Povídky

Dako cítí, jak se celá ta krabice pravidelně lehce naklání. Je na lodi. Netuší, jak dlouho byl mimo. Nemá ani zdání, co a proč se to děje. Zbývá mu jenom doufat. Najednou se v otvoru objevuje stín a jemu na jazyk přistávají kapky. Osvěžující, chladná voda stéká do krku a on se snaží polykat. S otevřenou pusou to ale moc nejde. Spousta tekutiny uniká, vytéká přes rty na bradu a po krku odkapává na dno bedny. Napájení je u konce a zvenku se ozývá drsný mužský hlas: „Neboj! My si tě za chvíli i nakrmíme.“

Jakmile se trochu uklidnil, promluvil na mě: „Víš, Viktore, asi by sis měl vyslechnout Honzu Koníčka. Znáš ho, ne? To je ten zoufalec, co se už třičtvrtě roku snaží uhnat Šímovou, a ta na něj dokonale sere, protože, co si budeme vykládat, Koníček nejenže je debil, ale ještě je hnusný jako noc.“ „No a?“ stále jsem nechápal, co ten osel má společného s mým Filipem. „Ty vole, o téhle storce mluví celá fakulta. Je mi záhadou, jak je možné, že se to k tobě nedoneslo! Pojď, on ti všechno vysvětlí, budeš se za břicho popadat! A pak ti zmaluju fasádu, stejně jako ty jsi zbil bráchu, ale tohle musíš slyšet! A od něj!“

„Takže… platí to zejtra, jo?“ přeptá se mě udejchaně, když rychlým pohledem za sebe zjistí, že už mu přijíždí dvojka. „Pokud si to ještě nerozmyslíš a nedomluvíš se dneska večer s někým jiným, tak budiž,“ potvrdím mu to. Protože s plno věcma, který o mně tvrdí, fakt nesouhlasím, ale v jednom svým tvrzení pravdu měl: že ve štychu ho nenechám. A to ani přesto, že se do toho štychu sám vmanipuloval… a sám by se z něj mohl i dostat. A vlastně, když nad tím tak přemejšlím, tak pro něj to ani žádnej štych není, když ho to tancování fakt baví. Ve výsledku, haha, bude tohle celý mnohem větší pohroma pro mě.

Když odjížděl domů, tak mi řekl, že mne přeci nemůže nechat samotného, tak mne bude hlídat jeho kamarád a já ho budu poslouchat, jako by to byl On. V tom zazvonil zvonek, Pán šel otevřít a za chvíli se vrátil i s návštěvou. Padla mi sanice. Přede mnou stál urostlý, nefalšovaný, mladý černoch. „Dobrý den, Pane.“ Následně jsem mu políbil boty, tak jak jsem byl vycvičen. „Myslím, že si s touhle děvkou budu rozumět. Rozhodně si pořádně užijeme.“

Vstoupil. Ihned ucítil vůni koupele, kterou ze sebe mladík smyl nános několikadenní cesty. Na židli se sušily kalhoty, plášť zavěšený na háčku dveří, seděl na posteli. Příchozí přidal svůj plášť, svlékl se, dobře si vědom mladíkových žhnoucích očí, které ho doslova hltaly. Odešel se také vykoupat, po návratu našel Sertuma na stejném místě, ruce měl sepnuté, hlavu skloněnou.

Měli jsme vlastni kóji, která byla uzavřena posuvnými dveřmi ve formě jednosměrného zrcadla. Okolí tak nevidělo, co se děje uvnitř, a její osazenstvo naopak dobře vidělo dění venku. Celá její konstrukce byla postavena v tomto duchu, a tak nebylo nic, co by nám uniklo. Usadil jsem se pod stůl mezi Pánovy nohy a tím se mi otevřel úchvatný výhled na nejdokonalejší výtvor přírody. Nelenil jsem a dal se ihned s radostí do práce.

Elias se probudil, byl přitisknutý k nahému tělu muže svým. Mohutný hrudník, na němž spočívala jeho hlava, se vzdouval a klesal. Nehýbal se, jen vnímal Mateovu blízkost. Pokusil se pohledem zjistit, jestli muž spí. Tím ale upozornil na to, že on ne. „Ještě je brzo a ty už jsi vzhůru?“ zašeptal. Lehce se pohnul, jako by se chtěl odtáhnout, mladík se pevněji přitiskl k jeho tělu. „Eliasi.“ „Neodháněj mě, prosím. Dovol mi alespoň tohle.“

Náš smích přeruší až zvuk zvonku. Přestaneme se smát jako na povel, protože nám oběma dojde, že sem třídní každou chvíli přivede Tobiáše…, a asi by bylo dost nevhodný se tu válet smíchy po lavici, když pro něj je dnešek takovej… náročnej den. Hm, ale pro něj dost možná byly náročný všechny dny od tý nehody. Všechny do jednoho. A dnešek pro něj není ničím výjimečnej. To jenom pro nás je, protože do našeho za ty dva roky už celkem stmelenýho kolektivu najednou přijde někdo další. A navíc někdo tak… zvláštně jinej, no.

Rukami som mu prechádzal po mohutných stehnách a vyrysovanom bruchu. Pomaly som sa posúval perami po jeho penise a jazykom som dráždil žaluď. Počúval som, ako sa Mišov dych zrýchľuje. Odrazu sa neovládol, chytil mi zozadu hlavu rukami a začal si ju prirážať na svoje péro čoraz rýchlejšie a hlbšie.

„Co koukáš, děvko! Postarej se o Pána!“ s těmito slovy ukázal mezi své nohy, a jak rád jsem se tam vrhnul, je snad zřejmé. Šukal mi hubu bez jakéhokoliv ohledu. Jen tak tak jsem měl co dělat, abych se neudusil. Když se konečně vypustil, promluvil znovu: „Tak tobě se líbí dělat bílou děvku černým ptákům?“ „Ano.“ „Odpovídej celou větou! A ode dneška jsem tedy tvůj Pán!“ „Ano, můj Pane. Moc se mí líbí být bílou kurvou černým ptákům, můj Pane!“ „Tak to ti to můžu poskytnout.“

Marek pomalu prošel předsíní dovnitř. Šel zvolna uličkou mezi lavicemi. Mířil k masivnímu baroknímu oltáři se začernalým obrazem Svatého Kryštofa. Po stranách oltáře nadživotní figury Zvěstování. Vlevo přikrčená postava Panny Marie v modrém plášti, se sepjatýma rukama a možná i trochu vyděšeným výrazem. A na protější straně anděl.

Stromy podle cesty ševelily, i to ho strašilo. Proč to dělá, kvůli komu? Přesto nezastavoval, až když dům spatřil, ztuhl. Studená kůže, sevřené hrdlo. Pokračoval pomalu, drobnými kroky. Čím blíže domu byl, tím víc ho to děsilo. Bíle natřené dřevo ve tmě zářilo, houpačka na verandě vrzala, snad s ní pohyboval vítr, uklidňoval se, nepomáhalo to. Když bral za kliku, klepal se, přesto vešel. Tma byla děsivá, vrzání domu ještě víc. Už ani nevnímal, co a proč dělá. Stoupl na první schod, v uších mu bouřila krev, ohlušovalo ho to. Druhý schod, prsty pevně sevřel zábradlí.