Dokonalý tým: 3. rozkaz - Bratak

Vstávání je krásné, romantické a naplněné něžnými doteky i polibky. Ani jednomu z nás se tak nějak nechce opustit naše trojlůžko. Před usnutím jsme na něm prožili něco výjimečného. Z obou kluků jsem opět exkluzivně nadržený, proto se Zigy nedokáže ubránit, aby mou ranními vlivy zocelenou zbraň ještě trochu víc nepoškádlil.

To už vzdávám, vyskakuju z lehátka, mezi prvními mířím do koupelny a rovnou do jídelny, kde už se nemůžu dočkat příchodu velitele. Jako malý kluk dychtivě vyhlížím denní povel, v němž toužím po uvolnění všech zákazů. Prahnu po tom, abych mohl některého z mých krasavců chytit a proniknout do něj tak, že z něho bude semeno samovolně vystřikovat.

A přesně jak jsem čekal – bude se mrdat. Jenomže ke smůle drtivé většiny z nás to bude pouze jeden vyvolený. Podstatou dnešního povelu je být schopný dopřát kolegovi rozkoš, a dokonce mu pomáhat, aby docílil jejích nejvyšších možných úrovní.

Než k tomu ale dojde, projdeme si peklem neukojené nadrženosti, protože až do odpoledne, kdy má k naplnění úkolu dojít, nikdo z nás nebude vědět, kdo ani do koho si při onom píchání vyleje koule.

Celé dopoledne budeme ze svých zavazadel, ale i z toho, co tenhle dům a ostrůvek dají, hromadit pomůcky, které pak poslouží k vyšroubování extáze. Rozkoše pouze jednoho z nás. Jednoho, který bude těsně před tím vylosován.

Každý si tak bude celé hodiny a hodiny při sběru a vymýšlení nejrůznějších dráždidel představovat a skoro se těšit na to, že on si je užije a jemu poslouží k dokonalému vysemenění. I litovat u toho bude, že podobných serepetiček nestihnul během náhlého odjezdu sbalit víc.

Peklo to bude, do slova i do písmene. A pro mě nejenom sexuální. Jako týpek s vojenským výcvikem jsem totiž nasáklý přirozenou ostražitostí. Tisíckrát jsem totiž na nejrůznějších cvičeních, manévrech a týmových stmelovačkách zažil jeden dnes už dost otřepaný fór. A přesně tuhle zákeřnost cítím ve vzduchu i tady.

Jak tak ale nezávazně pozoruju ostatní, nejsem sám.

Hned ten první večer, ihned po vylodění, jsme museli Henrymu odevzdat hodinky, abychom byli i mentálně odříznutí od mateřského Ostrova. Každý z nás si ale před tím stihnul svým čipem prolustrovat všechny členy jednotky, protože takhle pohromadě jsme se sešli vůbec poprvé. A dost z nás se i prvně v životě vidělo právě na onom přívozním člunu.

Díky tomu vím, že borců, kteří mají v krvi pouze DNA aktiváka, je tu i se mnou osm a všichni jsme absolvovali nějakou formu army průpravy. I proto po sobě už delší dobu vyzývavě pokukujeme.

Zhruba po hodině přebírá aktivitu Rasmus. Je asi o půl hlavy větší než já, což mu pomáhá si u každého zjednat autoritu už jenom tím, že se před něho postaví. A přesně takhle si bere moji pozornost. V jeho stínu slyším jenom hluboké:

„Za pět minut ve sprchách!“

Po čemž se odvrací a už jen sleduju, jak se stejným způsobem postupně naklání k Georgiemu, Ditrichovi, Phillipovi, Mansymu, Chrisovi a Fredovi.

