Gay povídky

„Mami, co tady…?" nestačil ale větu dokončit, teta mu skočila do řeči:
„Přišla si s tebou promluvit, to tu dělá, uvařím to kafe." Zavřela za námi dveře do jídelny. Zůstali jsme v kuchyni stát proti sobě.
„Teto, musím to slyšet!" popadl jsem plechový hrnec a přiložil jej ke dveřím, abych poslouchal.

Jakmile uplynul domluvený čas, tak jsem šel na záchod. Hrála tam docela nahlas hudba, tak jsem si říkal, že je to príma, že aspoň nebude nic slyšet. Chvíli jsem čekal a pak se otevřely dveře. Dovnitř vešli čtyři kluci, co s ním seděli u stolu. Koukal jsem nevěřícně na ně, a než jsem stačil něco říct, tak jsem dostal ránu do břicha. V tu chvíli si dva kluci stoupli za mě a chytli mi ruce za zády. Jeden mi navíc držel ruku před pusou, takže jsem nemohl mluvit. „Tak ty jsi dostal chuť na mladý kluky, jó ty zmrde?“ zeptal se mě ten hezoun. Než jsem stačil odpovědět, tak mě kopnul kolenem do koulí.

„To bude jistě tady!" vedena neomylným instinktem hospodyně zamířila paní Vondrová do správných dveří s manželem v závěsu. Já se loudal za nimi a přemýšlel, co dál.
„Ale tady spí dva," otočila se na mě s údivem v očích, „on tady Jozífek s někým bydlí?"
„Ano, se mnou, spíme tu spolu." Co jiného říct?
„Ale proč, vždyť tu přece máte tolik místa…," nechápala.

„Okamžitě Karla postav na zem i se židlí a všichni na místa, ale hned!" autoritativní a opravdu výhružný hlas všechny překvapil, Pavel se lekl, poněkud nešetrně mě i se židlí upustil na zem a otočil se. Já samozřejmě ze židle spadl a vykřikl bolestí, jak jsem si narazil kostrč. Pokusil jsem se ale okamžitě výkřik potlačit, protože ten příkaz vydal Jozífek, stojící ve dveřích a opět rudý vzteky. Spěchal ke mně, odstrkoval bezohledně spolužáky, kteří jen zírali.

Nezavřela pusu, když nežvýkala, vykládala o tom, jak včera odpoledne profesor vyzvídal, co o mně a Jozífkovi ví, že mu to nestačilo, a volal dokonce našemu řediteli. V tu chvíli ve mně hrklo:
„Prosím tě, zaraz. Co mu říkal? Nevyzvonil něco o našem vztahu? A co na to říďa?"

Podezřívavě i s trochou vzrušení sleduje, jak se k němu blíži. Každým krokem je blíž a blíž. Mimoděk se otočí. „Co chceš dělat?“ Ani neví, proč to řekl.
„Co bych měl dělat se svým přítelem, který mě vzrušuje?“
„Tady? To nemyslíš vážně, že ne?“

V noci jsem se probudil, když si vedle mne Jozífek lehal. Podle budíku byly už skoro dvě hodiny. Polštář jsem měl ještě celý mokrý, jak jsem se probrečel do spaní, přivinul jsem se k němu, ucítil zase jeho pevné objetí a slyšel, jak mi šeptá:
„Všechno bude zase v pořádku, maličký, už spi. Ráno ti to vysvětlím, jenom se na mě nezlob," lehce mě políbil a já trochu uklidněný hned usnul.

Násilí. Celá válka byla – je – o násilí, ale tehdy v té vesnici to bylo i o něčem jiném. Nechá to být. Pomiluje ho. Je to lepší než násilí a vzpomínání na dny plné hořkosti. Napije se a skleničku odloží do dřezu. Neumyli jsme večer nádobí, napadne ho, ale pak nad tím mávne rukou. Vyjde nahoru, svleče si župan, vklouzne do postele a hned zaregistruje Aminovo napjaté tělo. Není vláčné a rozněžnělé spánkem jako obvykle.
„Tak co?“ optá se dychtivě Ethan.

„Co se děje?" saju si krev z prstu a sleduji Jozífkův překvapený výraz.
„Mamka ti vzkazuje, ať si dáš záležet, neuřízneš si ještě další prsty a že přijdou v osm."
„Přijdou?" divím se.
„Jo, přijdou, přivede prý hosta," zamyšleně odpoví, „a nedal bych nic za to, že to bude ten její přítel."

Jak už název napovídá, jedná se o poprvé. První den na Ostrově, první známosti, první zkušenosti.

Neřekne nic, jen tak zvláštně sklopí víčka. Jako kdyby mrak zakryl slunce. Náhle má tak smutnou tvář, až se mi sevře srdce. Už se nevnucuju. Mám z něj zvláštní pocit. Jako by skrýval nějaké tajemství.

-Pokud bych byl na jeho místě, neváhal bych ani minutu.-
-To já váhám.-
-To v mém objetí nebudete. Nebudu se ptát a vnutím vám svou vůli a lásku. Učiním vás závislým na mé lásce. Jen přijďte a uvidíte.-
A jist si svým triumfem přitiskl mladíka na zeď a chtěl ho začít líbat.

„Proč jsi to udělal, všechno jsi zkazil!" Už se neudržím, nechci dělat scény na veřejnosti, vší silou zadržím slzy a uteču na záchod. Naštěstí tam nikdo není, tak povolím stavidla a brečím nahlas, nevím, co mám dělat, nechci Jozífka ztratit, nechci ho trápit, co to vlastně dělám, proč to dělám, proč se nedokážu se ovládnout.