• drsoul
Stylromantika
Datum publikace4. 11. 2012
Počet zobrazení5710×
Hodnocení4.63
Počet komentářů2
Oceněnípovídka roku 2012

16

Konečně sedím v letadle a čekají mne dvě hodiny, kdy si můžu trochu odpočinout. Ta minulá noc a ráno po ní byly opravdu takové, že mi vzpomínky vystačí nejméně na těch pár týdnů, co se s mojí láskou neuvidíme.

Když jsme večer přišli ke mně nahoru, celý nedočkavý jsem se vrhnul Jozífkovi kolem krku a začal ho líbat. Ale on se pořád tvářil vážně, jemně sundal moje ruce ze svých ramen, lehce mne zvedl a posadil do křesla. Sedl si na zem proti mně a začal:

„Já tě mám moc a moc rád, miluji tě tak, že jsem si do teď ani neuměl přestavit, že by to bylo možné. Chci, abys to věděl"

„Ale to já přece vím a jsem na tom stejně." Trochu nejistě jsem mu skočil do řeči.

„Věřím tomu, ale teď nás čeká dost dlouhé rozloučení. Já si chci být jistý, že se za tu dobu mezi námi nic nezmění. Ty jsi krásný a veselý kluk, a bojím se, že trochu lehkomyslný, a já mám strach, aby se něco za tu dobu něco nestalo, já si neumím přestavit, co bych si bez tebe počal"

„Tak a dost!" teď mě opravdu dopálil. „Co si o mně myslíš? Jo, jsem mladej a možná hloupej a nezkušenej, ale zamiloval jsem se do tebe a neumím si představit, že bych k někomu cítil to, co cítím k tobě. S tebou jsem poprvé zažil, jak je krásné milování, a nechci a nebudu to nikdy zkoušet s někým jiným," sesunul jsem se z křesla a klekl si proti němu.

„Ano, jsem rád veselý, rád si dělám legraci, ale tohle je vážná věc! Já tě miluju a tvoje nedůvěra mě dopaluje! Podívej se na sebe, prosím tě, vždyť ty jsi tak krásný chlap, chytrý, milý a já ti přesto věřím, že zůstaneš jenom můj. Tak prosím věř i ty mně!" Na konci se mi už třásl hlas a zůstal jsem klečet a položil mu ruce na ramena a skrze slzy se mu podíval do očí.

„Promiň mi to," teď se chvěl hlas i jemu, „já ti věřím, ale víš, já neumím moc mluvit a nevím, jestli ti dokážu říct, jak tě mám rád, jak mi na tobě záleží"

„Tak nemluv a konej, ty hlupáčku!" Co jiného na to říct?

A Jozífek tedy konal, ovšem já nezůstával pozadu. Jestliže minulou noc jsme ještě poznávali svoje těla, trochu opatrně zjišťovali, co je mně i jemu příjemné a co míň, tak dnes už jsme oba ztratili i zbytky ostychu. Někdy se to podobalo zápasu, ale přes rozdíl vah nikdo nezvítězil a nikdo nebyl poražen. Cítil jsem se jako král, když jsem věděl, že ten velký krásný chlap je zcela v mé moci, že svýma rukama, svými rty ho dokážu zcela ovládnout, přivést ho na vrchol, přinutit ho ke sténání, podrobit si jeho pyšný, velký a pevný úd a změnit jej v něžnou a hebkou podušku pro moji tvář.

A naopak, já prostřednictvím jeho laskání objevoval pocity, které jsem nikdy nezažil, když mě hladil a líbal tak, jak jsem si to nikdy neuměl představit, když jsem chvílemi snad i ztrácel vědomí a celé moje tělo bylo napnuté a třáslo se touhou po uvolnění a když to konečně ve mně vybuchlo a já pomalu přicházel k vědomí v jeho pevném objetí, cítil jsem poprvé v životě, že i pocit podrobení a poddání se někomu může být krásný.