„Je to blbost!“ hřmí za oněch pět minut jeho hlas i s ozvěnou skrz rozlehlou vykachlíkovanou místnost, „Henrymu ruplo v bědně, anebo na nás něco chystá. A když kyksne velitel, nastupuje zástupce. Nejdůležitější je přežití jednotky. Souhlas?“

Nikdo z nás by si ani nedovolil nepřikyvovat. Proto Rasmus pokračuje a odhaluje nám svoji taktiku, jejíž podstatou je vznik bratrstva aktivních. Nebo-li Bratak, aby to mělo ten správný zašifrovaný šmrnc. Odteď se z nás osmi stává elitní skupina, která bude dohlížet na bezpečí a soudržnost celé naší jednotky. A pokud bude zapotřebí, třeba i kdykoliv jindy v budoucnu, zasáhnout proti jakékoliv vyšší šarži, jejíž velení by náš tým ohrožovalo, tak to všichni členové Brataku společně udělají. Máme totiž v genetické výbavě zakódovanou i potřebu chránit a bránit. Jsme lovci, bojovníci a dobyvatelé, ale i milovníci a ochránci. Tajným povelem pro zahájení jakékoliv akce směřující k obraně zájmů jednotky pak bude slovo Bratak, které tímto Rasmus povyšuje na úroveň rozkazu.

„Nejdřív se musíme uvolnit. Mít čistou mysl,“ burácí na konci svého proslovu.

„No dobře, ale proti rozkazu z vedení jít nemůžeš,“ odvažuje se k menšímu protestu Ditrich.

„Klid! Tenhle aktuální jenom trochu obejdeme.“

Což všechny přítomné testosteronem přesycené samce ponouká k ještě většímu zájmu. Těsnáme se k sobě blíž a nový alfa nás seznamuje se svým plánem.

Je vlastně jednoduchý – Henryho zákaz se vztahuje pouze na mrdání análu, proto Rasmus vymyslel, že když si ulovíme potřebný počet pasivek a šikovně si je skupinově přidržíme…

Ani nemusíme lovit. Každý z nás přesně ví, kdo je ze zbytku týmu spolehlivý. Koho lze do Rasmusova plánu zasvětit bez obavy, že nás práskne. A dokonce se do něho všichni takto oslovení ochotně sami hlásí a nemůžou se dočkat jeho realizace.

V šestnácti se velice brzy tísníme v koupelně, která není na takový počet chlapů přizpůsobená. Plán ale počítá s takovou formací, že po jejím hladkém dosažení má každý z nás přesně takový prostor, jaký potřebuje.

8 pasivních klečí tak, že se zády tisknou k sobě, vytvářejí tím kruh a jejich otevřená hladová ústa tvoří jeho vnější prstenec. Ten je přímo na úrovni trčících ohonů našeho bratrstva. Stojíme dokola kolem nich a každý druhý přidržuje temena dvou pasivek, a to vždy jednou doširoka rozevřenou dlaní tak, aby se jejich hlavy nemohly moc cukat. My zbývající čtyři aktiváci celý náš stojící hlouček zpevňujeme tím, že rozpaženýma rukama objímáme ramena sousedů.

Hulení tekoucích ohonů denní povel nezakazuje. Řečeno nebylo ani to, že pohybovat se musí zákonitě jenom pusa. A nám aktivákům je celkem jedno, jakou díru vymrdáme a vystříkáme. Musí být jenom vstřícná, teplá a vlhká. Pak už jde v zásadě jenom o to zašukat si, dominovat jinému mužskému a pronikat do jeho roztouženého těla.

Což si taky celý Bratak právě teď užívá, vychutnává a na nic jiného se nesoustředí. Pasivky u našich stehen nestačí lapat po dechu. Ztvrdlé ohony, kterým tohle už hodně dlouho chybí, jim mizí v pusách. Zasouvají se do nich celé až po koule, které se pasivkám roztouženě tlačí na rty. Jazyky nestíhají olizovat všechnu tu aktiváckou předmrdku, která v dosti případech už odkapává na kachle. Na nich se záhy objevují první cákance mrdky. Myslím, že to s Rasmusovým ohonem v puse slastně vříská Jonas. Vrcholí jako první a skrápí podlahu i naše bosé nohy.

