• Ian
Stylromantika
Datum publikace23. 10. 2023
Počet zobrazení2604×
Hodnocení4.85
Počet komentářů3

"Kluci, mám báááječnou novinu!"

Andrea, jak bylo jejím zvykem, vpadla bez ohlášení a bez zaklepání na Větřák a honem rychle svolávala jeho obyvatele, aby si vynutila pozornost. Max si na tenhle přístup zvykl poměrně rychle, ostatně, jeho kamarádka Týna byla svými vpády do jeho ateliéru pověstná, Robina to ovšem stálo už dva rozbité talíře, protože při prvním takovém entré nestihl zareagovat jinak než leknutím. Pro Maxe se navíc Andreina přítomnost hodila jako záminka pro vytvoření systému pro svoji sbírku lahví za barem.

Pokud byl totiž Max na něco hrdý, tak to byl proviant, který dokázal na Větřák dotáhnout. Ještě z přístavu si pamatoval, které značky pití zákazníky bavily a které naopak zajímaly jeho, proto zapojil fantazii a v policích se tak hrdě vystavovaly flašky s rumem, whisky, bourbonem a dalším pitím, které považoval za nezbytné. A díky Andree a jejímu konverzačnímu talentu začal lahve rozlišovat a řadit podle použití. Po ruce tak měl ty, které mohl otevřít v případě běžného tlachání. O něco výše se nacházely lahve, u kterých se předpokládalo, že najdou upotřebení ve chvíli, kdy monology téhle holky přesáhnou délku deseti minut, a zcela nahoře pak byly flašky pro mimořádné situace.

Max tedy popadl "běžnou" lahev, nalil si malého panáka a snažil se zatvářit tak, aby to vypadalo, že Andrea má jeho plnou pozornost. Ta se mezitím hrnula k baru, posadila se na židli, přenesla váhu na pult a s úsměvem vybalila:

"Představte si, dostala jsem výpověď v práci."

"Cože?"

"No mám padáka!"

"Co jsi proboha dělala, že tě vyhodili z práce?!"

Sklenička s rumem klepla o stůl a Max si dvojnásobně v duchu vynadal – jednak si měl nalít něco silnějšího a jednak zase porušil jedno ze svých pravidel. Měl osvědčenou zásadu neptat se na otázky, na které vlastně nepotřebuje znát odpověď, nicméně s tím, jak nebyl v kontaktu s přístavním světem, se některé jeho komunikační zvyklosti obrousily a on se pak často přistihl, že hodinu a půl od položení zbytečné otázky poslouchá informace, o které nemá zájem. A tentokrát to nebude jiný…

"… takže jsem mu řekla, že tu matrjošku si tam má narvat, no a on – "

"Proboha, dost, stačí, klidni hormony. Nemusíš mi ty hrozný věci tlačit do hlavy všechny. Stačí tak půlka."

"Ale já ti říkám sotva čtvrtku!"

"Fajn. Takže jsi Sofii pochválila knírek, Lence těhotenské bříško, i když není těhotná, a šéfovi jsi nakecala, že dřevěná soška může sloužit jako anální kolík. Teď už mi do sebe věci začínají zapadat. Ačkoli, tvůj nápad na to, že v práci vyhlásíš soutěž o nejhezčí vaginu, ten si nevyhodím z hlavy pěkně dlouho…"

"Dyť je to originální forma teambuildingu!"

"Jak pro koho…"

"Závidíš, že by ses nemohl účastnit?"

"Zlato, poslal bych za sebe do tohoto klání moji matku. Nechci ti brát vítr z plachet, ale vzhledem k tomu, jaký má životní styl, tak počítám, že mezi nohama už musí mít vyhloubený povrchový důl na hnědý uhlí…"

Robin smíchy vyprskl a Max se na něj útrpně podíval. Aby odvedl řeč, zkusil se Andrey zeptat na věc, která mu od počátku vrtala hlavou:

"Tak co teď budeš dělat, když nemáš práci?"

Otázka posloužila jako voda na její mlýn, celá se rozzářila a nadšeně zašvitořila:

"Rozhodla jsem se, že vám tady s tím pomůžu a budu tu pracovat."

"Jako kde že budeš pracovat?!"

"No, tady, na Větřáku. Budu tady s váma, budu tu zpívat a budu tu obsluhovat hosty."

Oba kluci vyvalili oči na Andy, která jim s naprostou samozřejmostí oznámila skutečnost, na kterou se ani neobtěžovala zeptat a rovnou ji přijala za svou. Robin zaraženě mlčel, pouze Max se zmohl na rezignovanou poznámku:

"No, tak to je fajn. Hlavně abys měla vůbec koho obsluhovat, aby tě bylo z čeho platit."

