Povídky

Kev se bleskem vodtahuje a vztyčuje se nade mnou na rukách. Beze slova mě sleduje neproniknutelnym výrazem. Z takhle zvážnělýho Keva jde až strach. Někdy mám pocit, že jeden druhýho známe snad líp než sami sebe, že jsme spolu vodvždycky. Skutečnost je taková, že jsme se potkali vlastně před hrozně krákou dobou. Jsou mraky věcí, který vo sobě nevíme.

„Doktore, jestli tě opravdu zajímají mateřská znaménka, tak se podívej, já mám hned dvě,“ také se hlásil nedočkavý Rob. Snažil se sundat šortky, aby mi ta znaménka předvedl, ale činilo mu to evidentní potíže, protože je nemohl přetáhnout přes trčící penis. Když se mu to podařilo, otočil se k nám zády a ukázal pravou půlku, kde měl skutečně spíše větší pihu než mateřské znaménko. Piha však nebyla tak zajímavá jako jeho pěkný zadek.

Mladík seděl u stolu, kde ho zanechal při odchodu. Rozcuchaný, zarudlý a s úsměvem na tváři. „Dostal jsi odpovědi na své otázky?“ Tadeáš se nepřestával červenat. Ani se nemohl panu Holensovi podívat do očí. Než vůbec něco řekl, stařec ho předběhl. „Moc jste toho nenamluvili, nebo se pletu?“ Teprve teď se mu mladík podíval žhnoucím pohledem do tváře. „Nikoho, jako je on, jsem nikdy nepotkal.“ „Věřím. Ale myslím, že se k sobě hodíte víc, než oba tušíte.“

Dako přesně ví, jak uspokojit chlapa. Varlata mám napěchovaná rozžhavenou šťávou, která je v nich připravená už od večera jenom pro něho. Další zásun, zasténání, zarytí jeho nehtů do mých prsou a už na mě jde cákání. Lehce se nadzvedává a já mu rvu stříkající hadici v divokých přírazech hluboko dovnitř. Hekám, až chvílemi nemůžu popadnout dech. Mám v sobě tolik nábojů, že je ani všechny nevystřílím.

Drželi se za ruce, sestoupili do podpalubí, Nire ho dovedl do jejich kajuty. Byla menší, ale příjemně zařízená. Loď patřila někomu, kdo nemusel šetřit při jejím vybavování. Kožešiny, vyhlazené dřevo, na zdi zrcadlo s vyřezáváným rámem. Nire dovedl chlapce k lůžku, pomalu ho svlékal. Kirem se díval do černých očí, klouzajícím po jeho těle. Když byl nahý, nehnutě stál. Jen si užíval tu chvíli, že jsou spolu sami. Nireho ruce jemně hladily ramena, krk, sklonil se pro polibek. Chlapec ho stáhl k sobě na postel, muž se nenechal pobízet.

Henry se na židli zasouvá do pololehu, abych se mohl plně věnovat tomu, co mi jeho vzedmutý poklopec nabízí. Zip na jeho maskáčích nejde kvůli napružení skoro rozepnout. Osvobozuju velitelské mužství ze sevření kalhot, které stahuju až na vypracovaná lýtka. Dlaněmi hladím svalnatá stehna. Ta se roztahují a já si vychutnávám pohled na dokonale tvarovaná varlata a perfektně vymodelovaného macka. Jeho lesknoucí se žalud prozrazuje, že si velitel moji akci s Achimem užil a na tohle setkání se už delší dobu těší.

Starý muž vyšel z domku. Zastavil se a natočil ohnutá záda ke zbytkům slunce. Chvilku se vyhříval. Pak vzal dřevěný džber a došel ke studni za domkem. Spustil okov, rozvrzaným rumpálem jej vytáhl a přelil vodu do džberu. Pak se s ním vydal pomalým krokem k hájku. Došel na místo. Pánův palouk, místo jeho pána… Vědrem zalil trávu. Postál a vydal se zpátky. Cestu s vědrem si zopakoval ještě pětkrát. To už slunce zapadalo. Pokýval hlavou, jako by hodnotil vykonanou práci… Poslední zavrzání rumpálu, přelití vody do džberu a vydal se se džberem k domku. U dveří se zastavil. Natáhl ruku se sukovitými, pokroucenými prsty k nápisu na kameni u dveří a pohladil ho. „Durabo,“ zašeptal.

Spletité chodby mu připomínaly spíš bludiště. Jeho průvodci, nebo kati, mlčeli. Po dlouhé chvíli spatřil v ústí chodby tlumené světlo. Sevřelo se mu hrdlo. Popraviště, mučírna, nebo svoboda? Neodvažoval se doufat, život ho naučil čekat vždy to horší. Vyšli na malou loučku, měsíc ji ozařoval svými paprsky. Několik postav v pláštích s kápí stálo u koní. Jedna z nich se rozběhla směrem k němu, cestou se svezla kápě z hlavy.

Večer se chystali spát každý ve své kožešině, Nire už se nemohl spánku dočkat. Oheň dohoříval, když se Kirem zeptal: „Můžu zase k tobě?“ V duchu se dovolával všech bohů, ale kývnul na souhlas. Za chvíli už měl chlapce v náruči. Jeho tělo opět zareagovalo. Hoch se k němu přitiskl silněji. Nire otevřel oči, chlapec se mu díval do tváře.

Cítil, že se atmosféra změnila, za žádnou cenu nechtěl pokazit ten okamžik. Kuba se mu posadil na klín, vzal do dlaní jeho tvář, líbali se, něžně a pomalu. Po polibku se mu Kamil zadíval do tváře, v očích měl malé plamínky. Začal mu rozepínat košili knoflík po knoflíčku, nespěchal. Pořád ho mohl zastavit, ale nestalo se. Zůstali spojeni pohledem, dokud mu košili nesvlékl, tehdy Kuba oči zavřel.

Lukáš ležel na zádech a snažil se popadnout dech. Ignis na boku, jednou rukou si podpíral hlavu, druhou bříšky prstů přejížděl po Lukášově rozpáleném těle. Mladík se zachvěl, zachytil mu ruku, jejich prsty se propletly. „Nech toho.“ Pekelník se sklonil, tam, kam mu bylo odepřeno dojít prsty, se vydal jazykem. Olizoval pot z jeho těla, ale bylo jednoznačné, kam míří.

Ignis přestal. Vstal. Zatímco ležící postava se nemohla ani zvednout a pomalu se plazila z pokoje ven, pekelník se nehnul. Mladík se díval na jeho záda, roztrhané cáry kůže mu visely v pruzích, viděl odhalené maso. Na rukou krev, tolik krve. Pak se otočil a Lukáš spatřil rozdrásaný hrudník, pohlédl do potemnělé tváře hořící vztekem. Na krátký okamžik zaplavila Lukáše vlna strachu, prchavý okamžik.

„Neviem, ako ste na tom vy, ale ja na gauči nespím. Musel som na masáž, čo som na nej spal naposledy,“ zahlásil som im, keď sme sa dosmiali. „Ja na ňom tiež nespím,“ pridal sa ku mne Martin. „Tak budeme spať všetci na jednej posteli. Hádam si nemyslíte, že vo vlastnom byte ma vyženiete na gauč,“ prehlásil Braňo a bolo rozhodnuté. Vlastne nie. Mňa začala lákať myšlienka spánku na gauči.