Mínus nula

Prateta Marie (sestra mojí babičky, sama své jméno vyslovovala „Marý“, dílem proto, že praprababička byla Němka, dílem proto, že se jí to líbilo) mívala vždycky plnou hlavu natáček, které sundávala, jen když šla ven. Měla sklony k mysticismu a věštění a vždycky tvrdila, že divné a neobvyklé věci mají svůj význam a něco znamenají. Že jsou nápovědou pro něco, co se má stát, naznačují a předpovídají a je jen na nás, jestli pochopíme, co značí a co si z toho vybereme.

Jel jsem z práce. Vystoupil jsem z metra a šel na stanici autobusu. Postávám a podíval jsem se na světelný displej, který ukazuje čas. Datum, přeskočilo to na čas – sedmnáct třicettři, pak teplota – koukal jsem: -0°C. Mínus nula. Záporná nula, co to je za blbost? Prateta by z toho určitě už odvozovala pánbůhvíco.

Dorazil jsem domů. Petr už tam byl.

„To je fajn, dneska nemusíš být přes čas?“ zavolal jsem na něj.

Vybalil jsem nákup, který jsem udělal cestou. Vzal jsem si jablko, umyl ho a zakousl se do něj, na sporák postavil v hrnci vodu na těstoviny a šel jsem se převléct do domácího trika a kraťasů. Ta úleva, shodit sako a kravatu.

Pohladil jsem Petrovi rameno a dal mu zezadu pusu do vlasů: „Když jsi doma, tak si můžeme udělat hezkej večer. Otevřem si víno, dáme si skleničku…“

„Promiň, ale jsem unavenej…“

„Dobře.“

Udělal jsem omáčku na těstoviny, nastrouhal sýr, dal porce na talíře a odnesl ke stolu.

Jedl, jako by ani nevěděl co.

„Nechutná ti to?“

Zamrkal a probral se: „Ale jo, je to dobrý…, promiň.“

Dojedl, umyl po sobě talíř a odložil ho na odkapávač.

Nadechl se: „Jen jsem chtěl… nic. Jsem unavenej, půjdu si brzo lehnout.“

Utřel jsem a uklidil nádobí, zalil těch pár kytek, co máme, a šel se vysprchovat.

Zalezl jsem do postele, Petr ležel ke mně zády a oddechoval. Myslel jsem, že už spí. Natáhl jsem se, políbil ho na rameno, jemně, abych ho neprobudil, jsem ho pohladil a tiše řekl: „Dobrou…“

Nespal. Otočil se. Chtěl jsem mu dát pusu, ale odtáhl se: „Zítra si sbalím věci a odejdu.“

Kladivo mezi oči. Posadil jsem se: „Cože? Co? Proč…?“

„Prostě odejdu. Mám někoho jiného. Nebyly přesčasy, nebyly to výjezdní zasedání. Prostě mám někoho jiného, s kým chci být. Zítra se sbalím a odejdu.“

Otočil se zase zády.

„Počkej, to mi řekneš jen tak? Nemůžem si to nějak vysvětlit?“ blábolil jsem.

„Ne, nemůžem. Ber to tak.“

Usnul a já jsem seděl v posteli, pálily mě oči a nic jsem nechápal. Nebo spíš, začal jsem chápat to dění poslední půlrok. Jsem blbej. Blbej, nechápavej, slepej. Zvednul jsem se, odešel do koupelny, zavřel se tam a tam se všechno zlomilo. Přimáčkl jsem si na pusu ručník, aby nebylo slyšet, jak hlasitě brečím, sesunul jsem se na zem a zády opřený o pračku jsem brečel do úplného vysílení, až už jsem neměl slzy. Umyl jsem si obličej a vlezl do postele. Proč? Našel někoho jiného… Můžu ho ještě aspoň pohladit? Nesnesl jsem pomyšlení, že se zase odtáhne, jako bych byl něco odporného… Co se stalo? CO? Ani nevím, jak jsem usnul, nejspíš únavou.

