Gay povídky

Občas někdo přišel pozdravit klečícího a teď už i od mrdky špinavého zmrda u mých nohou, on však poslušně mlčel a dělal, že tam není. Jednou, když se podíval stranou a úplně přestal existovat po pozdravu našeho společného kamaráda, chytil jsem ho za vlasy a přitlačil mu hubu k jeho botám. „Neumíš pozdravit?“ „Dobrý den,“ a políbil mu obě nohy. Kámoš nevěřícně zakroutil hlavou a přisedl si. I s ním jsem probral celou situaci. Přiznal, že on na BDSM není, ale že on už byl fakt kurva, tak že mu to třeba prospěje. Asi hodinu jsme tam seděli a kecali – já, dominantní pán se svým novým subíkem u nohou, pak kámoš co mi před chvílí vykouřil a který ho poplival, a společný kamarád, který ho zná jako metrosexuála a ne jako špinavýho čokla.

Vytřeštil oči překvapením, ale mlčel. Sledoval tentokrát on jeho, jak mu popotahuje za křížky tkaniček. Cítil, že brusle konečně povoluje. Sundal mu ji. Jen tak, bez varování, mu stáhl brusli a položil nohu na zem. To samé zopakoval s druhou.

Marcel se tvářil, jako bych tam snad ani nebyl. Rozvázal tkaničky bot, ty si vyzul. Zatímco střídavě stál na jedné noze, sroloval z nohou ponožky, které do těch bot nacpal. Já jsem se ani nepohnul. Nevím, jestli proto, aby mi z toho představení neunikla ani vteřina, nebo z překvapení, že nedělá žádné okolky. A už tu byl poslední kousek oblečení, který následoval ty předchozí. Marcel si stáhnul i šortky a teprve pak se podíval mým směrem. „Co je? Ty se nechceš vykoupat?“

Klidně bych tady pod vodou zůstal, zhluboka se nadechl, naplnil plíce vodou a umřel bych blažeností bez té hnidy, co se mi usadila v hlavě. Ale tady nedaleko mám Roberta, tak se snad schválně v jeho bazénu neutopím. Ne, ne, víc tomu nedám, tak dlouho pod vodou nevydržím. Vynořuji hlavu a lapám po dechu. „Překvapení!!!“

Dočkal jsem se. Pěkně namazaný žalud zvlhčený lubrikačním gelem mi pomalu vjíždí do mého nitra. Fanoušek je decentní a trpělivý, ale netrvá to dlouho a už mi se vzlyky rozkoše vráží svého macka až po varlata do mého zadku. Náhle vrcholí i on, cítím, jak v mém nitru mohutně cuká jeho úd a všechno semeno, co měl v sobě, už je ve mně.

Namotal jsem na vidličku a drze jsem mu ji nedal, chtěl jsem mu to dát rovnou do pusy. Pravda, cítil jsem horko ve tvářích. Uffff. Zvládl jsem to! Jé a jedna špageta mu zůstala na tváři. „Ještě tady…“ pomalu jsem mu tu špagetu prstem otřel. Má tak jemnou kůži na tváři. Musí bejt jemnej celej. „I tam dole! Určitě i tam dole!" Samozřejmě Žán celej večer čas od času začal breptat. „Chceš taky koštnout?“ „Hmmm.“

Damian se postavil u svého stolu, a ač se snažil působit aspoň trochu sebevědomě, věděl, že jeho postoj je pokorný. Netrápil se tím. Jistěže by jeho rozpoložení mohl bratr využít, ale bylo mu vlastně srdečně jedno, jaká slova se snesou na jeho hlavu od nepřítele. Dokonce by přetrpěl i ten políček, který mu sliboval. Tušil, že on si vyslechl celou pravdu, ale potřeboval ho alespoň chvíli na své straně. Jinak než pokorou ho ale přesvědčit nemohl. „Nemám žádný rozumný důvod. Posral jsem to, zasloužil bych si to…“

Hlavně jsem si totiž nebyl moc jistej, jak přesně to bere Vítek. Jestli je to pro něj prostě jenom večeře a je mu jedno, kde a s kým si ji dá, s kámošema v menze nebo se mnou v restauraci – nebo jestli se tam těší podobně jako já víc než jenom kvůli kusu žvance, a sice proto, že tam budeme spolu… Nedával mi holt nijak najevo, co a jak. A uznávám, že jsem si pochvaloval, že od něj nemusím poslouchat žádný balicí hlášky, no ale pravda je, že díky nim jsem vždycky aspoň hned věděl, na čem u toho kterýho kluka jsem. Kdežto u Vítka jsem si nebyl jistej vůbec ničím. Až do posledně. Do toho našeho loučení před jeho pokojem.

„Ser na brambory, vem frísku a zaběhni, seš tu hned, sprintere.“ Vo tom „hned“ by se dalo diskutovat, jsou to nejmíň tři kiláky, ale Kevin zní, že mu na tom z ňákýho důvodu záleží. A že mě tam potřebuje. A jestli mě tam potřebuje, tak je to no-brainer. Stejně jako když já potřebuju jeho.

Měl na sobě bílé polotričko s výšivkou nějaké cizí značky, kterou jsem neznal, k tomu béžové hodně krátké tenisové šortky. Na nohou bílé tenisové ponožky s dvojitým pruhem a sportovní boty s nápisem Benetton. Díky tomu vyniklo jeho na blonďáka opravdu prvotřídní opálení na rovněž prvotřídních lýtkách a vysportovaných stehnech, podobně na vytrénovaném předloktí i docela solidních bicepsech. A k tomu všemu přitáhlo moje oči jemné světlounké chmýří chloupků. Na bronzově opálené pleti by si člověk snadno mohl myslet, že má chloupky jako nějaký albín. Nemohl jsem si pomoct, vzpomněl jsem si na Martina a na na můj živý erotický sen o něm.

Celé mé tělo se v křeči napíná a prohýbá. Je jako luk, který se dotýká postele jen hlavou a patami. Totální křeč, ze které není úniku. Snažím se tlumit sténání. Je to jako na drátěnce, ke které jsem připoután a někdo do ní pouští elektrický proud. Už vím, co cítil Rambo, když ho takto mučili. Ale toto mučení je slastné, osvobozující. Hlava mi nejspíš praskne a moje hercna to neupumpuje.

Lojzovi se rozbušilo srdce touhou a očekáváním, pomalu se ukládal do sena a přitahoval k sobě Karla, tolik ho vzrušil a to jen svou přítomností, co potom až dojde na to očekávané.

„No popravdě… Magdo, já přišel Karlosovi říct, že ho zničím.“ Nastalo ticho a nervózní a trochu vyplašený pohledy. Trochu jsem i Karlosovi tím výstupem v baru nahnal strach. Opravdu jsem byl celou dobu vzteklej a toužil po tom někomu hodně zprudka utřít hubu. Protože Prdelku dohnali skoro… Jenže přece nejsem žádnej magor! A hlavně, jak tady teď sedím, v tomhle jejich společným baráčku, tak vidím, že ten trouba Karlos musí každou korunu obracet dvakrát, třikrát. Vzpomněl jsem si, že Prdelka o nich mluvil moc hezky. Pomohli mu vybavit ten kutloch u nás. Tak mě ta touha zrovna tyhle dva ničit definitivně opustila. Podle všeho dělali, co mohli. Jenže to já před příchodem sem prostě nevěděl. Kilián jim opravdu mohl skočit na lep. Ale přesvědčil jsem se, že ne. Tohle nejsou skety.