Povídky

Kamarád: „Kluci, já mám úžasnou kámošku. Líbí se nám stejná hudba, stejný knížky. Pořád máme o čem mluvit.“ Jarda: „S kecama vydržíš, akorát než se rozestele. Ani to nezkoušej.“

Tělocvična působila tak prázdně a ponuře. Za okny vládla černočerná tma. Silné zářivky v tělocvičně ji přebily a v jejich světle se na otlučených starých parketách leskly jen perleťové kuličky roztrženého náhrdelníku. Nikdo netančil. „Posbíráme je,“ ozval se za mnou líbezně hrubý hlas.

Rukou doputoval po jeho břiše dolů k rozkroku. Tak asi se mu něco hezkého zdálo. V REM fázi spánku se prý zdají sny a topoří péra. Nebyl tuhý úplně, ale když mu ho promnul, zmohutněl a ztvrdnul jako na povel. Dál žádná jiná reakce. Jako by byl vzhůru jen ten jeho poklad. Bude muset trochu přitvrdit…

Můj svět byl zatraceně úzkej a tohle je ten bod story, kdy pomalu přestávala bejt o mně… Jenže tvrdit to nahlas, tak bych nejspíš lhal, jak když tiskne. Ne, tenhle příběh nikdy o mně nebyl, byl dycky jen a jen o něm…

Pozoruju jeho zamračenou tvář… a teprve po chvilce si uvědomím, že se celou dobu nervózně koušu zevnitř do rtů. Úplně nejradši bych ho teď povalil na zem a tu jeho nasranost z něj prostě zlíbal. Anebo taky vyšukal. No, proč troškařit, klidně obojí. Ale kdyby byť jenom věděl, že se mi to honí hlavou, tak by mě asi zabil, tak moc nasranej teď je.

„Hele, tak máš dvě možnosti. Vlastně tři. Za prvý, můžeme se podívat na nějakej film. A pak půjdeš domů. Nic víc. Za druhý, pokud budeš chtít něco víc, tak si ale vymyslím pořádnej trest. Za to tvý zpoždění plus za to, jak mi tu lžeš do očí. A za třetí, pokud tě nezaujalo nic z toho, tak se můžeš vrátit, odkud jsi přišel.“ A samozřejmě doufám, že si vybere jedničku nebo dvojku, protože jsem se na dnešní odpoledne s ním už těšil… Ačkoliv jsem teda měl úplně jiný plány! Jak on to dělá, že to ve mně umí pokaždý všechno tak překopat?!

V té otázce cítil trochu ironii a poprvé se na toho kluka podíval pořádně a zblízka. Všiml si drobounkých, sotva znatelných zlatavých pih na nose, jemné linie hladké tváře, malinko pohrdlivého úsměvu a očí…

Vždy je moc dobré, když víte, co v životě chcete, ale ještě mnohem důležitější je najít odvahu udělat to, co opravdu nechcete.

Zatřese hlavou, aby zaplašil ten neklid, co se do něj vkrádá. Bohužel se mu to nedaří. Cítí, jak se mu chlupy na pažích staví do pozoru…, protože jeho tělo už na něj tímhle svým osvědčeným způsobem křičí to, co si jeho hlava zatím nechce připustit. Něco je tady hodně, hodně špatně.

Když nastal večer, vlastně spíš noc, a celá akce byla u konce, tak jsem Tomáše odvlekl do stanu. Spíš jsme se podpírali a ve své fantazii jsem v každém doteku viděl víc. Když jsem ho chytil kolem ramen a on mě kolem boku a prsty mi zasunul do kalhot, věděl jsem, že to jde správným směrem. Nevěděl. Mýlil jsem se. Bral mě jako kamaráda. I položení hlavy na rameno jsem si vyložil jinak. Běžně mi dával pusu na krk, což bylo jeho gesto, že si někoho váží, jsem si také vykládal jinak.

Jediné spolehlivé místo, kde lze nalézt pevnou půdu pod nohama, je vždy úplné dno.

Když se probudil, byla pořád hluboká noc. Měl žízeň, a tak vstal z postele, šel ke kuchyňské lince a napil se vody. Když šel zpátky k posteli, uvědomil si, že Honza leží úplně nahý a odkrytý. V tu chvíli na něj dostal šílenou chuť. Alespoň se dotknout – nebo přivonět.

„Musíš si na recepci pro žetony, jinak se nevysprchuješ,“ upozornil ho. Tom se zasmál a prohlásil, že doufá, že tam bude ta roztomilá paní. Naštěstí nebyla. Radši šel s ním, aby zas nevyváděl nějaké skopičiny. A taky proto, že i on si tu teplou sprchu s ním dát chtěl. Ve vší počestnosti samozřejmě. Ale dívat se, tomu stejně neodolal. Ani tomu, umýt mu alespoň záda, protože ve sprchách byli sami.