Když jsem se ráno vzbudil, byl už pryč.

V práci jsem byl jak tělo bez duše. Zrušil jsem odpolední poradu, k velké radosti podřízených. Cesta domů. Displej u metra – ten blbec se snad zasekl, pořád mínus nula stupňů.

Když jsem odemykal, doufal jsem, že se mi to včera jen zdálo, že se nic nezměnilo… Změnilo. Zmizely Petrovy věci ze skříně a šuplíků. A ze zdi zmizel obrázek. Reprodukce Strozziho kresby chlapce v klobouku s širokou krempou. Hezký obličej. Měl ten obrázek rád, kdysi si ho přinesl… a teď jsou pryč oba. Sakra, budu zase brečet… Otevřel jsem špajzovou skříň – flaška rumu. Taky dobrej… Nalil jsem si pořádnou lampu a kopnul to do sebe. Fuj. Seděl jsem, koukal do blba a litoval se. Ani jsem nepostřehl, jaká už je tma.

Žiju tak nějak automaticky. Do práce, tam nemám čas myslet na to, co bude potom. Domů. Něco cestou nakoupit…

Blížil jsem se k domovu. V parku mezi baráky pobíhal pes. Akita inu. Mám tyhle psy rád, vypadaj pořád pobaveně a rozesmátě. Zamlaskal jsem na něj a teprve potom jsem si všiml, že na konci vodítka vlaje drobná paní středního věku.

„Rexi! Stůj, potvoro!“

Zrzavobílý pes přede mnou stál s nadšeným výrazem, pohladil jsem ho a podrbal, vypadalo to, že se zasmál, a projevil silný zájem o tašku, v níž jsem měl nákup.

„Fuj, Rexi! Neskákat! Promiňte, manžela a syna poslouchá na slovo, ty ho i můžou pustit z vodítka, ale ze mě si snad dělá srandu. Ten zase bude vypadat, v tomhle marastu. Bude muset hned do vany, osprchovat břicho a packy,“ lamentovala paní. „Nějak jste se mu zalíbil. Máte psa?“

„Nemám psa, byl by to u mě chudák. Většinu dne by byl doma sám. Ale mám psy rád, mám slabost ale pro větší a trochu hyperaktivní rasy. Malej gaučovej povaleč by mě asi nebavil,“ odpovídal jsem a zvednul tašku z Rexova dosahu a pořád jsem ho drbal na krku a zádech. Tvářil se blaženě a chvilku to vypadalo, že sebou plácne na zem do rozbředlého sněhu a nastaví břicho, takže jsem s drbáním přestal.

„Tak ahoj, Rexi! Zase někdy… Na shledanou!“ rozloučil jsem se a kráčel domů, pro tenhle podvečer v trochu lepší náladě.

Doma zase ale depka v plné síle. Ohřál jsem si v mikrovlnce plátek sekaný, z kelímku k tomu vyklopil patnáct deka vlašáku. Nepůsobil nejčerstvěji, měl jsem pocit, že v něm jsou trochu bublinky. Ale co, to je jedno. Dobrý prase všechno spase… Co bych vařil, jen pro sebe. Pustit televizi, ať mám aspoň pocit, že na mě někdo mluví, že je tu někdo se mnou. Aspoň pocit. Stejně jsem nevnímal, co je v ní.

Jo, ten vlašák fakt asi nebyl nejčerstvější. Druhý den v práci jsem cítil, jak se mi to v břiše přelévá a bublá. Musel jsem si odskočit na záchod. Už se pomalu zvedám, když slyším otevření dveří. Á, kolegové si zaskočili na cigáro, v kancelářích se kouřit nesmí. Podle hlasů David a Vlado, moji podřízení. Celí rozesmátí.

