Povídky

Šli vedle sebe nočním městem. Když zahnuli do tiché uličky, Dan se zarazil.
- Kam to jdeme? -
- Přece ke mně. Myslel jsem… Dane, Dane počkej! - chytil odcházejícího Dana za ruku.
- Ale no tak. Můžem si přece sednout a povídat si. Otevřu víno. -

Konečně jsem dorazil na náměstí, Pride byla již v plném proudu. Všichni se vlnili a tancovali do rytmu hudby. Všude byly barevné vlajky, slogany a znaky. NÁDHERA, jinými slovy se to nedalo popsat. Líbilo se mi to až do chvíle, než jsem uviděl nějakého kluka, který jakoby Adamovi z oka vypadl. Je to on? Není to on?

"Ty hnusoba! Pozri sa, ako si mi zašpinil izbu, to si umyješ jazykom a potom dostaneš ďalší trest!" vykríkol na mňa pri pohľade na ostriekanú plachtu na posteli. Vylízal som všetko do poslednej kvapky. Následne mi dal okolo krku obojok, pripojil vodítko a rozkázal mi po štvornožky ísť, kam ma zavedie.

Voda mu chmury odplavila, přiběhl usměvavý a uvolněný. Žuchl do písku na slunci a kapky na jeho ohanbí zářily jako diamantová čelenka. Seděl jsem a pozoroval ho. Určitě můj pohled cítil, ale rozvalil se ještě více, jakoby na truc. Vzal jsem do hrsti kamínky a začal se strefovat. Do čeho? Hádejte. Až na potřetí se to podařilo. „Trefa!“ zavolal a já už byl zaměřený.

"Bod pro tebe," ironicky poznamená Marek, "ale jsou tu i jiné důvody, proč na sobě ten ručník nemít," nenechá se odbýt.
"Ehm a jaké?" zkouší Matěj dostat nějakou jasnější odpověď i na své předchozí nevyslovené otázky.
"Třeba ti pak nebude tolik těsno," nadhodí Marek jeden z důvodů a ušklíbne se. A taky si ho konečně prohlédnu v celé kráse, domyslí si k tomu.

„Kdo… Kdo je to?“ vykoktá Darius směrem k Diessovi, ale zjistí, že tam už nesedí. Najednou uvidí černou hlavu, jak se před ním sklání, a než stihne říct cokoliv, jeho úd je pohlcen ústy Diessy. Oči se mu protočí slastí, že nedokáže ani pípnout slabou námitku. Vypne mozek a nechává se unášet dokonalým uměním Níjova otce.

„Přijď!“ zvolá jednoduše mistr a rozpřáhne ruce. „Zde je tvá panenská oběť! Najez se jeho těla, napij se jeho krve, vylij své semeno do jeho těla. Je pro tvou potěchu!“ Katafalk se pohne, objeví se černá ruka s dlouhými drápy…

„Ty?“ zeptal se Adam.
„Co já?“
„No, umíš ten děják?“ zeptal se takovým tázavým pohledem.
„Jo umím. Hele a nechtěl bys k nám? Máma přijde až v neděli, takže bys u nás mohl i spát a společně bychom se mohli podívat na ten děják,“ vyhrkl jsem ze sebe a doufal jsem, že Adam bude souhlasit.

"Aj tak potrebuješ trest. Disciplína je na prvom mieste. Ale neboj sa, smiech je liekom na všetko. Aj na neposlušnosť." V tom momente ma začal štekliť. Práve tam, kde som bol najšteklivejší. Pri pazuchách, okolo brucha, pod kolenami. Strašne som sa smial. Chcel som plakať. Nekontrolovane som sa hýbal, alebo som sa o to aspoň snažil. Bolo to nezastaviteľné. Keď po asi 15 minútach prestal, som zadychčaným hlasom povedal: "Ďakujem, pane."

Tahle pohádka původně byla jenom taková srandička pro Hráškova partnera.
Ale snad se bude líbit i vám, kdo si ji přečtete.

Vážený příteli,
tuto povídku bych rád věnoval Vám, Vám, který jste už víc jak 15 let neměl dovolenou.
Vám, který jste slova: spolu to dokážeme, pozvedl nad: miluju tě…
Nevěřím v Boha a anděly. Ale jestli nějací andělé jsou, tak jeden z nich má Vaši tvář…

Pavel vyleze na břeh a stoupne si na osušku. Martin z vody sleduje, jak se na břeh vynořuje nádherné opálené štíhlé tělo. Kapičky vody po něm stékají, hladí ho a laskají ve svém objetí. Závidí jim. Usměje se. Taková blbost. Vždyť to může udělat taky.
Pavel se utře a lehne si na osušku. Ještě je teplo, ale cítí, že by se rád zahřál. Spokojeně přimhouří oči a zaposlouchá se do šumění bříz.

Tak a je to tu, zítra mi končí ochranná lhůta. Ať jsem dělal, co jsem dělal, vždycky mi nakonec na mysl přišlo tohle, když jsem ten večer usínal. Nevypadalo to, že by to nějaký další stážista řešil, natož například Jay, ale já prostě často řeším i větší blbosti, než je tohleto.