A přece byla chvíle, na kterou si vzpomínám jako na rušivou. Jednou se ocitl jeho úd mezi půlkami mého zadečku, byla to náhoda, ale já se lekl a reflexivně ucukl. Jozífek okamžitě zareagoval a odtáhl se:

„Promiň, já nechtěl"

„Já bych chtěl, ale až jindy, až na to budu připraven, ale jestli moc chceš" zadrhl mi hlas.

„Ne, alespoň se budeme ještě mít nač těšit," zašeptal mi Jozífek do ucha a vzápětí se postaral, abych na ten okamžik zapomněl. A skoro se mu to povedlo, možná, že bych si to opravdu nepamatoval, ale pocítil jsem v tu chvíli takovou vděčnost a lásku, že se to zapomenout nedá.

Nevím, kdy jsme usnuli, ale myslím, že venku už svítalo. Probudilo mě až slunce, které mi oknem svítilo přímo do tváře. Byl jsem zase celý spoután Jozífkovým objetím, vím, že jsem se v noci vzbudil a snažil se vymanit, ale on jenom něco zabrumlal a jednoduše si mne přitáhl zpět. A nakonec to bylo tak příjemné, že jsem se nebránil.

Bylo už ale pozdní ráno a mě čekalo ještě dost práce, tak jsem opět podnikl vyprošťovací manévr a tentokrát se povedl. Stihnul jsem se oholit a vyčistit si zuby a právě se chystal dát si sprchu, když mě ale ten zákeřník v koupelně přepadl a pod průhlednou záminkou, že slíbil mamce, že se o mne postará, za mnou vlezl do sprchového koutu a začal mne mýt. Samozřejmě se sprchování protáhlo. Ale vůbec mě to nemrzelo.

Zatímco Jozífek uklízel v koupelně tu spoušť, kterou jsme spáchali, připravil jsem dole snídani. Na stole v jídelně byla cedulka od mámy, na které mi psala, že šly s tetou něco nakoupit. Najedli jsme se celkem rychle, i když situaci trochu komplikovalo to, že jsem musel sedět Jozífkovi na klíně a nechat se krmit topinkou a šunkou, zatímco já jsem mu musel krájet na kousky bábovku, mazat ji medem a po soustech podávat do pusy. Ale ke cti nám slouží, že jsme já svou kávu a on svůj čaj pili zcela samostatně. Možná proto jsme byli hotovi za necelou půl hodinu. A já, ač nerad, poslal Jozífka domů. Bůh ví, co si asi Vondrovi myslí o tom, kde jejich jediný synek tráví noci.

Bylo skoro jedenáct hodin, když jsem měl už zabaleno. Seděli jsme s mamkou na lavičce před hospodou a já dostával poslední pokyny, co mám vyřídit v Grasse, který dárek je komu určen, jak mám pomáhat babičce, jak nemám být hubatý na mého vážného a důstojného strýčka Jean-Luca, nedělat si legraci z jeho mírně nabubřelého staršího syna Jean-Luca juniora a nekout proti těm dvěma pikle s mladším synem Lucienem.

„Ale mami, prosím tě, samozřejmě, že tam budu hodný, copak mě neznáš?"

„Právě že znám," odvětí mi mamka mírně skepticky.

Pokračování kázání se ale nekoná, protože přišel Jozífek, přes mírné kruhy pod očima svěží a pořád stejně krásný. Měl jsem co dělat, abych se udržel a neskočil mu kolem krku.

Posadil se k nám, jen mne už tradičně letmo pohladil po tváři (Bože můj, tak po tomhle se mi bude stýskat) a už si musel poslechnout mamčin návod jak jezdit s tím jejím pokladem, jak je citlivý plyn, brzdy a spoustu dalších, zcela zbytečných věcí.

