Filtr povídek

"Poď za mnou." Vrátili sme sa do miestnosti, ktorú som už dobre poznal zo strihania. "Urob poriadok!!!" Pozametal som vlasy a dal do vreca. Odviedol ma do vedľajšej miestnosti. Bola to kúpeľňa so záchodom. "Rozkroč nohy a polož ruky na zem." Zadok bol riadne vystrčený. Do zadku mi vrazil kovový predmet v tvare lievika a začal napúšťať chladnú vodu.

To ponořování bylo dost náročný, tak jsem pak povstal a měl jsem v úmyslu Františka posadit na okraj bazénu, abych mu mohl to jeho nadržený péro pohodlně vykouřit. Ale jak jsem se tak nad něj postavil, hošánek otevřel oči, asi aby se podíval, co s ním hodlám dělat. Jenže první, co spatřil, bylo moje tvrdý péro. Zabodl do něj oči, vzdychl jen tichoučké: „Jo,“ chytil mě za koule a druhou rukou si strčil moje péro do pusy.

"Pane, prosím vás, môžete mi oslobodiť bradavky, veľmi ma už bolia." No ako by ma nepočul, nič nevravel. "Písal si mi, že tvoje vlasy máš moc rád a sú absolútne nedotknuteľné!" "Áno, pane," odpovedám. "No ja byť na tvojom mieste, hovorím v minulom čase! Ale podľa môjho vkusu sú absolútne nemožné." Vtom sa pán postavil za mňa a v ruke mu vidím strihací strojček. "Ty debil, opováž sa dotknúť mojich vlasom," vykríknem v panike a až teraz si uvedomujem, že som bez akejkoľvek šance odporu. "Ty zmrd, uvedomuješ si, že dostávaš ďalší trest?" Neviem, či viac zúrim alebo sa trasiem od strachu.

Předvedl jsem mu všechny svoje triky a některý jsem i musel zopakovat, protože von, zřejmě jak byl zhulenej, se pořád neudělal. Ale nakonec se mi to povedlo. Musel jsem mu ho pořádně honit rukou a zasouvat si ho až hluboko do krku, až mě to dávilo, ale v závodě s jeho mladou, jak on říká kundou, jsem hodlal vyhrát.

Pozoruju Kevina, jak napůl vylezlej ze stanu leží na břiše a vopřenej vo lokty tam něco soustředěně tropí. Pokud možno neslyšně se vyprošťuju z našeho dvojspacáku, z jehož druhý půlky stále ještě sálá teplo Kevinova těla, a nekonečně pomalu se po čtyřech plížím ven. Přítel, plně zabranej do črtání něčeho na papír, prohýbá svoje světlý záda, na nichž mu pod malinko pihovatou kůží vystupujou obrysy svalů.

- Ale ty nejsi holka… Proč mi to děláš? Tohle tedy nedělá určitě nikdo… - - Možná dělá, ale nemluví o tom? - - Proč by to dělali? - - Nevím. Nikdy jsi to tak nechtěl? Aby někdo přišel a dělal ti to co já? - Zar na něho hleděl velkýma hnědýma očima. Chtěl. Ale bál se na to i myslet. Protože ten, kdo se mu zjevoval ve snech, byl právě Mer. Ale nejen on… Ale na to druhé jméno se neodvažoval ani pomyslet.

Sedím po tom všem jako každý normální večer u svého stolu. Vedle mé ruky je stále zalepená obálka, jejíž obsah i odesílatel je mi znám, aniž bych se jí dotkl. Srší z ní nenávist, létají z ní slova a já místo toho, abych se do ní podíval, raději ignoruju tento problém.

Ráno je to ve stanu, ve kterym spali dva kluci po celodennim sportovnim výkonu, cejtit jak ve vopičárně. Ven do chladnýho horských vzduchu se nám ale hned po probuzení nechce. Rozespale snídáme v polosedu vedle sebe. Voba tvrdý z naší nahoty.
„S tim asi budem muset vydržet do večera,“ uculuje se Kevin.
„Nevim, jestli to zvládnu.“

Měl jsem před očima bílou mlhu. Světlo, které se dralo přes škvíry mezi mými víčky, spalovalo mé oční tyčinky. Postupně se však bolest v oku zmírňovala a ustupovala jinam… do mé hlavy. Tu jsem měl jako střep a s každou nastupující vteřinou se bolest zhoršovala.

V noci som si ľahol vedľa Hansa, ktorý už spal na bruchu s mierne roztiahnutými nohami. Videl som jeho dierku a kochal som sa pohľadom aj na jeho penis, ktorý vykúkal spod jeho zadočku. Niekto zhasol oheň a ponorili sme sa do čierno-čiernej tmy.

Mrtvé jehličí pod podrážkami vystřídá tráva. Lesklá, kluzká, zalitá mléčným světlem měsíce. Dlaně se zaboří do měkkého porostu. Na tvář dopadne několik kapek noční rosy. Ostružiní mě chytne za ramena. Z kotníků vystřelí ostrá bolest. Naděje zmizela. Neohlédnu se. Vím že bych zahlédl to, co si lidé pamatují jen z nočních děsů. Otisk v univerzální paměti našeho rodu. Důvod proč nám hned na okrajích lesů naskakuje husí kůže.

„Tohle na mě neplatí! Makej, nebo to bude ještě horší!“ Zvedám se ze země a kolotoč se znovu rozjíždí. Těžce dýchám, rychlost povelů se zvyšuje. Než stihnu splnit jeden, už přiletí druhý. Najednou se rozhostí ticho. Popadám dech a koukám na Nera tázavým pohledem.

Stroj pod mým hrudníkem zachroptěl, jak zpracoval další dávku instrukcí, ale vypadalo to, jako by vycítil to péro pronikající ještě hlouběji do mě. Přes všechnu tu pozornost, kterou si Teův pronikající úd vyžadoval, někde vzadu mé mysli se objevila myšlenka, že ten stroj mrdá s námi. Perverzní představa.