Filtr povídek

Rukami som mu prechádzal po mohutných stehnách a vyrysovanom bruchu. Pomaly som sa posúval perami po jeho penise a jazykom som dráždil žaluď. Počúval som, ako sa Mišov dych zrýchľuje. Odrazu sa neovládol, chytil mi zozadu hlavu rukami a začal si ju prirážať na svoje péro čoraz rýchlejšie a hlbšie.

Rozhodl jsem se, že tam nestojím od toho, abych studoval jeho myšlenkové pochody. Nemínil jsem se zabývat důvodem jeho chladu. Znal jsem ho už dlouho a spadnout znova do neustálého hádání a výměny pěstí jsem nechtěl. Myslel jsem si, že bude lepší ho nechat, aby si sám srovnal v hlavě, jaké signály k němu vysílám. Byla řada na něm, aby začal mluvit, až bude chtít.

Netušil jsem, jestli sedí v křesle pár metrů ode mě, nebo opravdu odešel. Tak jsem se soustředil na rákosku na rukách, že můj mozek už nebyl schopnej zpracovávat nic jinýho. Rákoska a bolest, bolest a rákoska. Musel jsem rychle najít nějakou jinou zábavu pro mou šedou kůru mozkovou, jinak zlikviduju sám sebe.

„Zajdi za ním, že s ním potřebuji mluvit!“ sice jsem mu slíbil rozhovor na jeho území, ale vzhledem k tomu, jak nejistý se cítím po tom dodatku, že se mnou potřebuje dořešit něco v minulosti, rád bych zůstal na domácím hřišti. Možná jsem sobec, ale teď jsem sakra nejistý sobec. „Volal jste mě, šéfe?“ „Ano, sedni si prosím.“ „Myslel jsem, že vás mám čekat ve své kanceláři.“ „Neprovokuj, Kite!“

Marek pomalu prošel předsíní dovnitř. Šel zvolna uličkou mezi lavicemi. Mířil k masivnímu baroknímu oltáři se začernalým obrazem Svatého Kryštofa. Po stranách oltáře nadživotní figury Zvěstování. Vlevo přikrčená postava Panny Marie v modrém plášti, se sepjatýma rukama a možná i trochu vyděšeným výrazem. A na protější straně anděl.

Výjezdy k pacientům nemám rád. Asi jsem pohodlný, ale ordinace se vším tím vybavením pěkně po ruce je prostě fajn. Navíc, když výjezd není ani k mému vlastnímu pacientovi, ale jako záskok za kolegyni, která má dovolenou. Rukou napsaná poznámka od sestřičky navíc byla poměrně vágní: „Pacient doma s distorzí hlezna, nyní bolesti břicha. Adresa…“

Stromy podle cesty ševelily, i to ho strašilo. Proč to dělá, kvůli komu? Přesto nezastavoval, až když dům spatřil, ztuhl. Studená kůže, sevřené hrdlo. Pokračoval pomalu, drobnými kroky. Čím blíže domu byl, tím víc ho to děsilo. Bíle natřené dřevo ve tmě zářilo, houpačka na verandě vrzala, snad s ní pohyboval vítr, uklidňoval se, nepomáhalo to. Když bral za kliku, klepal se, přesto vešel. Tma byla děsivá, vrzání domu ještě víc. Už ani nevnímal, co a proč dělá. Stoupl na první schod, v uších mu bouřila krev, ohlušovalo ho to. Druhý schod, prsty pevně sevřel zábradlí.

V tramvaji se pak musím celou cestu usmívat. Ron je prostě skvělej, no. Není lehký ho vytočit, ale když už se to někomu povede, Ron mu to umí dát pořádně sežrat. Ani já samozřejmě nejsem výjimkou, ale přeci jen mi přijde, že nade mnou vždycky nakonec tak trochu přimhouří oči. Možná proto, že spolu už od základky sedíme v jedný lavici. A jsme nejlepší kámoši. A víme jeden o druhým úplně všechno. Teda skoro všechno.

„Pořád samé proč. Tvá slovní zásoba není zrovna dvakrát pestrá,“ ušklíbnu se. Odvážně zakloním o kousek hlavu a dotknu se jeho nosu tím svým. Jemné tření kůže o kůži mnou projíždí jako zásahy elektrického proudu. Pozoruje mě skrze přivřená víčka. „Nemáš žádný důvod chtít mi pomoct. Co za tím je? Chceš, abych ti byl zavázaný?“

Koukal jsem na něj a nechápal. Konečně se mnou byl sám a nezneužil toho? Klekl si vedle mě a pomohl mi do sedu. Pomalu jsem vstal a začal se svlíkat. Jim zůstal klečet na zemi a díval se na mě. Když jsem si sundal kraťasy a slipy, zavolal si mě. Musel jsem si stoupnout před něj. Můj tvrdej ocas se mu houpal před obličejem.

„Dobře, dobře, chápu, že od tebe se vnoučat nedočkám, ale sám bys taky nemusel být! Podívej se tady na toho mládence – Kit, že?“ ohlédla se na mě a zářivě se usmála. Přikývl jsem a cítil, že mi asi shoří tváře, ona se ale hned otočila zpět na Leviho: „Je pěkný, hodný, oči na tobě může nechat a dokázal s tebou sám měsíc vydržet na chatě v Aspenu, byl by pro tebe jako stvořený, no řekni, Hannah? Není Kitie ideální pro našeho Riviho?“ Hannah se kroutila v záchvatu smíchu, já jsem se propadal do země, tváře mi hořely studem a nohy jsem měl jako sulc. To je strašný trapas. Jenže paní Silverová si ničeho nevšímala a jela si dál svou dohazovačskou písničku.

S Michalom sme sa poznali ešte v škôlke. Na základke sme vytvorili chlapčenskú bandu, v ktorej sme boli vodcovia. Aj učňovku sme si vybrali spoločnú, hoci mňa lákalo gymnázium. Na oslave Michalovej plnoletosti ma šokoval, keď mi predstavil svoju priateľku. Odvtedy sme sa schádzali zriedkavejšie. Jeho priateľku Ľubu som poznal povrchne a od začiatku sme si nesadli.

Čekala mě dvouhodinová cesta se zastávkou v Písku, kde nastoupil můj kamarád Zoltán. Poznali jsme se na úplně prvním pobytu. On tomu říkal rehabilitace a svým způsobem to pro něj byl, po celém roce, ozdravný pobyt. Kdekdo by si myslel, že si po tolika letech vezmeme společně pokoj. Opak byl pravdou. Každý jsme si vzali svůj a vždycky s nadšením i obavami čekali, kdo bude náš spolubydlící. V podstatě to znamenalo oficiálně nevyhlášenou soutěž mezi našimi pokoji. Co to budu prodlužovat, prostě, kdo první srazí postele, vyhrává. Jednoduché, prosté, zábavné.