„Nádrž je skoro plná, tak už jeďte, ať to stihnete," ukončí konečně kázání, dá mně pusu, Jozífka poplácá po rameni a doprovodí nás k autu. Kufr a taška jsou už naloženy, ještě jednu pusu, zamávání a jedeme.

Cesta utekla rychle, Jozífek si užíval jízdy ve sporťáku, já podřimoval a probral jsem se až v Praze. Loučili jsme se v hale, já brečel zcela neskrývaně, Jozífek to snášel statečněji, ale stejně měl podezřele zavlhlé oči. Když už jsem musel na pasovku, sehnul se ke mně, rychle a nenápadně mě políbil, samozřejmě také pohladil po tváři a jeho:

„Vrať se v pořádku a brzy, budu čekat," mně zní v hlavě ještě teď. Já nezvládl ani slovo, jenom jsem přes slzy rozmazaně viděl, jak se otáčí a odchází. Už teď se nemůžu dočkat, až ho uvidím zase přicházet.

17

První tři týdny v Grasse utekly jako voda. Babička sice měla zlomenou nohu, ale její činorodost nebyla ani naštípnutá. Vládla na statku dále rukou pevnou, železnou, byť v sametové rukavici obalenou. Pár otázek na mamku, na náš život v Česku a už to začalo:

„Letos musíme na slavnosti zase obstát se ctí, mám už všechno vymyšleno, tuhle sezónu není jasmín nic moc, půjdeme do bílých růží a levandule, musíme vybrat ty nejtmavěji fialové. Ostatně fialová je letos trendy (babička Tété byla dva roky na anglické střední škole) a s bílou to bude vypadat dost dobře. Mám všechno vymyšleno, prakticky je to zařízeno, ale nemůžu jezdit, takže to bude muset zařídit Lucien. Zná lidi kolem lépe a ty za něj musíš prodávat v Maison Gedda."

Tedy babička o sobě neustále tvrdí, že je ,une fragile vieille femme´, křehká stařenka, ale to je absolutní mystifikace, fyzicky je sice křehká, ale povahu by jí mohl závidět lecjaký poddůstojník cizinecké legie. Musím ale přiznat, že organizačně je na výši, takže prezentace firmy Gedda na Fête jasmin dopadla skvěle.

Já jsem trávil celé dny v naší prodejně, stejné, jakou má skoro každá parfumérská firma v Grasse. Je na Place Colombe ve starém domě, který je vydáván za odvěké sídlo rodiny Gedda, což ale samozřejmě není pravda, rodina jej koupila někdy na začátku minulého století. Ve stejném domě jsem i bydlel. Ráno přivezla dodávka ze statku čerstvé květiny, Lucille, manželka Jeana-Luca, mi je pomohla naaranžovat a ona mne také občas střídala v krámku. Moc jsme toho neprodali, tyhle prodejny mají ponejvíc reprezentační účel a prodávají se zde pouze ty nejdražší parfémy, vyrobené z esencí vyprodukovaných přímo tady v Provence. A tím pádem taky hodně drahé. Na odbyt jdou spíše květinové vody, které jsou vlastně odpadem při výrobě, ale to by se tak říkat nemělo, takže mě prosím neprozraďte, je to jen mezi námi. A chodí sem většinou jen turisté, a z nich zase většina Angličané a Němci, takže dost nuda. Samozřejmě muži tvoří menšinu zájemců, většinou se tu objeví jen jako doprovod svých partnerek. Ti, kteří přijdou sami nebo ve dvojicích, jsou většinou gayové, ale ti zase nezajímali mě. Dost často se se mnou sice pokoušeli flirtovat, někdy dost okatě, a někteří z nich byli i ,acceptable´, ale jak by se mohli rovnat mému Jozífkovi! Myslel jsem na něj pořád, už i rodina si všimla, že jsem nějak roztržitý, a dělali si legraci z toho, že jsem zamilovaný. Nijak jsem jim to nevyvracel ani nepotvrzoval. Stýskalo se mi, hrozně moc se mi stýskalo. A nemohl jsem mu ani zavolat, oni totiž mají takové nesmyslné pravidlo, že na ty svoje cyklovýlety berou jen jeden společný mobil pro případ nouze, jinak jsou zcela bez spojení se svými blízkými, říkají tomu ,odtržení se od všedních dnů´! Taková hloupost!

