Náramek IV.

Albert je vedl ke svému stanu, Mirim držel za ruku. Muž oděný pancířem ho následoval, pečlivě si ale hlídal Tadeáše, držel se mu nablízku. Issa chlapce držel přímo, těsně ho k sobě tiskl. Svůj meč i ten, co upustila Mirim, měl při sobě. Dva muži z jejich doprovodu zaujali pozice strážných před stanem, přidrželi jim plachtu, všichni vstoupili. Malé lůžko s lehkou dekou, stolek, na zemi široká plachta. Kouzelník jim pokynul, posadili se. Ať byla plachta z čehokoliv, byla pohodlná, příjemná na omak. Issovi se nelíbil nevítaný zájem válečníka, stáhl si Tadeáše před sebe, mladík seděl opřený zády o jeho hruď, kolem pasu Issovu ruku.

„Odložte si, pane, víte, že v mém obydlí nemusíte skrývat tvář.“

Muž, kterého na bojišti oslovil lordstvo, sejmul prsní pláty, kovové rukavice, vše, co ho chránilo před zraněním, jako poslední přilbici. Issa nevěřícně hleděl do jeho tváře, černé oči mu upřený pohled vracely.

„Proč jsi tady?“ řekl, v hlase chlad.

Kouzelník se chtěl vložit do hovoru, muž ho pohybem ruky zadržel.

„Víš, kdo jsem, vidím ti na očích tvůj vztek a zlobu. Máš na to právo. Pak ale víš, že jsou jen dva důvody, které mne vrátily na pevnou zem. Který myslíš, že je ten můj? Kdybych ho chtěl zabít, nepokloním se mu. Nechci nic víc, než splatit svůj dluh, a on je moje cesta.“

Tadeáš se udiveně podíval do Issovy tváře. Ten se k němu naklonil, bez ohledu na ostatní, políbil chlapce a zašeptal tak, aby to slyšel jen on.

„Všechno ti vysvětlím, jen se drž u mne. Ani na vteřinu tě nespustím z očí.“

„Pro začátek bych měl já vysvětlit, co se se mnou dělo a jak jste se dostali k nám. Dlužím to Mirim i tobě, Isso, Tadeáši,“ pronesl kouzelník a všichni se soustředili na jeho podmanivý hlas.

„Po tom, co jsem se rozloučil s Mirim,“ něžně dívku pohladil po vlasech, „měl jsem v úmyslu najít prsteny, které ještě nebyly chráněny, nebo ne dost, jen aby se nedostaly do rukou černokněžníkovi. Nebudu vám zdlouhavě vyprávět, kudy vedly mé kroky, ale na konci cesty jsem se dostal do souboje s mocnou silou. Podařilo se mi přinutit prsteny násilím ke spolupráci, a to byla chyba. Jakmile se mi podvolily, začal jsem se propadat do temnoty. Smrt mi byla blízko, zbývaly vteřiny, když se objevil on.“

Pohledem vyhledal muže, co před chvílí svlékl brnění. Nehýbal se, jen Issův pohled nedokázal snést a uhnul před ním.

„Issa ví, kdo to je. Jeho služby si kouzly a zlou mocí podmanili dva králové. Tohle je jeden z nich.“

Tadeáš se zachvěl při v vzpomínce na napadení ve svém bytě.

„Dostal mě ze stínů…“

„Jak?“ Mirim seděla vedle Alberta, držela ho za ruku, cítila její teplo.

„Zemřel jsi, vím to, tohle nejde ošálit ničím. Snad jsi?“ vyděšeně na něho hleděla.

„Musel jsem, lásko, promiň, to, že jsem tě směl ještě jednou spatřit, držet v náruči, políbit, mi všechno vynahradí.“

Dívka prudce vyhrnula jeho rukáv, zápěstí mu obtáčeli dva stříbrní hádci, krvavá stopa byla hluboká.

„Ta bitva,“ zašeptala.

„Každé ráno započne znovu, celý den bojujeme a nikdy to není stejné, pokaždé musíme vyhrát a ráno začne vše na novo.“

Tadeáš si pozvolna dával všechny kousky dohromady, pořád mu ale unikalo něco důležitého. Jen nevěděl co. Myšlenky mu přetrhl duch mrtvého krále, velmi hmatatelný a strašidelný.