Jsme všichni tak nadrbaní a mrduchtivý, že jeho orgasmus spouští i ty naše. Téměř souběžně se otevírají stavidla testosteronových přehrad a semeno se začíná valit ven. Hladina touhy a divokosti ale neklesá. Většina klečících kucká a zalyká se přívaly nedočkavé šťávy, kterou do jejich krků ládujeme. Proudy spermatu se derou přes koutky úst a stékají po jejich nahých tělech. My čtyři, co rukama objímáme bratrstvo, pod vlivem slasti a blaha tiskneme ruce na ramena sousedů ještě pevněji. Svaly na nich se zatínají, šlachy pnou a kůže se tře o kůži. Všechny nás to stimuluje k vášnivějším projevům, energickému šukání i divokým výstřikům, které nepřestávají prýštit na klečící hladovce. Koupelnou se nese rozehraná symfonie dráždivých vzdechů, hekání, mlaskání a úlevných výkřiků.

Jako by ze všech spadlo závaží. Jsme svěží a čerství, připravení pustit se s čistými hlavami do obranné akce, o níž si ve shodě celého Brataku myslíme, že je nutná a hlavně akutní.

Velice rychle rozpouštíme náš mrdací kroužek a všichni se rozptylujeme do terénu. Musíme vypadat, že plníme zadaný úkol – posbírat co nejvíc nejrůznějších erotických pomůcek, nebo vymyslet jejich náhrady.

Jsem v polovině Brataku, která se pomalu, postupně a nenápadně přesouvá k přístavišti.

Námi očekávaná záškodnická akce nebude v případě tohohle teambuildingu nikterak sofistikovaná. Předpokládáme klasické nenáročné vylodění a následný útok ze zálohy. Ten ale ve čtyřech chlapech zneškodníme dřív, než začne.

Přesto si pro jistotu zbývající půlka bratrstva rozděluje pobřežní pás kolem celého ostrůvku a každý hlídkuje na své části. Domluveným signálem pak případně přivolá posily, kdyby náhodou narušitelé chtěli na břeh vstoupit mimo standardní kotviště.

Všichni čtyři jsme už skoro u vody a děláme, že jako vyrabujeme loděnici. Nejrůznější lana nebo pásky by se také daly považovat za náhražky sexuálních dráždidel. Je to celkem dobrá kamufláž.

Snahu o udržení nenápadnosti mi ale kazí Zigy. Plouží se za mnou, jako by mě sledoval. Je to sice lákavý boreček, ale za ty dva dny jsem pochopil, že úplně na 100% se mu asi věřit nedá. Ne, že by byl přímo podrazák, ale rád se předvádí, přehání a přehrává, proto podle mě nemá problém občas do éteru vypustit i to, co by neměl.

Odpálkovat ho ale nemůžu. To by teď bylo moc podezřelé. No nic, tak ho alespoň zabavím, aby Rasmus, Phillipe a Mansy měli v přístavišti volné pole působnosti.

Nenásilně měním směr chůze a stáčím ji do nedalekého hájku. Zalézám do hustého porostu nejrozmanitějších keřů, popínavek a palmových kmenů. Zigy pochopil a zakrátko se objevuje vedle mě, na pidimýtince, uprostřed veškerého toho rostlinstva.

„Proč?!“ je jediné, co z něho vypadává.

„Proč ne?“ snažím se laškovat. Z jeho řecko-římského výrazu je ale jasné, že to nefunguje. „Na co se ptáš?“

„Proč jsem taky nebyl ve sprchách s Bratakem?!“

„Bylo plno. Kdo ti to řekl?“

„Nikdo,“ neopouští roli tajemného, ale z jeho kroucení je znát, že chce, abych to z něho dostal, a pokud možno, tak násilím.

„Pojď sem!“ chytám ho za bradu a přitahuju si jeho rty blíž. Levačkou mu jdu do rozkroku, kde už moc dráždit nemusím. Lehce masíruju, hladím a mačkám. Líbí se mu to. Vlhne a zakusuje se mi do jazyka. Oběma rukama si mě za zadek přitahuje k sobě a tlačí si můj ohon mezi stehna. Dráždí to, hřeje a opět na plné obrátky rozjíždí moje libido. Roztírám mu předmrdku po vnitřních stranách stehen a on mě pobízí k silnějším přírazům.