Po víkendu se slavností se Lucien vrátil zpátky do Maison Gedda a já mohl na statek. Na to jsem se moc těšil. Celé dny na polích, ořezávat levaduli, odštipovat ty správně nakvetlé květy růží v parných srpnových dnech, kdy je člověk opilý nejen z té všepronikající vůně, ale i z chladného růžového vína, které se popíjí celý den, to už bylo několik let spojeno s mými prázdninami a na to jsem se těšil. A navíc: Jozífek se už vrátil z té jejich spanilé jízdy, a tak jsme si každý večer volali, několikrát jsme se spojili Skypem, ale to se mi pak stýskalo ještě víc. Vždyť vidět toho mého nádherného chlapa a nemoci se ho ani dotknout, natož ho políbit, ucítit zase to jeho lehké pohlazení  to máte jako sprchovat se v pláštěnce.

Proto jsem se, poprvé za ta dlouhá léta, těšil domů do Prahy a snažil se přemluvit babičku a po telefonu i mamku, aby mi zkrátily pobyt alespoň o dva týdny. Tvrdil jsem, a docela bez uzardění, že se musím přece chystat do školy, je to poslední rok na gymnáziu končící maturitou a podobné nesmysly. Babička Tété mi na to celkem naletěla, i když jí bylo nepochopitelné, že se mi chce odjet z toho provencálského ráje. Ovšem matičku jsem neoblafnul ani náhodou, okamžitě prohlásila, že mi takový nesmysl nevěří, že ví zcela přesně, oč mi jde, a že mne sice chápe, ale prostě že to zatím nejde a c'est tout, dál se o tom nehodlá bavit. Bylo mi to dost divné, proč to ,zatím´ nejde, ale vím, že mamka nic nedělá bez důvodu, tak jsem jí alespoň ještě předvedl po telefonu parádní plačtivý výstup, jak je na mne zlá, jak mě nemá ráda, jak mi ničí budoucnost a podobně. S ledovým klidem mne vyslechla, potom prohlásila, že jsem se mohl možná raději přihlásit na studium herectví a skončila hovor s tím, že se mi zase ozve.

Ovšem nakonec to nebylo až tak neužitečné, že jsem tam zůstal. Mým největším kamarádem ve Francii byl vždycky Lucien, můj jen o dva roky starší bratranec. Ale už minulý rok na mě neměl moc času, hrozně se zamiloval do jedné učitelky, představte si to, do učitelky! A letos už byli zasnoubeni, veškerý volný čas trávil s ní. Navzdory svému povolání je to milá holka, tak mu to přeju. Ale na statku jsme vždycky pracovali spolu, spolu trávili večery ve společnosti ostatních na dvoře, popíjeli a pojídali báječný na statku pečený chléb s olivovou tapenádou nebo také zde vyrobené sýry, smáli se, zpívali a hlavně jsme spolu prováděli spoustu rošťáren, které nás vždy rozesmály, i když těm postiženým to často k smíchu moc nebylo. Vždycky nám to ale prošlo, protože babička Tété nás chránila a jen tak mezi námi: většinou nás k těm skopičinám sama inspirovala.

