Povídky

Rázem z elektrizované atmosféry vyšlehne blesk! Tímto okamžikem začíná krátký, ale šokující výjev. Standa, do té doby němý a nehybný, najednou vyletí ze židle jako čertík z krabičky, nadechne se a rozeřve se jako tragéd, který chce heroickým hlasem rozbourat divadlo: „Tondo!!! Ty si myslíš, že já bych něco takovýho… Já tobě, kamarádovi, že bych udělal takovej podraz?!?!?! Tak tos mě tedy nasral!!! Ty čuráku, ty si myslíš, že bych byl takovej vůl, že bych dal sedmašedesátiletými člověku dělat takovouhle práci, když z ní mám já sám ve třiceti zamotanou šišku???!!!“

Venku, třeba ve skateparku, jsem se přistihl, jak po očku sleduji jiné kluky. Obzvláště ti ve skejtovém oblečení a machrovsky nasazených kšiltovkách s rovnými kšilty vyvolávali zvláštní mrazení v těle. Nakonec jsem si ve skateshopu pořídil snapback s koženým kšiltem, nasazoval si jej na hlavu při svých utajených sexuálních hrátkách a vždy docílil nádherných orgasmů. Někdy jsem kšiltovku položil před sebe, moje cákance končily na ní, částečně jsem je slízával z koženého kšiltu a zbytky na ní zasychaly.

„Leo, volá tě Mirek. Neptej se mě, co chce, protože jsem mu nerozuměl,“ odžvatlal Daniel lízlým tónem a ukázal ke grilu, kde Mirek stál. Já se na Dana podíval jako na svatý zázrak a musel si dát při tom bacha, aby mi šokem neupadla čelist. Leo vstal a bez jediného slova, jen s poklepáním mého ramena a úsměvem na rtech, šel za chlapama ke grilu. Terka se snažila nevyprsknout smíchy a pořád po nás blbě koukala. Takovým tím pohledem, když se díváte na koš plný roztomilých štěňátek nebo koťátek.

Překvapeně zamrkal na kluka, kterýho měl před sebou. Tak to byl dobrej fór – jeho ex tu před ním stál jak špatně vyřezaný svatý někde u polní cesty, evidentně po tom, co zas dostal košem od nějaké své další známosti, a asi čekal, že si navzájem padnou do náručí – všechno zlé pak bude zažehnáno a svět bude stejný jako dřív. No ještě to tak, to by mu chybělo ke štěstí!

Lukáš měl sklopené oči, protože se momentálně naplno zaměstnával tím, že v iPodu vyhledával svou oblíbenou písničku. Sakra, taky bych si to tu mohl trochu promazat! Když na chvilku zvedl pohled od displeje, aby se ujistil, že je cesta před ním pořád volná, projel jím jako blesk šíleně zvláštní pocit takového… podivného bezčasí. Promíchání realit. Na chviličku měl neuvěřitelně silný dojem, že je mu zase osm… a zároveň třináct… a zároveň šestnáct… Majo…? To není ani možný… Tak přece… „Majo?!“ hlesl Lukáš a přes tu hudbu, co mu stále zněla do uší, si ani nebyl jistý, jestli to řekl nahlas.

Hynkův poslední rok byl něco jako rafinovaná potměšilost toho boha, co v něj moc nevěřil, ať už to byl kterýkoliv. Nejdřív ten obskurní pohřeb s věncem od prezidenta a komicky smutným ministrem kultury. Hynek celou dobu viděl před sebou trenky starého básníka a podezíral ho z toho, že tu někde poletuje, strašně se řehtá a mává mu s nimi před očima. Jednu chvíli měl pocit, že i cítí toho Sauvage. Výhodou bylo, že nebulel a smuteční projev, kterého se chtě nechtě musel jako jeho oficiální životopisec ujmout, zvládl důstojně bez trapného štkaní.

Po vybalení jsem šmejdil po baráku a objevil jsem pěknou, velkou pomlázku. Když jsem s ní švihl, pěkně zasvištěla. V té chvíli jsem pojal myšlenku, která se měnila velmi rychle v touhu praktikovat obvyklou velikonoční tradici. Věděl jsem, že Tobi dělá něco v kuchyni, tak jsem se potichu vplížil a spustil známou velikonoční koledu: „Hody hody doprovody, dejte vejce malovaný…“

Niekto by povedal, že to, čo robím, je zlé. Nespravodlivé. Možno až hnusné. Áno, takých ľudí by sa určite našlo veľa. Ale poviem vám jedno – ich názor ma ani zamak netrápi. O tom, či robím správne alebo nie, rozhodne len ten hore. A ak bude treba, tak príde boží trest. A možno nie, možno som ho dostal vopred, vytrpel som si predsa dosť. A keď sa nad tým tak zamyslím, tak to mohol byť aj plán. Veď, ako sa vraví, Jeho cesty sú nevyspitateľné.

Ten kluk ze včerejška pořád ještě seděl za recepčním pultem a zrovna vyplňoval něco v ohmatané knize hostů. Když zvedl hlavu, jeho úsměv bez varování vypálil raketovou střelu, řízenou přímo na teplo motoru! Cítíl jsem ten zásah v hrudi – jako vždycky, když jsem potkal někoho osudového, z jehož krásy se mně podlamovala kolena. Pár vteřin jsem nutně potřeboval na vzpamatování, vzápětí však bolest vystřídala eufórie, jako bych si prásknul džojnta. „Name Viktor?“ ujistil se hoch a udělal na prstech symbol vítězství. Přikývl jsem a oba jsme se na sebe usmáli. „I'm Mike,“ nabídl mně ruku na tykání.

„Hmm, tak přitvrdíme,“ řekl a rukou zajel do kraťasů, pod kterými už jsem neměl nic než tvrdnoucího čuráka. Bylo to poprvé, co mi držel péro jiný kluk. To už Dan nevydržel, povalil mě do trávy a začal mě hladově líbat. Vracel jsem mu polibky a strhával z něj tričko. Na nedaleké cestě jsme uslyšeli smích a podívali se na sebe. Dan měl v očích nevyslovenou otázku, jestli se teď neztratilo kouzlo okamžiku. „Pojďme dovnitř,“ řekl jsem.

Jenom někdo, jako právě tenhle starý beatník, mohl mít na sobě trenky v barvách americké vlajky, vonící Sauvagem od Diora.

Viktor zostal stáť a šokovane hľadieť do tmavo hnedých očí. Párkrát rýchlo zažmurkal, ako keby čakal, že sa obraz pred ním rozplynie. „Viki,“ Andrej sa zhlboka nadýchol a pohľadom prebehol po mladíkovi pred sebou. Žlté tričko mu zvýrazňovalo oči. Bol rovnako pekný, ako keď ho videl po prvýkrát. Len ruky a ramená mal svalnatejšie. Andrej sa na neho nervózne usmial a pohľadom sa vpíjal priamo do veľkých zelených očí. Zrazu nevedel, čo povedať.

Ťukal do počítače. Během několika málo minut jsem pověsil na věšák kromě ponožek všechno, co jsem měl na sobě. Teď budu hrát vabank. Co když jsem se mýlil v odhadu? Tak mě s trapasem vykopne, nic horšího mi nehrozí. Když se otočil od stolu, už jsem ležel na zádech na vyšetřovacím lehátku úplně nahatý a urovnával jsem si předkožku. Zarazil se, to ano, ale jen na chvilku. Z role profesionála nevypadl na déle než pár vteřin.