„Ne ne, hochu! V těch sprchách šlo o úplně něco jinýho.“ Na chvíli ho zastavuju.

„Tak mi to předveď, samče!“ Stíhá ještě říct.

Víc zjebanou pusu nikdy neměl. Po pár minutách je hotovo. Klečí mezi mýma nohama, klepe se rozkoší i hrůzou a dlaně má plné vlastní mrdky, která z něj ještě pořád trochu vytéká. Té mojí má plnou pusu, krk i žaludek, až se zalyká a dusí.

Vytahuju mu ohon z pusy. „Dobrý?“

On se bezvládně v kolenou kácí vzad a chvilku se jen tak mlčky opírá o lokty. Popadá dech a s kvanty semene na rtech se na mě snaží usmívat, jakože je v pohodě:

„Jo jo, dobrý. Dobrý.“ Pomalu se u toho zvedá.

„Tak zasloužím si vysvětlení?“ dožaduju se odpovědi na mou otázku, kdo mu řekl o Brataku.

Z jeho povídání jsem čím dál tím víc nadšenější. Zigy není zrádce ani práskač. Právě naopak – v tuhle chvíli se stává dvojitým agentem. Jako nejslabšího člena týmu mu Henry na začátku tohohle víkendu nabídnul, aby pro něho dělal zvěda v našich řadách. Že si tak prý snáz udrží místo v jednotce.

Zigy je ale celým srdcem nedílný člen naší party, proto nabídku přijal jenom se sebepředsvědčením, že nás nezradí a na Henryho bude hrát divadlo. Ostatně ta mu jdou vždycky skvostně.

Do přístaviště se ploužil, aby nám tam v zákrytu loděnice potvrdil, že Henry chystá fingovaný útok, a seznámil nás s jeho přesnými detaily. Chtěl ale být nenápadný, kdyby měl velitel napojení na zdejší kamerový systém. Proto u toho vypadal, jako by slídil.

Jsem jeho pusou dokonale vyšťavený i uspokojený, což jsem i díky zjištění, že všichni kluci v tomhle týmu táhneme za jeden provaz.

„Tak rychle, musíme to říct Rasimu!“ Na můj popud oba tryskem vybíháme z křoví a míříme rovnou ke kotvišti.

Než se k němu ale se Zigym stíháme přiblížit alespoň na dohled, ozývá se z centrální části ostrůvku zatroubení sirény.

„Aj, karamba!“ nedokážu si odpustit a znakuju Zigymu, aby běžel napřed, že ostatní kluky z loděnice stáhnu sám.

Ta totiž nemá být místem útoku. Rychle se proto všichni přesouváme na vstupní terasu, z níž je okny vidět do společenských částí budovy.

A přesně jak se dalo čekat – většina posádky je v jídelně a postávajíc kolem velkého stolu se tetelí nad rozprostřenou plejádou nejrůznějších originálních a improvizovaných erotických pomůcek. Didla, gely, svorky, anální zátky, skleněné i ocelové dilatátory, cestovní generátor proudu, ale i kolíčky na prádlo, lepící pásky, golfové míčky svázané provázkem a spousta dalších předmětů zaměstnává fantazií i ohony přítomných na plné obrátky. Mozky všech jsou tak moc zaujaté tím, co si v oněch hračičkách představují, že takovou skupinu je velmi snadné napadnout ze zálohy, a nedá to ani hodně práce.

Jediné, co mi tu nesedí, je absence všech ostatních členů Brataku. Znakuju proto Rasimu, že už to s největší pravděpodobností začalo, a proto mám v plánu dostat se do budovy nepozorovaně, abych jim při vpádu kryl záda.

Dostávám stejně mlčenlivý souhlas a jdu na to.

Už okénkem do koupelny vidím všechny zbylé členy Brataku, jak jsou uprostřed umývárky přivázáni k židlím a hlídají je dva potápěči.

„Zákeřné,“ nadšeně pološeptem skládám Henrymu poklonu za nápad s rozdělením výsadku i za použití žabáků, kterým se očividně povedlo překvapit naše plážové hlídače.

