• P.Waits
Stylromantika
Datum publikace16. 10. 2023
Počet zobrazení1119×
Hodnocení4.71
Počet komentářů12

Naučné vyprávění o síle viny a moci odpuštění. Zejména pro mládež dospívající veskrze vhodné a autoritami doporučené.

Důležité upozornění: Využití v textu uvedených erotických pomůcek v souvislosti s léčbou závislostí nemá žádnou relevantní oporu v seriózním vědeckém zkoumání a jejich užití pro medicínské účely nebylo příslušnými autoritami v jakékoliv podobě schváleno. Veškerá v textu uvedená odborná terminologie byla použita výhradně v rámci umělecké licence a text není určen jako doporučení či návod. Čtení může nepříznivě ovlivnit činnosti vyžadující zvýšenou pozornost, motorickou koordinaci a rychlé rozhodování. Obsahuje doprovodné světelné efekty nevhodné pro děti, těhotné a jinak světlosenzitivní osoby.

Kurz osobního rozvoje 5

Sedím ve slipech na modrém lékařském lehátku, má pro tu barvu zjevně slabost, a přemýšlím, o co tu jde. Jsem si téměř jistý, že mě nikdy neměl v úmyslu udat, chtěl mě jen dostat tam, kde právě teď jsem. Možná se brzy dozvím i proč, uvidíme.

Když se vrátí zpátky, je převlečený, až nepřístojně přiléhavé modré tričko namísto nějakého všedního doktorského munduru mě snad už ani nepřekvapí, zato jeho holé ruce vypadají bez dlouhých rukávů ještě větší, svalnatější a chlupatější, než jsem si je představoval. Pokud mě snad vší tou šarádou chtěl dostat do postele, nemusel se tolik namáhat, dal bych mu docela dobrovolně sám, stačilo naznačit. Před sebou směrem ke mně postrkuje vyšetřovací stolek. Snažím se letmo vyhodnotit jeho obsah. Odběrové sady na stěry, nějaký plastový ampule, asi na vzorky, neurologické kladívko, zubatý kolečko, Wartenberg, ajaj to znám, to se používá i na jiný věci než je jen medicína, tuba s gelem, latexové rukavice. Na první pohled nic zvláštního, sice pár věcí dvojího užití, ale to nemusí nic znamenat, pokud tedy nemá nějaké další překvapení v záloze.

"Můžeme začít?"

Přikývnu. Nejdřív další výtěr z krku, pak mě nechá natáhnout ruce před sebe, klepou se mi, i když tu skutečně není zima. Prohlédne mi prsty, vyzkouší odpor k protipohybu z jeho otevřených dlaní, protočí obě zápěstí, potí se mu ruce, překvapí mě to. Otestuje reflexy, pak kladívko odloží na stolek a něco si důležitě zapíše. Položí mě na záda, zoubky toho za jiných okolností celkem zábavného kolečka mi přejede po chodidlech, lechtá to, instinktivně ucuknu. Snad je to tak v pořádku. Protáčí mi kyčle, kolena, kotníky, prohmatává břicho, pořád si něco píše, stojí mi z toho péro a ve slipech to není jak zamaskovat, připadám si hloupě. Klidně bych mohl bejt i nahej, vyšlo by to v tom ohledu skoro na stejno. Dělá, že to nevidí.

"Neurologicky je vše v normě, i když na hybnosti bys jinak mohl zapracovat, některé partie jsou zbytečně zkrácené. Zkusil bych v budoucnu třeba jógu."

Napadne mě, že nahou jógu bych s ním vyzkoušel asi docela s chutí, i když jsem to nikdy nedělal. Natáhne si latexové rukavice, zamrzí mě to, pohled na jeho ruce mě uklidňoval.

"Poprosím dolů ty slipy a pak pokrčit nohy."

Cuknu sebou a rozpačitě se na něho podívám. Usměje se, myslím, že trochu poťouchle. Že by mi četl myšlenky?

"Testy na pohlavně přenosné choroby byly negativní, ale pouze z krve a stěru krku nelze odhalit vše."

Takže nic, nahá jóga asi nebude. Odevzdaně pokrčím nohy, nadzvednu se a poslední kousek látky, který ještě zachovával zbytky mé důstojnosti, si stáhnu ke kotníkům. S úsměvem mi je přes chodidla dostáhne a odloží kamsi pod lůžko. Péro se mi opírá o břicho a slintá. Prsty mi rozevře půlky a posvítí si, cítím se asi podobně trapně, jako kdyby mě přebaloval. Znovu si něco zapíše, pak na dva prsty nanese gel, tuším, co asi přijde, zhluboka se nadechnu. 

"Trochu to zastudí."

Promne mi kulky a pak je nadzvedne, sakra tohle by neměl dělat, jestli s tím nepřestane, tak se potupně udělám. Když do mě proniká, bezděčně vzrušeně vzdechnu, cítím, jak mi oba prsty krouží hluboko uvnitř, tlačí na hráz, pomalu opakovaně přejíždí prostatu. Děkuji všem svatým, že jsem se před cestou umyl, tedy ne kvůli němu, tohle jsem nečekal, měl jsem úplně jiné plány. Je středa, notářka má odpoledne zavřeno, jediné volné odpoledne, které v týdnu mám. Původně jsem měl v úmyslu věnovat ho jednomu pohlednému chlapíkovi z Grindru. Ztvrdlé péro sebou nekontrolovatelně cuká a slintá stále víc, instinktivně se sevřu a zasténám. Nekomentuje to, prsty se však záhy začnou pomalu stahovat, až ze mě vyklouzne úplně. Mimoděk mě to rozladí, bylo to příjemné.

