• Isiris
Stylromantika
Datum publikace18. 10. 2023
Počet zobrazení1583×
Hodnocení4.78
Počet komentářů11

Mrknu na hodinky a lehounce přidám do kroku. Sedm třicet tři. Dneska mám krapítek zpoždění…

Když o necelý tři minuty pozdějc přicházím ke křižovatce, už z dálky vidím jeho záda. Čeká, až naskočí zelená. Ufff, to stihnu…

Zelená postavička se na semaforu objeví o pár vteřin dřív, než bych potřeboval, a tak se k němu nepřipojím před přechodem, ale dojdu ho až na druhý straně ulice. Dojdu ho, jakoby nic se zařadím vedle něj – a začnu ho míjet, prostě jsem jeden z mnoha kolemjdoucích, kterej si to vykračuje nepatrně rychlejším tempíčkem než on… Akorát že nejsem jeden z mnoha kolemjdoucích. A ani on není jeden z mnoha kolemjdoucích. Pro tuhle chvíli. Pro tuhle naši minutu.

Teprve když koutkem oka zahlídne, jak se ho jako snažím předejít, srovná se mnou krok, takže mi nedovolí ho minout.

„Zaspali jsme?“ hodí do placu pobaveně a asi víc automaticky než chtěně si mohutně zívne.

„Nespali jsme?“ vrátím mu to a patřičně se u toho zašklebím.

„Dospinkáme se v dějáku,“ mávne rukou.

Zacukají mi koutky – pobaví mě, když kluk o půl hlavy vyšší než já o sobě mluví ve zdrobnělinách, že jako hodlá spinkat.

„Nezajímá tě, jak dopadla druhá světová válka?“ dobírám si ho.

„Jsme teprve u první. A tu si pamatuju ještě ze základky.“

„No nekecej, nevypadáš, že jsi tak starej!“ rozesměju se.

S pobaveným úsměvem zavrtí hlavou, pak mě probodne pohledem.

„A jak vypadám?“

Nenechám se rozhodit:

„Minimálně o sto let mladší.“

„To jsem se toho dozvěděl!“

„Asi holt neumíš pokládat správný otázky,“ mudruju.

„Nebo ty neumíš správně odpovídat,“ oponuje mi.

„Profesoři si zatím nestěžovali, když jsem byl z něčeho tasenej…“

„Vaši profesoři jsou evidentně divní,“ pokrčí rameny.

Zasměju se. „To ti rozporovat nebudu!“

„A není divný chodit do školy, kde učej divní profesoři?“ sklopí ke mně pohled.

„A není divný chodit se do školy dospinkat?“ kontruju.

„Není prostě divný chodit do školy?“ shrne to – a oba vybuchneme smíchy.

„Tak nějak…,“ dodám ještě, a protože už jsme u křižovatky, kde se naše cesty zase rozdělí, rovnou mu popřeju: „Tak se měj…“

„Ty taky,“ předvede cosi mezi mávnutím a zasalutováním, a jelikož mu na semaforu zrovna svítí zelenej panáček, dál pokračuje rovně, zatímco já odbočím doleva ke svýmu vlastnímu semaforu.

***

Vlastně nevím, kdy přesně jsem si ho všiml poprvý, kdy přesně jsem se na něm třeba pozastavil očima o něco dýl. Nedokážu to už takhle zpětně vystopovat. Ono totiž těch lidí, který ráno potkávám, je docela dost, že jo… Ale u některejch jsem časem vysledoval, že se potkáváme pravidelně. Holka s culíkem, se kterou se míjím každý úterý a středu kolem půl sedmý, když běží naproti mně svou asi každoranní trasu, zatímco já se rozespale šinu na nultou hodinu. Chlápek v křiklavě žlutý helmě, co mě předjíždí na kole zhruba v sedm dvacet pět, sice jenom v pondělky a v pátky, ale zato fakt pravidelně, kliďánko i v hustým dešti, v mlze nebo v mínus deseti, šílenec. Šedovlasá paní venčící tři malý uštěkaný psy zřejmě každej den něco po půl osmý v parku kousek od naší průmky… Jo, tamhle jsou. Skoro mám tendenci ji pozdravit, protože kolem ní procházím každý pondělí, čtvrtek a pátek. Ale zatímco ona je pro mě zapamatovatelná, tak já jsem pro ni jenom jeden z mnoha stovek studentů, co spěchají ráno do školy…

A podobný to bude i s ním. Podle mě jsme se museli potkávat už od září, a kdo ví, možná i v ty předchozí školní roky – aspoň občas se nám to podařit muselo! Ale byli jsme jeden pro druhýho přehlídnutelní, prostě dva z mnoha stovek studentů, co uhánějí na první hodinu.

Dobře si ale pamatuju na ten den, kdy jsem ho poprvý zaregistroval, čímž myslím, že se mi zaryl do paměti. Bylo to v listopadu a byl to čtvrtek. Štrádoval jsem si to po chodníku, dost foukalo, takže jsem nasadil ostřejší tempo. No a kluk v dlouhým černým kabátě, co šel těsně přede mnou, si to vykračoval o něco pomaleji… Užuž jsem se chystal, že ho obejdu, když vtom on si několikrát tak nějak poskočil nebo jak to říct, prostě vyměnil nohy, levou za pravou, načež pak už vykročil o něco rázněji. Teprve teď jsem si všiml, že má v uších sluchátka – a na rtech se mi tak sám od sebe objevil chápavej úsměv: domyslel jsem si, že mu asi dohrála písnička, začala mu hrát jiná – a on potřeboval srovnat krok…

Aniž bych nad tím přemýšlel, tak když jsem ho míjel, zvedl jsem k němu oči a ten chápavej úsměv jsem mu věnoval. Což takhle zpětně hodnotím jako docela riskantní – mohl se na mě zamračit, mohl mě okřiknout, že jako co čumím, mohl na mou adresu pronýst spoustu poznámek, z nichž každá mi ten úsměv mohla z tváře smazat. On ale ten můj pohled zachytil a pobaveně na mě nadzdvihl obočí, zároveň lehce pohodil hlavou a trošku trhnul ramenama… A já jsem si tady tenhle souhrn jeho gest přeložil zhruba jako: „No co? Každýmu nám občas nesedne krok do rytmu, ne?“