„Už nemám jméno, nikdy mít nebudu, věř ale,“ teď teprve pohlédl do Issových očí, „za svou zradu jsem zaplatil dost. Až chlapec přijme poslední dva dílky náramku, teprve tehdy spatříme, co se stane. Moje duše najde klid, jako odměnu za záchranu a pomoc Albertovi, on dojde pokojné smrti a ty Isso poznáš sílu svého kouzla.“

Ruka s náramkem se rozpálila, horko Tadeášovi stoupalo až k rameni, opět slyšel hlasy hádků, znovu rozuměl. Zavřel oči, přetočil se v Issově náruči, hlavu položil na jeho krk.

„Nesmíš je přijmout, ne z rukou kouzelníka, je to past,“ syčel mu hlas v hlavě.

„Bratři jsou očarovaní, lord nechce klid, chce pomstu,“ jiný z nich.

„Pomůžeme bratrům,“ další.

„Co se stane s Issou?“ jen v duchu se jich ptal na to, co ho nejvíc tížilo.

„Zemře, trest za zakázané kouzlo,“ zas jiný hádek.

„Zaplatil dost, nechci jeho smrt, chci, aby žil.“

„Pak zemři ty a on bude žít,“ ten poznal, byl to ten samý hlas, co mu pomohl kouzlem, když byli s Issou v lese.

Válečník držel chvějícího se mladíka v náruči. Cítil mravenčení v místě, kde se jeho těla dotýkal rukou s náramkem. Tušil, co se děje. Ten, jemuž říkají lord, k nim vykročil. Okamžitě se před ním objevila Mirim, svou zbraň napřaženou proti němu.

„Jsi ze stínu, tak víš, jakou čepelí vládnu. Neopovažuj se ani pohnout. Teď vyjdeme ven a vy tu zůstanete, dokud se nevrátíme. Je to jasné?“

Pohlédla na toho, kdo kdysi byl jejím milým. „Alberte?“

Ve tváři měl kouzelník stín, temný, zlostný, ale kývl na souhlas. Issa pomalu couval Tadeáše těsně u sebe, Mirim je následovala. Když vyšli ze stanu, strhla si z krku přívěsek, vypadal jako drahokam, mrštila jím o zem, zašeptala kouzelnou formuli. Ve vchodě se objevil Albert, pohled na rozzuřenou tvář jí vháněl slzy do očí.

„Používáš proti mně moje vlastní kouzlo? Ty mrcho,“ zařval.

„Ano, tvoje kouzlo, které jsi ty sám připravil, pro případ, že by se tohle stalo,“ odpověděla rozechvělým hlasem. Pak se otočila na své chráněnce.

„Musíme jít do lesa, hned!“

Válečník se rozběhl s chlapcem v náruči, ten neměl o ničem kolem sebe tušení. Stále ještě byl uvnitř sebe ponořen do hovoru s hady. Mirim běžela těsně za nimi. Les byl temný, hluboký a nevlídný, přesto v něm nalezli mítinku, kde se zastavili.

„Polož ho do trávy,“ poručila dívka, muž poslechl.

„Je s nimi moc dlouho, vyčerpává ho to.“ Vytáhla ze záňadří další kámen. Issa ji chytil za ruku.

„Nechci, abys mu dávala kouzla toho muže.“ Že tím myslí Alberta, nemusel říkat.

„To je kámen, který mi dala matka, když jsem se narodila, síla slunce a luny i má je v něm, po celý svůj život jsem ho nepoužila, je můj a já mu ho dávám.“

Sehnula se a vložila chlapci kámen do dlaně. Zvedl se na kolena, popadal dech. Issa se k němu vrhnul, objal ho a držel u sebe. Náramek ho pálil, ruku měl v jednom ohni. Bylo mu zle, přestával vidět, tělo se nekontrolovaně třáslo.

