Filtr povídek

Venku už byla tma, když jsme nastupovali do limuzíny. Překvapilo mě, že je celý městečko plný lidí. Jako by měl každej chuť se ve sváteční večer projít osvětlenejma ulicema. Ta atmosféra byla úžasná a my jí pomalu proplouvali v soukromí černejch skel hotelovýho mercedesu. Opíral jsem se o mýho osobního Santa Clause a přemejšlel, co za překvapení pro mě chystá.

Mlha ještě halila vesnici, Ulf stál u své lodi, s ním nejlepší muži. Arn přicházel, na sobě otcův plášť, u boku jeho dýku. Meč mu dal na cestu do Valhally, nesl svůj. Přivítal se s Ulfem, několik mužů ho pozdravilo kývnutím, pár se odvrátilo. Byl mladý, hodně mladý podle mínění některých, na žádné výpravě ještě nebyl, neměl důvěru všech. Po pár dnech si získal respekt. Projevil odvahu a zručnost, v těžkých chvílích se ukázal jako platný člen nejen posádky Drakkaru. Plavba byla náročná, bohové jim nepřáli a jedna bouře střídala druhou.

V tomhle nevysvětlitelném napětí mi ulevují chvíle, jako je právě tahle. Tahám Daka za trencle a kochám se okamžiky, kdy mu z nich občas vyklouzne některý z kousků všech jeho zahalených rozkošností. On se u toho snaží uplácat něco ke snídani, ale já mám úplně jiné chutě. Vejce nechci mít umíchaná, ale hezky z ostra natlačená na jeho překrásnou prdelku. Sedím u stolu, kousek od kuchyňské linky, právě tak daleko, abych ho mohl takhle škádlit a hrát si s ním.

Když odjížděl domů, tak mi řekl, že mne přeci nemůže nechat samotného, tak mne bude hlídat jeho kamarád a já ho budu poslouchat, jako by to byl On. V tom zazvonil zvonek, Pán šel otevřít a za chvíli se vrátil i s návštěvou. Padla mi sanice. Přede mnou stál urostlý, nefalšovaný, mladý černoch. „Dobrý den, Pane.“ Následně jsem mu políbil boty, tak jak jsem byl vycvičen. „Myslím, že si s touhle děvkou budu rozumět. Rozhodně si pořádně užijeme.“

Zaklonil jsem hlavu, abych se nemusel do těch modrých kukadel dívat, a zanedlouho jsem se s táhlým zasténáním udělal hluboko do jeho krku. Po dlouhé době jsem vytáhl svůj klacek z jeho úst. Byl usoplený, uřvaný, oslintaný a měl plnou pusu mé mrdky. „Spolkni to!“ Ublíženě na mě zakoulel očima, ale neprotestoval a spolknul všechno, co měl v ústech. Jeho rty byly oteklé, oči červené, stále plné slz, přesto se na mě pousmál, snad abych si byl jistý, že to všechno dělá na důkaz své lásky a nikterak mu to nevadí.

„Nebudu se dívat na filmy se svou nevychovanou hračkou!“ držel se Kamil dál své role. „Nejdřív lekce správnýho chování, potom teprve může bejt řeč o nějakým filmu…“ Ben se uculil, zatímco tělem se mu už zase šířilo šimravé vzrušení. „No… a co teda potřebuješ k tý lekci?“ „Bene, takhle ta otázka ale vůbec nestojí. Správně to je, co ty potřebuješ k tý lekci, víme?“

Abych to upřesnil, Jonatánův bratr není až takový idiot, ale ke mně se tak vždycky choval. Je o pár let starší, tak pětadvacet mu je. Není nijak výrazně podobný Jonymu. Má blond vlasy a hnědé oči. Jediné, co mají společné, je debilita a úsměv. Jonatan je vzhledově po mámě a Martin je po tátovi. Na základce mi dost často dával přednášky, abych Jonyho nešikanoval.

„Je na tebe úžasný pohled,” usmíval se Górdan, když jsem mu donesl talířek sýrů jako dezert. Prstama mi zlehka přejel po stojícím ocasu, takže mi ten talíř málem upadl. Pak mi můj tyran dal naslinit ukazováček a krouživým pohybem mi přejel po žaludu. Zalapal jsem po dechu a málem to neustál.

Elias se probudil, byl přitisknutý k nahému tělu muže svým. Mohutný hrudník, na němž spočívala jeho hlava, se vzdouval a klesal. Nehýbal se, jen vnímal Mateovu blízkost. Pokusil se pohledem zjistit, jestli muž spí. Tím ale upozornil na to, že on ne. „Ještě je brzo a ty už jsi vzhůru?“ zašeptal. Lehce se pohnul, jako by se chtěl odtáhnout, mladík se pevněji přitiskl k jeho tělu. „Eliasi.“ „Neodháněj mě, prosím. Dovol mi alespoň tohle.“

Náš smích přeruší až zvuk zvonku. Přestaneme se smát jako na povel, protože nám oběma dojde, že sem třídní každou chvíli přivede Tobiáše…, a asi by bylo dost nevhodný se tu válet smíchy po lavici, když pro něj je dnešek takovej… náročnej den. Hm, ale pro něj dost možná byly náročný všechny dny od tý nehody. Všechny do jednoho. A dnešek pro něj není ničím výjimečnej. To jenom pro nás je, protože do našeho za ty dva roky už celkem stmelenýho kolektivu najednou přijde někdo další. A navíc někdo tak… zvláštně jinej, no.

Upřel pohled na Elstara. Hlavu opřenou o opěrku křesla, ruce volně na područkách, rozhozené nohy do stran. Lákavý pohled na muže, který mu je od chvíle, kdy se setkali, na blízku. Mladík listinu odložil, prohlížel si klidnou tvář spícího muže. Vstal, došel k němu, jemně pohladil strniště na milované tváři, prsty přejel po jizvě. Sklonil se a přitiskl své rty na Elstarovi, zlehka. Kolem boků se mu nečekaně rychle ovinuly ruce, Elstar ho stáhl k sobě na klín, do pusy mu vrazil jazyk. Lukas se nebránil, vychutnával si dravý polibek, vnímal své tělo, které na to reagovalo téměř okamžitě. Zvědavá ruka mu sjela do kalhot. Vzdychl.

Kousek od školy je dost slušná kavárna. Zasedli jsme a objednali si dvakrát dvojitý presso. Přinesli ho i se sklenicí vody a drobnou sušenkou ve tvaru čtyřlístku na podšálku, jak říkám, slušná kavárna. Nalil jsem si do kafe mlíko, zamíchal a olízl lžičku. Vím, je to neslušný, ale mně je vždycky líto tý pěny, která na lžičce zůstala a která mi chutná, a navíc jsem si zkusil taky trochu zaflirtovat. Tu lžičku jsem olízl pomalu a díval se přitom na něj s přimhouřenýma očima. Víc můžu udělat už je to, že to na něj vybalím naplno. Zasmál se a udělal totéž. Tak jo, rozumíme si.