Filtr povídek

Když jsem ho vzal do pusy a zasunul si ho pomalu do krku, zalapal po dechu a začal přirážet. Sám si určil tempo, ale bylo pěkně rychlý. Intenzivní přírazy co nejhloubš, jak jsem měl rád. Nezdržoval to, neokřiknul mě, že si to chce ještě užít. Už se taky potřeboval vystříkat, a tak jsem jenom držel a rty a jazykem mu pomáhal, co to šlo. Cejtil jsem, jak mi v krku tvrdne a zvětšuje se ještě víc.

„Stál přede mnou dokonalý chlap, skvěle upravený, v drahém, skvěle padnoucím obleku, ale bez úsměvu. Poté si dal tu práci a udělal čistky i se zaměstnanci a stal se z něj nekompromisní tvrdý chlap, který neodpustí žádnou chybu. Tak, jak ho teď znáš. Lidi, které si k sobě aspoň trochu pustil, ty si stokrát proklepl, měl detektivy, kteří mu sháněli informace o právnících, manažerech i ochrance. Myslím, že i o tobě ví úplně všechno, tím myslím úplně všechno, třeba i to kolikrát denně si vyhoníš nebo jestli chodíš pravidelně na velkou. Byl po tomhle strašně paranoidní, nedůvěřivý a myslím, že se tím ani moc netajil.“

Ve dveřích pokoje stál Honza a tvářil se omluvně: „Ty trenky byly hrozně zpocený, nechal jsem je tam zatím uschnout, nevadí?“ Všichni tři kluci s málem otevřenou pusou koukali, jak z jeho vlasů padají kapky vody na jeho svalnatý hrudník, odkud stékají po vypracovaných břišácích a ztrácejí se pod ručníkem, který jediný zakrýval, co se ani nesnažili domýšlet.

Umyl jsem talíře a postavil je na rošt odkapávače. Utřel jsem si ruce, otočil se a opřel o linku a sbíral odvahu. Bert mě s lehce nakloněnou hlavou pozoroval. Vidí do mě. Ví, že něco chci. Čeká, co ze mě vypadne. Baví se tím. Tak do toho. „Berte? Jak to letos uděláme s dovolenou?“ „S dovolenou?“ zahrané překvapení. „S jakou dovolenou? Ty ji tu vlastně máš pořád, ne?“

Od počátku je sledoval Sertum, s pootevřenou pusou, několikrát zalapal po dechu. Když se milenci sesunuli na zem a mladší z nich se schoulil do náruče válečníka, potichu ustoupil. V hlavě se mu rodil plán, ani obava, jak zareaguje Litor, až na to přijde, ho nedokázala zadržet.

Bylo jasné, že čeká jak a kdy začne nějaká bolest, a já ho o ni nechtěl připravit. Sáhl jsem tedy na stolek vedle sebe, vytáhl jsem kožené důtky a jednou ranou jsem mu je obtiskl na břicho. Hekl, jak jsem z něj vyrazil trochu vzduchu, překvapením nad zvoleným místem i nad nečekanou bolestí. Nedal jsem mu možnost jakkoliv se projevit a v rychlém sledu na stejné místo následovalo dalších šest ran.

Naneštěstí se můj osud vzpamatoval. Ano začal jsem tomu, co se dělo v létě, říkat osudová setkání. Po celých čtrnáct dní jsem měl od Jonatana skutečně klid. Ani jednou jedinkrát jsem ho nepotkal. Horší bylo, jak často jsem si na něj vzpomněl. Děsilo mě to. Samozřejmě, vždycky jsem na něj myslel pouze jako na blbečka. Hezkého blbečka. Blbečka, ze kterého mi buší srdce.

Když jsem zase začal vnímat, Górdan mě objímal na lehátku. Ruce už jsem měl volný. Objal jsem ho taky a políbil. Pomohl mi vstát a překonat tradiční pokles tlaku. Napůl mě odnesl do sprchy a pustil horkou vodu. Opřel jsem se o stěnu a zavřel oči. Horká voda odplavovala příjemnou únavu. Chytl jsem Górdana kolem krku. Potřeboval jsem ho. Cítit jeho tělo, mít ho u sebe. Nevím proč, ale najednou jsem byl naměkko. Rozbrečel jsem se.

„Někdy před rokem Leviho kontaktovala Centres for Disease Control s tím, jestli by se jeho firma nemohla zabývat vývojem léku a vakcíny proti jistému druhu chřipky. Z jednoho pochopitelného důvodu organizace nechtěla, aby o tomto vědělo mnoho lidí, a tak Levi poprosil mě, jestli bych mu s tím nepomohla…“ „Z jakého důvodu?“ nedokázal jsem počkat, až domluví. „Ten virus ještě pro svět neexistoval, nikdo jím nebyl nakažený…“

Uvedomil som si prekvapene, že teraz už na sebe nemá takmer žiadny tuk, a to napriek tomu, že od septembra očividne nabral ešte pár kíl svalov. Vydýchol a prešiel si rukou po ôsmych tehličkách na bruchu, očividne spokojný, že upútal moju pozornosť. Ja som sa v duchu uškrnul a natiahol si tesné slipové plavky, v akých som chodieval trénovať a posledné roky rekreačne plávať.

Osaměli. Svlékli se, omývali, mazlili. Po prožitém boji potřebovali jeden druhého. Nazí vystoupili na břeh, ruku v ruce došli k místu, kde se na ostrově poprvé milovali. Nire se posadil, Kirem si udělal pohodlí mezi jeho nohama. Hlavu položil do Nireho loketní jamky. Prsty mu hladil zápěstí. „Nač myslíš?“ zeptal se ho Nire. Pohladil mladíka po vlasech, hřbetem ruky polaskal jeho šíji. „Ostrov byl místem, kde jsme spolu byli nejdéle. Pořád jsme cestovali, utíkali, bojovali. Tady byl náš domov. Doufal jsem, že napořád, nebo alespoň dlouho. Všechno se změnilo tak rychle, a přece. Najednou mám pocit, že sem to všechno směřovalo, k téhle chvíli.“

Rozhořela se debata na nějaké téma. Jana o něčem diskutovala s Reném a Ivou. Líba mi s obavami líčila své možné pochybení v oblasti synovy výchovy. Prý našla v jeho pokoji něco, co úplně nedokázala zařadit do jeho věcí běžné potřeby. Ukazovala mi fotku toho předmětu. Jen s obtížemi jsem se nezačal smát. Sdělil jsem jí, že je to taková věc na uvolnění. Má simulovat vnitřní otvory lidského těla a stimulovat ty vnější části. Líba se zašklebila. Její znalost sexuálních hraček byla opravdu žalostná. Odhodlaně začala prohlašovat, že to svému synovi zatrhne, že na to má ještě dost času. Nepotěšil jsem ji poznámkou, že bude masturbovat i bez jejího svolení.

Wapashi. Kdo bude odhánět sny?“ optá se vážně Gordon. V ruce drží skleničku lehce provoněného nápoje. „Já.“ Gordon k němu zvedne oči. „Nechápu. Jsi tady, jak můžeš být někde ve snu?“ Wapashi pokrčí rameny. „Já to taky nechápu. Jen vím, že teď jsem v mnoha snech. Někteří se brání. Nechtějí mě pustit do svých snů, bojí se, někteří mě vítají. Někteří dokonce mě očekávají. Jako ty.“ „Ano, jako já. Zatraceně!“