Povídky

Byl tak šťastný, když ji svíral v rukou, nesl si ji jako svátost a říkal si, že od teď už půjde všechno líp. A pak najednou… připadalo mu, že se to netříští váza, ale všechny jeho naděje. Ani nevěděl, jak došel domů. Necítil smutek ani lítost, jen hroznou prázdnotu, celý jeho život je zbytečný, a tak proč žít dál. Jasně si vybavoval poslední chvíle, bylo mu dobře, pomalu se propadal do prázdna…

První díl povídky, o jejímž pokračování rozdnete vy, čtenáři, v diskuzi.
„Copak tak tvrdě spí?“ zahuboval domácí a na dveře důrazně zabušil. Když se i tento razantní zásah minul účinkem, David to už nevydržel:
„Něco se muselo stát, prosím, nemáte náhradní klíč?“

Jakmile uplynul domluvený čas, tak jsem šel na záchod. Hrála tam docela nahlas hudba, tak jsem si říkal, že je to príma, že aspoň nebude nic slyšet. Chvíli jsem čekal a pak se otevřely dveře. Dovnitř vešli čtyři kluci, co s ním seděli u stolu. Koukal jsem nevěřícně na ně, a než jsem stačil něco říct, tak jsem dostal ránu do břicha. V tu chvíli si dva kluci stoupli za mě a chytli mi ruce za zády. Jeden mi navíc držel ruku před pusou, takže jsem nemohl mluvit. „Tak ty jsi dostal chuť na mladý kluky, jó ty zmrde?“ zeptal se mě ten hezoun. Než jsem stačil odpovědět, tak mě kopnul kolenem do koulí.

„Můj nový byt, moje první Vánoce, moje první návštěva rodičů!“ povídá si sám pro sebe muž na balkoně, cumlá odvykací bonbon a prohlíží si okolí. Je šedé a pochmurné. Na sníh, který by zakryl bezútěšnost místa i zimy, marně čeká už několik neděl. A nejspíš se načeká zbytečně. Koukne dolů a má chuť pustit bonbon. Jen tak. Rozpustile se zašklebí.

„Heterosexuální muži neexistují, to jsou jen ti, kteří mě zatím ještě nepoznali, to bys měl vědět a já tě o tom přesvědčím! A to tak, že teď a hned!“ vyskočil Lukáš ze židle. Zůstal stát proti Pavlovi, štíhlou postavu vypnutou, ruce v bok, modré oči se třpytily, tváře mírně zrůžovělé odhodláním.

Jak už název napovídá, jedná se o poprvé. První den na Ostrově, první známosti, první zkušenosti.

Neřekne nic, jen tak zvláštně sklopí víčka. Jako kdyby mrak zakryl slunce. Náhle má tak smutnou tvář, až se mi sevře srdce. Už se nevnucuju. Mám z něj zvláštní pocit. Jako by skrýval nějaké tajemství.

Kroky blíž znějí, hlasy se smějí
Boky se zhoupnou, podrážky šoupnou
Ticho se vyplo, světlo se zaplo
Ulice žije, kdo využije… Tebe?

Ludvík i on věděli, že dneska je to na dlouho naposledy, kdy jsou spolu takhle nerušeni. Chlapec byl pevně rozhodnutý, že tato poslední společná noc bude zároveň i první. První, kdy se milenci dá cele a se vším, co k tomu patří.

Josef teď trochu zpomalil, do hry vstoupily totiž i jeho ruce, a protože o to hlavní se starala jeho pusa, zamířily kolem. Jindra měl docela malé koule, nebo se to tak alespoň zdálo, přitisknuté k tělu, jak se ochlazovalo. Hladil ho po nich a představoval si, že dokáže hmatem cítit, jaké napětí v nich teď panuje, na co se připravují.
"Zrychli! Zrychli, prosím tě..., musíš."

Wojciech zakloní hlavu. Ví, že k tomu muselo dojít. Už od jejich setkání čekal, doufal, ale neodvažoval se něco říct a najednou je to tu. Jan rozepne knoflíčky, odhalí jemný župan, který stáhne, až zůstane plátěná košile s kalhotami. Nemůže se dočkat, až ho ve světle uvidí nahého. Stáhne mu vysoké boty, odmotá z nohy onuci. Polaská svou rukou nárt. Polkne. V denním světle je ještě hezčí než v jasu svíček, kdy ho viděl naposled, ale potom zaslechnou lomoz.

Nikdy jsem s Kikinem takhle nemluvil a najednou jsem si uvědomil, že pokud ne dnes, tak už nikdy. Celou tu dobu, co jsem s ním seděl, jsem toužil. Toužil jsem, aby se jeho úžasné rty dotkly těch mých, toužil jsem, aby mi daroval ještě jeden kouzelný úsměv, ale hlavně jsem toužil po vstupence do jeho bolavé duše. Najednou se ze mě, z namachrovanýho cápka, stal někdo, kdo nemohl najít nejen slova, ale hlavně dost odvahy.

„Díky moc.“ Před Wojciechem přistane korbel, víno. Vezme cínovou karafu a nalije si víno do korbelu. Napije se, až mu víno teče po bradě, takovou měl žízeň. Rukávem si utře bradu. Takže ten Kamiński má možná jeho koně nebo taky ne. Obvinit šlechtice z krádeže koně to se rovná přinejmenším šarvátce, ale spíš by to skončilo u soudu. Nemůže si dovolit se potahovat po soudech, ale kůň je vzácný, sedlo neméně. Musí je získat zpět.