Takže jsem taky trhnul rameny, že jako „Jasně, však jo, vždyť nic neříkám, ostatně to taky znám“, a s ještě širším úsměvem jsem ho předešel. Když jsem se pak na dalším přechodu ohlídl přes rameno, už jsem ho za sebou neviděl… A po zbytek cesty do školy jsem se v duchu smál svý bujný fantazii a tomu, jak rychle jsem si v hlavě stvořil náš imaginární rozhovor, zatímco ten kluk si třeba ve skutečnosti vůůůbec neposkočil do rytmu, ale co já vím, škobrtnul o nějakej kámen, nebo ho začala brát křeč do prstů a potřeboval si protřepat nohu, nebo… No mohlo to mít desítky jinejch vysvětlení. Ale já si v hlavě stvořil svoji vlastní verzi.

Během vyučování jsem na to zapomněl, ve třídě člověk v průběhu dne zažívá a vstřebává spoustu jinejch věcí a ty tady tohle drobný ranní seznámení jednoduše přemazaly. No ale po víkendu, hned v pondělí, když jsem hnal do školy s menším zpožděním, protože jsem se ještě stavoval v pekárně pro svačinu, jsem pak toho černokabátníka najednou zahlídl asi sto metrů přede mnou, jak zprava přichází k přechodu, ke kterýmu jsem mířil i já, a díky zelenýmu panáčkovi rovnou přechází ulici… Než jsem k tomu přechodu došel, svítila tam červená, takže jsem toho kluka už nedohnal, ale potom po celou dobu, co šel kus přede mnou, jsem ho se zájmem sledoval, jestli si náhodou zase neposkočí. Neposkočil. A na dalším přechodu pokračoval rovně a já zabočil doleva.

Ve čtvrtek už jsem si na něj vzpomněl sám od sebe ještě dřív, než jsem ho zahlídl. Prostě mi hned poté, co jsem vyšel z domu, proletělo hlavou takový to: Jestlipak se zase potkáme s tím… tanečníkem? Čili před tou naší společnou křižovatkou jsem ho už tak trochu vyhlížel – a on se najednou vážně vyloupl zpoza rohu a stoupl si před přechod. Já se postavil za něj, tak nějak jsem na sebe nejdřív nechtěl nijak upozorňovat, proč taky… Jenže když on pak vyrazil pomalejším tempem, než je moje obvyklý, nezbylo mi, než ho zase začít pomalu předcházet. A bylo mi blbý minout ho jako jakýhokoliv jinýho anonymního chodce, když on už pro mě v tu chvíli tak úplně anonymní nebyl, a tak jsem k němu zvedl oči. A on ke mně ty svý sklopil a po zhruba dvou vteřinách, během kterejch se mě asi snažil zařadit, se pousmál. Zařazování se zjevně podařilo.

Pousmál jsem se taky, ale jaksi mi to nestačilo nebo co, tak jsem ještě hodil do placu otázku: „Dneska bez hudby? A bez tance?“ Což takhle zpětně opět hodnotím jako docela riskantní – mohl se zatvářit otráveně, že jako co se vnucuju, nebo, a to bylo pravděpodobnější, zmateně, protože tu mou otázku nemusel vůbec pochopit, vzhledem k tomu, že já si to jeho týden starý poskočení mohl vykládat úplně špatně.

Jenže ona mi mamka asi neříká nadarmo, že jsem po ní zdědil něco jako radar na lidi, protože i toho kluka jsem evidentně odhadl dobře: nejenom ohledně toho jeho tancování, ale i ohledně toho, že když ho oslovím, tak mě do háje nepošle… Protože on se zakřenil a prohodil: „Už mě ten playlist štval. Ty písničky na sebe vůbec nenavazujou.“

Zasmál jsem se, protože jsem přesně věděl, o čem mluví. Tak nějak automaticky jsem trochu zvolnil krok, on možná podobně automaticky trošku zrychlil, nevím, každopádně najednou jsme šli vedle sebe, jako kdyby to byla úplně samozřejmá věc, a tak ze mě, taky jaksi samozřejmě, vypadla rada: „Zkus nějakej třeba půlhodinovej mix, tam je tempíčko pořád stejný.“

Rozchechtal se: „To mi říkal kámoš taky! A nasdílel mi nějakej drum and bass set, ty vole, nutilo mě to do školy utíkat! To nechceš!“

Zabublal jsem smíchy: „No to ne… Tak ten si musíš pouštět až odpoledne cestou domů!“

„To už žádnej motivační hudební doprovod nepotřebuju, ta cesta domů je motivace sama o sobě, chacha…“

Bylo na mně, abych na to nějak zareagoval, ale popravdě mě v tu chvíli nic vhodnýho, trefnýho nenapadlo. A nějaký téma takzvaně na dýl se mi načínat nechtělo, když jsem věděl, že už se za chvíli stejně zase rozdělíme, on bude pokračovat rovně a já zabočím doleva… Takže jsem se jenom přidal k jeho chechotu, nechal jsem ten náš společnej smích odeznít do ztracena… A pak jsem se od něj s čímsi jako omluvným úsměvem odpojil. A on zase tak lehce trhnul rameny, vypadalo to jako: „No co se dá dělat…“

A tentokrát už jsem si na něj během vyučování několikrát vzpomněl. Už mi ho náročnej denní program běžnýho studenta z hlavy nevymazal.

