Gay povídky

Chováme se jak zamilovaní puberťáci. Přijde mi to divné, kdyby aspoň jeden z nás byl holka, ale to ne. Přesto se mi to moc líbí, tak hodně, že jsem velmi šťastný a chce se mi strašně žít.

Ben Kamilovi oplácel jeho upřený pohled, zatímco v něm vzrušivě doznívala ta jeho poznámka. Líbilo se mu, jak Kamil uměl už tak dráždivou situaci pozvednout o úroveň výš prostě jenom tím, co řekl… a jak se u toho zatvářil… Spoutaný už před Kamilem klečel mockrát, ale tentokrát to bylo jiné, takové… zlověstnější. Jako kdyby do dneška si Kamil s Benem jenom tak zlehka hrál, ale dnes už měl své nevychované a drzé hračky doopravdy plné zuby a stejně tak doopravdy jí to hodlal spočítat…

„Děláš si ze mě prdel?!“ prskne hněvivě. „Co to do háje zkoušíš? Nechceš s tím jít na veřejnost, a proto to rovnou hodíš na stránku naší třídní skupiny?!“ „Cože?! Na jaký stránky?!” vyjevím se nehraně.

"Lež!" zaznělo přísně. A tak ležel. Ani ho nenapadlo neposlechnout. A muž si to okamžitě uvědomil. Tu povolnost, tu poslušnost. Muž zatlačil tentokrát už hezky tvrdě a nahmátl prostatu. Zatlačil proti ní nahoru a bez ohledu na mladíkovo sténání po ní několikrát přejel bříšky prstů. Uvědomil si, že mladík je víc než jen poddajný. Je to sub se vším všudy. On potřebuje Pána. Potřebuje někoho, kdo bude hrát dominantní roli, aby on mohl hrát roli otroka. Ale, že je tak sevřený? Že by…?

A zatímco se u plážovýho baru dobře bavíme nad nabídkovou kartou jednotlivejch drinků, sám pro sebe si nad celou situací nevěřícně kroutím hlavou. Nejenom nad tím, že si s Brunem najednou tak rozumíme, ačkoliv ještě včera v letadle jsme po sobě dobře hodinu v kuse jenom zpruzeně štěkali a pár dnů před odletem jsme se kvůli jedný hádce dokonce nebavili vůbec. Asi na nás holt působí ta zdejší pohodová a na to, že je listopad, tak i úžasně letní atmosféra, a všechny důvody ke vzájemnýmu urážení a posmívání odnáší pryč ten věčnej kapverdskej vítr, co tu bez ustání pofukuje.

Takže jsem vyrazil do sexshopu. Vlezu dovnitř a v tu chvíli jsem měl nutkání se otočit a vystřelit ven. Stála tam prodavačka – dáma už skoro ve věku mojí babičky, a usmívala se: „Dobrý den, vítáme vás, mladý pane. Hledáte něco konkrétního, nebo se chcete porozhlédnout?“ Musel jsem bejt rudej až na prdeli. Vykoktal jsem, že se porozhlédnu, a pomalu jsem zamířil k vitríně s umělákama. Byl tam jeden takový normální velikosti.

Znovu zavázal uzel, který jsem tak pracně rozvázal a položil mě na postel. Vzal další provaz a svázal mi nohy u kotníků. Nakonec mi je zase přitáhl k rukám a svázal mě tak do kozelce. Tentokrát je přitáhl dost blízko, takže jsem neměl moc prostoru na manipulaci s rukama. „Tak se snaž!“ řekl vyzývavě, když skončil. Tentokrát to bylo fakt prohrané. Chvíli jsem zkoušel nahmatat nějaké uzly nebo konce provazů, ale nic jsem nenašel, tak jsem po chvíli už jen tak ležel.

Alarm řval, až mu brněla hlava. Musí to trochu poštelovat, kvůli nějaké lišce nebo medvědovi si zase nevyvolá záchvat migrény. Dlouhá chodba se stočila doleva, automaticky sáhl po zbrani, jistota je jistota. Vypnul alarm, rychle si navlékl kabát, prošel prvními dveřmi, přibouchl je, zasekl bezpečnostní západku a stanul u druhých. Chlad jím prostupoval, rychle se naklonil k okénku z dvacet centimetrů tlustého speciálního skla. Neprůstřelné, s extrémní odolností mrazu. Očima pátral po zvířeti, které slibovalo zpestřit jídelníček masem. Ztuhl. Na sněhu ležel člověk, byl si jist, přestože lidskou bytost neviděl už sedm let. Přesně od tátovy smrti. Za celou dobu, co byli spolu, se nikdo neukázal, ani náznak, že o jejich základně, o nich, někdo ví.

Z přemýšlení mě vytrhly až zvuky dalšího provazu. Dal mi kotníky k sobě a začal je spoutávat. Napřed několikrát obtočil provaz okolo, pak ho zase protáhl mezi nimi a na závěr udělal uzel. Pak jsem cítil, jak zabořil obličej do mých nohou. Chvíli čichal jejich vůni, následně vzal konec provazu od nohou, přitáhl mi je k rukám, dost utáhl, ještě několikrát obtočil a udělal závěrečný uzel poblíž nártu. Byl jsem teď v poměrně těsném kozelci a s roubíkem v puse.

Kamil se na Bena jenom vědoucně zaculil. Počkal si, až si Ben klekne a dá ruce za záda, šáhl si do batohu pro šátek a pomalu k Benovi došel. Klekl si před něj, zadíval se mu do očí… a Ben ty svoje zavřel. Věděl, co chce Kamil udělat, vycítil, že nemá smysl ho zkoušet ukecávat, ať to nedělá…, a vlastně si i docela dost přál, ať to Kamil udělá. „Hodnej,“ okomentoval to Kamil stroze…, ale i tohle jedno slovíčko stačilo k tomu, aby se Benovým podbřiškem prohnaly další vzrušující vlny.

Od toho dne byl mladík stále přítomen v jeho životě, v každém dnu. Nosil si jeho obraz v sobě. Zima odešla, jaro probudilo spící zeleň, léto spalovalo všechny a podzim přinesl vítané ochlazení. Přišla nová zima a s ní… Rao seděl v tichu a tmě, myšlenky bolestně svíraly jeho srdce. Ticho i klid protnul pruh jasného světla, do domu vstoupil muž s loučí v ruce.

Odemknu s lehce třesoucí se rukou. Nervozita se mě zmocňuje čím dál víc. Vejdeme dovnitř a oba současně sáhneme po vypínači, který se nachází tak dva metry od dveří. Naše prsty se překryjí, ustrneme a současně rozsvítíme. Ucítím jeho dech, kterým mi ovívá zátylek. Přejedu si zuby po spodním rtu ve snaze skrýt nervózní a rozpačitý úsměv.

No dobře, tak ho třeba ty naše šňůry po klubech fakt nebaví. Okej. Ale přece si hned nemusí hrát na nějakýho moralistu, ne? A navíc, změna je život. A to jsem si nevymyslel já, na to dávno přišel někdo chytřejší. Tak pokud jsem se fakt změnil, tak je to očividně důkaz toho, že žiju. A co je na tom sakra špatnýho – žít?