Po tomhle konstatování už jen zachmuřeně založil ruce na prsa, opřel se o bar a otočil se na svého kamaráda, který se sice díval do země, ale jehož potutelný úsměv ani tak nešlo přehlédnout.

***

Nad Větřákem se stahovala bouřková mračna. Vítr začal lomcovat s okenicemi a Max běhal kolem mlýna, aby před lijákem přikryl a přivázal vše, co by mohlo dojít k újmě. Nervózně se přitom díval na přístupovou cestu ke mlýnu a snažil se v duchu popohnat Robina, který po obědě vyrazil se skicákem do městečka a ještě se nevrátil.

"Jestli zmokne a nachladí se, nasekám mu na holou, blbečkovi."

Jenom mu myšlenka na déšť proběhla hlavou, oblohu rozčísl první blesk a na stoly před mlýnem začaly padat první kapky. Červené střechy domků ztmavly a poryvy větru nabraly na intenzitě. V tu samou chvíli zahlédl svého kamaráda, který uhání vzhůru do kopce, aby utekl lijáku, ke kterému se schylovalo. Marně. Stavidla, držící vodu v mracích, se otevřela, a než Robin doběhl na kopec, byl mokrý jak myš. Rychle vpadl dovnitř, zavřel za sebou dveře, a i když utíkal v lijáku jen chvíli, voda z něj kapala na podlahu a jeho zuby drkotaly zimou jako kastaněty.

"Jsi normální? Vyrazit ven jenom tak, bez bundy, bez deštníku, bez ničeho?! Tady jsi na ostrově, během deseti minut tu máš všechna roční období v jednom. Mazej nahoru, musíš se osušit a převlíknout."

Dusot nohou po schodech a hlasité kroky po parketách prozrazovaly, že Max vzal promočeného Robina, popadl ho za límec a začal ho smýkat do patra, aby mu vybral nějaké suché oblečení. Prohraboval se ve skříni, hledal, třídil a nadával:

"To mi vysvětli, dojedeš na ostrov a ve sbírce hadrů máš víc nepraktickýho oblečení než já, a to už je co říct. Kde máš něco schopnýho na deštivý počasí?"

"Svetry jsou dole…" vypravil ze sebe Robin, postupně se zahřívající na pokojovou teplotu. Max se teda prohrabal ke spodní části skříně a jal se vybírat něco, co odpovídalo jeho představě hřejivých svršků. Postupně vyházel ven další část Robinova šatníku, když nadšením zavýskl:

"Teda, tak tohle bych do tebe neřekl. Tak to je slušnej kousek!"

Na světlo boží se dostala kožená bunda s límcem, úhledně složená na dně skříně. Max ji přehodil přes ztuhlého Robina a začal uklízet nepořádek, který svým výběrem kousků z šatníku způsobil. Postupně skládal trička zpátky na místo, úhledně řadil věci do komínků, když se po chvíli otočil na svého ztichlého kamaráda. Otázku, kterou mu chtěl položit, v okamžiku zapomněl a nechápavě koukal před sebe.

Robin seděl na posteli, rozrušeně se třásl, koukal do ztracena, bundu si jednou rukou přitahoval až ke krku, po tváři mu telky horké slzy a šeptal:

"On měl tak dlouhý ruce. Tak dlouhý ruce…"

 

Přišel červen a on uzavíral školní rok. Pavel mu pomohl odvézt těch pár knih a dalších věcí zpátky k němu domů, ale na oběd se tentokrát nezdržel. Měl před sebou kromě uzavírání teoretické části studia taky posledních pár samostatných zkušebních letů, a i když si to nepřipouštěl, byl nervózní. Bylo na něm najednou vidět, jak moc ho práce u letadel a létání baví a jak moc u toho všeho chce zůstat. Často se mu svěřoval, že ty malé stroje pro něj mají neuvěřitelné kouzlo. Věřil mu to. Po létě s ním zajde na letiště, skici letadel ještě nemá. A nemá u nich ani namalovaného Pavla.

Čekaly ho prázdniny. Domluvil si brigádu, tentokrát mezi lidmi v terénu, aby se trochu otrkal. Rodiče byli pro, nic mu nebránilo. Jen ho mrzelo, že Pavla dlouho neuvidí. Občas se zamýšlel nad tou internátní příhodou, ale přišlo mu hloupé se na to Pavla nějak doptávat. A on sám o tom nemluvil. Byli kámoši.