Ještě to nějakej ten týden trvalo, než jsme si otestovali, že v určitý konkrétní dny máme ten kousíček cesty společnej, a než jsme se časově sesynchronizovali, aby nám to pokaždý vyšlo. Hned v pátek třeba, ať jsem se rozhlížel, jak jsem chtěl, jsem ho ráno nikde nezahlídl. A v pondělí jsem z něj pro změnu viděl jenom záda, šel notnej kus přede mnou, ale když pak přicházel k tomu přechodu, na kterým jsme se posledně trhli, ohlídl se přes rameno. Nevím, jestli se vážně díval po mně, a ani nevím, jestli mě případně viděl, já na rozdíl od něj nebyl v tý obyčejný černo-modrý zimní bundě nijak výraznej… No ale namlouvat jsem si to mohl. Ve čtvrtek jsem pak schválně vyrazil z domu o dvě minuty dřív – a to pro změnu zase on sledoval moje záda, jak jsem se přesvědčil, když jsem se pak při zahýbání doleva zdánlivě nenápadně otočil za sebe – a vzdálená postavička v dlouhým černým kabátě zvedla ruku, jako kdyby na mě mávla…

Další pondělí, to už byl prosinec, jsem si při scházení schodů v našem paneláku řekl, že tomu nepůjdu nijak naproti. Že jemu nepůjdu nijak naproti. Nebudu spekulovat, jestli vyrazit dřív nebo pozdějc, prostě půjdu tak, jak jsem zvyklej. A ono to nějak dopadne.

Dopadlo. Nejdřív mě na obvyklým místě předjel na kole chlapík v zářivě žlutý helmě, teda spíš odvážně kolem mě probruslil po tý kluzký břečce, co zbyla po noční sněhový přeháňce, no a pak, při čekání před přechodem, jsem koutkem oka zahlídl, jak si někdo stoupá vedle mě. Věděl jsem, že je to on, ještě dřív, než jsem k němu zvedl hlavu. A milý bylo, že jeho oči už na ty moje čekaly. V uších měl sluchátka, ale jakmile jsme si vyměnili pohled i úsměv, vytáhl si je a nacpal do kapsy toho černýho kabátu.

„To nemusíš,“ prohodil jsem, zatímco jsem nenápadně čekoval hodinky. Sedm třicet pět. „Já už se těšil na nějaký další taneční číslo…“

„Žádný by se nekonalo. Mám tam mix, kterej žádný taneční kreace typu hop sun hop nevyžaduje.“

„Ne? A co když ti někdo nečekaně vleze do cesty a zpomalí tě?“

„No z rytmu se vyhodit nenechám, takže ho prostě odšoupnu. Chceš to předvíst?“

„Bez hudby by to nemělo vejšku,“ bavil jsem se.

„Zvládnu tě odšoupnout, i když zrovna žádná hudba nehraje.“

„Počkej, jak – mě? Já ti přece do cesty nelezu!“ snažil jsem se znít pohoršeně.

„Tak tě zvládnu odšoupnout z cesty, i když mi do ní nelezeš,“ opravil se.

„Prostě zvládneš i nezvládnutelný, to se mi tu snažíš říct,“ shrnul jsem to rozveseleně.

Nonšalantně pokrčil rameny. „Nemožný na počkání, zázraky do tří dnů.“

„Tebe by měli vystavovat v muzeu pod heslem skromnost!“

„Klidně! Když ty budeš stát hned vedle pod cedulkou vtipnej až na půdu,“ vrátil mi to.

„No ale to budu v úplně jiný místnosti, pokud to bude podle abecedy…“

„Tak holt musíš zamakat, aby ti tu cedulku časem vyměnili za supervtipnej,“ poradil mi se zašťuřením, a protože to už jsme byli téměř na konci ulice a jemu na semaforu svítila zelená, rovnou zvedl ruku k pozdravu a těch pár kroků k přechodu popoběhl.

Ve čtvrtek jsem se už na nějaký nepůjdu mu naproti vykašlal, protože jsem mu naproti jednoduše jít chtěl. Chtěl jsem si ověřit, jestli je správná moje teorie – a sice ta, že je to celý o správným načasování. A že když budu u toho jeho přechodu přesně pět minut po půl osmý, zajistím si tak, že se potkáme… No a taky jsem byl zvědavej, jaký téma se nám případně povede nahodit tentokrát, a těšil jsem se, že si zase takhle po ránu trošku procvičím bránici i ostrovtip, haha… Prostě mě to za ním táhlo. Ze spousty důvodů.

Moje teorie se vážně ukázala jako správná. Když jsem v sedm třicet pět přicházel k přechodu, on tam zrovinka zprava přicházel taky. Automaticky jsme se zařadili vedle sebe, jako kdybychom to měli domluvený.

„Mám pro tebe špatnou zprávu!“ zahlaholil zvesela.

„Nepovídej a jakou?“ naladil jsem se okamžitě na tu jeho veselou notu.

„Tak nepovídej – nebo jakou? Chceš stát v síni slávy pod písmenkem en jako nerozhodnej?“

„Nechci. A povídej,“ vybídl jsem ho s úsměvem.

„Včera jsi přišel o mý luxusní taneční číslo! Povedlo se mi i bez hudby!“

„Koukám, že ty stojíš pořád v sekci skromnost,“ bavil jsem se. „A co to bylo za číslo?“

„No nečekal jsem, že ta bílá barva na tý zebře bude pro ty mý barefootový podrážky tak kluzká, takže jsem tu hodil parádního tlamáka!“

Při tý představě jsem chytil záchvat smíchu.

„Jako fakt? Přímo tady?“ ukázal jsem palcem za sebe.

„Jo, no. Jedna ženská mě dokonce sbírala ze země, prostě divadlo!“

„Chachacha!“ dál jsem se dobře bavil, i když kdesi v podbřišku mě lítostivě píchlo. Kdybych totiž neměl o den dřív tu podělanou nultou hodinu a šel do školy normálně, mohl jsem mu z tý země pomoct já… „Hele, tak nakonec aby v tý muzejní síni nepřešoupli pod písmenko en tebe. Jakože nešikovnej,“ utahoval jsem si z něj.

„Hmm, to je naprd, to jsme tím pádem zase daleko od sebe. Protože ty sis právě zajistil přesun pod téčko. Jako troufalej.“

„Kruci… Nějak nám ty šachy nejdou,“ mrknul jsem na něj.

