Povídky

Očima nenápadně mrknu na tacháč. No fakt, mý pocity nelhaly – Mates si to klíďo valí něco přes stovku! Aspoň že v obci zpomalí na krásných pětapadesát… Sám pro sebe se usměju, všechny tyhle jeho přestupky si s ním ještě vyřídím! Pro teď ale rádoby ležérně prohodím: „Hele, to seš tak bohatej, že máš na pokuty? To je dobře, že to vím! Jsem tě chtěl na ten oběd pozvat, ale očividně teda spíš pozveš ty mě, co?“

„Ve strážním kó-ši, seděli dva hó-ši, kouřili si hav-vana, říkali…,“ s lehkou obscénností zanotoval Karel známou písničku. „Jo, přesně tahle prastará vodrhovačka inspirovala ty dva architekty, co to tady celý navrhovali.“ „A docela to vystihli. Co že si to ty hóši kouřili?“ „Chceš do koše? Poď.“ „Ne, to je dobrý. Ty bys mě tam vošahával.“

Během noci se mi nepovede zabrat ani na pitomou vteřinu. Jsem ze všeho úplně maximálně zmatený, rozhozený…, nedokážu to prostě vstřebat…, pospojovat si to…, natož abych snad našel nějaký východisko. Myšlenky se mi cyklují samy do sebe, vzpomínky se motají s představama a ani na chviličku nejsem schopný z tohohle uvažujícího procesu vybřednout, ani na chviličku mě z toho nevysvobodí spánek.

Stočil jsem oči ke klukovi, kterej mě obsluhoval. Štíhlej blonďák, jen o málo menší než já, do čela patka nabarvená nazeleno. Docela mu to slušelo. Ale kouknul se mi do očí a já byl v tu chvíli mimo. Modrý oči s takovejma nějakejma jiskřičkama, ty oči vypadaly strašně radostně a odvázaně. Prostě mě dostaly. Málem jsem neřek svoji objednávku. Vytáh jsem peněženku a podal mu bankovku a pořád koukal na ty oči: „To je dobrý…“

Vlastně ani neví, proč tu stojí. Teda, jasně, ví. V rámci objektivních příčin (tenhle termín fakt od jisté doby nesnáší!) mu totiž bylo zhruba před třemi měsíci vysvětleno, že by se sebou měl něco dělat. Vysvětleno mu to bylo rázně všemi lidmi okolo, hromadně a bez možnosti odmlouvat. Přitom všechno bylo v pohodě, žádnou intervenci nepotřeboval.

Tahem ho přiměl zvednout levou nohu tak vysoko, až ji chodidlem zapřel o opěradlo gauče. Ta vypjatá poloha ho nutila nadlehčit se na špičce stojné nohy, ale nebyla nijak zvlášť nepohodlná. Pro něj ne. Aby si dopřál ještě víc pohodlí, zapřel se rukou o pokrčené koleno a trochu vystrčil zadek. Druhou ruku nechal volně viset podél těla.

Chopil jsem se dokonalé situace a neodpustil si zavtipkovat: „Podívej, jak jsem kvůli tobě celý vlhký…, co s tím teď uděláš?“ o pár kroků jsem se k němu přiblížil, zvedaje na něj pohled s vyzývavým úšklebkem na rtech. „Hmm, buďto to všechno z tebe vysaju…, nebo tě smočím ještě víc, tak, že už ti to ani vadit nebude,“ vyslovil do mého obličeje a já cítil to stoupající napětí mezi námi a zvedající se teplotu v celé místnosti. A když se dva jeho prsty ocitly na mém boku a nepatrně mě na něm hladily, že jsem to skoro necítil a spíše to jen šimralo, už jsem se v hlavě modlil ke všem svatým.

Většinou postačí, když jenom posloucháme, co nám osud říká, málokdy mluví jen tak do větru, jenom ten jazyk si většinou vybírá trochu svéhlavě a to, co nám říká, není vždy to, co chceme zrovna slyšet.

A teprve po tomhle se objevil on. Adam. U toho bazénu, kde mi ukázal, že pod tou jeho namachrovanou schránkou, která byla svým způsobem sexy, je někdo, kdo si všímá, komu není všechno jedno. A mě tím dostal do kolen.

Jsou v životě dny, a není jich málo, kdy lámeme, čtouce novinové titulky, nad světem hůl, ale svět se stejně tak nějak šine dál, bez ohledu na všechna ta zemětřesení, povodně a epidemie, protože ve skutečnosti jsou to jenom kulisy. To opravdu světodějné jsou neobyčejné příběhy obyčejných lidí, to my a naše každodenní rozhodnutí máme jediní schopnost posouvat svět dál.

Stál jsem pod podiem a vzhlížel jsem nahoru k Honzově bledému reflektorem osvětlenému tělu, jehož krása musela být jedině božím dílem. Chytil jsem se jeho ruky s dlouhými prsty, která mě svojí silou vytáhla přes hranu nahoru. S ní kolem ramen a z druhé strany kolem Moničina pasu jsme se všichni uklonili v dalším přívalu potlesku. Cítil jsem se úžasně.

„Vím. Možná jsem něco i tušil, když jsi to navrhnul, a neodolal jsem.“ „Taky jsem se hrozně bál, že mě odmítneš. Nevím, co bych dělal.“ „Zbytečné obavy. Nedokážu si představit, že by tě kdokoli odmítl.“