Jednoho letního podvečera v kuchyni připravoval večeři. Krájel rajčata, a když se natahoval pro olej, zazvonil zvonek. Doběhl ke dveřím a otevřel.

Stál za nimi Pavel a culil se. Chtěl ho přivítat, ale ve světle lustru v předsíni si všiml, že má díru na koleni, a když si sundal bundu, kterou hodil ledabyle na věšák, tak i poškrábané rameno.

„Co jsi zase dělal?!“

„Jak zase? Ty vole, tak jako dobře vítáš kámoše, fakt ti dík za péči.“

„Nemel a pojď. Mami, je tu Pavel, ale někde se zas praštil, jdu mu to vydezinfikovat.“ Žádná odpověď. Nu což, taky dobře, nikdo mu nebude do jeho samaritánství kecat.

Dotáhl Pavla – samozřejmě obutého – do koupelny a začal hledat dezinfekci. Připomněl si svoje dětství, kdy padal z kola tak často, že měl toho patoku v žilách pomalu víc jak krve, a nezatvářil se při té vzpomínce zrovna nadšeně. Pavel, sedící na kraji vany, to samozřejmě zaregistroval:

„Co ti je? Ses sjel sirupem na kašel? Ten ksicht by kocovině z toho odpovídal.“

Jen si povzdechl, vytáhl lahvičku a gázu a šel omrknout pacienta: „Můžeš mi teda říct, co jsi vyváděl?“

„Nic, fakt nic hele. Jen jsem přistál víc tvrdě, jak jsem chtěl, a jak to se mnou cuklo, tak jsem si roztrh gatě a při vylejzání se škrábl o nějaký plech v kabině. Nic to není, už to vůbec nebolí.“

„Jasně – a ta rána za ušima, které jsem si všiml až teď, tu máš z čeho? Práskl ses o matičku zem víc radostně, než bys chtěl?“

Neodpověděl mu, jen se začal zas tak omluvně uculovat. A při první dávce dezinfekce do kolene spustil koncert sykání a vytasil se s řadou úhybných manévrů.

„Proboha, nešij sebou tolik. Trocha trpělivosti, vždyť už to bude.“

„Já mám trpělivosti víc než dost, to by ses divil – hlavně s tebou!“

Překvapeně vzhlédl od kolene a podíval se Pavlovi do očí. Ty se na něj smály, ale jinak než pobaveně – laskavě, něžně, krásně. Roztřepaly se mu ruce, uhnul pohledem a mlčky mu přelepil šrám na koleně náplastí. V hlavě mu znova lítaly myšlenky jak splašené, ale najednou si dodal odvahy, podíval se na Pavla znovu a tiše, váhavě se zeptal:

„Pavle, proč zrovna já?“

„Líbil ses mi. Ty a ty tvoje knihy ve vlaku. Bavilo mě, jaks byl vždycky v rozpacích, když sis mě všimnul. No a když jsem tě viděl stát v listopadu v tý hale, nebyl jsi úplně ztracenej, ne tak, jak sis o sobě myslel. Jen bylo vidět, jak tápeš v tom, co chceš a co bys chtít měl. Já věděl, co chci, a když jsem tě zahlídnul, tak mi došlo, že to chci prožít s tebou. Je to jednoduchý, víš.“

„Měl jsi hromadu jiných možností.“

„Měl. Ale ty by za to nestály. Hele, mít hlavu v oblacích je super pocit, a ještě lepší je tehdy, když se kvůli němu nemusíš odlepit od země.“

S tím vzal jeho bradu, naklonil se a dal mu pusu. Ani neprotestoval, nebránil se, jen položil lahvičku s jódem, obejmul ho a vrátil mu to. A tak tam stáli, chvíli se na sebe dívali, chvíli se líbali a bylo jim krásně.

„Měl bych ti ovázat ještě tu ruku a hlavu.“

„Nedělej si s tím starosti, fakt, jsem ti řikal, že to nebolí. Vůbec.“

„Stejně ti to ovážu.“

Ovázal. Musel se mu pak smát, vypadal s těmi náplastmi a obvazy jak válečný invalida. Z Pavlových všeříkajících a především vyčítavých pohledů si nic nedělal a z námitek, že z něj vyrobil exponát do lazaretu nějaké jejich muzejní expozice, teprve ne. Oba vyšli z koupelny ven, prošli předsíní a ještě chvíli lelkovali na verandě.

