Gay povídky

Měl by se s tím konečně smířit, měl by si uvědomit fakt, že to, že měl v posteli dokonalého muže, do něhož se nejspíš zamiloval, byla jen zvláštní náhoda. Nebyl to osud ani nad ním nestál anděl, který mu do náručí pohodil kluka, jenž je pro něj jako stvořený a který by mu pomohl vymýtit jeho samotu. Tohle nebyla pohádka a on už byl velký, dospělý, a proto by se rychle měl smířit s koncem, který mu přinese jen trápení. Jeho nejlepší přítelkyni samotu si tu bude dál hýčkat, protože ta od něj neodejde.

Kristýna objala Maxe na uvítanou a pozvala ho dál. Ten se stihl ještě pozdravit s Mirkem, který si četl v obýváku, a oba nakonec skončili u sklenic s limonádou a talířem koláčů u stolu v útulné, příjemně vyzdobené kuchyňce. Max doplňoval hladinu cukru a spokojeně se usmíval na svět kolem sebe. Tohle přesně potřeboval.

„Bože, tak už to vybal!“ zakoulí na mě očima. „Divný je akorát to, jak kolem toho brousíš!“ Chvilku se mu dívám do očí, přemýšlím, jakým stylem to podat. Tohle téma mezi náma ještě nikdy na přetřes nepřišlo, pokud nepočítám pár občasnejch narážek, který měly vyznít spíš vtipně, takže vůbec netuším, jak to Dam celý vezme… Nakonec si povzdychnu a rozhodnu se skočit do toho rovnýma nohama.

„Tak co, kam vyrazíme oslavit tvoje narozeniny?“ „Moje narozeniny?“ „Jo, máš je příští měsíc, ne? Od Domči z personálního jsem vytáhla data narození všech, ať někomu nepropásneme popřát.“ „Aby ta Domča neměla pěknej průser, že někomu dává osobní data. Hele, mě, prosím, z narozeninových oslav vynechte, neberu to jako něco, co bych měl slavit.“ „Ty seš divnej, každej přece slaví narozeniny.“ „Já ne, protože jsem divnej.“

A tato plavba, to má být ta poslední tečka mého příběhu. Všechno po ní už bude jen epilog. Aspoň, že ta tečka stojí za to. Je to ta největší loď své doby. Gigantická a dokonalá. Vedle ní si přijdu neskutečně nicotný a má existence se zdá neskutečně nesmyslná v té záplavě několika tisíc cestujících, plavících se přes oceán.

Byl jsem vzrušením pořád tak mimo, že když mi na pozadí přistála těžká, lehce štiplavá rána, která se rozprostřela přes celou mou půlku, připadalo mi to vlastně docela příjemné. Se zamručením jsem se lehce zavrtěl a více se mu nastavil, lačný po další ráně. Nikdy jsem nezažil takový pocit – spalující kombinaci bolesti a vzrušení, opojné slasti a naprosté bezmoci. Šílel jsem z toho. Šílel jsem z něj.

Tahle práce se mu líbila. Celá hala byla laděná do odstínů žluté a modré, které ho uklidňovaly. Na palubě byl nezvyklý klid. Nutilo ho to k přemýšlení, jaké to tu asi je během plavby, když hraje hudba, cestující procházejí mezi palubami, personál kmitá a celá loď se klidně houpe při cestě za teplem.

Vtom mu brousek sjel z ostří, to se otočilo a jen tak tak že se nezařízlo do Olivierova zápěstí. Myšlenky na krásné tělo okamžitě zmizely a on leknutím upustil brusný kámen. Adrenalin mu v tu chvíli vystoupal tak, až se mu zatmělo před očima. Toto se mu ještě nikdy nestalo, nikdy! Dobře věděl, jak moc umí být kosa nebezpečná, a on místo toho, aby dával pozor, čumí na kluka. Jednou ho ten Pražák přivede do hrobu, doslova. Ačkoliv v této chvíli si za své selhání mohl jenom on sám. A dobře to věděl.

Andy měl na jazyku slova o tom, aby se neopovažoval mu dávat nějaké rady, ale rozmyslel si to. Vnímal mužovu ruku ve svých vlasech a tělem se mu zvolna rozlévalo teplo. Zvedl hlavu. Přímo před očima měl krk s výrazným ohryzkem a nad ním spodní čelist pokrytou tmavým strništěm. Chvíli fascinovaně zíral a pak udělal něco, co mu připadalo sice bláznivé, ale současně více než vhodné. Přejel si jazykem přes rty a pak Rizovi olízl hranu čelisti.

V pátek odpoledne visel Šimon rozpažený z kruhů jen v upnutých šortkách. Ve svalech svázaných naběhlými žílami už měl půl druhé hodiny. Dneska makal víc než jindy, protože hlavou mu protékaly myšlenky na jeho profesora. Od prvního dne se mu tam zabydlel a griloval mozek erotickými představami. Nejčastěji ho viděl nahého ve své posteli, jak se probouzí po takřka probděné noci. Vlasy rozcuchané, tělo voňavé a zadek rozdrážděný.

Pořád tomu nemohl uvěřit. Oni dva a spolu. Oficiálně spolu. Větroplach Míša a hračička Max. Oba zůstávali věrní kavárně Poseidon, ve které se dali dohromady, oba stále měli důvod objevovat nové věci, oběma jim do všeho kecala jejich milovaná kámoška Kristýna, díky které se naučili zamykat ateliér, a oba společně řešili všechno, co jim vítr přinesl pod nos.

Je mi vlastně jedno, kam ho strčim. Hlavně že někam. Z práce totiž bejvam hrozně nadrženej. Bojíš se zeptat, abys nedopad’ jako číča? Klídek, řeknu ti to sám. Ne že bych teda chlapa nikdy nevojel. A ty nevypadáš úplně špatně, kámo.

"Seš ten nejnetrpělivější člověk, jakého jsem kdy poznal," zamručel, ale navzdory svým slovům si mě za pas přitáhl blíž. "Nemám ten pocit," zamumlal jsem mu do rtů. "Čekal jsem dost dlouho." "Máš se o trpělivosti ještě hodně co učit," odvětil a jedním rychlým chvatem si mě přetočil na záda pod sebe. Chytil mi obě ruce a přišpendlil je jednou rukou nad mou hlavou. V tu chvíli jsem pocítil horkost a začalo mi mravenčit v podbřišku.