„Ne!“ vykřikla dívka, poklekla k nim, položila chlapci ruku na čelo. Proud slov, linoucí se jí z úst, zněl jako píseň. Skutečně tichounce zpívala. Tadeáše obestřelo teplo, klidné, chlácholivé teplo, které mu poskytlo uvolnění. Náramek přestával propalovat jeho kůži. S obavou se na ruku podíval. Neměl na ní nic, zranění ani jizvu. Ulevilo se mu. Schoulil se do mužovy náruče, byl slabý, nedokázal by se ani postavit. Zadíval se na velký hladký kámen ve své dlani. Byl průhledný jako sklo, křišťál. Do dlaně mu z něj proudilo příjemné teplo, pak do celého těla se šířila ta vlna a jemu bylo líp mnohem líp. Issa ho něžně hladil ve vlasech. Pohlédl mu do očí, byla v nich obava a láska.

„Co se stalo?“ zašeptal.

Muž mu v rychlosti vše řekl.

„Poznala jsi to?“ zeptal se Mirim chlapec se smutkem v očích.

„Ne hned, promiň. Radost, že žije, podlehla jsem tomu, co jsem si sama přála.“ Sklopila hlavu, slzy ji kanuly po tvářích.

„Je mi to líto, Mirim.“

Zatřásla hlavou: „Tak co ti řekli?“

Tadeáš se zatvářil velmi nepřístupně, vážně. Usmála se.

„Jen mi řekni, jak to provedeme,“ a v duchu uslyšel její hlas, „víš jak obejít kouzlo?“

„Jak to…,“ vykřikl nahlas a hned zmlkl. „Můj kámen,“ znovu jen on slyšel její hlas.

„Nahlas řekni, co může slyšet, mně, co jen já.“

„Musíme ty hádky dostat od kouzelníka, pak mi ukážou, co dál,“ díval se jí do očí, „když je vezmu přímo, zemřu já a on přežije, udělám to. Stejně není nikdo, kdo by mohl být prostředníkem mezi mnou a Albertem.“

„Jak to chceš udělat?“ zajímal se muž, který je nedůvěřivě pozoroval.

„Mohla bych se k nim vrátit,“ odpověděla Mirim místo Tadeáše, „přece jen mám s kouzly bohaté zkušenosti. Bude to asi chvíli trvat, než pro vás přijdu. Prosím, počkejte, nechci mít ještě strach, že budete zase v ohrožení.“

Pohlédla na mladíka: „Využij svůj čas,“ opět slova určená jen jemu.

„Co když tě ovládnou? Jejich kouzla jsou temná, nevíš, s čím si zahráváš,“ ohradil se Issa, vyskočil a chytil ji za ruku.

„Na rozdíl od tebe vím, není mi deset, Isso, moc dobře víš, z jakého lidu pocházím, čím vládnu. Domluvím, co je třeba, a přijdu pro vás. Slibuju, přijdu zpět.“

Vysmekla se mu a rozběhla se pryč, nečekala na jejich odpověď. Muž se podíval na chlapce, klečel, v rukou kámen, sklopenou hlavu, neviděl mu do tváře. Poklekl k němu.

„Máš hlad?“

„Ani ne,“ odpověděl zastřeným hlasem.

Vzal jeho tvář do dlaní, přinutil ho, aby se mu podíval do očí. Byla v nich bolest a smutek, muži se sevřelo srdce v temné předtuše.

„Něco mi tajíš, je to tak? Co se děje, Tadeáši?“

„Nic,“ nepřesvědčivě ho odbyl.

„Dobře, nechceš mi to říct. Bolí mě, že mi nedůvěřuješ, ale nutit tě nebudu. Zůstaň tady, podívám se po okolí, hned jsem zpět." Odešel.

Tadeáš se rozbrečel, nechtěl mu ubližovat, ale nechtěl mu říct, co chystá. Rozhodl se pro smrt, aby Issa mohl žít, neviděl jinou cestu a s jeho smrtí by se nikdy nesmířil. Tušil, že mu tím způsobí velkou bolest, ale bude žít. K té myšlence se upnul, nic jiného už nemělo smysl. Muž se vrátil s lesním ovocem. Snědli ho, taky sušené maso, co měl ve váčku u pasu, a napili se vody. Mlčeli, ticho bylo tíživé pro oba, ale ani jeden netušil, jak je prolomit.
Tadeáš po Issovi toužil celou svou bytostí, chtěl se s ním milovat tady a teď. Dát se mu, ještě jednou, naposledy. Nebylo to vhodné místo ani čas, ale jiný už mít nebude. Zvedl pohled k muži, který ho upřeně pozoroval, nadechl se…

„Tadeáši, Isso…," to Mirim křičela a potácela se k nim. Zkrvavená, na kůži temné stíny, bílé vlasy znesvěcené šedými pruhy, ve tváři smrt. Issa k ní doběhl. Napřáhla proti němu ruku se zbraní.

