Povídky

Natiahol k Brianovi plátenú tašku. „Našiel som to pri kontajneroch, bola by toho škoda… Čakal som, že z teba bude trčať tucet hadičiek a konečne ťa budem môcť trebárs udusiť vankúšom. Ale prekvapil si ma. Tak vitálny by si sa aj zvládol brániť." Brian sa rozosmial. Z tašky na neho zízala dodávka obľúbených vecí. Balíček kiwi, pomaranče, biela čokoláda a croissanty akiste naplnené vanilkovou príchuťou. „Asi sa nechám zostreliť častejšie."

Teta Marcela šla po schodech od kuchyně a nesla si láhev s vodou. Člověk se v noci vzbudí, má žízeň a bloudit do kuchyně v cizím baráku… Dveře od koupelny se otevřely a vyšel Zdeněk. Marcela se zarazila a zírala na něj. Měl na sobě lehký krátký župan bez rukávů, vlastně jen takový přepásaný kabátek, který mu dosahoval do půli stehen. Sakra, fakt pěknej chlap…

„Nevím. Nepamatuju si, co se mi zdálo,“ posmutněl a sklopil hlavu. Věděl jsem, že lže. Měl to napsané v očích. Prstem jsem mu za bradu zvedl hlavu tak, aby se na mě podíval: „Danieli, prosím, nelži mi. Vidím, že nejsi úplně v pohodě. Řekni mi, co se děje? Bojím se o tebe.“ Sotva jsem to dořekl, v očích se mu objevil vztek.

Jednání byla dlouhá, ne však nezajímavá. Získal rozhovory, fotky, mohl by to být opravdu dobrý článek. S tou myšlenkou se Deritus zastavil u baru. Ne zrovna příjemný muž na něho zkusil několik dost otřepaných balících taktik, které odpálkoval. Vypil si svůj drink, těšil se na koupel a spánek. Neušel snad ani deset metrů, když se mu trochu rozostřilo vidění, nohy ztěžkly, musel se opřít o zeď. „Neboj, hezounku, pomůžu ti. Bude se ti to líbit, uvidíš,“ poznal hlas muže z baru.

Každá story má ňákej okamžik, ve kterým začíná. Může to bejt den narození, den, kdy jdete poprvý do školy, nebo když poznáte svoji osudovou lásku. U mě by to byl den, kdy jsem v prváku se školou na exkurzi políbil jednoho kluka. Jenže to nebyla žádná osudová láska, dokonce jsem ho neznal víc jak pár hodin, byl z druhýho konce Států, takže jsem ho už ani nikdy neviděl.

Sotva jsem za sebou zavřel dveře svého bytu, rozběhl jsem se ke skříni, ve které schovávám různé maličkosti a vzpomínky na minulost. Modlil jsem se, aby tam ta krabička byla. Po půlhodinovém prohrabování věcí jsem ji konečně našel a zkontroloval obsah. Byl tam. A naštěstí byl úplně v pořádku, bez jakékoliv vady. S blaženým úsměvem na rtech jsem ho vrátil zpátky do krabičky a tu schoval tentokrát do skříně mezi oblečení.

Postupovali stále výš a výše, až dosáhli svého cíle. Byl to náročný výstup, který jim dal po celém dni už celkem zabrat, ale stálo to za to. Ačkoliv na vrcholu je čekalo zklamání, vše bylo nejen zavřeno, což bylo s ohledem na situaci v celém světě pochopitelné, ale vše zde historické bylo navíc ve více či méně dezolátním stavu, i když jakési pokusy o rekonstrukci tu snad probíhaly. Po několika památečních fotkách nastal čas na návrat. Zde si též uvědomili jednu zajímavost tohoto výletu. Každým výstupem se dostávali výš a výš, a právě nyní dosáhli vrcholu celého dne – i Krušných hor.

Hneď som vyskočil z postele, išiel ku dverám a skúsil som cez to okienko vidieť čo najviac. Chodba ostala prázdna, bola tiež celá biela a čistá. Na opačnej strane som videl viacero dverí, zrejme ďalšie izby. Videl som aj do izby oproti mojej. Na posteli ležal ďalší chalan. Veľa som ale spozorovať nevedel. Ten chudák mal tvár samú modrinu a opuchlinu, takže som veľa odhadnúť nevedel, mimo toho, že bol asi v podobnom veku ako ja. Spal. Ani som sa mu nedivil, podľa jeho vzhľadu musel prejsť oveľa väčším peklom ako ja.

Sice jsem mu tenkrát, když se nám návštěva těch adventních trhů tak nečekaně a zajímavě vyvrbila, řekl, že s ním budu tu hru na zvrhlýho Ježíška hrát i bez punče… A on proti tomu nejenom nic neměl, ale naopak to ještě vypadalo, že se na to dost těší… Jenže tím to tak nějak zvadlo. Přitom mi přijde, že by si to asi i chtěl zopakovat. Já teda chci určitě. Jenže… nedokážu mu to tak úplně narovinu říct.

Dávid sa potreboval odreagovať. Vonku bolo krásne. Príroda sa prebrala do jarného počasia, rozhodol sa ísť do práce pešo. V parku zbadal postavu sediacu na lavičke. Útlu a drobnú… Sebastián premáhal plač. Prišiel o brigádu. Otčim ho za to zbil, ako keby to bola jeho vina. Sebastián nevedel, čo má robiť. Bol zúfalý a unavený. Všimol si pár zelených očí, ako ho pozorujú. Muž sa na neho usmial. Chcel utiecť, ale lavička bola teraz jeho domovom. Kam inam by išiel?

Tom se tvářil vážně a koukal na srovnané věci. Byla to vlastně jeho vizitka, být to na jeho milém, nikdy by ve skříních takový pořádek neměli. „Hej, ale tu šedou bys mi vyhazovat nemusel, na tu máme docela fajn vzpomínky, ne?“ Tom se na něj podíval a zakřenil se. Takže si taky vzpomněl okamžitě…

Trpěl, trpěl vzrušující bolestí a trpěl nekonečným vzrušením, na druhou stranu ještě nikdy neměl pocit takové péče, trpěl a zároveň se cítil být středem světa. Ten pocit, jakým o něj ten muž pečoval, jakým ho něžně a zároveň s krutě rafinovanou vynalézavostí dráždil a jakým si vychutnával jeho reakce, byl opojně pohlcující. Nikdy, ještě nikdy neměl příležitost vnímat svoje vlastní tělo takto intenzivním způsobem, cítil se být polapen, připojen k muži, který ho zdánlivě mučil, a přitom ho obdarovával nekonečnou slastí.