"Můžeš si natáhnout nohy."

Vlhkou rukavici si druhou rukou přetáhne přes prsty a pomalu ji odloží do misky na vyšetřovacím stolku. Pohledem zachytím, že je úplně čistá, iracionálně mě to uklidní. Něco si znovu zapíše a natáhne si novou, evidentně to ještě neskončilo. Jediným zkušeným pohybem roztrhne sterilní obal odběrové sady, tenkou tyčinku vyjme z plastového pouzdra a otočí se ke mě.

"Teď to bude možná trochu nepříjemné."

Levačkou mi obejme vzhůru trčící penis a pevně ho sevře, možná o trochu pevněji, než by musel, vzruší mě to ještě víc. Upřeně pozoruju jeho ruku, z obrovské sevřené dlaně mi vyzývavě čouhá jen obnažený slintající žalud, to by dokázal málokdo. Jen s námahou ovládnu nutkavé puzení k pohybu, kvůli kopulaci tady asi nejsme, myslím. Tyčinka i s jemným tamponem mi pomalu proniká dovnitř, jsem tak vlhký, že ji téměř necítím, až dokud s ní neudělá opatrný krouživý pohyb a nevytáhne ven. Pak ji obratně zasune zpátky do plastového pouzdra a přelepí připraveným papírovým štítkem. Napadne mě, jestli jsem alespoň o ždibec víc než jen ten anonymní čárový kód a pokud snad jo, tak jestli je o co stát.

"Ještě vzorek spermatu a bude to všechno."

Ztuhnu skoro stejně jako můj klacek, tohle sem nečekal. V ruce má širokou plastovou nádobku s modrým víčkem.

"Tady do toho, prosím."

Víčko si nechá v ruce a zbytek mi podá.

"Nechám ti soukromí."

Otočí se a s cukáním zatahuje přes prosklenou stěnu vyšetřovny tmavě modré žaluzie. Jeho zpola odkryté podpaždí s nesměle vykukujícím chomáčem černých, potem lesklých chloupků se mi právě nejspíš navždy otisklo do vizuální části paměti, a nejen do vizuální, voní, nedokážu přesně určit čím, přesto je mi ta vůně vzdáleně povědomá. Vycítím příležitost trochu ho rozhodit, změnit pravidla a možná ho i svést.

"Není třeba, bude to hned a nejsem stydlivka."

Poslední zbytky studu, pokud jsem snad kdy nějaký měl, ustoupily zvědavosti a chtíči, jen ať se klidně podívá na pořádnou kládu v akci.

"Jak si honím péro, vidělo už tolik chlapů, že o jednoho víc nebo míň nehraje roli."

Zastaví se a pozoruje mě, mou vyzývavou rádoby vtipnou poznámku však přejde mlčením, pokračování o tom, že by mi klidně mohl i trochu pomoct, tak raději zase rychle spolknu. Teatrálně si odplivnu do dlaně, vlhkost roztáhnu už po tak dost zvlhlém péru, druhou rukou si podržím kulky od těla a začnu se zpracovávat. Cítím, že to nebude potřebovat moc, i bez jeho pomoci to mám vlastně už na krajíčku, ve skutečnosti se snažím to spíš oddálit, kdybych chtěl, tak už je to venku, dívám se na něj a vzrušeně oddechuju. Konečně alespoň trochu znervózněl, snaží se od trčícího slintajícího péra uhýbat pohledem, ale pokaždé, když se o to pokusí, zachytím ho očima já.

Kurz osobního rozvoje 6

Skoro bych čekal, že se otočí a odejde, ale pulsující boule na kalhotách a drobný mokrý flíček u pravé nohavice naznačují, že to nejspíš nedokáže. Baví mě to, ale už to nezvládám odkládat, pustím kulky, hrdlo zkumavky přiložím ke špičce penisu a s přehrávaným vzrušeným sténáním ji naplním téměř do poloviny. Při výstřiku jsem bohužel pokaždé trochu mimo, neviděl jsem, jak se u toho tvářil, i když jsem si to původně chtěl vychutnat, místo toho bych si nejraději zdřímnul. Což mi ovšem evidentně nedovolí.

"Mohu?"

Když mi bere zkumavku z ruky, letmo se dotkne mých prstů a já je instinktivně rozevřu, nerozhodí ho to, bohužel.

"Děkuji."

Zběžně prohlédne obsah, zašroubuje víčko a nádobku odloží na stolek. Pokud jsem si snad myslel, že to celé mohlo z jeho strany znamenat i něco jiného než jen pouhý odběr vzorku, byl to podle všeho omyl.

"Těch závislostí, které musíme řešit, je, jak vidím, víc."

S myslí stále ještě zastřenou doznívajícím orgasmem se nechápavě podívám jeho směrem, nevěnuje mi pozornost, podle všeho mluvil spíš sám k sobě než ke mně. Ze zásuvky stolku vytáhne krabičku z černého lakovaného kartonu a rozevřenou mi ji položí mezi roztažené nohy. Nevidím tam, výhled mi kryje ramenem, to, co dělá, mi dochází, až když na uvadajícím penisu ucítím překvapivý chlad. Dřív než se stihnu pořádně probrat z postorgastického rauše a nějak zareagovat, ozve se cvaknutí a on se narovná.

"Kromě těch zjištěných návykových látek je tu i zjevná nezdravá závislost na sexu."

Vyděšeně si sáhnu do rozkroku, je tam přesně to, co si myslím, zamknul mě.