„Třeba jenom hrajeme na špatný šachovnici,“ ušklíbnul se na mě poťouchle, „ale to vyladíme!“

A tentokrát jsem to byl já, kdo se s rozesmátým mávnutím rozběhl, abych ještě stihl přejít na druhou stranu ulice na zelenou. I když popravdě jsem si uměl představit i variantu, že bych nechal panďuláka přebliknout na červenou, abychom ten náš rozehranej šachovej part mohli hrát o něco dýl… Jenže jakmile by blikla červená mně, tak by se objevil zelenej panáček u něj – a pochyboval jsem, že by se mnou zůstal postávat na chodníku jenom proto, abychom si stihli říct o pár vět víc. A tak jsem to nechal tak, jak jsme to měli nastavený od začátku. Oba jsme to tak nechali. Spokojili jsme se s tou naší jednou minutou.

Se dvěma minutama týdně.

***

Velikonoce nemám rád ani tak, ale letos jsem na ně vyloženě napruženej – velikonoční prázky mě totiž připravily hned o dvě setkání s… s mým šachistou! Černokabátník už mu říkat dost dobře nemůžu, protože teď v dubnu vyměnil svůj tradiční dlouhej kabát za lehkou, vínově červenou mikinu… Každopádně za toho půl roku už jsem si na tu naši pravidelnou ranní dávku špičkování dost zvykl, takže hned další čtvrtek si po ránu cestou do školy div nehvízdám a nehopsám, jak jsem natěšenej na to, že se po víc než týdenní pauze zase uvidíme!

Ten rudomikinář mě ovšem tentokrát u přechodu přivítá docela zakaboněně. „Máš zpoždění!“

„Co…?“ začne ten můj nadšenej úsměv malinko pohasínat, zatímco stáčím pohled k levýmu zápěstí. „Nemám…“

„To teda máš,“ zabručí – a zní to docela nevrle.

„Uhhh, tady si někdo dneska vykloktal pusu kyselinou!“ zvědavě k němu zvednu oči a zapřemýšlím, co se mu asi přihodilo.

„Máš zpoždění dva dny,“ doplní to – a začnou mu cukat koutky.

Oddechnu si, protože jsem se už vážně lekl, že je tentokrát bez nálady a z toho našeho obvyklýho vtipkování nic nebude…

„Jaký dva dny? Co to meleš?“ vyzvídám, do hlasu se mi už dopředu vkrádá pobavení z toho, co se zase dozvím.

„Zaprvý nemelu a zadruhý jsem tě tu vyhlížel už v úterý, protože jsem si myslel, že je pondělí!“ mrkne na mě, v očích uličnický jiskřičky.

„Jo tak pan neomylnej si popletl dny, ale vyžrat to dá všem okolo?“

„Všem ne, jenom tobě!“

„To je pěkný teda,“ přehnaně vzdychnu, „tak to asi začnu chodit do školy jinudy…“

„To si zkus!“ drcne do mě loktem… a ve mně se všechno zatetelí: to je úplně poprvý, co… no, co se mě dotkl… Sice nevím, jestli šťouchanec se dá považovat za dotyk, ale tak… ehm…

Každopádně, ať tak nebo tak, zvláštním způsobem mě to povzbudí a dostanu chuť vydyndat z tý naší dnešní minuty ještě o něco víc. A tak na něm zvědavě zakotvím očima: „Chyběl bych ti?“

Ten upřenej pohled mi oplatí, dokonce mě nechá se topit v jeho očích o pár vteřin dýl, než je obvyklý, ale nic víc už mi ze sebe nedá:

„Já bych chyběl tobě,“ prohlásí totiž, „jen se nedělej!“

„Jo, no,“ vyklouzne ze mě tak jaksi samo od sebe… Načež se do hry znovu zapojí můj mozek, a tak abych to svý přiznání trochu zlehčil, dodám: „Hlavně by mě štvalo, že jsme pořád nijak kloudně nedohráli ty šachy! Já jsem momentálně v místnosti pod emkem a ty pod péčkem, pokud vím…“ Mazanej a protřelej, hihi.

„No vidíš! Tak nevyhrožuj, že začneš chodit jinudma!“ Pak mrkne k přechodu pro chodce, a jelikož mu tam zrovinka naskočila zelená, v rychlosti vydrmolí: „A přešoupni se z emka pod erko! Tím pádem už budeme jenom o jednu místnost od sebe!“ – a rozběhne se pryč.

„Počkej! A proč pod erko?“ zavolám za ním.

A i když jsem si téměř stoprocentně jistej, že bude předstírat, že mě neslyšel, aby mě udržel v napětí až do pondělka, tak on se na mě najednou otočí a zahuláká zpátky:

Roztomilej!“

Zůstanu ještě chvíli hledět na jeho vzdalující se záda… a vnímám, jak mi srdce buší až v krku a jak mě tak zvláštně, lehoulince šimrá v páteři… A pak přinutím nohy, aby se zase rozpohybovaly, ale jsem z toho jeho aktuálního šachovýho tahu tak rozhozenej, že málem vlezu do vozovky na červenou. Tak já mu přijdu roztomilej? To je… hezký… Takový milý… On je milej… Mimo jiný teda…

Ten zbytek cesty do školy dojdu s hlavou v oblacích… a plnej úvah ohledně toho, jestli nepřišel čas tu naši minutu nějak… protáhnout. Hmmm. Co kdybych mu v pondělí třeba navrhl, jestli se nechce sejít i po škole? Nebo… už by to bylo vlezlý? A hloupý…?

Nakonec nad tím ale v duchu mávnu rukou. Nemá smysl promýšlet tahy takhle dopředu! Prostě… uvidím, ne? S čím přijde on. Jestli se k tomu nějak vrátí. Nebo jestli začne o něčem úplně jiným. A pak zareaguju podle toho.

