Gay povídky

Okamžitě nastražil uši a zpozorněl. Znělo to jako pískání. Skoro jako když píská člověk na prsty, ale mělo to určitou melodii a pravidelnost jako volání nějakého zvířete. Les se zatím zdál opravdu prázdný, ale Thomas si vzpomněl, že může ukrývat ještě horší nebezpečí než moře. Raději se sehnul, opět posbíral své dřevo a rychlým krokem se vypravil zpátky k pláži. Dokonce našel i cestu, která nebyla tak porostlá prapodivnými květinami…, jako by ji někdo vyšlapal. Avšak něco jej bolestivě stáhlo kolem nohy a svět se mu zamotal.

Thomas koukal jako čertík z krabičky. Připadal si jako domorodec v civilizaci… nebo spíš jako civilizovaný člověk v neznámé divočině. Se směsicí pocitů vysunul nůž z mrtvého zvířete a hleděl na podivně zabarvenou a divně vonící krev. Pak se stejně ohromeně otočil k lesu, který se rozprostíral za pláží. Štíhlé, světlé kmeny nesly větve s košatým porostem červených a růžových listů, zatímco u kořenů rostly podivně zabarvené a tvarované mechy, rostliny a houby, které nikdy v žádném herbáři neviděl a ani neslyšel, že by kdy mohly takové věci existovat. Vypadalo to spíš jako něco, co vzešlo z plátna zfetovaného malíře-surrealisty.

Kevine, todle nemůže bejt konec, jasný? Už kvůli mně, uvažuju trochu sobecky. Chci ti říct…, prostě nechci, abysme mezi sebou zůstali na tom, co jsem ti řek‘ ráno. To jsem nemoh vypustit z pusy já, to jednoduše neni možný. Pro mě jsi ten nejlepší člověk na světě. Bez keců. Se všim všudy. Beru tě a miluju celýho takovýho, jak jsi. Jenom to bych ti rád řek‘, Keve. Ať už pak bude cokoliv.

Páni. To mě dostalo. Takže on se mnou vážně počítá do budoucna. Vůbec jsem nevěděl, co na to říct. Po večeři jsme šli ještě k němu probrat to ještě jednou a v klidu. No… nakonec z toho nic nebylo. Možná to bylo vlivem vína, které jsem si dal, nebo tou větou, kterou Richard vyslovil, nevím. Ale zničehonic jsem vzal Richarda za ruku a odvedl ho do ložnice.

Věděl jsem, co jsem chtěl. Bylo to docela riskantní. Nemuselo by se to vyplatit a mohl bych skončit na krchově. Kdo ví, co ta nadržená zvěř bude se mnou dělat. Já to však chtěl taky. Tančíc jsem se vzdálil od okraje, abych se později přiblížil o to ještě víc. Velice jsem dbal na to, aby můj tanec byl co nejvíce dráždivý. Takhle jsem to udělal několikrát. Bylo úchvatné je sledovat, jak jim vadí, že se vzdaluji, a pak tu nadrženou radost, když se blížím.

Na křižovatce cest tu stojí malý dřevěný přístřešek, taková bouda, jen takový stan, ale ze dřeva. Tak akorát, aby se do něj vešel bytelný stůl a dvě lavice. Tady se dá počkat, dokud se nepřežene ten nejprudší déšť. Vešel jsem dovnitř a shodil batoh a pláštěnku. Ticho. Jen tiché šumění deště. A kroky. Před boudou se objevil kluk. Mohlo mu být tak kolem třiceti. Byl štíhlý, vysoký. Žádný šampion, ale hezký, normální kluk. Měl dlouhé, tmavé, rovné vlasy, které spadaly na jeho mužná ramena a rámovaly oválný obličej s hezky tvarovaným nosem. Docela hezký kluk, blesklo mi hlavou.

"Matyáši, znáš muj pohled na všechno to slavení svátků, narozenin a dalších milníků, co nám vždycky řikaj, že je zase další rok v kýblu a my jsme neuďáli naprosto nic, co by po nás jednou zustalo," zkoušel jsem se bránit, když začal nalíhat, jak teda vyřešíme našeho Valentýna. Heh… Našeho Valentýna?! "Hele, spali jsme spolu," přeháněl Matyáš. "Tančili jsme spolu na plese. A důkaz, jak tě mám rád, nosim na srdci. Nevim jak ty, ale pro mě to je jako vztah," dorážel i přímo v hodině.

Ach jo, to jsem zase položil otázku. Dominik byl chvíli zticha a nic neříkal, jen koukal do blba. Tak mě napadlo, že ho trochu rozveselím. Odložil jsem sklenku a přiblížil se k němu blíž. Až když se můj nos dotýkal jeho tváře, jako bych ho chtěl políbit, jsem řekl: „Zapomeň na to, jestli si pamatuješ, před tím v předsíni jsme měli něco rozdělaného.“

Hodím Vojtovi míček. Nemám moc rád psy, ale tenhle je jinej. Takovej trochu jako Sebastián. Jaký pán, takový pes… možná. Šli jsme dozadu k rybníkům. Slunce už pomalu zapadalo za vodní hladinu. Všude byly červánky a já se cítil šťastný. Sebastián se smál, Vojta pobíhal kolem a vrtěl ocasem.

Lykan ležel na zádech, ruce a nohy rozhozené do stran, nahý. Sebastian sledoval jizvy na jeho těle. Mnohé z nich dokázal identifikovat. Kousnutí a škrábance od upíra poznal bezpečně. Množství jizev ho udivovalo, nemohl to úplně posoudit, nevěděl, kolik jizev z bojů by měl, kdyby nějaké měl. Po zhojení zranění nezůstane upírům žádná jizva. Snadno se tak pozná čistokrevný od proměněného.

Lukas vrávoravě vykročil a málem upadl. Opřel ho tedy o sebe a vedl halou ke schodišti. Na schodech se Lukas zapotácel a málem je strhl oba. Elstar ho zachytil a prostě vzal do náruče. Kolem krku se mu ovinuly dvě hřejivé ruce a Lukasova tvář se přitiskla k jeho krku. Šimral ho svým dechem a vlasy se neposlušně toulaly na rameni. Když vyšel po schodišti, zahnul ke dveřím pokoje, loktem otevřel dveře a vstoupil.

Obraz mladíka, který sedí v interiéru u stolu, přičemž za ním jsou vidět otevřené dveře do další místnosti. Ruku položenou klidně na stole, dívaje se zádumčivě z obrazu. Takové ty oči, které vás sledují, ať jste kdekoli v místnosti. Světlé vlasy po ramena. Tmavý, začernalý obraz. V rohu obrazu nejasný nečitelný erb a nápis. Adamovi se s obtížemi podařilo přečíst: AETATIS SUE XXI. Takže portrétovanému bylo dvacet jedna let. O rok starší než Adam.

Se sestrou jsme vždycky měli zakázáno se k rašeliništi i jen přibližovat, takže nás samozřejmě lákalo. Ta oka vody, ostrovy rašeliníku, sem tam zakrslá břízka. A nejhezčí to bylo, když se nad slatí lehce převalovala mlha. Bylo to jak romantická pohádka. Zastavil jsem se a koukal na slať. Ve sluníčku vypadala klidně a nevinně. Vzal jsem větší kámen a hodil jsem ho na kus, co vypadal jako cestička. Dopadl s mlasknutím a hned se začal potápět. Zavřelo se za ním bahno se zvukem, který zněl jako zoufalý povzdech.