Gay povídky

“Tvoj foter nosí pančucháče?” prekvapene pozrel na Petra. “Vidím ich na ňom prvý raz,” bol prekvapený aj Peter. “Asi by sme ho mali vyhoniť, nech mu to nesekne na mozog,” polohlasom zavtipkoval Peter. “Áno, áno…,” šepkal Stenly. Chalani prekvapene na seba pozreli.

„Ne, to bylo ještě na škole před tím, než jsem zdrhnul sem.“ Slovo zdrhnul Petra dost zarazilo. Před čím Dárius utíkal? „No naši neuměli překousnout, že jsem…“ „Rozumím, já velmi podobně,“ přiznal se, že jeho působení v lázeňském městečku je snaha odstřihnout se od minulosti, od rodičů, i když zcela to asi není možné.

Ležím na posteli, sleduju, jak mu na stehnech hrají svaly a látka slipů sotva zakrývá penis, který zbožňuju. Nic jiného na sobě nemá. Poslouchám, jak rozebírá nás dva, a v duchu si představuju, jaké by asi bylo, kdybych ho povalil do té hromady prádla a tak dlouho šukal, dokud by nezmlknul.

Seděl na parapetu a víčka se mu klížila, když se dveře otevřely. Rychle se probral a udiveně hleděl na příchozího. Byl to jen strážný, nicméně nebyl čas oběda či večeře. Mladík držel v ruce list, na kterém princ viděl pečetní vosk. Netušil, jestli se má bát nebo být šťastný, že se konečně něco děje. „Král si vás zavolal, princi. Připravte se, tito pánové vás k němu doprovodí,“ řekl suše. Princ se rozhodl, že se nikterak víc strojit nebude. Proč taky, nejspíš ho čekal soud a rozsudek smrti si může vyslechnout i v jednoduchém oblečení.

Čeněk se zcela poddával Matějovu objetí. Vždyť je vše tak krásné cítit pronikání svého milence, poskytnout svůj nektar jeho chtivým ústům. Proč hledat něco víc? Ale stejně tak cítil, bude-li příležitost, nedokáže odolat až trýznivé touze po Johanovi. I Matěj vzpomínal na Simona. Uběhl půlrok, neobjevil se. Zato Hanka jeho Jáchym seznamoval neustále s novými způsoby lásky. Co taky jiného, vždyť byl k poskytování těchto služeb vychován. Rozhodně se oba dva nemuseli do ničeho nutit.

Jakmile vstoupím za ním do ateliéru, do očí mě uhodí černej provaz visící ze stropu. Nepatrně se zarazím a páteří mi projede napůl vzrušený, napůl znejistělý zamrazení. Vypadá to tak… tak… No prostě, dřív jsme se po mým příchodu mohli s Brunem aspoň chvilku tvářit, že se jedná o úplně obyčejný kamarádský setkání, ale teď je patrný na první pohled, o co mezi náma přesně jde.

Teším sa. Príjemný pocit sa mi rozlieva po celom tele. Budem mať svojho ochrancu. Svojho anjela strážneho. Vtedy ešte netuším, že za tým neskutočne milým chalanským úsmevom sa skrýva aj čert pokušiteľ. Cítim, že môj malý v teplákoch chce byť znova veľký. Vidím, ako Andrejov pohľad skĺzne tým smerom. Prosím, Andrej, prosím, nerob to, lebo zas budem mať v teplákoch raketu Sojuz pripravenú na štart.

“Ty kokso! Si si neumyl ruky! Ja skapem,” jačal Paľo. “Čo mám robiť?” bol zdesený Peter, že zas svojmu miláčikovi spôsobil nechtiac bolesť. “Máte ľad? Ale nechyť ho do rúk!” Peter vybral z mrazničky ľad a zobral ho rukavicami na horúce veci. “Ako ti pomôžem, Palino?” chcel byť nápomocný Peter. “Dones lubrikant a frcgumu, ak máš, a aj chirurgické rukavice,” dával ďalšie inštrukcie. Medzi tým vyklepol ľad. Jednu kocku si priložil na žaluď, druhou krúžil okolo konečníka.

