišel Bert. Byl fakt úžasnej, velikej Mikuláš. A i pod tou maskou bylo vidět, že trochu zadržuje smích, když mě viděl. A Jirka Svátek v masce čerta. Teda to bylo něco. Děti, když ho uviděj, tak si snad musej cvrnknout do kalhot.

Josef přišel s tím svým pitím z oskeruší od bráchy z jihu Moravy, tak jsme si dali panáka a vydali se na obchůzku.

Tedy, všechna čest malýmu Pepčovi, ustál to bez breku. Trochu se mu klepala brada, ale odříkal básničku, vrhnul se na dárky, pytlík s uhlím předal tátovi, že to je stejně určitě pro něj, a zatvářil se, že my už můžeme jít.

Obcházeli jsme vesnici, s námi pár výrostků, který na nás pokřikovali, ale stáhli se, když jeden z nich dostal od čerta řetězem – a asi dost bolestivě.

Žádný z dětí to neustálo tak jako Pepča. Bylo to všude s brekem, až mi jich bylo líto. A po každé návštěvě se objevila ještě hlava rodiny s panákem. Já jsem odmítal, po zkušenostech z masopustu, ale o to víc to vnucovali Bertovi. On není trénovanej, takže na poslední návštěvě už víc mlčel, než mluvil, tak jsem to jako anděl musel odkecat za něj.

Alence jsme odevzdali kostýmy, vzali si bundy a vyrazili k domovu. Bert potřeboval přece jen trochu jistit, neměl krok úplně pevnej.

Doma se posadil v kuchyni, já jsem si ve dřezu opláchl obličej, abych z něj smyl Alenčino maskování, otřel papírovou utěrkou, musel jsem to udělat dvakrát. Ty příšerný lokny jsem aspoň stáhnul do gumičky, než si budu moct umýt hlavu.

„Není ti blbě? Nepotřebuješ kafe? Myslím, že by ti udělalo dobře…,“ přeptal jsem se Berta.

„Blbě mi není, ale kafe asi jo, dík…“

Ve dveřích se objevila Dáša v noční košili a Milan v trenkách. Přehlídnul situaci, a když viděl lehce zdevastovaného Berta, tak se trochu pobaveně usmál.

Dáša vypadala hodně překvapeně, když viděla Berta.

„Promiňte…, jen jsme chtěli říct, že nám volali, že ta voda i proud u nás už zítra půjdou, takže bychom zítra odjeli…“

Zakýval jsem hlavou. Milan stál ve dveřích a sledoval Berta, jako by se těšil, až vstane a on uvidí, jak bude chodit. Dáša ho zatahala za ruku. Dost neochotně se otočil a šel za ní do ložnice.

Já přeběhl dvorek, udělal Bertovi kafe a přinesl mu ho do kuchyně.

„Dík, docela bodlo…“

Přešli jsme do obýváku, roztáhli spacáky a svlíkli se. Bert si už ani nenavlíkl spací trenky a ani nezalezl do spacáku. Položil se na břicho a protáhl se.

Vzpomněl jsem si, jak mi o masopustu říkal, že si mám dát bacha na alkohol, abych to nepřehnal. Napřáhl jsem se a co nejvíc jsem ho dlaní plácl přes zadek. Až jsem se sám leknul té rány a na zadku mu zůstal otisk mojí dlaně.

„Máš pravdu, dneska to zasloužím,“ zatvářil se provinile.

Udělal jsem zkroušenej obličej: „Bolelo to?“

„Víš, že docela jo?“

Natáhl jsem se a dal mu pusu na otisk mé ruky na zadku a otřel jsem se o něj tváří a pak mu dal ještě jednou pusu… Otočil se na záda. Tak jo, pusu ještě tady… Jde hezky do pozoru, tak mu pomoct jazykem… chvilku si pohrát…

Bert si dal ruce za hlavu a zavřel oči a tvářil se moc spokojeně. Vylezl jsem na něj, naslinil si prsty, pomalu na něj nasedl, opřel jsem se rukama o jeho paže a pomalu se začal pohybovat a zrychloval… a hlava mi zase lítala a hekal jsem a vzdychal, a když se Bert udělal, tak jsem mu nastříkal na břicho.

Položil jsem se vedle, dal jsem mu pusu a rukou jsem mu svoji nadílku roztíral po chlupech břicha… a vtom jsem si uvědomil, že vedle vlastně celou dobu bylo ticho. Že to moje hekání a kňučení muselo být slyšet v ložnici. A vlastně proč ne, že jo!? My tu jsme doma!

Přimazlil jsem se k Bertovi a usnul jsem.

Ráno jsme vstali, obvyklé přeběhy na záchod do dílny a s kafem zpátky.

Dáša s Milanem dorazili na snídani. Milan kouknul na Bertovo břicho a ušklíbnul se; došlo mu, čím má slepené chlupy.

Nasnídali se, vypili kafe, naložili věci do auta.

Milan podal ruku Bertovi: „Dík, mladej. Ty asi nakonec nebudeš takovej suchar, jak jsem si myslel!“

Bylo to normální podání ruky, tentokrát žádný měření sil.

Podal jsem si ruku s ním a s Dášou, zamávali jsme jim a oni jeli.

Šli jsme zpátky do domu. Vysprchujeme se, převlíknu postel v ložnici, hodím to do pračky…

„Co mám udělat k obědu?“ staral se Bert.

„To teď bude pár dní docela jednoduchý. Když koukneš do mrazáku, je tam pizza, pizza a pizza vedle pizzy. Můžeš si jen vybrat jakou,“ zasmál jsem se.

Projel jsem prstama Bertovy chlupy od těch slepených na břiše po hrudník a zase zpátky, prstama jsem zajel za gumu trenek…

„Jdem se vysprchovat?“

„Jdem,“ řekl mi Bert do pusy.

Ale nešli jsme. On mě totiž do té koupelny odnes.