Povídky

„Asi tomu neuvěříš, ale přál bych si, abys u mě zůstal a měl jistotu, že nejsi někde jen na návštěvě.“ „A jaké jsou podmínky?“ uculoval se Erik. „Stačí, když mě ráno budeš pouštět prvního na záchod.“ Oba se rozesmáli na celé kolo, a to byla nejlepší doba skočit do bazénu. „Jaký pták bych byl já?“ přemohla Erika zvědavost. „Jednoznačně papoušek, protože furt žvaníš,“ cáknul na něj Vojta vodu a Erik mu to vrátil. Nakonec byli jako dva puberťáci.

A práve myšlienky naň boli minútu po minúte horšie a horšie, vedel, čo sa stane, keď mu prezradí svoj pôvod, a napriek tomu, musel to urobiť! Už v tom čase mu toľko chýbal, túžil ho mať vedľa seba, vodiť za ruku hradom a usmievať sa na neho, pre neho, len pre neho, dotýkať sa ho a snáď aj pobozkať tie dokonalé plné pery. Prial si nasadiť mu na hlavu korunu a rozpustilo sa usmievať, až sa mu pokloní a Henrich sa bude tváriť, ako by sa zbláznil. Prial si, aby všetko bolo ako vtedy na zámku. Lenže sa tak šialene bál…

„Já tě nechápu. Kolik ti vlastně je? Chováš se a snažíš se chovat, jako bys nikdy nedělal nic šílenýho. Vypadáš, že celej život sedíš za stojanem a děláš furt to samý, pak se pomodlíš a jdeš spát po večerníčku…,“ řekl, když ale viděl záblesk v očích svého společníka, rychle pokračoval: „To nemyslim nějak zle! Jen tak působíš. Proč se nemůžeš válet do dvanácti? Proč se nemůžeš chovat míň, jak jsi to sám nazval, zodpovědně? Jasně, nemůžeš, protože už nejsi dítě jako já nebo tak něco bys mi asi řekl, ale takhle to nemyslím. Nezlob se, nechci tě urazit, jen… nechybí ti někdy dělat něco míň v souladu s pokyny všech kolem?“ „Cože?“ nevěřil svým uším Vojta. Čekal snad cokoliv, ale tohle ne.

Seděl na parapetu a víčka se mu klížila, když se dveře otevřely. Rychle se probral a udiveně hleděl na příchozího. Byl to jen strážný, nicméně nebyl čas oběda či večeře. Mladík držel v ruce list, na kterém princ viděl pečetní vosk. Netušil, jestli se má bát nebo být šťastný, že se konečně něco děje. „Král si vás zavolal, princi. Připravte se, tito pánové vás k němu doprovodí,“ řekl suše. Princ se rozhodl, že se nikterak víc strojit nebude. Proč taky, nejspíš ho čekal soud a rozsudek smrti si může vyslechnout i v jednoduchém oblečení.

Jakmile vstoupím za ním do ateliéru, do očí mě uhodí černej provaz visící ze stropu. Nepatrně se zarazím a páteří mi projede napůl vzrušený, napůl znejistělý zamrazení. Vypadá to tak… tak… No prostě, dřív jsme se po mým příchodu mohli s Brunem aspoň chvilku tvářit, že se jedná o úplně obyčejný kamarádský setkání, ale teď je patrný na první pohled, o co mezi náma přesně jde.

„Ale teraz už tomu všetkému konečne verím. Sú určité osudy, ktoré sú medzi ľudí rozdelené, a proti ktorým jednoducho nejde bojovať. Sú štandardy, ktoré bez trestu nejde prekročiť. Nejako sa narodíš a potom už sa to s tebou tiahne po celý život, toho sa jednoducho nejde zbaviť, nech sa snažíš, ako chceš. Ja som na samom začiatku bol pre teba len vandrák, a to som jednoducho nemohol zmeniť nikdy a teraz už tomu rozumiem,“ vydýchol, než zdvihol hlavu a konečne sa zadíval do smutných očí, ktoré na neho princ upieral, tie jeho na tom však boli podobne. To sa nedalo skryť.

