Gay povídky

On stál nahý u lavice a prohlížel si mnou vystavené pomůcky. Měl pěknou postavu, vypracovanou nejspíše fyzickou prací, mezi nohama mu už čněl hezký, trochu robustnější klacek a odhaloval lesknoucí se žalud. Pod ním se mu lehce pohupoval pořádně naditý pytel, doslova výstavní. Nohy měl hezky chlupaté, což mne dost vzrušilo a můj klacek to dal najevo. Vyvalil oči a otevřel ústa údivem. „Jsi moc pěkný!“ Zarděl se, poděkoval a opětoval mi kompliment. Pohladil jsem ho po zádech a má ruka pokračovala dolů k perfektně vytvarované prdelce. „Ta je nádherná, zbožňuji takové prdelky!“ Zarděl se, ale ani nehlesl. Když mu moje prsty zajely do roklinky a prohrábly hebké chloupky, podlomila se mu kolena, až skoro padl na zem, no já ho stačil zachytit.

Podával se oběd, ale nikdo neměl odvahu zaklepat na dveře dominovy pracovny. Ještě z ní nevylezl. Tak to holt zbylo na mě. Vůbec se mi do toho nechtělo. Párkrát jsem se vydýchal a zaklepal v očekávání nevyhnutelného dramatu. Ozvalo se ticho. „Marcu?“ zkusil jsem to přes dveře. „Domine? Mohu dovnitř?“ A po chvíli konečně přišla strohá výzva: „Pojď dál.“ S tlukoucím srdcem jsem vešel a hned za sebou zavřel. Jak jsem čekal, seděl za svým stolem. Tvářil se naprosto nečitelně. Jen se pohodlně opřel. „Asi už to ví celý barák, co?“

Počítal jsem, že mě možná čeká firemní předvánoční večírek se dvěma rozvernými staříky, co staříci ještě ani zdaleka nejsou, a teď mě tu bez přípravy namísto interní podnikové intimity podle všeho čeká rovnou čtyřka i s vikingským externistou navrch. Takhle jsem si ten teambulding teda fakt nepředstavoval. Ačkoliv já vlastně nevím, co jsem si představoval.

Velectěný a vážený mistr Jan Reisinger, hodinář ve slavném královském městě Plzni, konečně zvedl oči od práce a zkoumavě si Viléma prohlížel. Mlčel, dlouho, skutečně dlouho, tak dlouho, že to Vilémovi připadalo, jako by ho vážil na miskách lékárnických vah. Zkoumavý pohled klouzal od jeho bot pokrytých blátem přes zcuchané vlasy až k rukám, které Vilém držel sepjaté na kolenou.

Když se po srdečném rozloučení vraceli po schůdkách ke člunům, Zdislavovi uklouzla noha. Nicolas jdoucí za ním ho chytil do náruče a otočil k sobě. Skoro se dotkli ústy. Oba zčervenali. Za nimi šel jen Jáchym s Hankem, v rukou koše proviantu. Jáchym něco řekl korejsky a oba se rozesmáli. Na pobřeží dorážely vlny. Zatím jen obvyklé. Přesto návrat trval déle, nejméně o půl hodiny. I rytíři pomohli s vesly.

Skleník byl naším prostorem, kde jsme prováděli ty své prostopášnosti a prasárny. Honili jsme se navzájem, kouřili se, Bob mi protahoval zadek svým pérem, já protahoval Bobovu prdeku zatím jen tím menším náhradním šulinem. Větší dřevěný bratr zatím Bobovu díru ochutnal jen z poloviny a brzy bude snad jeho dírka schopná přijmout i mě. Zem ve skleníku byla prosáknuta našim semenem a určitě jednou bude skvěle plodit.

„Nějaká reklamace mých služeb, pánové?“ pokusil jsem se odlehčit atmosféru a pohodil hlavou ke svitku, který oba studovali. Ale Marcus očividně neměl náladu na žerty. „Postarám se o to, aby tohle s tebou nemělo nic společného.“ Papír odhodil stranou a pomalu se opřel. „Arte, co víš o úřadu konzula?“ Lucius přimhouřil oči a stejně jako můj pán čekal na odpověď. Otázka mě trochu zaskočila. A snažil jsem se odhadnout, co se v tom svitku o mně může psát. „No, lidové shromáždění volí vždy na začátku roku dva konzuly. Aby se navzájem mohli hlídat a třeba i vetovat.“ Marcus spokojeně přikývl. „Těší mě, že jsi dával pozor. V ideálním světě konzulové vydrží v úřadu celé volební období. Ale někdy zapracují závist a ambice některých senátorů. Buď konzula pošpiní, nebo namočí do nějaké korupční kauzy… a císař jmenuje suffektního konzula. Takového náhradníka.“ A teď poprvé promluvil Lucius: „Arte, víš, kdo se stal na konci léta suffektním konzulem?“