Teď mě čeká něco akutnějšího k vyřešení. A sice nějak to do toho pondělka vydržet…

***

Jestliže ve čtvrtek jsem ráno cestou z domu málem hopsal, tak to následující pondělí se téměř vznáším! Vyrazím z baráku dokonce dobře o dvě minuty dřív, ale kašlu na to: nechci ho prostě za žádnou cenu propásnout! Radši budu před tím přechodem dvě minuty stepovat, a jestli to nějak rádoby posměšně okomentuje, roztomile se na něj zaculím, že jo, než abych ho zmeškal…

Jenže jak už to tak bývá, tak jsem se asi těšil předčasně. A přehnaně moc.

Protože před tím naším přechodem nestepuju jenom dvě minuty. Ani jenom tři minuty. Dokonce ani pět minut.

Čekám tam celejch deset minut… Jenže můj šachista se prostě neukáže. Zklamaně teda přes cestu a pak po chodníku dál vyrazím sám a přidám do kroku, abych ten skluz, co jsem tím vyčkáváním nabral, dohnal, stejně se ale pořád ohlížím přes rameno, jestli náhodou… Jenže náhody prý neexistujou – a něco na tom asi bude: protože žádný jestli náhodou se nekoná. Achjo.

Ty dny zbývající do čtvrtka se mi děsně táhnou! Jsem z toho všeho i docela přešlej, ačkoliv se sám sebe snažím povzbuzovat úvahama typu: no bože, tak třeba musel akutně do školy už na sedm, nebo naopak jim první hodina odpadla! Nebo kdo ví, třeba jeli se třídou na nějakou exkurzi… Nebo mohl i onemocnět… Jenže stejně ve mně pořád hlodá takovej malej červíček. Že jako to načasování je fakt podezřelý. Čímž myslím to, že za celej půlrok se nic podobnýho nestalo – a pak jede na exkurzi nebo onemocní zrovinka těsné poté, co na mě zavolá takový milý vyznání…

No a ve čtvrtek se situace bohužel opakuje. Teda s menším rozdílem – že k tomu přechodu pro jistotu dorazím o celejch pět minut dřív. A pak tam stepuju rovnou čtvrthodinu. A nic. Nedočkám se ho. Dočkám se akorát zjištění, jakej je to nepříjemnej pocit, když se vaše zklamání vyloženě zhmotní… a je těžký jako balvan… a táhne vás pak celej čtvrtek a celej pátek a celej víkend k zemi…

I v pondělí si o deset minut přivstanu, abych mohl nedaleko toho přechodu pro chodce držet hlídku co nejdýl, zatímco napůl zklamaně, napůl podrážděně okopávám botaskou obrubník… Podrážděně proto, že se mi ta množina výmluv a omluv povážlivě ztenčuje. Totiž… těžko jim na jeho škole, ať už studuje kdekoliv, takhle před koncem dubna někdo změnil rozvrh hodin, ne? A na exkurze asi taky nezačali jezdit z ničeho nic takhle pravidelně, dvakrát do týdne. Nebo že by měl nějakou praxi…? Sice teda nevím jistě, na jakou chodí školu, ale z různejch jeho náznaků a taky podle toho, kterým směrem má pokaždý namířeno, si vyvozuju, že studuje gympl, a tam, pokud vím, žádný praxe nejsou… Hm, no pořád zbývá varianta, že onemocněl a už druhej týden leží doma s angínou, jenže… Nevím, nějak mi přijde mnohem pravděpodobnější, že… se prostě lekl. A že to on začal chodit do školy radši jinudy.

Achjo, moct tak vzít do ruky mobil a prostě mu napsat, co se děje! Hned během minuty bych věděl, na čem jsem! Ale to ne, proč si to dělat jednoduchý, když to jde mít složitý, že?! Co jsem si myslel? Proč jsem se ho nikdy nezeptal na jméno, proč jsem si nikdy neřekl o číslo? Na co jsem si to hrál? Na jakýsi tajuplný, ale příjemný setkávání dvou anonymních lidí jak z filmu, pcha…

No a na co si hrál on?! Vážně se lekl toho, že jsem mu tak trochu prokecl, že by mi chyběl, kdybychom se už nevídali? Případně toho, že on prozradil mně, že mu přijdu roztomilej? Anebo to spíš celý byla nějaká jeho soukromá hra? Mistrně zahranej šachovej part? Dovedl mě jako nějakou stupidní dřevěnou figurku tam, kam chtěl – a teď se dobře baví, jak jsem naletěl? Třeba mě sleduje tamhle z nějakýho toho věžáku, kde dost možná bydlí, a směje se tomu, jak tu na něj pokaždý čekám…

Zhnusenej sám sebou a svýma úvahama naposledy nakopnu ten betonovej rantl a vydám se do školy. A myšlenky na toho… na toho proradníka si zakážu. Jo, proradnej zrádce je to! Protřelej, prohnanej proradník! Jen ať si dál stojí v tý místnosti pod písmenkem ! Sám! A jestli na tom bude chtít něco změnit, tak ví, kdy a kde mě najít, no ne? Takže já se zase hezky vrátím ke svýmu původnímu rannímu režimu – už žádný postávání na místě, vyčkávání a rozhlížení se.

A uvidíme.

Uvidíme, jestli se ještě někdy uvidíme.

***

Duben se přehoupne do května. Do května, ve kterým státní svátky vycházejí na pondělky. Hmm. Posmutněle se usměju. Kdyby se všechno tak hloupě nepokazilo, tak bych právě teď běsnil, že mě ty pitomý svátky připravily o další dvě naše minuty Anebo možná taky ne. Možná jsme v týhle době už dávno mohli mít domluvený i nějaký schůzky mimo rána. A mohlo mi být jedno, že nejdu dva pondělky do školy, protože bych se býval těšil… nevím, třeba na úterní odpoledne…

Realita je ale taková, že je mi jedno všechno. Je mi jedno, kdy jsou jaký svátky, je mi jedno, co je za den. Na nic se netěším, na nikoho se netěším… a mám dojem, že snad žádný jaro nikdy dřív nebylo tak… nebarevný a šedý a neveselý… Svým způsobem je to vlastně zajímavý. Týden má… momentík… nějakejch deset tisíc minut. Když to zaokrouhlím. A z těch desíti tisíc se dvě, slovy DVĚ minuty posraly. A voilà – rázem i těch zbývajících devět tisíc devět set devadesát osm minut stojí za hovno. To jsou počty, co?!