Vloni mi ale Lucienova nepřítomnost vadila víc, letos jsem celkem pochopitelně neměl na nějaké žertování moc náladu, stýskalo se mi po Jozífkovi a večery jsem trávil sice tak jako vždycky před tím, ale sedával jsem bokem, upíjel trpké a chladné víno, které pomalu na patře sládlo, a vzpomínal na těch pár dní, které změnily celý můj život. Brzy jsem si všiml, že se podobně chová i Jeannot, nejmladší syn správce statku. Vím, že je asi o rok starší než já, jako děti jsme si spolu hrávali, ale pak studoval na zemědělské škole v Marseille, na statku o prázdninách sice pracoval, ale byl takový tichý a nenápadný, že o něm nikdo skoro ani nevěděl. Nejdřív mě jeho chování právě proto nepřekvapilo, byl odjakživa spíše samotář, ale teď jsem si všiml jeho tváře – měl v ní zvláštní smutek, skoro takový, jaký já vídám v zrcadle, když si vzpomenu na Jozífka. Také mi neušlo, že se z něho stal moc hezký kluk, o něco vyšší než já, vlnité vlasy černé až do modra, oči tmavé tak, že ani nebylo vidět panenky, snědá pleť – prostě prototyp krásného Provencálce.

Jednou večer jsem si sedl vedle něho, bokem od společnosti.

„Promiň, ale zdá se mi, že tě něco trápí, je to tak?" zeptal jsem se a podíval se mu do očí.

Nejdřív to vypadalo, že mi něco odsekne, už se skoro zvedal, ale pak si sedl zpátky, zkoumavě na mne pohlédl a řekl:

„A mně se zase zdá, že ty jsi na tom stejně, nemám pravdu?"

„Máš, opravdu je mi smutno, víš, já jsem hrozně zamilovaný a ten můj milý" předběhla zase moje pusa můj mozek a já si uvědomil, že mluvím o své lásce v mužském rodě, takže Jeannotovi musí být jasné, o co jde. Ale co, je to venku, už se nedá nic dělat, tak jsem pokračoval. „Víš, jsem zamilovaný do muže, do toho nejkrásnějšího chlapa na světě a on tu se mnou nemůže být."

„Nemáš pravdu," zavrtěl hlavou Jeannot.

„Jak to? Přece jen já musím vědět!" nechápal jsem.

„Nemáš pravdu v tom, že jsi zamilovaný do nejkrásnějšího chlapa na světě," pokračoval klidně Jeannot, „toho nejkrásnějšího totiž miluju já!"

18

Nakonec jsme se domluvili, že tedy nejkrásnější chlapi jsou na světě dva (no, dva: já se nechtěl hádat, samozřejmě, že je jen jeden – ten můj). On se totiž milý Jeannot už v předposledním ročníku lycea zamiloval do profesora francouzštiny. Rok to byla láska jen platonická, troufnul si po něm jen pokukovat, ale během přípravy na maturitu v posledním roce studia zjistili, že je to vztah oboustranný a dokonce ještě před maturitou spolu začali vztah vůbec ne platonický, ale tolik plný vášně, že je jen na podiv, že se to neprozradilo.

To všechno mi Jeannot vyprávěl už v přístavku stodoly, kde jsem měl ubytování. Jakmile jsme zjistili, že toho máme společného víc než jen práci na statku, sebral jsem ještě lahev vína a uchýlili jsme se tam. Já jsem vyprávěl o Jozífkovi, on o tom svém Alainovi, a jak klesala hladina v lahvi, stoupala intimnost našich vyprávění. Já jsem Jeannota neměl v celku čím překvapit, ale když on mi líčil podrobnosti jejich milování, chvílemi jsem se až červenal. Když jsem přiznal, že jsem ještě nikdy Jozífkovi nedovolil, aby mne měl úplně, že se bojím trapnosti a bolesti, tak se do mě pustil se vším temperamentem jihofrancouzského milovníka. Moje obavy jsou la stupidité complète, úplná hloupost. Líčil mi, že to je to nejkrásnější, že až takové milování je tím pravým, to ostatní že je proti tomu jen čajíček. Podal mi přesný a úplný návod co, jak a proč mám dělat, abych prý konečně mohl pocítit opravdovou rozkoš, abych si mohl zažít to, čemu Francouzi říkají ,une petite mort´, malou smrt, dokonalý orgasmus.