„Zůstaneš na večeři?“

„Někdy jindy, dneska ještě něco mám. Chtěl jsem tě jenom vidět.“

Pavel se k němu natáhnul, objal ho a dal mu pusu na čelo. V objetí s ním mu bylo krásně, ale náhle si na něco vzpomněl:

„Jsi jen v tričku, zapomněl sis tu bundu!“

„Hele, to je v pohodě, mně není zima a nechce se mi teď s ní tahat. Nechám si ji u tebe, a až budu mít čas, tak se pro ni stavím, oka?“

„Oka. Stavíš se brzo?“

„Uvidím, jak mi to vyjde. Dávej na sebe zatím bacha.“

„To spíš ty. Měj se.“

Objali se, on se ještě chvíli z verandy koukal, jak odchází za roh, a pak zaklapl vchodové dveře. Měl pocit, že mu dal svět křídla. A pak uslyšel zavolání z obývacího pokoje:

„Zlato, pojď honem, není tohle ten tvůj kamarád?“

„Který, mami, myslíš Pavel? Jo je, teď tu…“

Došel za mámou do obýváku a zkoprněl. Moderátor večerních zpráv oznamoval, že na nedalekém letišti došlo krátce po čtvrté hodině odpoledne k nehodě, při které mladý začínající pilot během zkušebního letu nezvládl poryv větru při přistání a se svým letounem havaroval. Svým vážným zraněním bohužel i přes pomoc záchranářů podlehl. Rozhovor s instruktory, fotka Pavla, záběry z letiště…

Ničemu nerozuměl. Pavel přece nemohl ve čtyři umřít na letišti, teď tu za ním byl, sice potlučený, ale byl. Ovázal mu hlavu i ruku, dali si pusu. Říkal, že ho nic nebolí, že je to v pohodě. Že ho chtěl jen pozdravit, na chvíli se s ním vidět. Nechal mu tu bundu.

Nechal mu tu bundu!

Vyběhl do předsíně a našel ji na věšáku. Ještě byla od Pavla prohřátá, voněla po dílně a palivu. Ale Pavel už tu nebyl. Nebyl a už nebude. A on byl najednou navzdory létu tam venku stejně promrzlý jako tehdy v listopadu při čekání v nádražní hale, a brečící na podlaze v předsíni, zabalený v jeho kožené bundě s límcem, pořád nechápal a nechtěl pochopit, co se vlastně stalo.

A tak Pavel umřel.

 

"… a on umřel, a prostě byl pryč a já jsem nechtěl, já nechtěl, já nechci, já jsem, já, to není fér, on tu měl zůstat a měl se vrátit a měl mě znova vzít do těch svých velkých rukou, a nevrátil se a nevzal mě, nechal mě tady a já nechci, já nechci…"

Robin se choulil Maxovi v náručí, štkal a pokoušel se ze sebe vypravit všechno, co na něm leželo jako mlýnský kámen. A Max, sedící vedle, cítil, jak každá Robinova slza odplavuje kus trápení z duše jeho nešťastného kamaráda, a držel ho pevně, tiskl ho k sobě, dokud si nevšiml, že Robinův třes pomalu ustupuje a do jeho hrudi se vrací pomalé tempo dechu. Položil si jeho hlavu na svoje rameno a konejšivě ho pohladil:

"Robine, proč jsi mi o tom nikdy neřekl? Takhle se trápit a tak dlouho… To by umořilo vola."

"Chtěl jsem. Já jsem o tom vážně chtěl někomu říct. I tehdy, když jsem byl u tebe v přístavu. Jenže vy jste všichni byli pořád tak rozesmátí, tak šťastní. A já si myslel, že tohle k tomu prostě nepatří. Že by to nikdo nepochopil."

"Vážně? Zlato, my nejsme rozesmátí, protože nevíme, jaký to je zažít pořádný sešup dolů. Naopak, důvod k úsměvu je fakt, že ta cesta nahoru za to stojí. A Týna evidentně není hloupá. Podcenil jsem ji."

"Co s tím má společného zrovna ona?"

"Co ti řekla, když tě sem posílala?"

"No že sem mám jet kvůli pomoci."

"Tak, kvůli pomoci. Ale vzájemné, což."

"Asi, já nevím. Nejsem jako ty nebo někdo druhý, já prostě myslím, mám pořád pocit, že si život jenom nějak představuju a že je to snazší, než ho doopravdy žít. A vlastně nevím, jestli mi to i nestačí."

