Povídky

Strach je hodně užitečná emoce, která, řídě většinu našeho konání, nám po celá tisíciletí pomáhá přežít a dělá to víc než dobře. Jediná věc, kterou nemůžeme nikdy získat, pokud se naopak svých strachů nezbavíme, je opravdová láska. Láska nám totiž vždy nakonec ublíží a my to předem dobře víme, právě proto je to pokaždé tak těžké.

Do penzionu V Lese, což je ve skutečnosti dokonale vybavený hotel pro rekreační pobyty mužomilovných mužů, uprostřed přírodního parku, v náruči okouzlující přírody, se jezdí s úmyslem nabažit se mezimužského erotického života. Všichni hosté to vědí a všichni to chtějí. A proto si všichni od začátku vybírají to, co chtějí, přesněji toho, koho chtějí.

Ošemetná věc je ta pravda, málokdo má odvahu ji říkat a stejně tak málokdo má chuť ji opravdu slyšet. Pokud už po tom skutečně zatoužíte, ptejte se malých dětí nebo starců, ti první ještě nevědí, jak je nebezpečná, a těm druhým je to už jedno.

Když Carlova přezdívka kolem půl pátý konečně zezelená, připadám si trochu jako feťák, co se konečně dočkal svý dávky: tělem mi projede chvění doprovázený hřejivým pocitem, úleva, nedočkavost, natěšenost, radost… A zároveň cítím, jak se mi na tváři usazuje široký úsměv. Který hned tak někdo nesmaže.

Stál jsem jednou v noci u Nilu a oplachoval ze sebe písek a pot, který se na mě nalepil. Voda mi chladila sluncem rozpálenou kůži. Nikdo z otroků k řece v noci nesměl. Na koupel jsme měli danou dobu. Mě jako by se toto pravidlo však netýkalo. Měl jsem dovoleno víc než ostatní a nechápal jsem to.

Kája mi nedávno řekl, že to skoro vypadá, že ani tak nežiju, jako spíš přežívám. Ale v tomhle s ním teda nesouhlasím. Žiju, jenom to není na první pohled tak vidět. V reálu to není tak vidět. Můj skutečný život se totiž neodehrává v reálu, ale na internetu.

Já na pravé, on na levé jsme měli každý po jedné z jeho rukavic. Dlouhé prohřáté prsty propletl mými ztuhle promrzlými a tak je vložil do kapsy své bundy. Díky tomu jsme šli vedle sebe v bezprostřední blízkosti a vzájemně jsme jeden druhého zahřívali. Celou cestu až ke starému hřbitovu už jsme ale nepromluvili ani slovo. Jen jsme kráčeli tichým zasněženým hájem a hladili se palci.

Zůstanu opřenej o tu lampu a sleduju jeho záda, dokud se mi neztratí ve tmě. Snažím se zahnat slzy, který se mi hrnou do očí, ne, nechci kvůli němu zas brečet, a rozhodně ne tady. Ne pod tou jedinou lampou, kde je na mě ze všech stran vidět.

„Taky by u nás chtěl strávit noc,“ přidal Tom další informaci, jak tak byl zvyklý všechno dávkovat s mistrností lékárníka přesně odměřujícího jednotlivé ingredience. Sledoval, jak sebou Petr škubnul a už ten volant skutečně málem pustil.

„Cos mu udělal?“ roznesl se předsálím vyčítavý tón, když do něj vtrhla Monika. „Komu?“ zeptal jsem se podiveně, jako bych neprovedl vůbec nic špatného, ačkoli jsem si byl svého provinění moc dobře vědom. Otočil jsem se k ní. V jejím výrazu jsem si všiml opravdové naštvanosti. „Komu asi?“ vyhrkla na mě.

Zakření se na mě: „Jo tak líp! A z jakýho jako důvodu si myslíš, že se ti se mnou bude učit líp? Před klukama jsi mimochodem mý doučovací metody docela zdrbnul, což si teda ještě vyřídíme!“ Sleduju ho, jak odemyká dveře od bytu, a koušu se do rtu. „Však já jsem nikdy neřekl, že bys mě nic nenaučil, jenom že jsi vzteklej panovačnej šprťák s přehnanýma nárokama,“ poznamenám schválně trochu nadsazeně.

”Vidíš, kolibříku, život je přece krásný, vždycky přesně tak krásný, jak krásný ho dokážeme vidět.”

„Takže už nám zbývají jen kluci. Tady je snad největší otázka u Ježíše. Jak by podle vás měl vypadat Ježíš?“ Všichni se začali rozhlížet po hrstce kluků, která se rozhodla pro divadlo jako jejich zálibu. „Měl by mít dlouhé vlasy a vousy,“ začala se smát jedna dívčina z primy. „Ty se můžou vyrobit,“ přitakala paní Vendulka. „Ale dlouhé vlasy tu má Marek.“ „Ježíš byl hubenější!“ „…a svalnatější.“ Pohledy všech se upnuly směrem, kde jsme stáli my tři. Tedy spíš my dva. „No tak kluci, trika dolů,“ pokynula paní vedoucí a poposadila si s úsměvem brýle na nose. Tělocvičnou se roznesl hlasitý smích.