„Nedotýkej se mě.“ Couvl a ona spadla. Ležela na zádech, třas jejího těla byl neskutečný, pak si toho všiml, pohybu pod její kůží. Jako by něco bylo uvnitř ní. Mladík k ní doběhl, muž ho chytil, svíral kolem pasu.

„Ne! Tadeáši ne!“ on ale věděl, co se stalo, použila sebe místo něho.

„Pusť, Isso, pusť mě, musím k ní, nerozumíš tomu.“

Muž ho neposlechl, držel ho pevně. Chlapec s ním bojoval, neměl nejmenší šanci. Pak napřáhl ruku a Issa to spatřil, náramek byl v pohybu. Povolil sevření a padl na kolena. Tvář skryl do dlaní. Co to udělal, oni zemřou oba, Mirim i Tadeáš, kvůli němu. Jen pro jeho hloupost, zaklínadla, která neměl nikdy vyslovit.

Mladík ho neviděl, jak se zhroutil do sebe. Poklekl vedle dívčina těla, odhrnul jí pramen vlasů z čela. Rty se jí pohybovaly, odříkávala kouzlo, stále dokola jako mantru. Viděl i tu zrůdnost, co se jí dmula pod kůží, přelévala se jako odporný sliz.

„Nedotýkej se mě, jen ke mně přibliž ruku, dokážeme to,“ uslyšel ve své hlavě. Pomalu k ní natáhl ruku, ona svoji, dva stříbrní hádci se jí zarývaly do kůže, trhaly ji i s masem, ještě pár obrátek a snad by se už odhalila její kost. Ruce se přiblížily a jako tenkrát se čas zastavil. Sledoval dvě lesklá stříbrná těla, která se připojila ke svým druhům. Náramek byl úplný. Několik obrátek se slaďovaly do stejného rytmu, pak to pocítil. Sílu, nezměrnou sílu, jež se mu šířila tělem, hlavou mu vířilo nespočet slov, jazyků, zaklínadel, kouzel, vědomostí, dějů. Jeho mysl byla zaplavena, chvíli se mu zdálo, že zešílí, zemře, nevydrží to všechno. Pozvolna se mu vracelo jeho vědomí, pod nímž teď plynula řeka, která ho vábila i děsila současně. Stříbrná hlavička se pozvedla k němu, díval se do rudých očí.

„Cítíš tu moc, kterou můžeš vládnout, budeš nejsilnější kouzelník, co chodil po všech světech, co jich jen je.“

„Ne, nechci být kouzelník, nejsem kouzelník, já jen…“

„Vím, co je ve tvém srdci, celou dobu, co byli mí bratři s tebou, tě poznávali, studovali. Byl by si dobrý kouzelník, zvaž to. Změníš svůj život. I jiných. Pomůžeme ti, nikdy nebudeš sám a tím nemyslím jen nás.“

„Co Issa?“

„Bude žít, nemůžeme zabít, s čím je spoutáno tvé srdce, jsme tví služebníci, rádci. Zvaž to.“ Hlas byl klidný a trpělivý.

„Říkali jste, že zemře on, nebo já. Lhali jste?“

„Ne, nemůžeme lhát, ale tvé skutky nás ovlivňují, mění běh věcí. Ty jsi zvolil smrt, aby žil, ona se rozhodla zemřít pro vás oba, abyste zůstali spolu.“
Všechno se zatočilo, najednou neměl náramek, na ruce se rozprostřeli hádci a upřeně ho pozorovali, čas kolem nich pořád stál. Všechno čekalo na jeho rozhodnutí. Volbu. Rovnal si v hlavě, co věděl, tehdy a teď. Pak se rozhodl. Podíval se na ně všechny.

