Gay povídky

Kde všude ten člověk byl? On ho snad pronásledoval! Jejich oči se prolnuly, ještě předtím si však mohl všimnout zvláštní emoce schované za pohledem, který muž věnoval onomu „Viktorovi". Dát si jedna a jedna dohromady pro Syda nikdy nebylo nic těžkého. Žádný normální člověk by se nikdy dobrovolně, sám a bez záměru něčemu uniknout nevydal do podobné galerie umění, čemuž odpovídala i mizerná návštěvnost, a přestože jejich češtinář rozhodně normální nebyl, tohle už bylo moc i na něj.

Chtěl jsem se ho dotýkat, chtěl jsem s ním splynout v jednu osobnost. Nejdříve jsem se nosem dotkl jeho, usmívali jsme se a to už bylo znamení, abych pokračoval, zapřený o jednu ruku jsem se přiblížil k jeho rtům a začali jsme se líbat tak hluboce, jak to bylo možné, cítil jsem jeho dech, naše jazyky se dotýkaly, druhou rukou jsem mu pročesával vlasy a hladil po spánku tak jemně, jako by to měl být přízrak, který se mi co chvíli rozplyne a zmizí. Nezmizel.

Inkoustově černá linka ležaté osmičky svítila do tmy, zobrazujíc tak cosi věčného, co nešlo zachytit pár hloupými slovy vyřčenými jednoho teplého léta na kraji Máchova jezera. Cosi, co se tehdy teprve zrodilo, a přesto rozhodně nekončilo, cosi, co symbolizovalo dlouhé dny a ještě delší noci, nevyřčená slova a utrpení, ale taky zvonivý smích a hřejivý úsměv rozsvěcující noc. Jedna jeho strana se možná zdála až příliš zachmuřená, a hned nato, po bližším přezkoumání, příliš energická. Symbolizovala dlouhé slovní hry, těžké rány a nezvladatelnou povahu, kterou vyvažovalo cosi možná až příliš křehkého, pečlivě schovaného a zamčeného na tisíce západů. Druhá pak obnášela věcně uvažující a nesmlouvavý pohled na svět, který byl však omámen ledovostí modrých očí a stahován do podsvětí, kde převládala touha po věcech zapovězených. Snad spolu nebyly kompatibilní, snad byly až moc odlišné – a přesto se obě strany protínaly, jak už to tak bývá, křížily se a vytvářely cosi nebezpečného a věčného. Dvě sluneční znamení, vodní a ohnivé. Jednomu vládne Slunce, druhému pak vzdálené Pluto. V jednom planou denní síly, druhý je pak pod ochranou nočních hvězd a luny. Jsou jako černá a bílá, přesto spolu dokáží vytvořit jin-jang a dokonale vyplnit kruh. Vítejte ve světě, v němž je příliš mnoho náhod, pálícího slunce, romantismu, matematiky, knih a skal. #MÝDLOVÁ OPERA #KLIŠÉ #VZTAH - UČITEL/ŽÁK

Max spokojeně míchal ranní kávu a rozhlížel se po místnosti, do které se přes okna prodíraly první sluneční paprsky. Ačkoli v přístavu byl zvyklý spát nalehko a dlouho, tady na ostrově ho svěží vzduch tahal z postele dřív a on si v duchu děkoval, že si do kufru přibalil svoje dvě flanelová pyžama. Líně si protáhl krk, potom záda a ulpěl pohledem na schodech v rohu. Měl pocit, že zaslechl šramot a šustění, proto nastražil uši a čekal.

Po zavíračce se ozvalo nesmělé zaklepání na dveře kanceláře. Na vyzvání vešel Pavel s tržbou z pokladny, vypadal jak spráskaný pes. „Stalo se něco?“ ptal jsem se starostlivě. Sedl si ke stolu a začal před sebe rozkládat peníze: „Chybí mi dva tisíce.“ „Přesně?“ zeptal jsem se a s úsměvem dodával. „Běžně ti chybí ještě nějaká koruna a dnes úplně přesně? Tak to se lepšíš, už aspoň vracíš na desítky.“ Tak tak jsem uhnul letící tužce.„Blbče,“ počastoval mě nadávkou a pokračoval, „bych se vsadil, že ta dvoutisícovka tam ještě v poledne byla a teď tam není.“ Otočil jsem ho k sobě a klekl si před něj, chytil ho za ruce. „To se vyřeší, neboj.“ Skoro brečel: „Vždyť si na to dávám pozor, manko už jsem neměl ani nepamatuji a teď rovnou dva litry.“ Začalo mi ho být líto, nesmím ho tak moc trápit.

