Gay povídky

Věnováno všem jakýmkoliv menšinám, kterým se kdekoliv děje bezpráví. Zvláště pak věnováno slovenské komunitě, kterou zasáhly tragické události v Bratislavě. V neposlední řadě pak samotným obětem a jejich blízkým. Musím se současně omluvit za pozdní zveřejnění tohoto příspěvku. Musel jsem své pocity nechat usadit, abych byl schopen je převést do slov, a získání některých informací též netrvalo chvilku. Další omluva směřuje ke všem Slovákům. Vím, to, co jsem napsal, by mělo být napsáno v jejich mateřštině, ale ač slovensky umím, není to na takové úrovni, která je potřebná k napsání něčeho takového. Upřímnou soustrast všem.

Viděl ty jeho prosící oči, viděl, jak moc si to přeje, ač dost dobře nechápal proč. Vždyť musel tušit, že bez něj by se bavili lépe, že jim to bude jen kazit. Možná se snažil působit, že je mu fajn, ale pravda byla taková, že nejen ten náročný budíček, ale celé zjištění, co k Lukovi cítí, jej zasáhlo natolik, že by se nejraději zavrtal zpět do postele, pustil si Mozarta a zapomněl na celý svět. Poslední, na co měl teď myšlenky, bylo jít někam do kraválu mezi milion lidí a nechat si šejkovat vnitřnostmi na nějakém šíleném stroji, jemuž za jedno nevěří, že se s nimi nezhroutí, a pak jeho žaludek na tohle nebyl uzpůsobený. Už jako malé dítě kolotoče nesnášel a mohl to být klidně jen dětský kolotoč se zvířátky a troubícími malými autíčky, jezdící při zemi pořád dokola rychlostí šneka.

Snívali sa im krásne sny, popisovať ich by bolo ako nosenie dreva do lesa. Snívalo sa im o tom, čo práve robili. Ich sny boli o sexe. O krásnom, nežnom aj vášnivom sexe v ružových pančucháčoch. O sexe dvoch spriaznených duší, ktoré tak isto ako ich mladé krásne telá vytvárali dokonalý pár.

No však já vlastně taky ne. Chvilkové rozhodování, co mu řeknu, za které jsem se skoro hned začal stydět. Vždyť se přece nic nestalo, proto jsem nasadil co nejnormálnější tón: „Taky jsem je nevybíral já. Ale potkal jsem Jerryho a ten mi poradil.“ Všiml jsem si, jak sebou Damián malinko škubnul. Odložil notebook a posadil se. Chvilku mlčel, než se opatrně zeptal: „Kdes ho potkal?“

Markova pokožka se leskla a puchýře se pod gelem ztrácely. Svíčička na stolku mihotavě blikotala a já mazlil Marka po zádech. Jezdil jsem dlaněmi přes lopatky až na červená ramena a masíroval Markův spálený zátylek. Marek občas potichu souhlasně zamručel, když se mu to hodně líbilo. Na mých trenýrkách se tyčila velká boule a moje péro začalo vypouštět kapky nektaru, jako by se chtělo k masáži přidat.

„Maxi, můžete mi říct, co se s vámi děje? I kolegové si všimli, že jste nějaký utlumený, vy berete nějaké prášky?“ Zavrtěl jsem hlavou: „Ne, neberu nic.“ „Tak proč usínáte při vyučování?“ Jak to vysvětlit? Pokrčil jsem rameny: „Nevím. Asi mám nějak obrácenej denní cyklus…“

Martin klečel u něj. Vyhrnul jeho košili, sevřel rukou topořící penis. Obkroužil jazykem žalud, jemně ho stiskl zuby. Jeho ruce sjely až ke kolenům. Vnitřní stranou stehen stoupaly k bokům, aby se spojily v proláklině půlek. Vnímal tlak, záchvěvy i prudké vyvrcholení, Lukášovy tlumené výkřiky. Miloval střídání rolí, stejně jako on. Teď už se jeho napjaté tělo uvolňovalo, rozechvělé nadcházející slastí. Lukáš mu vše vracel, s vášnivostí i něhou.

Nádherný sameček ležící na mé posteli. Čeká, až si ho vezmu, až ho ojedu, až ho naplním svým semenem, a ničemu se nebrání. Šíleně jsem ho chtěl a zrovna tak jsem věděl, že on chce mě, se stejnou nadržeností, jakou jsem cítil já.

Věřil mu! Hrozně moc mu věřil, jenže zároveň ho nechtěl zklamat. Viděl Daniela jako dokonalého a ze srdce si přál smět pro něj být dokonalým taky, pral se sám se sebou. Nechtěl mu nic zamlčovat, ale taky nechtěl, aby ho viděl ve světle, v jakém se viděl sám, a štěstí v šedých očích, když jejich majitel zjistil, že si našel práci, bylo tak krásné… V ten moment si připadal nádherně a zoufale nechtěl, aby ta chvíle skončila. Obě možnosti mu přišly špatné, ale musel se rozhodnout.

Márne Paľo hľadel do Petrových modrých dúhoviek, nevidel v nich ani náznak odpustenia. Videl v nich niečo hrozné. Niečo, čoho sa bál najviac. Nevidel v nich nič. Pre tie krásne modré dúhovky bol on, Paľo, vákuum, vzduchoprázdno, medzihviezdny mrazivý a smrteľný priestor, v ktorom je všetko živé odsúdené na zánik. Totálne nič a hrozivé ticho, z ktorého človek už po 15 minútach šalie.

Vzpomněl jsem si na cynickou hlášku svého ex: Plný koule, prázdnej mozek, co naděláš.

Povzdechl si a odešel vedle se uklidnit. Copak musel žárlit na všechny, co si s jeho zrzkem rozuměli? Vždyť jeho nový kudrnatý kolega byl přesně ten typ, který by si s Lucasem mohl skvěle rozumět. Měl by mu nové přátelství upřít jenom proto, že je až abnormálně a naprosto nesmyslně žárlivý? Odstřihnout ho ode všech přátel? Od které doby byl tak majetnický? Vlastně odjakživa, co se týkalo jeho partnerů. Jenže Lucas byl jen spolubydlící. Neměl na to žádné právo, ani kdyby byl Lucas jeho přítel. Ale on nebyl…

“Monika, prišiel som sa ti ospravedlniť,” podával jej kvety. “Aj mňa to mrzí, Palino, prepáč, bola som hysterická, ale dostať menzes v takom okamihu…” “Nevadí, Moni, aj tak ti za všetko ďakujem, ale ja…,” váhal, či jej má povedať, že je gay. “Ty niekoho máš?!” A hystéria tu bola znova. “Áno Monika, mám!” priznal sa Paľo a pozrel jej smutne do očí. “Tak to si teda dobrá sviňa, tlačil si na mňa, aby si ma dostal do postele, pretiahneš ma tak, že dostanem pri tom krámy, a ty máš niekoho iného. Si pekná sviňa!”  ružami mu šľahla po tvári. Tŕň ruže ho poškriabal cez oko.