Povídky

Jedním z mých spolužáků byl Jarda. Ačkoli nejsem dvakrát vysoký, on je ještě asi o půl hlavy menší, ale měl pěkně vyrýsované tělo, holé, jen od pupíku dolů pruh chlupů, a co mu příroda ubrala na výšce, to mu přidala mezi nohama, na svůj věk měl nadstandardní péro a dvě obří koule měl tak do třetiny stehen. To byl jeden z těch, co se nestyděl a sprchoval se tak, jak se má. Modrooký přidrzlý blonďák, který byl docela průserář, ale i učitelky pro něj měly asi slabost, jelikož mu dost věcí procházelo. Zřejmě za to mohlo jeho frajerské, suverénní chování spojené s roztomilostí jeho malého vzrůstu.

Plavec si lehnul na břicho, podal jednomu z nich opalovák a řekl: „Dělej, namaž mi záda.“ Ten poslechl, sednul si mu na zadek a polil ho opalovákem. „Hmmm, to jsem ti ale pěkně postříkal záda, to byl vždycky můj sen se na tebe udělat.“ „Neser, teplouši, a koukej mě namazat,“ odpověděl smějící se plavec. „Jóóó, konečně homo porno na koupališti,“ přidali se ostatní a začali předvádět kopulační pohyby. No co vám budu povídat, knížka vzala za své, předstíral jsem sice četbu, ale nic nepřečetl. Pak nastal asi na 5 minut klid, když se jeden z mlaďasů zvednul a řekl, že jde do stánku, ostatní až na Plavce, že půjdou taky.

Před pravdou můžete nějakou dobu zavírat oči, ale skutečně uniknout jí tím nelze. Vysvobození přináší pouze smíření, nebo smrt. Čekáním na to druhé bohužel strávíte celý život, který jste jinak mohli věnovat něčemu mnohem smysluplnějšímu a nepochybně i zábavnějšímu. Na každého totiž někde čeká štěstí, dokonce je většinou vždy i někde opodál, jen se k vám nikdy nepřipojí, to vy musíte jít s ním

Bylo to příjemné – na chvilku jsem zapomněl na vše, co se stalo, ale jediné, na co jsem nemohl zapomenout, bylo Danovo tělo. V tu ránu se probudil můj malý/velký přítel dole a byl úplně v pozoru, podíval jsem se na něj a v hlavě si vybavil celý ten osudný večer. Začal jsem si pomalu jezdit rukou po celém těle a přitom si představovat Dana. Dana, který mě svou velkou rukou hladil a uspokojoval mé tělesné touhy. Zajel jsem si rukou až k péru, pořádně jsem ho chytil a začal pomalu masturbovat a přitom lehce vzdychat. Nebylo to samozřejmě jako s ním, ale v ten okamžik moje fantazie hrála vším možným a přišlo mi, jako bych byl zpět na tom onom místě v tu osudnou noc. Palcem jsem si pomalu začal přejíždět přes žalud a cítil jsem, jak sebou lehce škubu při každém dotyku špičky mého žaludu, bylo to krásné, ale někdo chyběl, Dan!

Jenže vtom jsem uviděl, co je vedle: Danovo péro mohlo mít tak dvacet dva centimetrů, vypadalo jako druh nějakého hada – krásné, dlouhé, silné péro. Když jsem si uvědomil, že zase civím, tak jsem radši oči od jeho péra odtrhnul a zadíval jsem se před sebe. „To jo, strašně to uteklo, vím, že jsme se moc nebavili, ale je fajn potkat známou tvář. Hlavně i já jsem se strašně změnil. Usadil jsem se, zmoudřel, uklidnil se, aspoň doufám.“ S pohledem na mě mi řekl, jak je vlastně teď úplně jiný a zdá se dokonalý člověk, a to mu ani neberu, byl dokonalý, byl přímo nádherný. „A jej, něco se ti překrvuje,“ dodal a podíval se s úsměvem na mě. Já v tu chvíli nepochopil, co tím myslel, až jsem sám ve své ruce ucítil, jak je můj pták tvrdej jak kámen a pořádně mi v něm cuká.

