Gay povídky

Otevřel jsem láhev a nalil, přiťukli jsme si. Napil se a díval se na mě přimhouřenýma očima. Trochu mě to znervózňovalo. Kdysi na mně poznal, že mě holky neberou, a rovnou se zeptal. Vyvedl mě tenkrát dost z míry, ale řekl, že to prostě chce vědět a že se jinak nic neděje. A teď jsem měl najednou chvilku pocit, že mě vlastně balí. Flašku jsme vytáhli, ani jsme nevěděli jak.

Otočil jsem k němu hlavu a upřel na něj svůj pohled. Kdybych se prostě sebral a odešel, bylo by to nejjednodušší. Už nikdy bych ho nemusel vidět, jelikož od následujícího týdne jsem měl beztak nastoupit na novou pobočku. Jenže pohled na něj mě vábil. Chtěl jsem mu být blíž. Jeho nádherné, jasně modré oči se na mě zaměřily a mně se usadil knedlík v krku. "Takže…," začal jsem opatrně, "co pro tebe jsem?" Srdce mi bušilo až v krku a připadalo mi, že se každou chvíli pozvracím.

Cítím na sobě jeho zvědavej pohled. „Znám spoustu doučovacích metod, abys věděl,“ pronáším dostatečně nahlas, zatímco se v tý skříni chvíli přehrabuju. „Některá na tebe zabere určitě. Teď ji jenom musíme najít…“

Oba mladíci leželi na louce nad chaloupkou a okouzleně hleděli na nebe plné hvězd. Ani Oliviera to nikdy nepřestalo fascinovat a vždycky na to nebeské divadlo hleděl s až posvátnou úctou. Nekonečný vesmír, a oni viděli jen zrníčko, jen malinkatý kousek, a přesto hvězd zářilo nepočítaně. Mléčná dráha měla opravdu své příhodné jméno, vypadala, jako by impresionistický malíř tahem štětce kus oblohy zabílil.

Calamares mířila s cestujícími z Miami do Nassau a on stále pod vedením Declana trénoval svoje hlasivky. Ne všechno se mu podařilo naučit ještě před vyplutím, takže si to teď vyžíral pod taktovkou toho irskýho spratka, který mu lezl svojí nadřazeností pekelně na nervy. Opřít, furt opřít, no jo. Tak ať mu to ukáže, trouba jeden zrzavý! Kdyby mohl, hned teď vytře věčně ulepenou podlahu u lodního baru a tím mokrým hadrem ho flákne přes ksicht!

Zpovzdálí si toho Sam moc nevšiml, ale teď měl na muže dobrý výhled a v hlavě mu něco vybouchlo tak, že ani připomínka toho, proč tam vlastně jsou, ten výbuch neutišila. Se zaujetím si bratra jejich oběti prohlížel a to, že mezitím je stačil Petr představit, mu skoro uniklo. Nemohl od Romana odtrhnout oči.

Nesnášel vlasy za ušima, ale kdyby tohle hnědovlásek dělal každý den, úplně klidně by chodil po dědině jako debil. Ten pohyb byl tak překvapivý, že stihl jen pootevřít pusu a udiveně zamrkat. Věděl, že si z něj Šimon tropí žerty, přesto tohle gesto bylo tak něžné, že se mu po těle rozprostřel krásný pocit. Stále cítil na spánku jeho prsty, které se ho dotkly jen letmo, ale přesto to místo hřálo, a Olivier si přál, aby to udělal znovu.

Hlasy, výkřiky, lidi v cestě, nic mě nezastaví. Běžím, dokud plnou silou nerozrazím dveře bazénu, nestihnu se ani pomodlit, aby tam byl. Prolítnu dveřmi a teprve potom se zastavím. Zoufale přejedu pohledem celý prostor, než zakotvím na tom, co jsem hledal.

Marek scházel po schodech se svazkem dokumentů ke kapitánově kanceláři v mezipalubí. Měl radost, že dneska má po úklidu čítárny volno, a těšil se, že se na chvíli projde po přístavní čtvrti. Calamares v Charlestonu kotvila už druhý den a on zatím neměl čas vystrčit paty z lodi. Zaklepal na dveře a po melodickém „Vstupte“ vešel do místnosti. Kapitán seděl za stolem, vypisoval nějaké hlášení a požádal při tom Marka, aby mu lejstra založil do pořadače.

Olivier… byl zvláštní. Byl to nesnesitelný idiot, který zavinil Šimonovu situaci, idiot, který den ze dne měnil názory. Ostatně, podobně jako Šimon nálady. Štvalo ho to, chtěl vědět, na čem je, a právě to mu černovlásek rozhodně znemožňoval. A proč po tom tak moc toužil? To byla ta druhá věc, která ho trápila. Co bylo na Olivierovi tak sakra zvláštního? Proč Šimona najednou bolelo, když se k němu choval špatně? Byl to idiot. Naprostej idiot se sexy tělem, rty k zulíbání, nádhernýma očima, anděl…

To, že je Tobi nymfoman, jsem věděl už dávno, nejsem na tom jinak, ale to, jak rychle a nadrženě se na mne vrhl hned po příchodu na chatku, bylo přesto opravdu překvapující. Rozhodně jsem se tomu nebránil a dal mu pořádně do těla, tak jak to máme oba rádi. Příjemně a řádně zmoženi jsme se rozhodli, že se osvěžíme v moři.

„Co sem lezeš?!“ vyštěkl. „Já jdu za panem Poláškem.“ „No tak to pozor na poklopec, mladej. Možná by sis měl zaskočit nejdřív do rytířskýho sálu a z nějakýho brnění si tam uzmout plechový gatě.“ Ron jediným pohledem zaregistroval pootevřené dveře do kanceláře. Takže ať už tam seděl kdokoliv, musel je slyšet. To není dobrý začátek…

Už jsem identifikoval toho, co mě přidržuje u stěny. Je to Georgie a do ucha mi šeptá, abych byl v klidu. Že prý, když se nebudu cukat, všechno proběhne hladce. Údajně konají na základě bleskového rozkazu. Někteří z nich nejdřív zvažovali, že ho neuposlechnou. Nakonec se ale usnesli, že já to pochopím a ve finále se všechno vysvětlí. I kdyby se mi povedlo dostat se z pout a nějakým zázrakem se vysmeknout z jeho drtivého sevření, bylo by to asi to jediné, na co bych se zmohl. Neměl bych proti němu ani tu nejmenší šanci. Jednou ranou by mě poslal do věčných lovišť. A možná bych se už nevrátil.