A tak se to další, už posvátkový pondělí šinu zase do školy… Nechám se předjet cyklistou v zářivě žlutý helmě… U semaforu si dovolím další posmutnělej úsměv a taky jeden letmej, nostalgickej pohled na hodinky, sedm třicet pět… Zelenýmu panďulákovi kývnu na pozdrav, když se konečně ráčí zjevit na semaforu… A přejdu přes přechod.

A udělám dalších dobře dvacet kroků, než si uvědomím, že je něco jinak než obvykle.

Ten… ten zvuk.

To hvízdání.

A tak se ohlídnu… Spíš z čistý zvědavosti, že jako co se děje, než že bych měl nějaký tušení…

A během pár vteřin se celej ten zašedlej, ztemnělej svět rozzáří, jako kdyby se zhlídl v tý nemožně žlutý cyklohelmě.

Protože na druhý straně toho přechodu stojí… no, momentálně béžovomikinář, opírá se o berli, jelikož levou nohu má v sádře, a druhou berlí zvednutou nad hlavou na mě mohutně mává…

Zvednu ruku a zamávám mu taky, aby věděl, že jsem si ho všiml, a rovnou se vydám zpátky k přechodu. Mezitím znovu naskočí zelená, takže… hmm, pan zlomenina se přebelhá přes cestu…

A ještě dřív, než dokulhá až ke mně a zůstaneme stát naproti sobě, se rovnou začne omlouvat: „Sorry za to hvízdání, ale nevěděl jsem… No prostě, bylo mi blbý trapně křičet heeeej, víš…“ A jeho hlas zní pobaveně a rozverně jako vždycky, a jeho oči jsou plný veselejch a zároveň vyzývavejch jiskřiček taky jako vždycky… A sice tu nemám žádný zrcadlo, ale vsadím se, že v mejch očích jsou ty jiskry taky. A k tomu spousta radostnejch plamínků a nadšením roztančenejch ohníčků.

„To neřeš,“ odmávnu jeho starosti, a ačkoliv bych se ho nejradši vyptal dobře na dvacet věcí, tak využiju tu jím nadhozenou udičku: „Možná bysme se konečně mohli představit, abys na mě příště nemusel ani hvízdat, ani volat heeeej, hm? Já jsem Filip… A podal bych ti ruku, ale když tě vidím, jak…“

„Počkej,“ skočí mi do řeči a rovnou si začne přendávat berli z pravý ruky do levý, „to si nemůžu nechat ujít!“ Chviličku balancuje a snaží se získat lehce rozhozenou rovnováhu zpátky, pak ke mně konečně napřáhne pravačku a usměje se: „Čau, Filipe! Jonáš…“

„Čau, Jonáši,“ stisknu tu jeho podanou dlaň a užiju si jak ten dotyk, tak i to, jak mi jeho jméno pohladí rty.

Naše dlaně zůstanou propojený o něco dýl, než bývá při seznamování běžný, ale… no když se to vezme kolem a kolem, tak já teď Jonáše vlastně tak trochu přidržuju, ne? Místo tý berle, kterou si přehodil do druhý ruky…

Když se konečně pustíme a já ho pozoruju, jak si berli přehazuje zpátky, jak si pak obě berle rovná a připravuje, aby se o ně mohl pořádně opřít, a celkově prostě kolik mu to dá práce, než je schopnej vyrazit, nabídnu mu: „Můžu ti s něčím nějak pomoct?“

„Ne, díky, to je dobrý,“ odmítne. „Ono to tak sice asi nevypadá, ale já už jsem se náhodou za těch pár tejdnů s těma berlema relativně sžil… Ovšem měl jsi mě vidět, když jsem s nima šel do školy poprvý, to byla jiná komedie!“

„Větší, než když jsi tenkrát v zimě uklouzl na přechodu?“ nadhodím se zašťuřením, a jelikož se pomalu rozejde, zařadím se vedle něj.

„Haha, no tak to těžko říct! A teď mi vlastně dochází, jak je skvělý, že jsi mě u ničeho z toho neviděl. Hned bys mě totiž posunul do místnosti se čtyřma en, ze který není návratu, čili bych ty naše šachy definitivně prohrál…“

„Jaký čtyři en…?“ nechytám se.

Naprostý nemehlo, náprava nemožná,“ zadeklamuje – a oba se jako na povel rozchechtáme. Tady tyhle naše interní vtípky mi vážně taaak chyběly!

Nestihnu k tomu ale ani nic trefnýho podotknout, protože Jonáš hned pokračuje – je vidět, že toho má za tu dobu, co jsme se neviděli, na srdci docela dost:

„Hele a sorry za to, že jsem se tak dlouho neukázal – radši si nepředstavuju, jaký sis pro to vymejšlel důvody… Ale mně se prostě zaboha nepodařilo to nějak šikovně načasovat, abych tě stihl! Ty první dny, co jsem měl konečně chodicí sádru, byly totálně marný, to jsem nestíhal přijít do školy dřív než na druhou hodinu… No postupně jsem to nějak ladil, ale pořád to ne a ne klapnout! Nakonec jsem musel uplatit ségru, dokonce několikrát, aby mě vyprovodila z baráku o něco dřív, víš, ona má školu hned na našem sídlišti, tak by si jinak mohla přispat… A nám zrovna dělají v domě rekonstrukci výtahu, takže jsem na ségřině doprovodu tak trochu závislej… Minulej tejden jsem z tebe viděl jenom záda, takže dneska jsem si musel připlatit, chápeš, abysme vyšli ještě o dalších pět minut dřív! Vůbec nechápu, po kom je taková vyděračka!“

„Chachacha!“ perfektně se nad tím jeho líčením bavím. „Takže vlastně, když se to tak vezme, ti teď dlužím nějaký prachy, co?“

„Nooo, když se nad tím zamyslím, tak vlastně jo,“ přidá se k mýmu smíchu. Pak po mně zkoumavě loupne očima… a dodá: „Nebo co kdybys mě místo toho pozval na kafe?“

Úplně se mi z toho jeho nečekanýho návrhu rozbuší srdce! Snažím se ale znít naprosto klidně, když odpovídám:

„Jasně, proč ne? To zní dobře!“

„Bezva!“ zaraduje se. „Vím o jedný kavárně, co má otevřený už od sedmi, dělají tam i výborný snídaně…“

„Jo počkej, ty jako myslíš hned?“ dovtípím se.