Zvedl se, na chvíli odběhl, přinesl lubrikant. Já jsem si klekl na čtyři, namazal mě pořádnou dávkou a přiložil svůj penis k mojí díře. Zatlačil a už se do mě sunul milimetr po milimetru, až ve mně byl celý.

Přehoupl jsem se do bublinkami vířící lázně. Sevřel jsem jej do náruče a toužebně políbil. Pokračoval jsem v prozkoumávání těla krásného Michela. Jeho tělo s lehce vyrýsovanými svaly, bez chloupků, jen trochu jemně zarostlý v klíně, a i tam decentně upravený zastřižením. Byl tak odlišný od… To mi stále poleze do hlavy? Budu každého teď srovnávat s ním, nezbavím se ho. Je to k zbláznění.

„Jdi někam,“ zavrčím na něj. K trenérovi si samozřejmě nic takovýho nedovolím, a tak jeho směrem jenom neurčitě kývnu. No a třetí postavě, kterou mám momentálně v zorným poli, se pro změnu pohledem úplně vyhnu. Protože právě tenhle namakanej frajer s přezíravým výrazem ve tváři je tím důvodem, proč se na nějakej pitomej fotbal vůbec soustředit nedokážu! Ani na nic jinýho. Už třetí zasranej den. Přesně tolik času uplynulo od tý naší poslední hádky. A přesně tak dlouho už se spolu nebavíme. Což je teda náš rekord, protože většinou jsme každý nedorozumění nebo ostřejší výměnu názorů přehodnotili během jedný, maximálně dvou hodin. A teď to najednou nějak… nejde. Protože oba máme očividně dojem, že pravda je na naší straně – a ani jeden nechceme uhnout.

Vykročil jsem k výtahu. Uchopil mou ruku, jako bych dostal zásah elektrickým proudem, srdce mi zjihlo, ale tvářil jsem se přísně. Šlehl jsem po něm svým vzteklým pohledem, vztekal jsem se, že je takový ňouma, co neumí ani promluvit. „Nedotýkej se mne! Štítím se tě!“ „Miluji tě!“ „Také tě miluji, ale včera jsi to vše krásné mezi námi pohřbil.“

Udělal krok kupředu a jeho nepoddajná hříva dlouhých světlých vlasů se mu svezla do obličeje. Cítil na sobě jejich podezřívavé pohledy. Zvedl oči a ty se střetly s očima pátera Derona. Moc dobře věděl, proč ten nejhorlivěji žádá jeho oběť. Pokusil se ho jednou svést. Nebylo se také čemu divit. Ačkoli nepatřil k nejvyšším a nejzdatnějším, jeho rysy tváře byly velice pohledné.

Chvilku přemýšlel, co s načatým sobotním podvečerem, nakonec na sebe hodil sportovní hadry a vyběhl na svou oblíbenou trasu. Kterou si protentokrát o hodný kus prodloužil, protože měl dojem, že obvyklých sedm kilásků mu na jeho dnešní míru nasranosti stačit nebude. No, jenom jestli jsem se trochu nepřecenil, uvažoval, když asi o padesát minut později posedával na lavičce v odlehlém parku, ve kterém snad ani nikdy dřív nebyl, a lapal po dechu. A ještě jsem si jak ten největší kokot nevzal ani pití, ani peníze.

„Brácho,“ ohlásilo se v telefonu mé dvojče Jan, „kluci udělali asi malér.“ „Až mi jednou zavoláš a nebude potřeba řešit maléry, tak si to pozlatím,“ odpověděl jsem místo pozdravu. „Hele, je to asi vážný,“ pokračoval, „včera jsme byli u našich a táta se ptal kluků, kam s ním chtějí jet o víkendu na výlet. A Honzík odpověděl, že na zámek Krásný Kopec. Tátu to evidentně zaskočilo a ptal se proč. Naši malí detektivové někde vyšpiónili, že tam děláš kastelána a že tě teda chtějí navštívit. To tátu neskutečně rozčílilo a začal strašně vyvádět. Adéla musela děti odvést pryč.“