"Ale neboj se, dokážeme to vyřešit všechno najednou, a možná i lépe než každé samostatně."

Posbírá zbytky čehosi z lůžka a s nedbale pootevřenou krabičkou a svými poznámkami si jde podle všeho klidně sednout.

"Můžeš se obléct, pro dnešek jsme hotoví."

Moje zděšení úplně ignoruje. Posadím se, zatahá to, musím si to přerovnat, je to černé, lesklé, zdá se mi to obrovské, asi to bude moje velikost i s rezervou na ranní erekci, s tím přece nemůžu chodit. Vztekle směrem k němu vykřiknu.

"To přece nemůžete myslet vážně!"

Zvedne ke mně oči.

"Myslím to zcela vážně."

Pod nesmlouvavým sebejistým pohledem mi okamžitě klesne jak vztekem vzkypěný tlak, tak i vzdorovitě vzhůru napnutá ramena.

"Dobrovolný souhlas s léčbou jsi před chvíli podepsal. Předpokládám, že ho nechceš vzít zpět…, nebo snad ano?"

Odevzdaně zakroutím hlavou, on naopak tou svojí zakývá spokojeně na souhlas a zabere se znovu do svých poznámek.

"Až se oblékneš, tak se ke mně ještě posaď, vysvětlím ti podrobnosti."

Oblékám se jako ve snu, kalhoty mám naštěstí volné, takže se to tam bez obtíží vejde, ale stejně to přece nemůže myslet vážně.

Kurz osobního rozvoje 7

Když si sednu naproti němu, opře si ruce o stůl, proplete prsty a shovívavě se na mě podívá. Takhle asi normálně vypadá pečovatelský otcovský pohled, zase mi připomíná toho zatracenýho faráře.

"Bez ohledu na to, co jsi se kdy mohl dočíst někde na internetu, se ve skutečnosti veškeré závislosti stále řeší především starým dobrým odvykáním. Dnes samozřejmě společně s propracovanou podpůrnou psychoterapii a v obtížných případech také medikací."

Na chvíli se zastaví, zhoupne v křesle a ruce si složí do klína, mlčí, jako by snad očekával, že k tomu něco řeknu. Neříkám nic, nenacházím slova a on navíc stejně více méně plynule naváže.

"V tvém případě není zatím pro medikaci žádný obhajitelný důvod, navíc má vedlejší účinky a velice pravděpodobně by i nepříznivě ovlivnila tvoji schopnost se soustředit a učit, což nechceme. Běžná psychoterapie myslím zcela postačí."

Opět mám neodbytný pocit, že mluví spíš k sobě než ke mně. Lokty si znovu opře o stůl a konečky prstů spojí v téměř modlitebním gestu.

"Předčasná smrt otce, komplikovaný vztah s matkou, rozpad dlouhodobého partnerského vztahu, nepříjemný zážitek v době dospívání…, cokoliv z toho, ať již každé zvlášť nebo společně, dokáže vysvětlit, proč se chováš tak lehkovážně, zdůrazňuji ovšem, že pouze vysvětlit. Protože nic z toho není omluvou pro samodestrukci, a už vůbec ne pro riskantní a nezodpovědné chování vůči druhým."

Jeho pohled se mi celou dobu, po kterou mluví, nepříjemně zapichuje do očí, jinak ovšem mluví klidně a tiše, irituje mě to.

"Měl bys pochopit, že ani drogy, ani sex nejsou schopné cokoliv z toho vrátit, občas totiž nic jiného, než smířit se s realitou a jít dál, prostě nezbývá."

Kecy, možná rozumím tomu, co říká, ale stejně pořád nechápu, vo co mu de. Proč si sakra usmyslel uspokojovat svuj spasitelskej komplex zrovna na mně?

"Jak dlouho to bude trvat?"

To je totiž jediný, co mě momentálně zajímá. Evidentně má v úmyslu mě v zájmu vyššího dobra připravit o všechny radosti života, tak chci aspoň vědět, jak dlouho to hodlá dělat, doufám, že snad ne věčně. Znovu nasadí ten odpudivý pečovatelský pohled a protáhne si prsty.

"Jestli dobře počítám, tak do konce letního semestru zbývají nějaké tři měsíce. Pak tě čekají státnice a obhajoba. Bude jen vhodné, když že se po tu dobu budeš soustředit výhradně na studium. Sám ses zmínil, že partnera si nehledáš mimo jiné i kvůli tomu. Náhodné sexuální kontakty, přemíra porna a masturbace tě pouze zbytečně rozptylují a odvádějí od toho, co je pro tebe momentálně důležité, o doprovodném užívání nežádoucích stimulantů samozřejmě ani nemluvě. Na tom se předpokládám, shodneme."

Ne na tom se určitě neshodneme a nic takovýho sem neřek. Vlastně možná neřek, ale co já vím, co jsem mu to vlastně všechno podepsal, si to budu muset přečíst. Nebo možná radši ne, stejně je to šumák, má na mě páku a já s tím nic neudělám, aspoň ne teď.

"Průměrná odvykací léčba podle mých zkušeností trvá zhruba dvanáct až šestnáct týdnů."

Dvanáct až šestnáct tejdnů? To si fakt dělá prdel. Nebo…, nebo teda taky nedělá, pokud mám soudit podle toho, jak důležitě a komisně se tváří.

"Na kontrolu se dostavíš příští týden. Ty drogy už by měly být kromě vlasů a ochlupení z těla pryč, pokud tedy dnešní vzorky neřeknou něco jiného, samozřejmě."