Páťa si opět lehl na břicho a já začal. Přistoupil jsem za jeho hlavu a prsty zajel do jeho hustých hnědých vlasů, abych mu trochu promasíroval temeno a vůbec celou hlavu. Hned jak jsem to udělal, jsem si všiml, jak Páťovi naskočila jemná husina na zádech a trochu naježily chlupy na rukou. Masíroval jsem hlavu prstama a rozmasíroval krk, pak jsem si mezi palec a ukazováček dal ty jeho krásný uši a přejížděl tak po jejich okrajích, to už se mu chlupy naježily úplně a začalo se ozývat jemné vzdychání, což mi potvrdilo, že vše dělám naprosto správně.

A on si položil hlavu na moje rameno. Chvíli jsme tak mlčky seděli na sněhu a hladil jsem ho po zádech a po vlasech, když jsem viděl, že se tomu nebrání, spíš naopak, tak jsem se k němu naklonil a dal mu pusu na tvář. Adama to ani nezaskočilo a pak se naše rty přiblížily k sobě a začali jsme se líbat. Bylo nám úplně jedno, jestli nás někdo uvidí nebo ne.

Kolem desáté večer naše už ani tak ne moc početný řady ještě víc prořídnou, odporoučí se jak třídní, tak i několik holek, na který doma čekají buď rovnou děti, nebo aspoň starostliví manželé a přítelové, což je jenom jinej výraz pro žárlivý páníčky, jak se vyjádří Jiřka. Měl bych se pomalu zvednout taky, čeká mě dlouhá cesta domů, ale zjišťuju, že se mi z téhle rozveselené společnosti ještě nechce, a tak mi nedělá problém sám sebe přesvědčit, že jestli vyrazím teď, nebo až za dvě hodiny, tak to už není takovej rozdíl…

Nikdy nevím, co Mart udělá. Někdy stačí, když mu sedím na klíně s jeho ptákem uvnitř a přirážím svým tempem, někdy mi protahuje anál pomalými dlouhými pohyby co nejdéle, až skoro skučím netrpělivostí, a někdy do mě vráží tak prudce, že mi málem vyšuká duši z těla.

„Neboj, princezno,“ pohladil ho páskem po tváři, pak si ho na sebe posadil a pevně mu chytil ruce. „Co děláš, to bolí!“ „Ne-ne, to teprve bolet bude,“ řekl se vší vážností a stáhl mu ruce páskem. Konec pásku zavázal k posteli. Jeho rty se přiblížily k Benově hrudi. Začal ho kousat do bradavek. „Prosím,“ vydechl. „O co pak prosíš?“ zašeptal mu Matt do ucha. „Buď jemný,“ v tom Mattovi došlo, že když se se svým bratrem chtěl bavit o sexu, vždy z tématu vycouval. Byl ještě panic.

Místnost byla ještě útulnější, než se zdála být, a Luca? Ten patřil mezi ty nejkrásnější muže, jaké kdy spatřil. Chlapec měl zvláštní pocit, snad že vedle něj někdo leží, ale Luca seděl, spíše klečel. Podíval se na jeho nohy – zarostené chlupy. Proboha jako koza! Ne! Jako kůň! A… a kopyta! Dvě kopyta! Antoniovi se hlavou mísily myšlenky, ale nevydal ze sebe ani hlásku. Úlekem se odsunul a spatřil druhou polovinu jeho těla, chtělo se mu brečet. Ne dvě kopyta, čtyři! Slzy měl na krajíčku. Jestli se předtím cítil zranitelný, teď se cítil doslova v nebezpečí. Byl to kentaur, takový, jakého znal ze svého dětství z bájí a pověstí, z eposů a legend.

„Dobrej večer! Kontrola plynu, pustíte mě dál?“ zvedne ke mně oči od desek s papírama kluk plus mínus v mým věku. „J-jasně, dobrej! Teda jako jasně, pojďte…,“ přizpůsobím se automaticky jeho vykání a otevřu dveře dokořán, aby mohl vejít do předsíně. To mý zakoktání ovšem není způsobený jenom tím, že mi to vykání při pohledu na kluka o půl hlavy nižšího a dost možná i mladšího nejde moc přes pusu, ale i proto, že zrovna jeho jsem tady nečekal!