Na mě si ale nepřijdou. Teď už se nemají odkud nepozorovaně a náhle vynořit. Chvíli šaškuju zvenku u okénka. Po chvíli mě v něm očima zachytává spoutaný Chris, který celkem rychle chápe, co mu tím představením naznačuju.

Vyvolaný konflikt s vedle sedícím Fredem zaměstnává pozornost stráží na přesně tak dlouhou dobu, jakou potřebuju k jejich omráčení.

A už se v pětičlenném komandu plížíme táhlou chodbou, blíž k jídelně. Fred a Chris se ale po pár metrech našlapování oddělují a využívají křížení chodeb, aby se jinou dostali k hlavnímu vchodu. U něj určitě budou číhat další žabáci, aby zneškodnili Rasmusovu část Brataku. Henry není žádný idiot a určitě už přesně ví, co jsme vymysleli i kolik nás je.

Proto nyní sebejistě stojí uprostřed jídelny, míří pistolí na překvapeně se tvářící zbylé členy jednotky a užívá si domněnku, že my z bratrstva jsme už kompletně pod kontrolou potápěčů.

Tohle přesvědčení v něm ale nežije moc dlouho. Ještě u jeho zad nejsem ani na dva metry a on už povídá:

„To jsem taky mohl čekat, že ty mi to zkazíš,“ a to, aniž by se na mě otočil.

Teprve po chvíli se obrací tváří ke mně a poraženecky sklápí maketu revolveru. Vzápětí nato se ve dveřích jídelny vítězoslavně kompletuje osazenstvo Brataku a velitel pokračuje:

„Jsem na vás hrdej, chlapi. Nezklamali jste.“ Pak se otáčí zpátky na ostatní z jednotky. „A na vás taky, vy hovada. Dobře jste to nashromáždili. Přesně takhle má správnej tým spolupracovat.“

Do našeho rozveseleného povykování a vzájemného poplácávání se po nejrůznějších částech našich stále dost nadrbaných těl vydává poslední povel téhle víkendové seance:

„A teď všichni rychle balit! Máte na to deset minut. Za chvíli je tu člun, který sem veze hraniční hlídku, a obratem ruky se vrací na Ostrov. Na nikoho se nečeká, vy srágory.“ Pomalu se u toho, středem našeho rozestoupeného bratrstva, přesouvá ke dveřím, ale ještě se v nich na okamžik otáčí zpátky do místnosti:

„Všechny ty hračičky si budete muset vyzkoušet a užít až doma. Takže… Jedu, jedu, jedu…!“ A mizí ve své kajutě, aby se taky připravil k odjezdu.

Na zpáteční cestě nám jízda na člunu opět nedovoluje jakoukoliv konverzaci. Proto s ní čekáme na břeh hlavního Ostrova. Vesele na něj všichni vyskakujeme a každý z nás se už nemůže dočkat, co všechno jeho ohonu přinesou následující minuty, hodiny a v případě některých jedinců možná i dny.

Já se pouštím do řeči se Zigym i Jonasem a tak nějak se od sebe nemůžeme odtrhnout. Zigymu přísahám, že kdyby ho Henry chtěl i nadále považovat za nejslabší článek týmu, tak se postarám, aby to určitě neohrozilo jeho setrvání v našich řadách. Na mě velitel dá.

Už se smráká, měli bychom to rozpustit a vydat se k domovům. Jenže nás skupinově ovládá opojný pocit z dokonalosti našeho týmu.

A ten se musí chlapácky zapít, aby se ještě o trochu víc utužil. Jdeme na pivo…

Na piva… A taky na Tequily, rumy i giny… Zbývající názvy ani počet drinků už nejsem schopný vnímat.

V záblescích zbytků vědomí si užívám, jak mě někdo vytahuje z taxíku před mým domkem a v jeho otevírajících se dveřích stojí Dako. Tak mu hned dávám hudlana na přivítanou… Ups, a už jsem v posteli, on mi stahuje gatě a…