Povídky

„Jestli se potřebuješ pomstít, mám lepší variantu než mu obejít tu kraksnu s korunou,“ vemlouval se Filipovi. A on šel…

Byl jsem myšlenkami v úplně jiném světě. Ve světě, kde se mísil erotický rajc se studem jak cola s červeným vínem. Opájel jsem se tou omamnou směsí, až jsem byl z toho úplně zpitomělý a ztratil pojem o čase. Teď už to samozřejmě s odstupem vidím všechno jinak a nejraději bych vás toho obscénního čtení ušetřil, ale zase nechci, abyste si mysleli, že jsem zkažený, úchyl nebo tak něco, nebo že šířím pornografii, protože bez znalosti toho dopisu jen obtížně vyhodnotíte celou situaci a asi mě i těžko pochopíte.

Chvilku přemýšlel, jestli to má být výtka, ale neznělo to útočně, spíš téměř škádlivě. Podíval se na něj. Malý důlek v levé tváři žaloval dřív, než se jeho pragmatický a téměř vždy rozumný miláček usmál. Tak jistě, já jsem praštěný, ale tys nám uvázal na krk tohle všechno, rozhlédl se po sadu. Má mu říct, že nejšílenější změnu v jejich společném životě rozhodně neudělal on?

Kuba ležel na zádech, na kalhotách se mu vyrýsovala ohromná boule, kterou jsem mu hladil přes kalhoty. Druhou rukou jsem mu vjel pod tričko a hladil horké tělo a vzrušené bradavky a u toho jsme se líbali. Stáhnul jsem mu přes hlavu tričko, totéž udělal on mně. Přitiskli jsme se k sobě, miloval jsem horkost klučičího těla. Vzal jsem mu do pusy jeho bradavku a pomalu ji olizoval špičkou jazyka, pro druhé bradavce jsem mu přejížděl prsty. Pak jsem mu pomalu začal sjížděl hlavou k jeho bouli na kalhotách, její velikost slibovala něco mimořádného.

Chladný bílý maják, tyčící se do výšky, se částečně ztrácel v mlze jako všechno ostatní. Malá dřevěná dvířka byla zřetelně vidět, s velkou pravděpodobností je ještě nedávno někdo natřel veselým červeným odstínem, a vyleštěná mosaz na klepátku v podobě fantastické mořské panny se přívětivě blýskala. Že ho vůbec překvapovalo něco jako mořská panna místo klepátka. Další z těch zbohatlických manýrů lidí, kteří nevědí, jaký nesmysl by si ještě mohli za peníze, co by zachránily nejeden život, pořídit.

Než se stačím nadechnout k odpovědi, přiletěla další rána. Zadek mě pálí, ale neodvážím se pohnout. Pak cítím, jak mě hladíš po rozbolavělé kůži. Palec zabloudil až k díře. Jemně ji promneš a při tom stále lehce honíš moje péro stažené dozadu. Zatlačíš palcem a lehce pronikneš do mne. Jednou, dvakrát, pak ale přestáváš. Plesk, další rána mi přistála na půlce a v dalším okamžiku cítím v rýze tvůj vztyčený penis. Projíždíš s ním nahoru a dolů, je tvrdý jako kámen. Lehce se zavrtim, abych se nasměroval dírkou na tvůj žalud. Plesk. Půlky se mi stáhly bolesti a leknutím.

A pak mě najednou něco napadlo: tak o tomhle to celý je, že? O tom, že v Oliverovi se perou dvě jeho já, jedno, který mě poslouchat a respektovat nechce, protože mě považuje za vetřelce, kterej se do jeho života nemá co plést, a druhý jeho já, který mě naopak poslechnout chce, protože… mu to prostě dělá dobře… Bylo mi jasný, že jestli spolu tady tyhle erotický hry chceme hrát častěji, budu mu muset vysvětlit, že mám v sobě taky dvě já – jedno obyčejný, běžný, kamarádský, a druhý dominantní, který ale přebírá kontrolu jenom v určitých situacích, a samozřejmě po vzájemné dohodě.

Max seděl při světle jedné svíčky na podlaze, opíral se o bar a přímo z lahve pil víno, které našel v jedné z beden ve skladu. Jeho matka by to zcela jistě odsoudila jako jednání bez úrovně, ale jemu to bylo úplně fuk. Na okenní tabulky bubnovaly drobné kapky deště a on měl pocit, že prší i v něm samotném. Rozhlížel se po velkém a pustém prostoru, pozoroval stíny, které na stěny vrhalo skromné světlo, a měl strašnou chuť do všeho kopnout.

„Jak jsi mohl?“ zašeptal přítel. „Neměl jsem na výběr,“ podotkl a opět vzhlédl. Střetli se očima. V jedněch se zračila nevěřícnost, v druhých tiché odhodlání. „Vždy máme na výběr!“

Když ho obracel k sobě, zahlédl Simon na malinký okamžik i ve tmě obrys mužovy tváře. Byl divný. Ale nevěděl čím. Jedno si však uvědomil. Ten člověk zcela určitě nevypadá jako ostatní lidé. To ještě netušil, že je to jen chabý popis skutečnosti…

Rozrazil jsem domovní dveře dokořán, připravenej se do toho rozmazlenýho spratka obout dřív, než se vůbec nadechne a zkusí na mě nějaký ty svoje výsměšný řečičky, ale stačily mi tři vteřiny, aby mi došlo, že můžu všechny svý rozčilený komentáře a výbuch spravedlivýho hněvu klidně zase spolknout. Nepadly by na úrodnou půdu. Oliver totiž očividně nebyl ve stavu, aby mě vnímal. „No pane jo, ty vypadáš,“ ušklíbl jsem se a ustoupil jsem o kousek stranou, aby měl aspoň šanci trefit se do dveří. „Ty si ešte tu?“ vydrmolil ze sebe a lehce zavrávoral. Zjevně mu dělalo problém mluvit a jít zároveň. „Hm, a ty jsi konečně tu,“ utrousil jsem a popadl jsem ho za loket, abych ho už konečně vtáhl dovnitř a mohl za náma zavřít.

Pole a lesíky za oknem vystřídaly řady domů a je jasné, že budu za chvíli v cíli, vlak začíná zpomalovat a ozývá se i občasné zapísknutí brzd. Zastavujeme, oblékám si bundu, s batohem v ruce vystupuji a s dalšími lidmi vcházíme do hlavní haly. Rozhlížím se a zjišťuji, že na mě už čeká. Poznávám ho okamžitě. Má přesně tu bundu, ve které je na včera poslané fotce. Vyšší kluk se širokými rameny a světle hnědými vlasy. Také mě evidentně poznal a mává na mě. Na chvilku opět znejistím, ale pak si sám sobě v duchu říkám: ‚Nebuď srab!‘, nadechnu se a jdu rovnou k němu.

Vlak mě nedoveze domů, jenom do krajskýho města, ve kterým bych měl přestoupit na bus. Jenže jelikož jízdní řády spojů vedoucích do naší vísky připomínají noty na buben, nasednu před nádražím už tradičně do taxíku. S našima si pak doma stihnu dát večeři a povyprávíme si, co je novýho, než se začnu pár minut před osmou sbírat k odchodu. „Jdeme s Mírou na jedno,“ odpovím na mamčino povytažený obočí. „Už zase?!“ „Jak – už zase? Naposledy jsme se viděli před třema týdnama!“ hájím se se smíchem.