Gay povídky

Rozsvítil jsem tlumené světlo a lehl si na postel. Díval jsem se na Marka. Jak otevírá láhev a nalévá víno, jak vidličkou loví olivy a přendává je do misky. Rád jsem ho pozoroval. Připadalo mi, že Marek umí všechno. Všechno, do čeho se pustil, dělal s takovou jakoby jistotou a samozřejmostí.

Březen uběhl jako voda a stejně tak rychle ubíhal i duben, venku se oteplovalo a mně připadalo, že už jsem snad konečně vyrovnaný. Vyrovnaný s rozchodem s Oliverem. Vyrovnaný s tím, že už nikdy nikoho nebudu milovat tak jako jeho. Že už nikdy nebudu milovat. A že svět se kvůli tomu pravděpodobně nezboří. Ale ani v nejmenším to neznamenalo, že bych zapomněl.

„Nastupuju do nové práce. Ta stará mě začala docela zmáhat a finančně na tom budu v té druhé firmě o dost líp,“ odpověděl mu doufaje, že se jeho detektiv nebude moc vyptávat. Štědrý den byl za necelý týden a on měl den před ním pohovor s novým šéfem, vysvětlil mu pak.

Chopil jsem se dokonalé situace a neodpustil si zavtipkovat: „Podívej, jak jsem kvůli tobě celý vlhký…, co s tím teď uděláš?“ o pár kroků jsem se k němu přiblížil, zvedaje na něj pohled s vyzývavým úšklebkem na rtech. „Hmm, buďto to všechno z tebe vysaju…, nebo tě smočím ještě víc, tak, že už ti to ani vadit nebude,“ vyslovil do mého obličeje a já cítil to stoupající napětí mezi námi a zvedající se teplotu v celé místnosti. A když se dva jeho prsty ocitly na mém boku a nepatrně mě na něm hladily, že jsem to skoro necítil a spíše to jen šimralo, už jsem se v hlavě modlil ke všem svatým.

Stál jsem jednou v noci u Nilu a oplachoval ze sebe písek a pot, který se na mě nalepil. Voda mi chladila sluncem rozpálenou kůži. Nikdo z otroků k řece v noci nesměl. Na koupel jsme měli danou dobu. Mě jako by se toto pravidlo však netýkalo. Měl jsem dovoleno víc než ostatní a nechápal jsem to.

Většinou postačí, když jenom posloucháme, co nám osud říká, málokdy mluví jen tak do větru, jenom ten jazyk si většinou vybírá trochu svéhlavě a to, co nám říká, není vždy to, co chceme zrovna slyšet.

Kája mi nedávno řekl, že to skoro vypadá, že ani tak nežiju, jako spíš přežívám. Ale v tomhle s ním teda nesouhlasím. Žiju, jenom to není na první pohled tak vidět. V reálu to není tak vidět. Můj skutečný život se totiž neodehrává v reálu, ale na internetu.

Rychle vyskočil a rozeběhl se do koupelny. Vrátil se a v ruce držel malý balíček převázaný červenou stužkou. Posadil se na postel a začal se dobývat do balíčku. Zašustil papír. Marek potichu rozbalil boxerky a natáhl ruce s nimi před sebe.

Musel jsem přiznat, že mě současná práce bavila o dost víc než brigáda v bance. Daleko více jsem tady mohl komunikovat s lidmi a zároveň jsem měl mnohem méně času na to, abych se propadal do depresivních stavů. Přesto nebyl den, kdy bych na Olivera nemyslel. Nebylo ráno, kdy bych ho těsně po probuzení ještě se zavřenýma očima nehledal vedle sebe. Nelákalo mě sbližovat se s nikým jiným. Neviděl jsem v tom smysl. Připadalo mi, že už nikdy nebudu chtít nikoho jiného než jeho.

Seděl pootočený k Samovi a sledoval nadšení v jeho tváři. Občas sice výraz vystřídal smutný pohled, když se dostal k tomu, jak propásl jejich důležité chvilky, a dokola se za to omlouval, ale při ujištění, že si to pak všichni vynahradí, povídal dál a dál, protože Roman ani snad neměl co říct a většinu doby mlčel. U nich se toho moc nedělo. Život jim proudil stále stejně pomalým a nudným tempem, na rozdíl od toho Samova, který ho v ty dny zajímal nejvíc.

V tu chvíli ho obklopila hrdost. Uvědomil si totiž, že ty jiskry a ohně, které se v nich skrývaly, dokázal vyvolat jen on. Na nikoho jiného se ty oči nedívaly s takovou vášní a životem. V tu chvíli se mu vybavily vzpomínky na setkání ten večer v dešti, už tenkrát je tam viděl, ale přisuzoval jim jiný význam. Šimon byl divoký a nespoutaný, stejně jako příroda kolem. Ale z těch studánek, přestože působily čertovsky, vyzařoval zvláštní klid a jistota, kterou Olivier potřeboval vidět. Zadíval se znovu vzhůru k nebi a hned zpět na jeho tvář. Ovládly ho emoce…

Stál jsem pod podiem a vzhlížel jsem nahoru k Honzově bledému reflektorem osvětlenému tělu, jehož krása musela být jedině božím dílem. Chytil jsem se jeho ruky s dlouhými prsty, která mě svojí silou vytáhla přes hranu nahoru. S ní kolem ramen a z druhé strany kolem Moničina pasu jsme se všichni uklonili v dalším přívalu potlesku. Cítil jsem se úžasně.