Gay povídky

Školní chlapecký příběh vznikající online na nočním chatu, který si nehraje na literární dílo, ale ostrým spádem si v něm každý zahrál to, čím chtěl být ve svých snech.
Max je na střední škole nový, nastoupil do posledního ročníku, stejně jako Honza, který tu už je trochu kápo. Oba spolu chodí na stejné patro. Max potkává Honzu pravidelně na chodbě a nevynechá žádnou příležitost zajít za ním na záchod. Záchodky na téhle škole jsou ještě postaru, jen žlábek, na který chodí kluci pěkně vedle sebe tělo na tělo.

„Přestavuji vám studenta Karla Jandáka, který…" ale větu nedokončí, protože já se otočím, zalapám po dechu, leknutím couvnu a šlápnu mu na nohu.
„Jak jsem říkal, my se už trochu známe, pane řediteli," slyším hlas, který si s ničím a nikde nemohu splést.

Spadla mi čelist. Bude s námi někdo bydlet? A co tak najednou? Pravda, z horní části bytu jsme užívali jen terasu s malým bazénem a zimní zahradou, je to vlastně samostatný byt, ale přece jen, bude tam najednou cizí člověk. Že by mamčin přítel? O žádném ale nevím, ale třeba ho přede mnou tají, taková krásná ženská a nikoho už tak dlouho nemá. Ale tomu by zase přece byt nepronajímala, toho by tam prostě nastěhovala.

Josef teď trochu zpomalil, do hry vstoupily totiž i jeho ruce, a protože o to hlavní se starala jeho pusa, zamířily kolem. Jindra měl docela malé koule, nebo se to tak alespoň zdálo, přitisknuté k tělu, jak se ochlazovalo. Hladil ho po nich a představoval si, že dokáže hmatem cítit, jaké napětí v nich teď panuje, na co se připravují.
"Zrychli! Zrychli, prosím tě..., musíš."

„Proč chceš můj souhlas?“ udiveně se otáže Max a položí mu ruku na paži. Miluje toho štíhlého vysokého Angličana. Vlastně neví, kdy se do něj zamiloval. Při prvním setkání, nebo později ve vězení, nebo někdy jindy? Nebo to bylo, jak šel čas?
Ethan se zardí. „Chci sepsat náš příběh z války.“ Max stáhne ruku, udělá krok vzad.
„Proč? Přece je to za námi nebo ne?“
Ethan rozpačitě přejede klávesy stroje. „Nevím. Možná jen na tu dobu nechci zapomenout a možná chci zanechat nějaké svědectví o tom, jaké to bylo ve skutečnosti. Ale pokud nechceš, nebudu psát,“ řekne úzkostlivě. Max se vedle něho posadí a přemýšlí.

„Ale mami, to přece nemůžu panu Vondrovi udělat, počítá se mnou do konce července," koktám trochu, protože fakt neumím lhát, a kdybych přiznal, že to je soukromých důvodů, máti by mě pěkně setřela.
„A to jako panu Vondrovi staršímu nebo mladšímu?" praví moje matička zcela vážně, …

Ani nevím, proč mě v tom metru nechali. Možná mě přehlídli, možná… měli svůj důvod. Vím akorát, že jsem se probudil v odstavený soupravě a nademnou stáli voni.

Nevěděl, kam ho proud lidí nese, a bylo mu to jedno. Nahrnuli se do krčmy a pili. A on s nimi. Hrnuli se ven a zpívali a hulákali. A on s nimi. Těžký po domácku vypálený alkohol mu stoupl do hlavy. Začal se motat a byl rád, když ho podepřely silné paže. A náhle byli v tmavé uličce, ty silné paže ho přitiskly ke špinavé zdi jakéhosi baráku a muži ho začali prohledávat. Rázem vystřízlivěl a začal se bránit. A volat o pomoc.

To křeslo je nejen staré a krásné, ale i prostorné a nečekaně praktické. Když si hodím nohy přes opěrák ruky, můžu sedět Jozífkovi na klíně a líbat ho, hladit ve vlasech a cítit jeho rty na mých, na mém krku, na ramenech, jeho prsty, jak jemně přejíždějí po mých bradavkách, po břiše, já můžu hladit pevné svaly na jeho hrudi, porostlé tak měkoučkými a jemnými chloupky…

Seběhnu k domovním dveřím, otevřu a octnu se půl metru nad zemí, cestou nahoru dostanu rychlou pusu, kterou stihnu vrátit při tom, jak mne Jozífek staví zpět na zem. Ovšem na zemi je jenom moje tělo, duše jásá v blažených výšinách. Vrzání otevírajících se dveří mne ale vytrhne nejen z toho opojení, ale i z jeho náruče.

Když se Germain sehnul a dotkl se roušky, Leon se posadil. Hebká látka po něm sklouzla dolů a on tu seděl nahý. Mladý malíř sklopil oči a sehnul se pro látku. Leon ho vzal za ruku. A jemně si ji položil do klína.

-Tihle dva! Nejsou to oni, ale jsou stejní – prolétlo Danovi hlavou. Ucítil příjemné mrazení v zádech a celé jeho tělo se napjalo. Potom se uvolnil a připravil se na lov...

„Polykej, dělej!“ sykl Jack a zajel pro jistotu hlouběji. Mladíkovi z pusy vytekla jen menší část jeho mlíčí, což byl úspěch. „To tady vytrénuješ, neboj,“ upozornil ho, když mu ještě očišťoval ptáka.
„Jacku,“ hlesl Marek a zadíval se někam do protější stráně. „Co je? Ještě tedy, sakra,“ ukázal mu ještě místo, kde na ptáka zapomněl olízat. „Někdo tam byl!“
Jack se otočil a zasmál se. „Srnka, ty vole. S mrdkou v hubě nepřemějšlej, jo?“