Dochází mi, co se ti zmrdi chystají udělat a tak mi nezbývá, než se na to připravit a prostě to přijmout. Dostávám další dávku maziva a jedním rázem mám v sobě péro jednoho z těch idiotů. Je zbytečné se vzpouzet a tak se v rámci možností uvolňuji v úvazech a povolují svěrače, aby to bylo co nejméně bolestivé, i když o to víc ponižující.

Chtěli dát postele k sobě, ale byly na bocích přišroubované ke stěnám maringotky. Odsunuli stolek. Ota zavřel dveře a zamknul. Ruda vyndal matrace na zem. Natáhli na ně deku. To už se svíjeli v klubku a v prvních polibcích. Byly to pohyby tak známé a přece jiné. Ota se zmocnil úžasné hračky v klíně svého milence a po chvíli ochutnal božský nektar. Špulila se na něj neopálená prdelka. Mozek nic nesrovnával. Zcela vypnul a vládu převzalo nadržené tělo. To přiráželo v pomalém i zrychlujícím tempu až k výkřikům obou. Chvíli leželi a bylo slyšet jen zrychlený dech.

Slzy mi hrknou do očí a já se otáčím, zabořuji hlavu do polštáře a regulérně se rozbulím. Ne bolestí, ne ublížením, ne pokořením, ne neštěstím. Moje nejněžnější city se prostě projevují tím, že řvu jak malá holka. Teda spíš jako stará Škopková, když sledovala Angeliku v trilogii Seno, slunce… Snažím se, ale tělo se mi otřásá vzlyky, které nedokážu ovládnout.

Chvilku na mě konsternovaně zíral, než odpověděl: „Nesmíš na mě žárlit. Jinak se z toho zblázníš. A když blázníš ty, chytám nerva i já. Docela dost mě ovlivňuješ, Arte.“ Já že mám na něj nějaký vliv? Otrok na svého pána? A já vyslovil něco, co mě samotného šokovalo: „Máš pravdu, pane. Moje city k tobě jsou problém. Takže to nikdy nemůže fungovat tak, jak jsem si vysnil ve své hlavě. V tom nejlepším slova smyslu se mnou strašně máváš, domine. A protože jsem čitelný jako kniha, vždycky na mně poznáš, když na tebe budu žárlit. A pokud tě to… rozčiluje, je naprosto logické, abys mě prodal.“ Uff, a bylo to venku. Vážně jsem mu právě teď poradil, aby se mě zbavil? Asi jsem dostal z toho sluníčka úpal. Určitě. Když teď začnu zvracet, pořád to ještě můžu svést na úpal.

Loni na Šumavě. Spali taky v dřevěné boudě. Ostatní v jedné místnosti. Oni dva v jednom kumbálku. Měli tam jen dvě postele vedle sebe a jednu židli. Na ní baterku, budíček, džbánek vody, jednu skleničku a vždycky si natrhali nějaké plody. Od pozdních trávnic, přes moře malin až k ostružinám a borůvkám. A taky žňová jablíčka z vesnice, zlaté mirabelky, rudé dříny. Spávali stejně na jedné posteli.

Dominus úplně zkameněl. Tyčil se veprostřed atria jako egyptský obelisk. Pak zúžil pohled. „Je to pravda, Arte? Přivedls mou dceru zpět z Plutovy říše?“ Na jazyk se mi dralo něco jako: Asi ano, pane. Ale sám nevím, jak se mi to podařilo. Ale uvědomil jsem si, že teď musím jednat z pozice síly. Obzvlášť, když je tak rozhozený. „Samozřejmě, domine. Pověřil jsi mě chodem domu během tvé nepřítomnosti. Takže jsem tě nemohl zklamat. Věděl jsem, že Seci musím oživit, i kdybych měl převrátit celý Řím vzhůru nohama.“ Svou odpovědí jsem ho parádně zaskočil. Jako bych ho střelil prakem mezi oči. „Tak proč jsi dopustil, aby se to vůbec stalo?“ snažil se mě nachytat na hruškách.