Sakra…, ještě že jsem si včera nic nedal, by mě asi jinak rovnou poslal přímou linkou na nějakou uzavřenou odvykačku, debil. Takže nebudu hulit, nebudu šnupat, asi bych neměl ani chlastat, a k tomu bych si podle něj měl dát ještě ozdravnej sexuální půst. Asi mu jeblo.

"Příště si to každopádně opět zkontrolujeme."

Anebo taky možná jebne mně. Jestli by nakonec nebylo lepší se rovnou nechat zavřít. Aspoň tu blbost musím nějak votevřít, nejsem sice žádnej zámečník, ale počítám, že na internetu o tom někde něco najdu. Podle všeho je to naštěstí jen nějaká plastová hračka. Poťouchle se na mě usměje.

"Pro tvoji informaci, ta věc má na dálku ovládaný elektronický zámek a GPS, doufám, že chápeš, co to znamená."

Netuším, jestli mi čte myšlenky, ale ono to asi není potřeba, odhadnout, na co myslím, nemůže bejt těžký, obzvlášť když ho to nejspíš vzrušuje, magora úchylnýho, by podle mě taky potřeboval nějakou terapii. Já teda ovšem v tom případě nevím, jak v nejbližším tejdnu usnu. Při nejhorším asi budu psát tu diplomku, do zblbnutí drtit rodinný právo a ve volných chvílích se modlit, aby příští tejden potřeboval kromě slin i další vzorek spermatu, pokud to teda ze mě průběžně nepoteče samo.

 

2/19.1.

Orientovaný, komunikuje normálně, na pokládané dotazy odpovídá zpočátku bezstarostně, po konfrontaci s výsledky rozborů reaguje podrážděně, nerozporuje, bagatelizuje.

Obj.: neur. v normě, pohyby kontrolované bez třesu a záškubů, kůže čistá, vpichy a infekty pohledem nezjištěny, rektum volné, drobné vnitřní hemr., klidné, prostata bez nálz., varlata sestoupená, vyvinutá, penis bez deformit a výrůstků, předkožka volná, čistá, vzrušivost na podněty nadprům., vazká tekutina čirá, ejakulát bez známek infektu, konzist. nor. (cca 2,5ml). Odebrán stěr z patra a urety. Ponechán bez medikace.

Po konzultaci souhlasí s dobrovolnou odvykací léčbou (souhlas přip.).

D.P.: kompl. rozb. stěrů, poučen o zás. bez. sex., převeden na adiktl.(spis samostat.).

***

Nic, dva dny a odpověď žádná, dokonce ani žádná pitomá anketa, od tý doby, co denně nesjíždím porno a Grinder, tak už snad pořádně nechodí ani spam. Ne že bych o nějaký stál a ani to porno už mě vlastně nebaví, o nemravných návrzích neuspokojených lovců ze seznamky nemluvě. Představa náhodného anonymního sexu mě poslední dobou po pravdě spíš odpuzuje. Snažil jsem si zanalyzovat, jak to Svatoň přesně dokázal, ale přičíst to jedné konkrétní věci nedokážu. Nejpravděpodobnější variantou je, že kombinace čtvrt roku trvajícího sexuálního půstu přerušovaného jednou týdně odstříknutím pod lékařským dozorem a nenápadného leč setrvalého naznačování všemožných hrůz pohlavních nemocí ze mě nejspíš dokázala udělat impotenta.

No to samozřejmě kecám, stojí mi furt stejně a každovečerní odstříknutí před spaním jsem zařadil zpátky na denní program hned, jak sem měl mezi nohama zase volno, ale chlapa jsem od tý doby neměl. Moh bych snad dokonce i říct, že by mi ani nepřekáželo tu blbost mezi nohama pořád mít, ale nebyla by to pravda. Překáželo a ne málo. Bylo to totiž dost otravné, snad ani ne až tolik proto, že jsem si nemoh honit, to se oproti původnímu očekávání vcelku vydržet dalo, jednou tejdně sice bylo málo, ale zase jsem se měl důvod těšit na sezení u Svatoně. Horší bylo, že se s tím nedalo moc běhat, jít si zaplavat byla utopie a jediný neuvážený pokus o jízdu na kole se proměnil v pro mě dosud neznámou zkušenost s mučivým nevyžádaným orgasmem. Asi bych měl bejt na něj proto nasranej, jenže vlastně nejsem, možná je to něco jako stockholmský syndrom, ale jsem mu za to ve skutečnosti spíš vděčnej, vyčistilo mi to hlavu a otevřelo oči.

Od tý doby, co sem přestal hulit trávu a šnupat před sexem, protože proč, když sem žádnej kromě vyhonění jednou týdně před doktorem stejně neměl, se můj pohled na chlapy evidentně až povážlivě proměnil. Jedinej pokus s návštěvou sauny, kterej sem po propuštění nádobíčka z ochranné vazby udělal, totiž překvapivě skončil téměř ještě dřív než začal. Sotva po hodině jsem znechuceně odešel, aniž bych se o cokoliv pokusil, cítil jsem tam najednou jen tíseň a neuspokojivou prázdnotu. Nepochybně tam byly vždycky, to jen já je uviděl až s čistou hlavou, až když jsem byl střízlivej, tak mi došlo, že to není ani trochu lákavej pohled a že tak už to fakt nechci. Sex mi samozřejmě chybí, ne že ne, jen už to nějak nemám chuť dělat s každým, kdo jde náhodou kolem, asi jsem přestal věřit tomu, že je to jen jiná forma masturbace. Chci bejt pro někoho víc než jen velký péro, hbitej jazyk a ochotně rozevřená škvíra mezi půlkama. Najednou mám pocit, že nechci jen šukat, že se chci s někým milovat, a to tak nějak nejde dělat s každým.