„Ehm… no… Ale to je asi blbý, že… Jako já můžu, mně děják chybět nebude, ostatně pořád jsme u první světový, asi se letos už dál nepohnem,“ zvedne oči v sloup, „a snídaní bych teda taky nepohrdl, jsem to ráno trochu ošulil… Ale ty asi školu zameškat nechceš, co?“

„Vlastně proč ne?“ pokrčím rameny. „Omluvenky si už nějakej ten pátek můžu podepisovat sám a ještě jsem toho nevyužil, tak bych to mohl testnout.“

„No tak super! Tak tady na tý křižovatce půjdeme doprava… Jo, já jenom zavolám kámošovi, jestli chvilku vydržíš, každý ráno na mě čeká před školou a pomáhá mi do schodů, víš…“

Zastavíme se, Jonáš si zase začne přehazovat berle z ruky do ruky a začne lovit v batohu pro mobil, a když ho tak sleduju, jak je pro něj náročný u toho všeho udržet rovnováhu, úplně bez přemýšlení popojdu o krůček blíž, zlehka ho přichytím za loket a zároveň mu obtočím ruku kolem pasu. Což je na jednu stranu vážně dost riskantní počin, protože Jonáš by se mohl ohradit, co na něj šahám, nebo mi připomenout, že mi přece už říkal, že žádnou pomoc nepotřebuje… Ale na druhou stranu… No prostě zatím nikdy jsem z něj nezachytil žádný náznaky toho, že by mu moje přítomnost vadila, nebo že bych mu přišel otravnej či vlezlej. Naopak. Posledně mě otituloval, že jsem roztomilej, z čehož mě mimochodem znovu zašimrá v páteři, když si na to vzpomenu, no a navíc to vypadá, že ho stálo docela dost sil zařídit, abychom se zase viděli… Tak proč bych se měl najednou bát dát mu najevo, že ho taky vidím rád a že je mi jeho společnost taky příjemná? A to po všech stránkách, ne nutně jenom když jde o to se vidět, ale klidně i když jde o to ho tak trochu obejmout…?

Jonáš to, že jsem mu tak náhle vstoupil do osobního prostoru, vůbec nijak neokomentuje, prostě se na mě jenom usměje. A to je vlastně svým způsobem ten nejlepší koment, jakýho se mi mohlo dostat.

Když si během minutky vyřídí hovor a nacpe si mobil zpátky do batohu, pustím ho a odstoupím od něj, ale bez řečí mu ten batoh vezmu z ruky a přehodím si ho přes rameno vedle toho svýho.

„Dík,“ hlesne.

„Za nic,“ ujistím ho. „No a tak povídej, co se ti vlastně stalo?“

Jonáš se samozřejmě nenechá pobízet dvakrát, a tak než pomalým tempem dojdeme do kavárny, dozvím se, že se ve volným čase věnuje synchronizovanýmu skákání na trampolínách – a že se mu ten poslední trénink moc nevyvedl…

V útulně zařízeným podniku je takhle po ránu docela plno, ale dva tři stoly jsou naštěstí volný. S ohledem na Jonášovo belhání zamířím k tomu, kterej je nejblíž dveřím, ale Jonáš si to poněkud těžkopádně pokračuje až do zadní části. Která je mimochodem od tý přední oddělená korálkovým závěsem… a celkově prostě působí sympaticky odlehle.

„Nechceš být tak na očích, kdyby si sem přišel pro ranní dávku kofeinu někdo z profesorskýho sboru?“ přeptám se ho se zakřeněním, když si sedáme naproti sobě.

„Vidíš, tenhle důvod mě vůbec nenapadl,“ usměje se na mě… A já po tomhle jeho bezelstným přiznání, že se mnou chce tu následující hodinku strávit zašitej hezky v soukromí, znovu ucítím svý srdce, jak mi do hrudníku naráží o něco razantnějc…

„A mimochodem,“ prohodí Jonáš, když si číšnice zapíše naše objednávky a odejde nám naše kávy a taky palačinky připravovat, „teď mi tak dochází, že vlastně můžeme tu naši šachovou partii považovat za ukončenou. Protože jsme spolu konečně v jedný místnosti!“

„To je dobrej postřeh!“ rozesměju se pobaveně. Pak zakotvím očima v těch jeho, jiskřivejch, hřejivejch. „A pod jakým jsme teda skončili písmenkem?“ zasonduju.

„Že by káčko? Jako kavárna?“ uculí se.

„Hmm, nebo esko, jako snídaňovna,“ připomenu ten fakt, že jakkoliv už jsem doma snídal, tak jsem se jím stejně nechal zlákat, abych ochutnal místní palačinky, neboť je to prý nejlepší snídaně na světě.

„Tak pokud esko, tak chci stát pod nápisem spokojenej,“ zapřeje si.

„No dobře, a pokud by to bylo to káčko, tak já si zamlouvám nápis konečně spokojenej,“ prozradím mu na oplátku něco ze svejch pocitů.

Chvilku se jenom propalujeme pohledem… Vyzývavým, zkoumavým… a náhle nějak zvláštně zvážnělým… A Jonáš pak o něco tišším hlasem nadhodí:

„Hmm, a co se oba přesunout pod zetko? To je vlastně taková cílová místnost týdle hry, dalo by se říct…“

Po tváři se mi rozlije chápavej, šťastnej úsměv.

„To bysme asi mohli…,“ souhlasím tiše.

Jonášova lehce napjatá tvář se uvolní.