"Každý si život nějak představuje. Dokonce i já, víš. Kdysi dávno, když jsem byl ještě malý Maxáček, tak jsem vždycky stával na břehu moře, nahoře, nad přístavem, a pozoroval jsem všechny ty parníky, plachetnice, uhelné lodě, pobřežní čluny, prostě všechno, co mířilo do přístavu a z něj. A tolik jsem přemýšlel o tom, kam plují, koho vezou, co je potká. Měl jsem na hlavě účes připomínající střih podle hrnce a na sobě neforemnou bundu, ve který mi bylo krásně teplo. No a pak jsem vyrostl."

"A představovat sis to přestal?"

"Ale vůbec! Naopak, dějí se mi věci, který jsem si ani představit nedokázal. Nepomyslel bych, že skončím tady, v totálním zapadákově, bez libovolnýho plánu B, bez vlastního zázemí, bez možnosti cesty zpět."

"Takže do přístavu už se vrátit nemůžeš? Měl jsi tam přece všechno…"

"Teoreticky můžu, ale k ničemu by to nevedlo. Nemám pocit, že by mi to tam přineslo v tuhle chvíli něco dobrého nebo nového. Nechal jsem si jenom ateliér. Ne že bych ho nutně potřeboval, ale toho se vzdát nedokážu. Ani nevím proč. No, možná kvůli všem těm zážitkům…"

"Ale! Takže máš sentimentální stránku!"

"Já jsem nikdy neřekl, že nemám, pozor na to!"

"Myslel jsem si, že ty jsi ten racionální, usazený pevně nohama na zemi."

"Jo, to já si o sobě myslel taky. Že já jsem ten pevný bod a Michal je větroplach, který se ke mně cyklicky bude vracet jako kometa. A vidíš, jak se to celý nějak divně otočilo a větroplach je najednou ze mě."

"Říkal jsi, že z toho strach nemáš."

"Nemám. Ale to neznamená, že bych si byl jistý tím, co dělám. Pořád mám pochybnosti. Ale pak si vzpomenu na všechno dobrý, co mě kdy potkalo. Na všechny lidi, co mám rád. Podívej, odešel jsem z přístavu, aniž bych v něm kdy zapustil opravdové kořeny. Ale zapustil jsem je ve vzpomínkách, které na něj mám, to je pro mě opravdový domov. To mi nikdo nemůže vzít."

Max si přitáhl Robina do náručí a pohladil ho po ramenou. Pohledem zavadil o koženou bundu, která se mezitím svezla na postel, a povzdychl si:

"A dary nemusí znamenat vždycky štěstí. To je to nejcennější, co jsem kdy v životě poznal. A jednou to pochopíš i ty."

Na větřáku 6

***

Na ostrov padal soumrak. Stíny na štítech domů se prodlužovaly, z kopců vál studený vítr a Max zavřel jedno z oken v přízemí, aby do místnosti nefoukal chladný vzduch. Otočil se a vrátil se zpět k baru, u kterého seděli Robin a Anna, tvářící se na oba kluky nerudně – i když v tom byli nevinně. Max se na ni vyčítavě podíval:

"Anni, za to, že vám kiksl večerní program, opravdu nemůžeme, přestaňte se na nás ksichtit jako kyselá prdel."

"Nó, to by mě zajímalo, jak by ses tvářil ty, kdybys místo zábavnýho večera skončil s dvojicí kluků, jejichž duševní věk součtem výrazně převyšuje můj skutečný."

"No dovolte! My ještě nejsme tak starý!"

"Nejste, ale chováte se tak. Jeden je uťápnutý ňouma, druhý labilní umělec."

"Anni, já nejsem labilní a Robin není ňouma!"

"Ale jak hned poznáš, který z vás je který… No, každopádně mám pořád víc páry než vy dva."

"Spíš jste zas víc pod parou než polovina města."

"Pff, to si nech pro někoho, koho zajímá tvůj názor. Já jsem pořád mladá holka, puberťačka, bujná jako hříbě."

"Ooo, to je sladký, tolik mladý energie, mám vám připomenout, že minulý týden vám volal váš vnuk, že konečně ukončil doktorandské studium?"

"Rejpale!"

Max se na Annu s hranou dotčeností podíval a opáčil:

"Však jste za námi chodit nemusela. Nemáte dneska náhodou hrát s babčama dole karty?"

"No to byl původní plán. Nemohla jsem vědět, že to kvůli Lucii zruší."

"Anni, dyť je to logický, včera jste mi říkala, že ji odvezli s infarktem. Co jste čekala?!"

"Ten infarkt byl lehčí, čekala jsem, že to rozchodí!"