Vojta musel rychle ven z restaurace a těch čtyř stěn. Kdyby tam byl ještě chvíli, asi by se pozvracel. Nasadil krok a vůbec si nevšímal, že za ním Erik skoro běží a něco na něj huláká. Chtěl být doma, sám doma, sedět v ateliéru, drolit zaschlou barvu ze své malířské haleny a nad prázdným plátnem vypustit souboj odstínů. Dnešní den byl katastrofa od A do Z. Strávil ho s někým, kdo ho má za burana a morouse. Měl snahu, opravdu měl a doufal, že to Erik, nebo jak se ten kluk vlastně jmenuje, nakonec prohlédne. Místo toho se jeho názor nezlepšil ani o kousek. Nejhorší na tom byl fakt, že Erik je vlastně poslední, který za něco může. Jeho matka, Erikova matka, kurátorka i on, Vojta, všichni do jednoho zničili tenhle den. Hnulo se v něm svědomí, že si Erik udělal nejhorší obrázek o novém místě, a zpomalil. Bohužel natolik, aby ho Erik doběhl a on slyšel jeho poslední větu: „Tak sakra stůj, ty netalentovanej patlale!“

Za mestom sa rozlúčil Teo s otcom aj s Draganom. Ich objatie bolo dlhé a vrúcne. Ťažko sa im lúčilo. Potom sa Teo vymanil z Draganovej náruče. Utrel si slzu, usmial sa na polodraka, poločloveka a rýchlym krokom sa vybral úzkym chodníkom, ktorý smeroval od cesty do hustého lesa. Sudca s Draganom nasadli do koča. Vojenský doprovod otočil kone a pomalým klusom sa vracali cez úžľabinu do mesta. Tu na ních zaútočila tlupa ničomníkov, ktorých z väzenia vykúpil obchodník s otrokmi. Začal sa tvrdý boj.

Nedalo mu to. Vrátil se do zpráv a rozklikl fotky na jeho profilu. Na všech hezká, mladá, uvolněná tvář. U vody, na kole, s velkým černým psem neurčité rasy, s rukama zabořenýma v něčem, co identifikoval jako těsto, a v zástěře. A u všeho ten radostný úsměv. 

“Povedz, Teo, kto si, kto sú tvoji rodičia?” pozeral na tú povedomú tvár. “Pán sudca, ja som sirota. Okrem Dragana na svete nemám nikoho. Moja mamka bola cigánka z rodu kotlárov a môj otec bol vyslúžilý vojak…” “Tvoja mama sa volá Zuna? Čo sa jej stalo?” pýtal sa sudca. Teo ostal prekvapený, odkiaľ sudca pozná meno jeho matky. “Ponorila sa do rieky a už sa nikdy nevynorila. Utopila sa. Odvtedy som sirota,” vzdychol Teo pri spomienke na svoje detstvo.

Povídka je společný projekt jedenácti autorů, kteří píší pravidelně na Ostrov.
Ani netušil, kolik času uplynulo, když se u jeho dveří ozval zvonek. Jelikož nikoho nečekal, mohla to být jedna jediná osoba. S unavenou tváři po další bezesné noci, kdy přemítal nad nedokončeným obrazem a upsáním se nedobrovolným slibem své matce, došel ke dveřím, sáhl po klice a otevřel s nejzdvořilejším a nejironičtějším úsměvem, k jakému se v ten den zmohl a který mu najednou naprosto dokonale na rtech zamrzl. Jako vážně? Co jsem komu udělal, že se mi ten nahoře tak mstí?! Stál před ním mladý, sympatický kluk s výrazem mučedníka, který měl po svém boku vážnou nóbl dámu.

Příběh na motivy pohádky Pyšná princezna. Příběh je psaný dvojjazyčně jako připomenutí, že jsme kdysi byli jedna země. Dne 31.12. 2022 to je přesně 30 let, kdy se tehdejší králové a rádci našich říší dopustili přešlapu, který ovlivnil na dlouhá léta mnoho lidí a mnozí se s tím nesmířili ještě dodnes. Rádi bychom je touto pohádkou zase spojili.

Naposledy jsem se podíval na hodinky. Pak jsem si nasadil masku přes oči a poslepu si nasadil pouta na ruce. Když zacvakla první ruka, chvíli jsem přemýšlel. Moje zoufalé péro mě ale rychle přesvědčilo a zacvakl jsem i druhou ruku. Ticho prořízlo hlasité cvaknutí a já věděl, že není cesty zpátky.