Uváděl detaily opravdu intimní, cítil jsem, jak mi tváře přímo hoří. Když mi začal názorně předvádět, co a jak mám dělat se svým tělem, to už jsem cítil, že se mne zmocňuje vzrušení, on na tom nebyl o nic lépe, a tak nebylo divu, že jsme nakonec skončili oba nazí, objímali se a mazlili tak, že jsme za chvíli jeden i druhý vyvrcholili. Jeannot se mi se vší vervou snažil předvést, že to milování, o kterém celou tu dobu pěl ódy, je opravdu to nejlepší, ale posledními zbytky zdravého rozumu jsem se tomu ubránil.

Lhal bych, kdybych tvrdil, že se mi to nelíbilo. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem si to začal vyčítat hned. Ale největší lež by byla, kdybych tvrdil, že jsem za to nemohl. Prostě se to stalo, týdny abstinence, víno, krásný mladý kluk, žhavá noc, to všechno dohromady způsobilo, že jsem byl Jozífkovi nevěrný.

Hned ráno, když jsem se probudil a ještě než jsem si uvědomil, co se stalo, cítil jsem se zase po dlouhé době uvolněný a spokojený. Ale to trvalo jen krátký okamžik, dokud se mi nevrátily vzpomínky na minulou noc. A nejhorší na tom bylo, že mne ty vzpomínky znovu vzrušily. Copak už nemám Jozífka rád? Už nejsem jenom jeho? Já lhář jsem tvrdil, že se nikdy s nikým jiným milovat nebudu, a stačí pár týdnů a Zabořil jsem hlavu do polštáře, aby nebylo slyšet, jak nahlas brečím. Copak se mu teď můžu podívat do očí? Vždyť na mně musí na první pohled poznat, že jsem ho zradil.

Někdo mi zatřásl rameny. Otočil jsem se a skrze slzy uviděl mamku.

„Copak se děje, Kájo?" sedne si ke mně na postel.

„Mami, já jsem hroznej hajzl" obejmu ji kolem krku a brečím dál jako malej kluk.

„Tak co je, povídej!" hladí mě po zádech.

A já zapomenu na stud, vždyť to je moje zlatá maminka, a za hojného slz prolévání to ze sebe všechno vysypu.

„Tak poslouchej, synku, později budu asi zřejmě trochu znechucena, některé podrobnosti jsi měl opravdu vynechat, ale teď poslouchej"

A moje moudrá matka mi promlouvala do duše. Jedním dechem mne kárala i omlouvala, vyprávěla mi o tom, co to je opravdová láska a co jenom chvilková rozkoš, věci docela banální, ale pravdivé, a skončila:

„Víš, nemůžeš si myslet, že ses neprovinil, ale prostě se to stalo a teď se s tím vyrovnej. Musíš si ujasnit, co to pro tebe znamenalo, zdali to budeš chtít zopakovat"

„Nikdy, už nikdy mami, já si připadám hrozně!"

„Nikdy neříkej nikdy! Sám ses přesvědčil, že to neplatí. Teď se laskavě umyj, obleč a pojď na snídani. Já jela celou noc a mám hlad jako vlk," plácne mě nakonec po zadku, usměje se na mě a je pryč.

No to je krása, jsem přece už velkej kluk, ale když se vypláču mámě na rameni, tak se mi uleví. Je to normální? Asi ne, ale ulevilo se mi. A když při snídani, kterou babička dělá pro všechny na statku společně, uvidím Jeannota, dokážu se na něj i usmát, i když mě u srdce zabodají jehličky výčitek. Na jeho výrazu vidím, že se taky necítí moc dobře. Uhýbá očima, neví, jak se má zachovat. Mamka se baví s babičkou, jen chvílemi se po nás podívá zkoumavým pohledem. Já tedy seberu všechnu odvahu, a když se Jeannot zvedne od stolu, jdu za ním.