"Halóóó, je tady někdo?" ozvalo se ode dveří. Hlasově nezaměnitelný projev prozrazoval, že na Větřák dorazila Andrea.

"Né, už jsme odešli," reagovala podrážděně Anna, ale oba kluci už se zvedli a otočili se, aby mohli nově příchozí přivítat. A v ten samý okamžik ztuhli a ztratili řeč.

Dovnitř vplul ztracený balónek z poutě. Andy svými proporcemi odpovídala pojetí holky krev a mlíko, ale většinou svoje tvary taky uměla náležitě nosit. Tenhle model tomu ale rozhodně neodpovídal – nabíraná sukně, vypasovaný vršek a korunu tomu dodával vzor, který připomínal expozici lidového umění z místního muzea a ze subrety větřákové kapely dělal výrazný reklamní poutač.

Max upřeně zíral do dmoucího se výstřihu a přemýšlel, jestli nemá svoji spodní čelist hledat na podlaze. Anna se mezitím naklonila ke zkoprnělému Robinovi a pošeptala mu:

"Takhle nějak si představuju, když se zasekne stroj na plnění párků. Ani pneumatika na pekařově autě není tak natlakovaná jako její podprsenka."

"No, něco na tom bude. S tím vzorem vypadá trochu, jako když nacpete vzducholoď do kondomu."

Andy se v obtaženém topu nakrucovala víc než intenzivně před oběma kluky a Robin si díky tomu mohl udělat poměrně přesnou představu o pojmu "koketa". Vlastně pořád netušil, jestli ho ta holka baví, anebo se jí občas bojí, protože mu přišlo, že je schopná všeho. Ostatně, to, že teď před ním stála v něčem, co svým střihem a vzorem evokovalo pád do skříně s porcelánem po babičce či chodící ľudovou izbičku, ho ujišťovalo, že s tímhle stvořením bude všechno, jenom ne nuda.

Andrea se mezitím přivlnila k Maxovi a s nehraným zájmem se ho zeptala:

"Tak co, sluší mi to?"

"No, teda, to je, to teda, je to… jsou to… jsou to šaty," koktal oslovený, viditelně vyhozený z konceptu, což si ale Andrea přeložila jako kompliment.

"Oh, díky, díky, já věděla, že to oceníš. Ty jsi takové zlatíčko, já mám prostě pro umělce slabost."

"Pro umělce, řemeslníky, pekaře, instalatéry…" neodpustila si jízlivou poznámku Anna, čímž Maxe probrala a ten se odvážil zeptat:

"Můžeš mi prosím aspoň náznakem zkusit vysvětlit, proč ses nacpala do něčeho, co naprosto otevřeně všem podsouvá myšlenku na pohled do soutěsky a dva kopce?"

"Přijde Sean, chci na něj udělat dojem. Představ si, že ta cuchta z pošty se na něj dole v obchodě zkoušela lepit jak známka na dopis! Normálně s ním flirtovala!"

"A ty s ním teď flirtovat nehodláš?" podivil se Robin upřímně.

"U mě je to něco jiného. Flirtování je součástí našeho rodinného dědictví!"

"Co si pod tím mám představit?"

Anna se znovu podívala na nakypřenou Andreu a odpověděla zvědavému Robinovi za ni:

"To znamená, že její matka byla taky coura!"

"No dovolte! Ne, vážně, proč do mě pořád rýpete?"

"Oh, promiň, drahoušku, jsem dneska naštvaná a tohle jsou moje obranné reakce, abych aspoň nějakou formou ventilovala svoje pocity."

"No, tak v tom případě vás chápu. Tak si to nebudu brát osobně."

"Děkuji, ty pochodující matrace."

"Od někoho, kdo je sedmdesát devět let mladý, to vyzní jako kompliment."

"A někdo, kdo je sto patnáct kilo štíhlý, by měl zvážit změnu šatníku."

Pošťuchování těch dvou utnulo až opětovné otevření dveří a hlasitý příchod kluků z kapely. Všichni se nahrnuli k baru, začali se navzájem předhánět v objednávkách, oba kluci tak měli najednou plné ruce práce, všem se snažili podat žádaný proviant, takže si nikdo nevšiml, že téměř neslyšně dovnitř vešel Sean. Rozhlédl se po místnosti, přešel ruch u baru a sedl si na své obvyklé místo. Německý ovčák se mu opět stočil k nohám, on si vytáhl svůj notes a tiše si psal nějaké poznámky v domnění, že o něm nikdo neví.