Sedel v kuchyni za stolom a hľadel von oknom. „Všetko je už zabalené. Môžeme vyraziť,“ vytrhol ho z myšlienok hlas postaršieho pána, ktorý vošiel do miestnosti. „Dobre, ak tak, vy už môžete vyraziť. Ja si ešte potrebujem niečo vybaviť a cestou vás dobehnem,“ odvetil a chytil objemnejšiu obálku do rúk. Staršiemu mužovi prišlo toho mladého ľúto. Kto sa už len sťahuje tesne pred Štedrým dňom? A podľa toho, ako sa tváril, ho niečo ťažilo, ale jemu nenáležalo starať sa, a tak sa otočil a vyšiel z bytu. Andrej sa zdvihol. Pri dverách do bytu si obliekol kabát a zišiel po schodoch do vestibulu, kde vhodil kľúče do schránky tak, ako bol dohodnutý s majiteľkou. Po asi 10 minútach stál pred inou bytovkou, i keď podobnou, v ktorej býval

Ráno ho vzbudila vůně kávy. Tomáš se usmál, pozdravili se, byl jenom v džínách, naléval do šálků. Na talířky shrnul míchaná vejce. Když mu je podával, byl nahnutý a prsní bradavkou se dotknul jeho ramene. Robert měl okamžitě těsno v kalhotách. Že by to udělal schválně? Tom už seděl naproti němu. Nejraději by si ho přitáhl na stůl a líbal nádherné růžové cuplíky zářící na jeho těle. Tom vstal.

Na malinkou chvíli zapomněl, že je princ s povinnostmi a že jej za zdobenými dveřmi, přes něž za malou chvíli přejdou, budu čekat ti, kteří ho dusí a tahají dolů do propasti. Měl by se jim postavit… A jednou to udělá, teď však může rebelovat jen za jejich zády. „Ano, mohl, rád tě uvidím. Jen si dej pozor, ať tě nikdo nevidí. Mám dojem, že jsme teď dost sledováni, a já bych tě nerad ohrozil.“ Přitáhl si jej do náručí a lehce otřel své ledové rty o jeho, překvapivě horké a vláčné, jako by venku ani nemrzlo. „Běž napřed, nemůžeme přijít do zámku společně, a po večeři, až budeš mít hotovo v kuchyni, přijď. Budu tě čekat.“

Bylo hned vidět, že se obránci stáhli k bergfriedu, kamenným hradbám a malé věži. Tam se také snažili dostat všichni rytíři. Po schodech malé věže na hradby se první probil Magar s Martinem, za nimi hned Hanek s Jáchymem. Taky Děpolt, Vítek a Lukáš. Z malých vrátek věže vyběhlo asi pět mužů s meči. Hned se vrhli na Magara a Martina. Ze střílny bergriedu zasáhly šípy Děpolta a Lukáše. Střelbou odpověděl Hanek, Vítek a Jáchym. Ten byl určitě úspěšný, přestože trefit se do úzké štěrbiny okna nebylo snadné. Ale ze střílny, kam směřoval jeho šíp, už další nevyšel.

„Jmenoval se Eugen. Zemřel, když mu bylo třiadvacet. Byl jako my dva,“ otočil se Vojta na Erika a podíval se na něj poprvé jinak než na obtížný hmyz, který mu bzučel u ucha, když spal, „jen žil ve špatném století. My máme možnosti, které on neměl. Vidíš jeho tvář? Víš, co v ní vidím? Mladého muže unaveného světem, ve kterém žil. Svázaný pravidly a etiketou. Měl tajemství, jenže on ho nahlas říct nemohl. My můžeme. To, co řešíme my dva, je naprostá malichernost proti tomu, co řešil on.“ Znovu se na Erika podíval. Byl zmatený. Pátral po vysvětlení. Podle všeho mu mnoho věcí došlo, ale v některých měl větší chaos.