„Nejsem dost silný, ona ano. Chci, aby byla ta moc její, ne moje. Hádci se dali do pohybu, pomalu se přesunuli na ruku Mirim, zápěstí se jí hojilo, spojovali se do náramku. Poslední z nich, se zelenýma očima, Tadeáš si ho pořád ještě pamatoval, se na něho usmál. Jasně viděl zvednuté koutky, pak zasyčel:

„Nezklamal jsi mě ani tentokrát, byl bys opravdu dobrý kouzelník, ale díky ní ti budeme na blízku.“ Uklonil se a i on se přidal k bratrům.

Mladík omdlel. Neviděl Mirim ovládnout sílu náramku a s jeho pomocí se zbavit zla ve svém těle. Neviděl nic.

Probouzel se, tělo mu hladil vánek přicházející oknem, na ruce cítil sluneční paprsky. Bál se otevřít oči. Co uvidí, svůj byt, kde leží probuzený ze sna. To všechno přece nemohl být sen, nebo ano? Se strachem otevřel oči. Podle pokoje poznal palác Mirim, kde s Issou byli, stejný pokoj. Issa. Vyskočil, nehleděl na to, jak je oblečený, vyběhl ze dveří, schody bral po dvou, vrazil do pokoje s truhlou, jídelna, zbrojnice, nikde ho nenašel. Srdce mu sevřela bolest, ztratil ho. Pro jednu lež? Ani mu nelhal, jen mu nechtěl říct, že jediná cesta, jak ho zachránit, je jeho vlastní smrt. Prosil ho, ať mu věří. „Mohl bys mi trochu víc věřit,“ pamatoval si jeho bolest vepsanou ve tváři, když ho zklamal. Ztratil ho, protože nechtěl jeho smrt? Pomalu vstal, rozhlédl se kolem sebe. A tohle je co? Trest? Připomínka chvil, kdy jim bylo dobře, kdy byly spolu. Slzy se mu draly do očí, vyběhl schody, zabouchl za sebou, padl na postel, s hlavou zabořenou v polštáři se rozplakal. Neslyšel nic kolem sebe, neslyšel zvuk otevírajících se dveří, kroky, přibližující se k němu.

„Tadeáši,“ silné paže ho objaly, muž si ho přitáhl k sobě, držel ho v náruči, konejšil, líbal do vlasů. Mladík se k němu tiskl, oči zavřené.

„Co je ti, zlý sen?“

Podíval se do hnědých očí a rychle sklopil zrak. Issa ho vzal za bradu, donutil ho, aby se na něho díval.

„Mirim mi všechno řekla. Vážně jsi si myslel, že bych bez tebe byl šťastný? Chtěl jsi obětovat svůj život za můj, co jsi si myslel?“

„Miluju tě,“ vyhrkl a znovu se pokusil uhnout pohledem, muž ho za bradu přidržel. Hnědé oči si ho měřily.

„Už nikdy, nikdy mi nezastírej svoje myšlenky, ne když jsou takové, rozumíš!“ hlas měl naléhavý, tvrdý „Mirim ti povypráví, jak jsem se rozčilil, rozbil jsem jí oblíbený stůl, doslova rozmlátil, vzteky. Ještě že je čarodějka,“ usmál se.

Tadeáš nic neříkal, jen se muži díval do očí. Jestli je tohle jejich poslední společná chvíle, pokud se Issa zlobí… Myšlenky byly přerušeny polibkem. Ruka stále držela jeho bradu, pak sjela na krk, druhou si ho Issa přitáhl těsněji k sobě. Mladík mu zajel rukama do vlasů, hladil šíji i záda. Když se jejich rty odpoutaly, znovu se mu muž podíval do tváře.

„Miluju tě,“ řekl drsným hlasem a přisál se k jeho krku, věděl, jak citlivé místo na mladíkově těle to je. Držel ho pod sebou, vstřebával jeho vzdechy a slastné sténání. Nechtěl spěchat, jeho milý ano. Jakmile se rukou dostal k jeho rozkroku, nesmlouvavě mu dával na srozuměnou, co chce. Opustil krk svého milence, ten ho povalil a hned se vyhoupl obkročmo nad něj a nasedl. Prohnul se v zádech, ruce zapřel o jeho stehna, Issa je lehce pokrčil. Vystavil se muži v celé své kráse, ten se kochal a to nejen pohledem. Svíral mladíkovy boky, při každém dosednutí ho přitlačil, chtěl v něm být co nejhlouběji, Tadeášovo sténání mu potvrzovalo, že to chce stejně. Tempo se zvyšovalo, hladil napjaté svaly na břiše, tiskl bradavky, přejížděl po horké kůži. Nakonec se zvedl do sedu, ukradl si dlouhý polibek, položil chlapce do peřin a dokončil, co on začal.

