Gay povídky

A pak se ke mně jednoho dne zase přitulil a zeptal se: „Chceš si hrát?“ A zas bylo dobře…

„Buď pozdraven, můj pane, i ty Jakube. Děkuji za vaši návštěvu. Zrudly jeřabiny, nahoře už napadl první sníh. Rozpustil se, pravda, ale všechno nasvědčuje, že bude krutá zima. Tak je tomu vždy, když se urodí nebývale lesních plodů. Je hodně jeleních soubojů. Všechna zvěř má mnohem hustší srst. Veverky si budují mnoho skrýší potravy. Jedle i smrky jsou obaleny šiškami. Vaše výprava k abatyši Hildegardě bude mít těžký návrat. Všechno bude jinak.“

Dokonce jsme byli do toho programování tak zažraní, že jsme si plánovali, že po maturitě spolu odjedeme do Ameriky, usalašíme se v Silicon Valley a rozjedeme tam nějakou nabušenou IT firmu, se kterou uděláme díru do softwarovýho světa… Anebo naopak zaplácneme díru na softwarovým trhu, že jo. No prostě plán byl jasnej – s nějakým nápadem tam prorazíme, vyděláme si velký peníze a náš brand budou znát lidi napříč všema kontinentama. Jo, byly to sny sotva patnáctiletých kluků, dneska už se nad tím jenom usmívám, ale přesto… Byly to naše sny.

„Ještěrko, netrap se, příště to bude lepší, ano?“ přitiskl jej k sobě a políbil do vlasů. „Pojď, půjdeme domů, ty se oblečeš do toho sexy pyžamka a já se budu užírat touhou tě bezostyšně zprznit.“ Uculil se na něj a jen doufal, že jeho slova nevezme vážně. Jedno však věděl – jen pohled na jeho zadek a blízkost celé jeho osoby mu způsobovaly nemalé pnutí v plavkách. Měl chuť si dát pár facek. Nikdy tímhle netrpěl a teď si připadal jako neukojený puberťák.

“Zavři oči, brouku, a…,” začal Paľo na Petra mluvit. Peter oči zavrel, myslel, že Paľa ovládol. Na to pocítil, ako dostal dlaňou po hlave. “Nech mého ohaře, kurvo!” Peter prekvapene pozrel na Paľa, nerozumel, prečo zrazu začal hovoriť po česky. Čo sa stalo? Naozaj mu preplo? “Doprovoďte mě na zámek, tam na mě čeká hrabě,” prikázal Paľo a zosunul sa na lavičku. Zavreli sa mu oči a zaspal.

K jeho pokoji patřila i menší koupelna se sprchovým koutem, kam jsme zamířili, když jsme předtím Bětě a Davidovi popřáli dobrou noc. Kdyby mi před rokem někdo řekl, že se u pana manažera budu jednou sprchovat a spát s jeho synem pod jeho střechou, asi bych si jen poklepal na čelo.

Můj expres přijíždí. Je plný. Prozíravost chtěla, že jsem si na poslední chvíli z tramvaje rezervoval místo. Vůz 369, místo 22. Tady je to. Úplně plné kupé. Je mi trapně, že zvedám z mojí sedačky starší dámu. Ale tři hodiny stát v uličce nalepený na ostatní cestující bez možnosti ovlivnit na koho se mi opravdu nechce. Konečně sedím. Rozhlédnu se. Naproti sedí holohlavý, potetovaný týpek v bomberu. Samý sval, dva metry, přes sto kilo… Hodně hmoty, mozku málo. Na rukou obří prsteny s nějakými symboly. Vedle pohledný snědý týpek v kraťasech a košili s krátkým rukávem. Na stehnech má krásné tmavé chloupky, které se krásně kroutí. Rozjíždíme se.

Dalších asi deset minut jsem úspěšně předstíral, že jsem plně ponořenej do děje, zatímco Lex stejně úspěšně předstíral, že v týhle pozici vydrží bez hnutí klidně až do závěrečnejch titulků. Bylo mi ale jasný, že tady tuhle hru kdo s koho nemůže vyhrát – a taky ne: jakmile už pro něj byla ta strnulost jeho těla nesnesitelná, začal sebou zase šít a všelijak se vrtět.

Matěj se Simonem si nechali přinést káď ke koupání. Zítra navštíví saunu. Parní lázně, to měli už staří Římané, říkal Simon. Matěj nachystal víno, medovinu i kus pečeně. Přišel Hanek s Čeňkem. Předchozí popíjení jim dodalo odvahy. Káď byla přece jen malá. U Simona se vystřídali. Užíval si mladá a pružná těla. Omýval je, hladil a líbal. Matěj s Hankem vyzvedli Čeňka na okraj nad vodu.

Jak zahlídnu ten Ádův skok do vody, proletí to mnou jako blesk, úplně se mi ta vzpomínka, když jsem ho poprvé naplno uviděl, promítne před očima, a to mě neskutečně zahřeje. Hned za tím se mnou ale přelije vlna strachu z toho, jestli to zvládne, aby ho to nestrhlo. Když ale pak sleduju tu jeho pomalu se blížící hlavu a vidím, že s ním ten proud zas tolik nehne, docela rychle se uklidním a začnu se postupně propadat sám do sebe. Sakra, tohle jsem zas přestřelil!

Snažil se pracovat a nemyslet na něj, ale myšlenky neustále odbíhaly za ním, za jeho zářícíma očima, když mu předal plyšáka, i starostlivýma, nejistýma, ale ve všech ohledech, jakkoliv byly utrápené či šťastné, byly krásné. Stejně jako to ostatní, co k těm očím patřilo. Dávno neviděl jen krásu vnější, teď se opájel jeho vnitřním půvabem. Toho kluka musel milovat každý, jeho nevinnost a jemnou dětinskost, tu trochu naivity i uzavřenost. Daniel chápal, proč se nesvěřuje. Bál se, aby mu někdo neublížil, protože působil a byl křehký jako porcelán.

“Vibrácie nášho súzvuku,
prenikli mi do sluchu.
A chcú ti stále vravieť,
že tak krásne je s tebou kráčať.
Naše telá neustále máčať.
Našimi krásnymi dotykmi.
Chlapec môj,
ja som z teba stále opitý.“

Tak ano, čekal jsem, že nějaký projev o mé orientaci dřív nebo později v tomhle prostředí padne. Jen jsem si v tu chvíli docela dost přál, aby to právě od tohoto člověka nebyl projev nějakým způsobem negativní. Přece jenom, nechtěl jsem zažít zklamání, protože mi byl doopravdy nevysvětlitelným způsobem sympatický, přestože mě moji kolegové v tomto ohledu považovali za naprostého exota.