„Hele, Míra je nějakej tenzní, nepřipadá ti? Nějakej divnej.“

„Jo, ty to nevíš? Už si vo tom cvrlikaj vrabci, Dáša to roznášela po celým baráku. Odešel od něj ten jeho. Asi nebyl dost spokojenej a šel na lepší,“ zasmál se. „Hele, takže bacha, bude asi dost nadrženej, tak se k němu nevobracej zády,“ a další výbuch smíchu.

„Hele, to bych neměl péči. Ale ty si říkal, že ti stará teďka menzí, takže nic není. Třeba by si udělal dobrej skutek, kdybys ho vohnul vo stůl; zavřeš voči představíš si starou a užiješ si,“ další řehot.

Spláchnul jsem a vyšel z kabinky. Smích jako když utne. Nedíval jsem se na ně a prošel okolo nich, otočil jsem se až ve dveřích: „Davide, tu zprávu pro Ostravu potřebuju do jedné hodiny. Děkuju.“

Takže jsem kdekomu pro srandu. Ale tu zprávu jsem fakt do jedný potřeboval.

David mi ji přinesl, celý nervózní: „Tady je ta zpráva. Míro, nezlob se, chtěl jsem se omluvit. To víš, to jsou jen takový chlapský kecy… Nezlobíš se?“

Chlapský kecy…? Bože, to je blbec…

„Děkuju za zprávu, Davide.“ Vypadl a ještě se nervózně ohlížel.

Cesta domů. Proč já vlastně pořád u metra koukám na ten displej s hodinama a teplotou, když to pořád stejně ukazuje mínus nulu?

Cestou jsem zase potkal paní s Rexem, podrbal jsem ho, s paní jsem prohodil pár slov.

Odemykám byt, otevřu a divný pocit. Cítím vlhko. Vzápětí zvonek, ještě jsem se nestačil ani zout.

Soused o patro níž: „Pane Drobný, nepraskla u vás voda? Máme v koupelně a na záchodě flek na stropě a teče nám to stoupačkami a paní Novotná nad vámi tvrdí, že u ní to není.“

Jdu a otevřu stoupačku. Od hadičky, která vede teplou vodu k baterii v koupelně drobný vodotrysk. Vytáhl jsem mobil, vyfotil to pro pojišťovnu a utáhl kohout uzávěru teplé vody.

„Promiňte, omlouvám se, prasklo to doopravdy tady, takže to půjde z mojí pojistky…“

Takže vyměnit hadičku. Hm. Zkusil jsem ji odmontovat. Zkoušet to jen rukama je fakt blbost, jak jsem zjistil. Hledal jsem nějaký nástroj. Kleště, ty v šuplíku jsou. Uvolnil jsem hadičku, teda ty konce jsem těma kleštěma pěkně ožvejkal. Takže teď někam do Obi, nebo kam…

Nebo ještě… kolik je hodin? To by ještě šlo. Autobus jezdí okolo prodejny železářství a domácích potřeb kousek odtud, tak zaskočit tam.

Popadl jsem hadičku a vyrazil. Stíhám, mají otevřeno. Vešel jsem dovnitř, vlevo od vchodu domácí potřeby, vpravo železářství… Vydal jsem se doprava.

„Můžu s něčím pomoct?“ ozval se mladý hlas.

Kluk, tak něco okolo pětadvaceti, hnědovlasý, hnědooký, příjemný obličej. Džíny, kostkovaná košile s krátkým rukávem, na kapsičce visačka se jménem prodavače. Pavel. Má uvázaného motýla s kostkovaným vzorem. Fakt. To jsem dlouho neviděl, vázacího motýla.

„Potřebuju tohle,“ ukázal jsem hadičku.

„Samozřejmě,“ usmál se, popošel kousek dál a vylovil z regálu úplně stejnou.

Koukal jsem na ni: „A máte nějaký klíč, kterým bych to mohl utáhnout? Moje kleště na to asi nejsou úplně nejlepší.“

„Asi ne,“ souhlasil, když si prohlížel, jak jsem zrasoval ty konce při sundavání.

„Ale nevím, kolik tam máte na klíč prostoru, možná by byly lepší sikovky, jestli je máte,“ usmíval se.