„Ale docela nám to trvalo, co?“ zasměje se… a bezděky začne po stole posunovat sem a tam zalaminovanou kartičku s nabídkou specialit.

„Náhodou,“ natáhnu ruku a tak jaksi úplně přirozeně přikryju svou dlaní tu jeho, „já bych řekl, že je to načasovaný úplně perfektně!“

A Jonáš tu mou dlaň stiskne… a tím nás do tý místnosti s písmenkem zet přesune.

Pod cedulku s nápisem zamilovaní.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (54 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (49 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (51 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (49 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (65 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0

Začnu mluvit, až když jsem si jistý, že to, co se chystám říct, není lepší nechat nevyřčené.

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+1 #11 Šach je úžasná hra,Mike33 2023-11-04 13:30
ale až dodnes som si myslel, že v šachu sú možné len dve situácie pat a mat, teda remíza obidvoch hráčov, alebo výhra jedného z nich. Je fantastické, že v tejto šachovej partii vyhrali obidvaja hráči! Super poviedka, dostala ma!
Citovat
+1 #10 Odp.: Správný načasováníIsiris 2023-10-27 20:55
Cituji Dáin:
Odpočítávala jsi jim minutu na konverzaci? :lol:

Přesně tak :D ;-)
Citovat
+1 #9 Odp.: Správný načasováníDáin 2023-10-27 10:38
Cituji Isiris:
A musím se trochu smát, s tím načasováním jsi to trefil i v tom smyslu, že tentokrát jsem při psaní povídky využila i stopky 🤣😂

Odpočítávala jsi jim minutu na konverzaci? :lol:
Citovat
+3 #8 Odp.: Správný načasováníIsiris 2023-10-23 17:28
:-) Děkuju opět vám všem!
Filipe, zrovna teda Tvoje jméno tam bylo zmíněné jen jednou, no, většinou zazní jméno hlavní postavy víckrát... Ale tak aspoň něco :D A ta pusa by se tam podle mě nehodila, přece jenom se kluci ještě až tak neznali... jenom nějakých pár minut... ;-)
Dáine, děkuju :-) A musím se trochu smát, s tím načasováním jsi to trefil i v tom smyslu, že tentokrát jsem při psaní povídky využila i stopky 🤣😂
GD, že bych použila zvolání seriálového Barneyho - "Výzva přijata!", co se týče té Tebou zmíněné ošklivé povídky? :D A víš, to písmenko "Z" se mi hodilo víc, protože je zároveň na konci abecedy, tak to tu jejich hru tak hezky uzavřelo ;).
Tame, děkuju, tisknu si Tvou pochvalu a lepím nad monitor - opravdu mě potěšila, vypíchl jsi věci, které jsou pro mě podstatné :-)
Zmetku, už jsi mi to říkal s tím šťuřením, a musím se přiznat, že si na Tebe vždycky vzpomenu, když ten výraz použiju. A ještě na pár dalších čtenářů, když jste se kdysi dávno pod jinou mou povídkou dohadovali, co přesně to znamená ;). Popravdě, "křenit se" mám taky ráda, ale ten "křenivý" výraz ve tváři se už od toho "šťuřivého" maličko liší :lol:
Sinme, ten "retardovský úsměv" Ti přeju, bo já se stejně připitoměle usmívala při psaní, tak je dobře, že se mi to pak povedlo přenést na někoho dalšího a tzv. mu "předat babu" :lol:
A Eri, děkuju. :-) A s tím riskováním máš pravdu. Vlastně by to mohlo být takové druhé poselství té povídky :). Filip zariskoval hned několikrát - a sklidil za to to nejsladší ovoce na světě... Čili z toho pro nás plyne takový návod, jak se příště chovat na přechodě... :lol:
Citovat
+1 #7 Odp.: Správný načasováníEradia 2023-10-23 15:05
Milé, zábavné, hravé. Prostě tvoje klasika Isi. 😊
A teda k tomu začátku… kdo nic neriskuje, nevyhrává. 😉
Citovat
+3 #6 Odp.: Správný načasováníSinme 2023-10-22 00:22
Wau. To je tak krásna poviedka, že sa tu usmievam ako retard a ešte sa asi dlho budem. Ako v tej poviedke bolo všetko. Smiech, napätie a nakoniec to najkrajšie. Láska. Dokonalé. Ako fakt. Tvoje poviedky sú všetky skvelé, ale táto neskutočne pohladila.
Citovat
+3 #5 Odp.: Správný načasovánízmetek 2023-10-21 10:23
Další milá a čtivá povídka, taková ta s úsměvem. A musím přiznat, že se mi líbí výraz "šťuřit se". Moje postavy se v tu chvíli obvykle kření. :lol:
Citovat
+6 #4 Odp.: Správný načasováníTamanium 2023-10-19 12:50
Jako vždy za 5*.
Píšeš ... nevím jestli to tak můžu nazvat, plasticky nebo přímo vizualizuješ. Při čtení ty dva přímo vidím před sebou a příběh mi rovou běží v barvách. Škoda, že si s jedním nemůžu prohodit místo.
Krásná povídka
Citovat
+5 #3 Odp.: Správný načasováníGD 2023-10-19 10:39
Isi ty snad neumíš napsat ošklivou povídku. Vždy, a na žánru nezáleží, je to milé pohlazení. Po přečtení poránu je hned hezký den. Tento případ není výjimkou. Děkuji. Ke konci jsem už přemýšlel v jaké místnosti skončí. Tipoval jsem pravda m, jako milující /milovaný ale z od m není až tak daleko. :lol:
Citovat
+6 #2 Odp.: Správný načasováníDáin 2023-10-19 06:50
Nádhera :-)
A všechno správně načasovaný od začátku až do konce ;-)
Citovat
+7 #1 Odp.: Správný načasováníFilip2 2023-10-18 23:36
Wau, tak tentokrát mám extra radost z výběru jména 🤗 Ale přijde mi, že to skončilo minimálně o jednu pusu dřív než mělo 😏 Ale jinak paráda jako vždycky 🤗
Citovat