Sedí na lavičce pod fíkovníkem a poslouchá, jak jeho otec rozděluje práci.

„Charles s Jeannotem dnes půjdou do skleníku podívat se na bergamoty, prohlédnout všechny rostlinky, sesbírat plody, musíme zjistit, zdali má vůbec cenu je pěstovat. Ty kalabrijské jsou stejně lepší, to jen paní Theodora má takové nápady" to už si bručí jen tak pod hustý prošedivělý knír a my se zvedneme a jdeme.

Při ošetřování malých stromků si začneme povídat. V řeči kroužíme kolem minulé noci, snažíme se nenápadně jeden druhému vysvětlit, že to neznamená, že bychom se do sebe zamilovali, že to byl jen úlet

Nakonec to nevydržím, jako by mi spadla z ramen tíha a rozesměju se na plné kolo.

„Ty blázne, tak co, bylo to hezké, ale už nikdy to nechci opakovat, jasný? Už nikdy nechci zažít ráno, ve kterém bych se styděl za minulou noc! A doufám, že si nemyslíš, že jsem se do tebe zamiloval, ,toi, le tocard´, ty trdlo!" a podaří se mě trefit ho jedním celkem zralým plodem do hlavy.

Přímo vidím, jak mu padá kámen ze srdce, uvolní se a s křikem:

„Toi, le poil de carotte," na mě vychrstne konev vody. A už jsme v sobě, smějeme se a pereme jako malí kluci. Když se naše hlavy octnou u sebe, zašeptá:

„Promiň, já  miluju Alaina, nechtěl jsem, to všechno bylo tak najednou"

„Můžeme si za to oba, co se stalo, stalo se," zvednu se, natáhnu ruku, abych mu pomohl vstát.

Vyskočí na nohy, obejmeme se a dáme si pusu, ale takovou tu kamarádskou, jak je tady v kraji zvykem. A zaplať přírodo, nezajiskří to, minulá noc je minulost.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (28 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (22 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (23 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (23 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (27 hlasů)

Komentáře  

+2 #2 Odp.: Proměny lásky, díl I, kapitoly 16-18kuscheltyp 2017-07-25 13:25
Na francouzské fráze tu je přinejhorším google translate, taky jsem teď na něj odkázaný... ale zároveň, pokud jsem líný to hledat, tak se vždycky nějak z kontextu dá odhadnout, co říkají (z napsaného přece jen snáz než ze slyšeného; v mluvené fránině fakt nerozlišim jednotlivý slova, to je jako když praskne kohoutek a teče voda a chce to instalatéra).

No, čistě za sebe: další pasáže o parfémech, kytkách a tak, hrozí-li jaké, budu asi přelítávat trošku rychleji; jako beru to, že je děj a neděj, respektive dynamický pasáže je dobré pro dramatický efekt střídat s těma klidnějšíma, které vlastně jsou skoro o něčem úplně jiném, ale pěkně dozdobují atmosféru (jako autor samozřejmě dělám totéž), ovšem jen těžko se proto ze mě stane kytičkář:-)

I když... ať píšeš o čemkoli, tvoje psaní nepřestává lahodně klouzat do krku, pročež to zůstává nádherný, ať se děje, co se děje. Za to dík.
Citovat
+1 #1 ChaAmater 2012-11-12 09:06
bábovka s medem? Tak to si musím vyzkoušet. Nenapadlo by mě to, ale zní to zajímavě. Jedině co mě tu mrzí je to, že fránině nerozumím, ale začíná to přituhovat a jsme zvědava na zbytek. jen mi to holt pomaleji jde - to čtení. A navnadil jsi mě napsat něco s parfémy. Tak uvidíme a dobře se to četlo.
Citovat