Ten kluk ho fascinoval. Vlastně ani nevěděl proč, protože o něm vůbec nic nevěděl. Ptát kluků z kapely se na něj nechtěl, tohle vyzvídání bokem neměl v povaze, a Sean sám prakticky nemluvil. Ale ty jeho oči… Někdy měl pocit, že s nimi dokáže prohlédnout cihlovou zeď, tak upřeně se dokázal podívat před sebe. Vždycky byly vážné, vždycky klidné, netečné, a přitom uhrančivé. Ale, co s nima. Ostatně, tady už loví Andrea. Kam čert nemůže… Zahnal myšlenky a pustil se do utírání barové plochy.

Kdo však Seanův příchod rozhodně nepřehlédnul, byla Andrea. Jakmile zahlédla, že objekt jejího zájmu usedl ke stolu, freneticky se jí rozšířily zorničky, popadla tác a vydala se na loveckou misi. Ani na vteřinu si nepřipouštěla neúspěch, takže se sebevědomě postavila před Seana, vyprsila se a s našpulenou papulí zašvitořila:

"Ahoj Seane, mohla bych ti něco nabídnout?"

Objekt jejího zájmu nereagoval, proto lehce ťukla tácem o stůl. Nic. Ani důrazné ťuknutí nevyvolalo odpovídající reakci, proto to nevydržela a do stolu bouchla. Sean nadskočil, podíval se poplašeně před sebe a ztuhnul při pohledu na Andy připomínající folklórní festival. Uvědomil si, že po něm asi vyžaduje nějakou objednávku, proto rychle zakroutil hlavou na znamení odmítnutí a spěšně se sklonil zpět ke svým poznámkám. Andrea zůstala stát, jako kdyby ji někdo polil studenou vodou, neochotně se otočila, vrátila se pomalu zpátky k baru a rezignovaně hodila tácem do prostoru pod pultem. Už chtěla začít nadávat, když se od Seanova stolku ozvalo:

"Hej, mám tu novou věc. Bude třeba ji zahrát."

Andy se otočila zpět, zavýskla a chystala se k mikrofonu. Teď přijde její chvíle! Sean ale zakroutil hlavou a ukázal prstem za bar:

"Ne, ta je napsaná pro něj."

Kluci, Andrea i Anna se otočili k baru. Robin ztuhnul a poplašeně se podíval na Maxe. Ten zmateně zamrkal a optal se:

"Pro koho?"

"Jo, přesně pro tebe."

"Ale já nezpívám. To asi neklapne."

"V katedrále zníš dobře."

"Cože?"

V Maxovi hrklo. Jak o tom tenhle floutek může vědět? Chodí si tam odpočinout, načerpat síly, nikdo jiný o tomhle místě nemá ponětí, dokonce ani Robin ne. A teď to najednou nějaký tupec, notabene synáček toho blbečka z radnice, propálí přede všemi? No tak to ne!

"Nevím, o čem je řeč, nic zpívat nebudu. Ostatně, kluci musí trénovat svoje věci, určitě. Já nezpívám. Tečka."

"Škoda. Myslím, že to, co jsem napsal, k tobě docela sedí."

Max pokrčil rameny a chtěl se věnovat něčemu jinému, když si všiml Robinova tázavého a Annina zvědavého pohledu. Andy se šokovaně držela baru a vypadalo to, že se každou chvíli skácí na zem. Kruci fix, to zas bude mít co vysvětlovat! Rezignovaně hodil hadru, kterou měl v ruce, na bar, prošel kolem všech a naštvaně si od Seana vzal papíry.

"Dobře, absolutně netuším, co ode mě čekáš. Nejsem listař, z papíru to bez rytmu a bez představy o melodii nedám."

"Fajn, pojď."

Sean se zvedl a následován Maxem došel ke klavíru. Párkrát klepl do kláves a několikrát za sebou přehrál Maxovi melodii, kterou vymyslel pro novou písničku. Pak si poposedl, srovnal si papíry a otočil se ke klávesám čelem:

"No, nástřel máš. Já budu hrát podklad a ty se zkus chytnout. Je to jednoduchý."

"To si myslíš ty, ale dobře."

Na Seanův pokyn následoval Maxův povzdech, odevzdaně reagující na to, co se kolem něj děje. Do prostoru se ozval zvuk klavíru, tvořící hudební podkres. Hudba zněla ale jen do chvíle, kdy Max zvedl ruku a zastavil ji:

"Ne, takhle ne, to nechci, to není ono. Musím napřed sám, podle sebe."