Na hledání někoho, kdo za to bude stát, ale na druhou stranu pořád ještě nějak nenacházím odvahu, možná se ještě prostě jen bojím neznámého a možná už třeba taky dávno do někoho zamilovanej jsem, byť nevím, co to doopravdy je. To že si ho představuju, když jdu spát, že se mi o něm v noci zdá a ráno se zklamaně rozhlížím po prázdném bytě, může bejt klidně jen doznívající absťák, a navíc je tu pořád ještě ta možnost, že je to jen ten stockholmskej syndrom. Jestli jo, tak doufám, že to brzo přejde, protože ty poslední dva měsíce se cejtím fakt divně. Přes den naštěstí nemám kdy o tom přemejšlet, od tý doby, co hlavní koncipientka odešla neplánovaně na rizikáč a já nastoupil k notářce na plnej úvazek, lítám celej den jak motorová myš a na trudomyslné rozjímání mi nezbývá čas. Ta stará vychytralá jezinka si už totiž nechala akorát dědická řízení a všechno ostatní včetně pětihlavého babince postupně hodila na mě. Že prej když jsem čerstvě dostudovanej a k tomu ještě na chlapy, tak na to mám podle ní dost času i mladického elánu. Navíc prej nehrozí, že mě budou podřízené svádět a určitě nepůjdu na žádnej rizikáč.

Sice to její zdůvodnění znělo jako citace z paragrafu o nezákonné pracovní diskriminaci na základě pohlaví, věku a sexuální orientace, jenže je jí skoro šedesát a za jejích mladých let si holt ještě nikdo servítky nebral a starýho psa, jak známo, novým kouskům snadno nenaučíš, dokonce ani když je to v jejím případě spíš stará vypelichaná fena. Navíc to teda doplnila i celkem lichotivým konstatováním, že k ověřovací knize je mě podle ní skutečně škoda, protože posledních pár týdnů mě viděla zaskakovat snad u každého stolu, který tu je, a odvedená práce byla pokaždé bezchybná. Ani by mě nenapadlo, že si toho všimla. Když k tomu navíc přihodila pro čerstvého absolventa až nepřiměřeně kulatou sumu na výplatní pásku a pěkně znějící titul hlavního koncipienta a vedoucího kanceláře, tak jsem se na ní jen sebevědomě usmál, pěkně poděkoval za důvěru a slíbil, že se vynasnažím ji nezklamat. Což teď bohužel znamená, že se to všechno tak nějak učím za pochodu, jsem tam od nevidím do nevidím a domů chodím servanej jak borůvka akorát tak se vyspat.

Ono se teda v tom krcálku, co jsem si od prvního pronajal, beztak nic dalšího dělat nedá, třicet dva metrů čtverečních i s příslušenstvím moc jiných možností neskýtá. Matka se sice nabízela, že se můžu nastehovat znovu na barák, ale jezdit každý den hodinu tam a zpátky by mi vzalo i to málo volného času, co ještě po práci zbývá, a navíc bydlet po škole zpátky u maminky mi přišlo trochu trapné. Ne že by mi nějak moc záleželo na tom, co si sousedi někde za plotem o nás šeptají, ale i máti nakonec smířlivě uznala, že dospělé pracující dítě nemá doma co pohledávat, obzvláště když jí ségra dokáže celkem obstojně vytěžit hlídáním dvou malých raubířů. Navíc si myslím, že to našemu vzájemnému vztahu vysloveně prospívá. Od tý doby, co se mnou zase začala mluvit, se sice chová řekněme konstruktivně, ale vidět se jednou týdně u nedělního oběda je myslím pro obě strany frekvence tak akorát přiměřená, nechceme, aby se to zase rychle nepokazilo. Beztak si myslím, že má buď konečně nějakýho chlapa a tím pádem výčitky svědomí, nebo má v tý její nečekaný vstřícnosti prsty Svatoň.

Tu blbost mi sice sundal, respektive znova nenandal, už když jsem u něj byl po státnicích. Řekl tehdy, že odvykací program je u konce a teď už je to prý na mně, ale to, že mě milostivě prohlásil za schopného abstinovat bez dozoru, ještě nutně neznamená, že potom nebo i před tím jakoliv nekonspiroval. Viděl jsem ho pak až na promoci, i když jsem ho vlastně nezval, zjevil se tam dost nečekaně, stejně jako matka, které jsem sice pozvánku samozřejmě poslal, ale zase sem moc nevěřil, že skutečně dorazí. K mému nemalému překvapení ovšem seděli se Svatoněm celou dobu hned vedle sebe a neustále si něco špitali, máti se usmívala jako sluníčko a nejméně dvakrát ho dokonce vzala přátelsky za ruku.

Raději sem se neptal, odkdy ani odkud se znají, respektive jí sem se raději neptal, Svatoně bych si v tom ohledu býval vyzpovídal docela rád, ale to by se nesměl hned po obřadu zdejchnout s tím, že musí nutně zpátky do práce. Tvářil se u toho navíc na jeho poměry nezvykle nervózně, i když matce na rozloučenou neopomněl pěkně dvorně políbit ruku a pogratulovat jí, jak dobře mě vychovala. Kašpar, ví, co na ní platí, málem se roztekla blahem. Stejně ale bylo vidět, že je jak na trní, už už zmizet. Ruku mi podal jak leklá ryba, popřál hodně štěstí, jako bysme se snad už nikdy neměli vidět, pak mě takovým zvláštním, téměř ostýchavým způsobem objal, dal mi tu zatracenou obálku, a pelášil pryč, jako by po něm stříleli. Nevěnoval jsem tomu tehdy žádnou velkou pozornost, byl jsem vykolejenej z toho objetí a hlavně nervózní z matky, strčil sem to do saka s tím, že je to asi nějaký přiblblý přání, a zapomněl na to, což zpětně vzato byla chyba.