„Sikovky…,“ opakoval jsem a vůbec nevěděl, o čem je řeč.

Zasmál se: „Kde bydlíte? Já se u vás po práci zastavím a přidělám vám to.“

„To po vás nemůžu chtít,“ namítal jsem, ale řekl jsem adresu.

„Vidíte, mám to cestou domů, to nebude žádný problém, tady zavíráme v šest, tak se pak u vás stavím, “ zasmál se znovu.

Zaplatil jsem hadičku a chtěl kráčet domů.

„Promiňte ještě, vím teď, kde bydlíte, ale nevím, jak se jmenujete.“

„Aha, to mi nějak nedošlo. Mirek Drobný.“

„Po práci se hned stavím!“

Krátce po čtvrt na sedm zazvonil zvonek. Pavel shodil bundu, zul boty a nakráčel. Nakoukl do stoupačky, vytáhl si z tašky nářadí a začal vyměňovat hadičku. Předkloněnej. Ty džíny má fakt upnutý a já jsem hodně dlouho neviděl takhle pěknej zadek…

Ohlédl se a zjevně si všimnul, kam čumím, protože jsem nestačil očima uhnout. Nekomentoval to, jen vypadal pobaveně. Pustil uzávěr a zkontroloval, že nikde nic nekape.

„Tak, v pořádku. Když by byl problém, tak víte, kde mě najdete.“

„Co jsem dlužen?“

„Nic, to je dobrý…,“ znervózněl.

„Jak to, že nic, jste tu ve svým volným čase, já bych to nezvlád,“ namítal jsem a vnutil jsem mu aspoň dvoustovku.

Zrudnul: „Děkuju…“

„To já moc děkuju. Vidíte, že jsem úplný kopyto, já, až zase něco nezvládnu, tak se stavím…“

Už se zase usmíval: „Tak jo, to můžete!“

Ten večer jsem měl už náladu něco uvařit, tak jsem udělal kuskus s ostrou zeleninovou směsí. Neumím už vařit pro jednoho, zbylo mi. Bude to na večeři i na zítra.

Další den v práci byl den blbec. Navalilo se toho, že jsem šel domů až někdy po sedmé. Ještě, že večeři mám hotovou od včerejška.

Šel jsem od autobusu a vidím pobíhat známého psa. Bez vodítka.

„Rexi!“

Přiřítil se nadšeně ke mně.

„Kde máš paničku? A jak to, že jsi bez vodítka?“

Pobíhal okolo mě a snažil se tak nadšeně vrtět ocasem, až to vypadalo, že si urazí zadek.

„Dobrý večer.“

Pavel. Zůstal jsem koukat: „To je tvůj pes? Teda váš?“

„Jo, Rex je náš.“

Koukal jsem asi vcelku nemoudře.

„Tak to jste vy, s kým si tu povídává máma?“ zeptal se.

„Jo, to budu já…“

Přidal jsem se k venčení psa, který byl nadšený a pobíhal okolo nás. Kecali jsme o všem možném. Jak jsme si začali tykat, jsem ani nepostřehl. Bylo mi prostě fajn.

Tu noc jsem poprvé spal klidně.

V práci jsem po obědě dostal nápad, na počítači jsem otevřel Zlaté stránky. Jo, tohle je ono.

Vytočil jsem číslo: „Dobrý den, mohl bych mluvit s Pavlem? Ahoj, tady Mirek, jen jsem dostal takový nápad… Nešel by si se mnou večer do kina? Ne, nevím, co hrajou, když to bude blbost, tak bysme si mohli jít sednout někam jinam… Jo, fakt bych byl moc rád… Jo, díky!“

Chce jít se mnou. A je mu jedno, jestli do kina, řekl, že půjde rád.

Z práce co nejrychleji domů, převlíknout se…

U metra displej ukazuje teplotu: +0°C.

Plus nula. To by, podle pratety, už snad mělo být dobrý znamení…