Povídky

Danny se pomalu sesunul do podřepu. Upnuté kalhoty jeho policejní uniformy ještě těsněji obepnuly jeho nohy a zvýraznily tím svaly na nich, jeho nádherný pevný malý zadek a úzké boky. "Pojď se podívat na tohle!" S dlaněma položenýma na stehnech si prohlíží malý bílý předmět ležící na vlhkém asfaltu. Povrch silnice je záplatovaný od toho, jak se v téhle slepé postranní uličce pořád něco kope a na centrální rozvody vody a plynu uložené pod úrovní ulice se stále připojují okolní výrobní haly, které tu poslední dobou výrůstají jako houby po dešti.

Tyr byl doslova ochromený strachem. Co to řekl? Že je zase otrok? No klidně, ale u svého pána. Jenomže ho odvlekli do jakési malé kobky, kde mimo pavučin a špinavé udupané podlahy nebylo vůbec nic. Třásl se strachy i bolestí. Pouta se mu zařezávala do zápěstí, a jak s ním hodili o zem, bolel ho celý bok, z rozbité pusy mu tekla krev. Sotva se objevily první sluneční paprsky, vytáhli ho ven, tak jak byl, ho hodili přes koně a hnali se pryč.

Dean byl změnou, která se odehrála s Tyrem, velmi překvapený. Přesto nemínil propást ten okamžik, kdy mu mohl ukázat, že se není třeba bát. Je přece i jiná možnost, než se zmocnit toho druhého, jako by byl jen tělo poskytující tělesnou slast a nikoliv další z dvojice. Položil se vedle něj a jemně hladil jeho perleťově bílé tělo. Tyr se na něj díval a neříkal nic. Vypadal postrašeně i toužebně zároveň. Sám netušil, co se to s ním děje. Měl svého nového pána velmi rád, líbil se mu, ale přesto se bál té bolesti, která nepochybně provázela případné spojení. Ale teď mu to náhle nevadilo. Toužil po tom, co zatím jen tušil.

- Hej, ty, pojď sem! - Vylekaně zvedl hlavu. Ne… pro všechno na světě… ne… Kuplíř ho bez okolků popadl za ruku a táhl ho za sebou. Rozmyslel si to snad ten muž a vrátil se, aby si vzal to, kvůli čemu sem původně přišel? Nebo už je tu ten druhý? Kdyby si musel pod trestem smrti vybrat, tak raději toho prvního. - Tady je, Vznešený. Hned mu dám něco na sebe. - Muž houkl cosi na jednoho z postávajících a ten se po chvilce vrátil se suknicí, která se uvazovala okolo boků.

Stál před Deanem nahý a bezmocný. Třásl se po celém těle a plakal jak malé dítě. Deana veškerá touha přešla. Ulehnout s otrokem, který ví co a jak, to bylo něco jiného. Ale znásilnit tohoto vyděšeného kluka? I když bude sebeopatrnější, bude to bolet a pro chlapce to bude děsuplný zážitek. Zvláště proto, že se hned se začátku bude bránit. O to víc ho to bude bolet. - Co si myslíš, a jak to mají ti ostatní. Taky je to někdo naučil. Odkřičeli si svoje a pak si zvykli,- řekl Dean v duchu sám sobě. - Tyre, pojď sem. No pojď. Tady se polož. -

Ranní slunce padlo do místnosti. Na posteli ležel nahý mladý muž a spal. Ale když na jeho tvář dopadly sluneční paprsky, obrátil se a pomalu se začal budit. Začal si vybavovat sen, který se mu nad ránem zdál. Usmál se a pomalu se posadil na lůžku. Náhle se zarazil a rychle si sáhl mezi nohy a zároveň tam sklouzly i jeho oči. Vykřikl překvapením. Pohlaví měl uvězněné v opasku cudnosti…

Zvedli se a šli za profesorem. Zavedl je na pokoj, kde v dětské postýlce ležel klon. Byl už omytý a oblečený. Vypadal, hlavně díky bledé pokožce, jako každé jiné nemocné děcko. Možná až moc. Alexandr měl náhle pocit jakéhosi déjà vu…

Býval len 30 km odo mňa. Boli sme od seba tak blízko a zároveň tak ďaleko. Celou cestou som myslel na to, ak ho objímem, pobozkám… Dorazil som na miesto a zrazu som dostal strach, že ma odmietne. Veď takú dlhú dobu sme boli bez seba. Cíti ešte ku mne to, čo cítim ja k nemu? Milujem ma tak, ako ja milujem jeho? Teraz už nemôžem cúvnuť, pomyslel som si. Ak odídem, stratím ho navždy. A to by som asi neprežil.

„No, vieš, Lukáško, chytila sa za brucho, pamätáš sa na tú párty u Filipa?“
„Áno, zviedla si ma! Využila si, že som mal vypité a stiahla si ma do postele.“
„No, no, no! Veľmi ťa nebolo treba ťahať. No a vieš, že sme nemali žiadnu ochranu?“ Pomaly mi to začalo dochádzať.

Museli jsme pryč, někam kde bychom mohli tasit kordy a vyválčit bitvu, kde nebývá poražených. Jenže žádný park v dohledu, žádná opuštěná stavba, žádné auto k dispozici, nic. Totální chtíč se nepříznivými okolnostmi ještě umocňoval. Jako zvířata a bez rozmyslu jsme se na sebe vrhali na chodníku, u stěn domů, pod lampami, cestou k našemu bojišti. Už hrozilo, že mu ho vytáhnu a vykouřím uprostřed silnice, když mě osvítilo v hodině dvanácté. Teda obrazně řečeno, jinak bylo už dost nad ránem.

„Teda Roberte, ty si tu zase užíváš beze mě, ukaž, já ti s tím masem pomůžu," ozval se velmi nadržený hluboký hlas patřící pravděpodobně staršímu muži. Robert se beze slova zvedl a já ucítil cizí jazyk, jak se mi dobývá do dírky, vůbec jsem nevěděl, co je to za člověka, ale s Robertovým čůrákem v puse mi to mohlo být celkem jedno. Robert dál pumpoval svým robertkem v mém krku a funěl u toho jako nasraný býk.

Martin se svíjel, jak mohl, ale provazy byly pevně utažené. Jediné, čeho dosáhl, bylo, že se mu provazy bolestivě zařízly do masa. Náhle zaslechl jakýsi podivný zvuk. Co to bylo? Nikdy nic takového neslyšel. A pak cosi dopadlo vedle něj. Srdce se mu hrůzou zastavilo… Drak… V okamžiku, kdy se do kožešiny, ale i do jeho těla zasekly dračí spáry, mu hlavou proletěla jediná myšlenka: jak bude Ludvík nešťastný.

Jeho ruky kŕčovito držali volant a po červenej tvári sa mu kotúľali kvapky potu.
"Tak za toto si ešte večer užiješ," vyhrážal sa s úsmevom na tvári.
"Sľubuješ?" dobiedzal som.
"Ani nevieš ako," vyhlásil s úškrnom a viac to nerozoberal.