Moje obavy z nenadálého rodinného setkání se tehdy naštěstí ukázaly z větší části liché, matka se tvářila jako by nic a chovala se taky tak. Aniž by se obtěžovala se nás se ségrou na něco zeptat, nás bez okolků, jen s tím, že tam už všichni čekají, nadirigovala na slavnostní oběd do nejlepšího hotelu na náměstí a tvářila se jako ta nejstarostlivější matka na světě. Mojí nesměle vyřčenou námitku, že jsem měl připraveného něco jiného, ledabyle odbyla s tím, že tam hostinu rezervovala už předminulý týden, protože já bych určitě vymyslel nějakou blbost a ona je přece moje matka a tohle je to nejmenší, co pro mě může udělat, ani děkovat jí prý nemusím. Všechno v zásadě proběhlo, jako bysme se naposled viděli nejpozději včera. Žádné omluvy, žádné vysvětlování, žádné pochybnosti. Pamětliv toho, co mi Svatoň tři měsíce vtloukal do hlavy, jsem to překvapivě bez protestů přešel. Tu její šarádu s pětichodovým menu a nakrucováním před všemi dostupnými tetami, strýci i bratranci jsem mlčky akceptoval a dělám to tak více méně ochotně dodnes. Tváříme se, jako by se nikdy nic nestalo, jako by bylo odjakživa jasné, že jsem na chlapy a ona byla odjakživa ten nejtolerantnější rodič pod sluncem. Ona tomu předpokládám dokonce snad i sama věří a jsem si téměř jistý, že to myslí doopravdy, jako ostatně vše, co kdy v životě dělala.

Dneska už jí to zpětně vzato nedokážu ani vyčítat, když táta umřel, plácala se v tom nejspíš úplně stejně jako já, asi by bývala udělala líp, kdyby šla pro pomoc k nějakýmu doktorovi než zrovna do kostela, ale to by musela nejdřív připustit, že pomoc potřebuje, a to nám bohužel ani jednomu nikdy moc dobře nešlo. Každopádně, ať už jí nakonec názory vyměnil kdokoliv, udělal to skutečně důkladně a nemůžu jinak, než mu bejt vděčnej, podařil se mu totiž podle mě něco jako zázrak. Že se smířila s tím, že žádných vnoučat se ode mě nedočká, to bych ještě pochopil, beztak kdysi dávno snila o tom, že budu knězem, takže by to minimálně v tomhle ohledu vyšlo nastejno, pokračování rodu je navíc dávno zajištěné, a protože švagr udělal i napotřetí ségře dalšího kluka, tak počítám, že alespoň jednou to určitě ještě zkusí, vnoučat tak bude mít nepochybně víc, než jí bude milé, ovšem to, že od ní někdy uslyším vážně míněnou otázku, kdy že to konečně přivedu na oběd nějakého kluka, tak to bych skutečně neočekával ani v těch nejdivočejších snech. Takže ačkoliv si zatím nedokážu představit nikoho, kdo jí u nedělního oběda snese, cítím se v tom ohledu šťastnější, než bych se kdy odvážil byť i jen doufat.

Rodiče si totiž, na rozdíl od přátel a partnerů, nikdo nevybírá a jiný taky nikdy mít nebudeme, jak s vcelku neprůstřelnou logikou, na jednom z našich prvních sezeních prohlásil MUDr. Svatoň. Už si přesně nepamatuju, jestli to bylo před tím, než jsem si odstříkl, nebo až po tom, ale každopádně jsem si to zapamatoval, stejně jako to o vině a odpouštění. To totiž jednak opakoval dost často, a hlavně to tak trochu připomínalo katechismus, jen bez Boha a jeho Věčného království. Vinou není dělat v životě chyby, vinou je nesnažit se je napravit, a dostaneme-li příležitost k odpuštění, měli bychom ji bez váhání využít, protože i tak stále zůstane dost toho, co odpustit už není komu, i kdybychom stokrát chtěli. Odpustit, nezapomenout, tak to říkal, kdo zapomíná, je nucen své chyby opakovat, a kdo neodpouští, vláčí je stále sebou. Nakonec jsem si ten jeho bazální optimismus začal docela osvojovat a pravděpodobně by se mi to už i úspěšně povedlo, kdybych si předevčírem nevzpomněl, že jsem chtěl dát oblek do čistírny a nenašel v kapse u saka tu obálku.

Před deseti lety jsem udělal chybu, nikdy jsem jí nepřestal litovat a musel jsem ji napravit. Omlouvám se. Přeji ti v životě jen to nejlepší a doufám, že mi jednou dokážeš odpustit.