Sean přestal hrát, položil ruce do klína a čekal. Nehodlal projevit žádné emoce, ani v tuhle chvíli, ale neubránil se zvědavosti. Nad tímhle textem přemýšlel nějakou dobu, během uplynulé doby, co kapela našla na Větřáku domov, poslouchal, co se kolem něj šustlo, vnímal vyprávění obyvatel mlýna a představoval si, jak z toho vytvořit něco smysluplnýho.

Max se mezitím podíval znovu do papírů, hluboce si povzdechl a do ztichlé místnosti se ozval jeho hlas:

"My father says I have Irish eyes
Irish eyes, Irish eyes
My father says I have Irish eyes
They go ever so blue under stormy skies
But they're never so blue as when I let them cry

My brother says I have dreamers mind
Dreamers mind, dreamers mind
Head in the clouds, leave the ground behind
I get carried away like dreamers do
But someday I'll see my dreams come true

I'm a map of the world and the ones before
One foot in sea and one onshore
Every step, every hope flung high
I'm a map of them all with my Irish eyes

Robin vyšel zpoza baru a postavil se vedle sedící Anny s Andreou. Všichni tři koukali na pódium, kde se postupně k Maxovu zpěvu přidávali další kluci z kapely, nejen Sean u klavíru. Píseň tak začínala dostávat svoji konkrétní podobu a Robinovi neušlo, jak se Max při zpěvu nevědomky usmívá.

"My nana says I have travelling feet
Travelling feet, travelling feet
Slippers for prince don't fit me
But I dance to my own drum, bright and bold
And my travelling feet always get me home

My lover says I've a restless soul
Restless soul, restless soul
Easy to catch, but I'm hard to hold
Like a song on the wind that you caught one day
I get under your skin, then I slip away

I'm a map of the world and the ones before
One foot in sea and one on shore
Every step, every hope flung high
I'm a map of them all with my Irish eyes"

Všichni najednou měli pocit, že v místnosti se náhle oteplilo. Kapela se sehrála do improvizované mezihry, oranžové světlo z lamp tančilo společně se stíny všech na pódiu na stěnách a Max, který zapomněl, že nezpívá, se po narážce od zbytku kluků opřel do posledního refrénu:

"My mother says I have Irish eyes
Irish eyes, Irish eyes
My mother says I have Irish eyes
They go ever so blue

'Cause I'm a map of the world and the ones before
One foot in sea and one on shore
Every step, every hope flung high
I'm a map of them all with my Irish eyes"

Kapela postupně ztichla a všichni se upřeně podívali na Maxe.

"Na někoho, kdo nezpívá, to bylo slušný," okomentoval celou situaci Sean, čímž prořízl nastalé ticho.

Max chvíli mlčel, a teprve až si všiml, jak ho všichni zvědavě pozorují, tak spěšně doběhl k Seanovi, vrazil mu se slovy: "Taky že nezpívám, na!" jeho papíry zpátky do ruky a chvatem opustil místnost. Bylo slyšet jen dupání po schodech a prásknutí dveřmi v patře.

Anna se podívala na udivenou Andreu a bez náznaku ironie do ní drcla:

"Vidím, že jsi to taky nečekala."

Robin zaraženě stál u baru, očima si měřil Seana, netečně stojícího s papíry u piana, rekapituloval si v hlavě několik posledních dní a přemýšlel, co všechno se na Větřáku ještě může stát.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (42 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (41 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (42 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (42 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (52 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk32

Pedagog, průvodčí, pisálek a poctivý flákač v jedné osobě.

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

0 #3 NA VĚTŘÁKU – 6. ČÁSTkapa3 2024-02-08 00:23
povidky už zkončili a nebo bude děj pokračovat
Citovat
+22 #2 Odp.: Na Větřáku – 6. částZdenda TB 2023-10-24 07:07
Cituji kapa3:
Fak opravdu jako super kdo neumí anglicky tak ať se třeba po se .ekprotože nevíme o čem se tam píše ale jinak opravdu super jen tak dál

Existuje Google s překladačem. Není to ono, ale představu to dá. Anglicky umím, ale textům písní se vyhýbám, neb to chce lepší znalost. Takže buď nepřekládám, nebo použiji uja Googela. Obě cesty rozhodně neubírají nic z krásy povídky. 8)
Citovat
-16 #1 NA VĚTŘÁKU – 6. ČÁSTkapa3 2023-10-24 00:20
Fak opravdu jako super kdo neumí anglicky tak ať se třeba po se .ekprotože nevíme o čem se tam píše ale jinak opravdu super jen tak dál
Citovat