Byli stále spojeni, dívali se jeden druhému do očí. Issa slíbal slzy na chlapcových lících. Držel ho pevně u sebe, hladil a laskal ještě chvějící se tělo.

„Jsi neskutečný. Neuvěřil bych nikdy, že dokážeš zvrátit sílu kouzla, že to je možné, a ty jsi to dokázal. Jsme naživu oba dva a Mirim je kouzelnicí, která má v rukou moc, o niž jsi sám sebe připravil. Proč, proč jsi se toho vzdal?“

Stulený na jeho hrudi, s rukama kolem jeho pasu, mu odpověděl:

„Celou dobu jsem se náramku bál, jeho moci, když mi ukázali, co všechno to obnáší, čím bych měl, mohl vládnout. Nevěřil jsem, že bych to dokázal, i když mě přesvědčovali. Mirim je už dávno kouzelnice, ona to dokáže určitě líp. Jen jsem chtěl, abys žil, byl si potrestaný dost za svou neuváženost.“

Opět ho Issa donutil silou své paže, aby mu pohlédl do očí.

„Život bez tebe by nebyl život. To by byl ten největší trest. Na to jsi nepomyslel?“

Polkl, takhle o tom nepřemýšlel, upnul se k myšlence, že Issa musí přežít.

„Tadeáši, nikdy nedokážu vyjádřit slovy, jako moc jsem vděčný osudu, že mi do cesty postavil tebe. Díky Mirim máme před sebou dost dlouhý život na to, abys mi věřil, poznal, že mi můžeš říct cokoliv.“

Mladík muže objal kolem krku, líbal mohutnou šíji.

„Odpusť mi, prosím, nezlob se…“

„Blázínku, miluju tě, jak bych se mohl zlobit, když vím, že jsi mě chtěl chránit.“

Znovu si hleděli do očí, Tadeáš hledal jeho oči, sílu, něhu v nich. To všechno našel a víc.

Pak si vzpomenul: „Isso, co se stalo, když jsem omdlel?“

Muž ztěžka vydechl.

„Mirim dokázala převzít moc náramku a zbavit se toho, co ji mučilo zevnitř.“

„Albert?“

„Ten už když ho potkala na bojišti, nebyl tím, kým kdysi. Ještě pořád se s tím srovnává a smiřuje, ale má teď nový svět.“

Tadeášovi jí bylo líto, neuměl si představit, jak by se dokázal vyrovnat s Issovou ztrátou. Před chvílí si myslel, že ho ztratil, jen chvíli. Kdyby to bylo napořád.

Mladík prsty přejel po konturách jeho tváře, jemně, jako slepec, který dotekem poznává něčí tvář. Rty se jemně dotkl víček, rtů. Přejížděl jimi lehce, jen na dotek. Rty se pootevřely, neodolal, políbili se. Prohnul se.

„Říkal jsi, že máme dlouhý čas před sebou?“

„Přesně tak? Co se zase honí tou tvou hlavou?“

„Jen mě tak napadá, co by se dalo dělat.“

„Máš na mysli něco konkrétního?“ ptal se zastřeným hlasem Issa.

„Velice konkrétního,“ zapředl.

Celý den se z pokoje nehnuli.

Mirim seděla v kuchyni, usmívala se. S přivřenýma očima vstřebávala teplo slunečních paprsků. Myslela na Issu s Tadeášem, na jejich lásku. Těšilo ji velice, že oni dva mohou být spolu. Issa slíbil, že s Tadeášem promluví, a mohli by s ní zůstat. Jim to poskytne nadstandardně dlouhý život a jí společnost po mnoha letech samoty. Oblíbila si je oba, doufala, že v budoucnu budou přátelé.

„Jsi jiná než on, přesto plná citu.“ Zelenooký hádek si ji prohlížel.

„Zvykej si,“ usmála se.

Neviděla, jak pozvedl koutky.

„Je nám ctí, čarodějko.“