K

Ještě že nemám doma žádnej chlast, jinak už bych byl na šrot, takhle jsem to musel zvládnout jen s vodou z kohoutku a chlorem v týhle běžný vodovodní koncentraci se ještě nikdy nikdo nesjel. Co mu mám jako do prdele odpouštět, že jsem ve třinácti odstříknul, když mi ledoval naražený kulky, protože nic jinýho se nejspíš ve skutečnosti nestalo? Že se potom lekl a utek, no nemusel, ale kdoví, co bych na jeho místě udělal já. Že si mě po deseti letech našel a proti mojí vůli vytáh ze sraček, ve kterejch sem zrovna byl až po krk, za to bych mu asi měl spíš poděkovat a to, že nejspíš dokázal z mojí máti udělat chápavého, ukázkově tolerantního rodiče, tak za to by zasloužil rovnou metál. Z toho všeho k odpouštění nic není a to, že mi na tři měsíce pověsil na péro GPSku, to mu taky vyčítat nebudu, nic lepšího pro mě totiž jaktěživo nikdo neudělal, to, že mi ani jednou nepomohl, když jsem si u něj honil kládu, tak nad tím už bych se možná zamyslet moh, ale předpokládám jednak, že věděl, co dělá, a lékařská etika je v tom ohledu navíc vcelku striktní, vztah mezi lékařem a pacientem by vždy jisté hranice mít měl, o tom žádná.

Ne že bych snad naivně věřil, že ty jeho léčebné postupy byly komplet lege artis, bez ohledu na to, že kromě souhlasu s dobrovolnou adiktologickou péčí mi na začátku k podpisu podstrčil i poučený souhlas s účastí v experimentální studii zkoumající účinky nových technologií a motivačních metod při léčbě vícečetných závislostí. Takže i když tu klec na ptáka jsem mu pravděpodobně podepsal a on si teď možná připadá jako druhej Sigmund Freud, tak lékařská komora nebo ministerstvo zdravotnictví by nejspíš byly jiného názoru. Dost totiž pochybuju, že v tý studii měl k dispozici víc než jeden vzorek ke zkoumání, takže i když se výsledky v mém případě nepochybně dostavily, tak spíš než na čestném místě v Ročence Psychoterepeutické společnosti by se i s tou svojí studií ocitl před nějakou kárnou komisí. Navíc jestli si ten svatoušek myslí, že za všechny moje lapálie mohl jeden neplánovanej výstřik na skautským táboře, tak se, bez ohledu na to, že byl nezapomenutelnej, jednak dost přeceňuje, a k tomu ještě krade máti zásluhy. A pýcha je jak známo smrtelnej hřích, o přivlastňování si cizích zásluh ani nemluvě, ale nejspíš mu to nakonec všechno prominu. Před žádnou komisi se mi fakt nechce, a pokud někdo vypadá jako on, tak ho to k sebestřednosti holt občas asi přirozeně svádí.

Co mu ovšem jen tak snadno nevodpustim, je, že sem se do něj podle všeho zabouchnul, a pokud mi do vočí neřekne, že je na ženský, nebo že někoho má, tak mu to teda jen tak snadno neprojde, tohle odpuštění, to si bude muset zasloužit, už proto, že jsem si více méně jistej, že nic z toho se od něj nedozvím. Na mail mi sice už dva dny nevodpověděl, ale ve schránce jsem dneska našel novej voucher, v kolonce datum je rukou dopsáno hned a náplň toho kurzu docela jasně naznačuje, že to s tím jeho svatouškovstvím ani zdaleka nebude tak horký, jak se ty tři měsíce snažil předstírat. Zítra je středa, odpoledne máme zavřeno, mám tam samozřejmě nějakou práci, ale nic, co by hořelo, to, co momentálně skutečně hoří, je moje hlava a moje lejtka, teda obrazně, reálně je to druhý místo vo něco vejš, ale každopádně jsem s tím určitě měl jít k doktorovi už před pár týdny. Tuhle závislost totiž odvykačka evidentně nevyřeší. Otočím se na posteli a du spát, bez vyhonění, stejně jako včera, dvoudenní abstinence mi určitě neuškodí, potřebuju trochu nadrženecký energie, abych si při té zítřejší párové terapii neutrhl ostudu, to odpouštění a napravování starejch hříchů je totiž sakramentsky ošemetná věc.

Kurz osobního rozvoje 8

Uvedené ukázky toho, jak by jednoho středečního odpoledne mohly vypadat záběry z bezpečnostních kamer v jisté neexistující adiktologické ambulanci, pokud by pořizování a uchování takových záběrů nebylo samozřejmě v rozporu ze zákonem a dobrými mravy, jsou čistě fantazijního chrakteru a nemají souvislost s žádnou konrétní osobou ani lékařským zařízením.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (30 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (26 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (29 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (27 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (36 hlasů)

Autoři povídky

Celé jménoPavel Waits
Věk51

Hodnoty ve skutečnosti osobnost člověka vždy v nějaké formě destruují, protože každá hodnota má i svojí cenu, placenou v jednotkách nepohodlí, ať skutečného pokud si za nimi stojíme a nebo toho jenž týrá naše svědomí pokud jim dostát nedokážeme.

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

0 #12 Odp.: Kurz osobního rozvoje 2/2Eradia 2023-10-24 13:51
No tak přece jen mi něco uniklo… znalosti. 😀😉
Citovat
+3 #11 Odp.: Kurz osobního rozvoje 2/2HonzaR. 2023-10-24 13:19
Tak záleží na tom, jakej ročník kluk je, Eradio. :-) Pokud to Pavel datuje tak, že kluk je ročník max 1978, tak mu těch 23 bude.

Pavle, tím psycho jsem myslel "nablblý" a takový to fakt není ani jako satira, ani kdybys to myslel vážně.
Citovat
0 #10 Odp.: Kurz osobního rozvoje 2/2Eradia 2023-10-24 12:41
To bylo perfektní. Chvílemi jsem uvažovala jestli bych tipla, nevědět autora, žes to psal ty (mimo ilustrace, ty jsou jasné jak facka). A myslím to samozřejmě jako kompliment, každá tvá postava je jiná a tenhle týpek úplně. Skvělá práce.
Já se teda nasmála, pěkně si s tím hraješ a navíc opět nečekaný konec. 🙂

Jediné teda, 23? Možná mi něco uniklo, ale není mu nějak málo na promovaného právníka? Nebo pan doktor už to neřeší a zaokrouhluje směrem dolů? 10 jako 11😁
Citovat
+2 #9 Odp.: Kurz osobního rozvoje 2/2P.Waits 2023-10-23 17:54
Uf, asi bych se měl smířit s tím, že byť to byl pokus o parodii na barvotiskově jednoduché štěstí, tak jsem do něho vložil příliš vážné téma na to, aby to vyznělo zcela čistokrevně. Ten příběh měl být přehnaný, naivní a nerealisticky zjednodušující, podoba vizuálu už tomu jen měla nasadit korunu (inspiraci Limonádníkem nepopírám), ale nějak se to celé zvrtlo a vyšlo z toho něco malinko jiného a vážnějšího, než jsem původně zamýšlel, člověk asi nedokáže sám sebe přetlačit, i když by třeba opravdu hodně chtěl. Za komentáře a pochvaly jinak samozřejmě děkuji, a pokud jsem snad komukoliv způsobil jakýkoliv záchvat nebo jiné podobné obtíže, tak se upřímně omlouvám, nebylo to záměrem.

PS: Honzo, těch „psychokeců“ je tam myslím požehnaně... ;-)
Citovat
+3 #8 Odp.: Kurz osobního rozvoje 2/2Olda 2023-10-20 18:41
O tom, že děj má logiku a soudržnost, jazyk koresponduje s formou, nikde to netahá za uši a nikde nejsou žádná jalová místa o tom ani nemá smysl mluvit, ale že téměř až do konce jsem se nechal na vlně konverzační komedie vodit za nos, než z ničeho nic spadla past a mě brada, tak to mě až skoro urazilo, což ovšem říkám bez výčitky a myslím jako kompliment. Výborně vypointovaná zápletka a bravurní vypravěčství, které do poslední chvíle dokáže skrývat, o co autorovy ve skutečnosti jde, skutečně povedené.
Citovat
+4 #7 Odp.: Kurz osobního rozvoje 2/2HonzaR. 2023-10-19 21:16
Četl jsem to samozřejmě několikrát a na etapy, ale…!
Většinou si ten příběh přečtu jednou kvůli obsahu, aniž bych do toho sahal. Tohle jsem četl poprvý a smál jsem se. Pak podruhý a přemýšlel. Záleželo na úhlu pohledu. A ať jsem to bral tak či tak, v obou případech se mi to líbí. Vážně i nevážně.
Ten kluk se mi líbil, pár panáků, brko, sem tam lajna, nevázanej sex a pak… Přišlo mi to jako skoro až satira na to, jak láska lidi mění. Tady stačilo zamknout ptáka do klece a masturbace jednou týdně pod dohledem. Protože jsem podle názvu čekal psycho kecy, tak tím víc pobavilo, potěšilo. Díky, Pavle.
Citovat
+1 #6 Odp.: Kurz osobního rozvoje 2/2Vikys 2023-10-18 20:39
Pavle, opět super povídka a obrázky taky :-)
Citovat
+2 #5 Odp.: Kurz osobního rozvoje 2/2Sinme 2023-10-17 20:48
Oba diely boli super. Mne sa hrozne páči ten tvoj spôsob rozprávania príbehu. Dokážeš to všetko úžasne vtipne podať a ono je veľmi ťažké sa pri tvojich poviedkach neusmievať.
A teda obrázky sú naozaj extra trieda. Fakt krásne. Ale teda pridávam sa k tým, komu to blikanie trošku vadí a nedokážu sa na ne dlhšie dívať. Čo je pri takých exkluzívnych obrázkoch dosť škoda. :oops:
Citovat
+2 #4 Odp.: Kurz osobního rozvoje 2/2P.Waits 2023-10-17 11:28
Cituji Ondráš:
Super konec!
Akorát u posledního gifu jsem byl blízko epileptického záchvatu už jen z nadpisu. Teprve pak jsem nakoukl níže... teda, to muselo dát příšernou práci. Přitom taková blbost, co? :lol:


ale jo máš pravdu, pár dní to zabralo (tedy spíš dva až tři páry), ale co by člověk neudělal když ho to baví-)
Citovat
+2 #3 Odp.: Kurz osobního rozvoje 2/2Tamanium 2023-10-17 10:34
Mě nejvíc dostaly obrázky dva a tři. Ty jsou prostě nejlepší. Jinak mě to problikávání nevadí. Jen u toho posledního se to mění příliš rychle, člověk se nestačí kochat. 5*
Citovat
+4 #2 Odp.: Kurz osobního rozvoje 2/2Ondráš 2023-10-16 22:19
Super konec!
Akorát u posledního gifu jsem byl blízko epileptického záchvatu už jen z nadpisu. Teprve pak jsem nakoukl níže... teda, to muselo dát příšernou práci. Přitom taková blbost, co? :lol:
Citovat
+2 #1 Odp.: Kurz osobního rozvoje 2/2Tamanium 2023-10-16 21:54
Hodně povedené a obrázky fakt super. Spíš lepší... excelentní. Nevíte kde ordinuje? :oops:
Citovat