Gay povídky

Cestou lesem jsem přemýšlel nad tím, co mu tak Jony nakecal. Že jsem mu ukradl peníze? Přebral přítele (já, haha!)? Vysklil basketbalovou pálkou přední okno jeho auta? Ani nevím, jestli nějaké má. Kvůli čemu všemu vás vlastně může chtít zabít bratr vašeho nepřítele (bývalého sice, ale to on zjevně neví)? Teoreticky už jen kvůli vaší existenci. Jenže k tomu měl dost příležitostí i předtím. Nakonec jsem usoudil, že bude lepší to nechat slonovi, protože ten má větší hlavu.

Ben ho poslechl, zvedl ruce a zlehka se jimi opřel o kachličky. Připadal si takhle zády ke Kamilovi, s rozkročenýma nohama a s rukama svázanýma nad hlavou jako nějaký vězeň, kterého dozorce nahnal do sprchy. Akorát že ten MŮJ dozorce je na mě hodnej… a moc hezky se mi věnuje… Kamil totiž obtočil ruce kolem Benova těla a roztíral mu sprcháč po hrudníku… a po břiše… a pak zase po hrudníku, kde zvláštní pozornost věnoval Benovým ztvrdlým bradavkám… Potom mu namydlil krk… a sjel rukama zase k břichu… a k podbřišku…

Donesl Martina do postele, zabalil do pokrývek. Chtěl ho nechat odpočívat, ale chlapec Dana zadržel. „Zůstaň, přece mne tu teď nenecháš takhle.“ Dan ztuhl, bylo mu úplně jasné, co mu naznačuje. Pomalu se nasoukal k němu, Martin ho okamžitě objal. „Ještě nejsi úpl…“ Hladové rty se přitiskly k jeho, podvolil se útoku, jak by mohl odolat. Byli spolu sami po tak dlouhé době a Martin se nesmlouvavě dožadoval jeho pozornosti. Odtáhl se, podíval se mladíkovi do šedomodrých očí, položil ho na lůžko. „Ještě nejsi úplně v pořádku, jen mi důvěřuj.“

Dako cítí, jak se celá ta krabice pravidelně lehce naklání. Je na lodi. Netuší, jak dlouho byl mimo. Nemá ani zdání, co a proč se to děje. Zbývá mu jenom doufat. Najednou se v otvoru objevuje stín a jemu na jazyk přistávají kapky. Osvěžující, chladná voda stéká do krku a on se snaží polykat. S otevřenou pusou to ale moc nejde. Spousta tekutiny uniká, vytéká přes rty na bradu a po krku odkapává na dno bedny. Napájení je u konce a zvenku se ozývá drsný mužský hlas: „Neboj! My si tě za chvíli i nakrmíme.“

„Co se ti nelíbí, zmrde? Chtěl jsi pořádně seřezat prdel? Chtěl! Tak drž!“ A bijí mne intenzivně dál vším, co jim přijde pod ruku. Už jsem tak omlácen, že už mi to ani tak nevadí.

Jakmile se trochu uklidnil, promluvil na mě: „Víš, Viktore, asi by sis měl vyslechnout Honzu Koníčka. Znáš ho, ne? To je ten zoufalec, co se už třičtvrtě roku snaží uhnat Šímovou, a ta na něj dokonale sere, protože, co si budeme vykládat, Koníček nejenže je debil, ale ještě je hnusný jako noc.“ „No a?“ stále jsem nechápal, co ten osel má společného s mým Filipem. „Ty vole, o téhle storce mluví celá fakulta. Je mi záhadou, jak je možné, že se to k tobě nedoneslo! Pojď, on ti všechno vysvětlí, budeš se za břicho popadat! A pak ti zmaluju fasádu, stejně jako ty jsi zbil bráchu, ale tohle musíš slyšet! A od něj!“

„Takže… platí to zejtra, jo?“ přeptá se mě udejchaně, když rychlým pohledem za sebe zjistí, že už mu přijíždí dvojka. „Pokud si to ještě nerozmyslíš a nedomluvíš se dneska večer s někým jiným, tak budiž,“ potvrdím mu to. Protože s plno věcma, který o mně tvrdí, fakt nesouhlasím, ale v jednom svým tvrzení pravdu měl: že ve štychu ho nenechám. A to ani přesto, že se do toho štychu sám vmanipuloval… a sám by se z něj mohl i dostat. A vlastně, když nad tím tak přemejšlím, tak pro něj to ani žádnej štych není, když ho to tancování fakt baví. Ve výsledku, haha, bude tohle celý mnohem větší pohroma pro mě.

V mém stavu jsem po lese běhal jako parodie naspídovaného zombíka z Walking Dead, co omylem vypil energy drink, protože jsem přeci jen byl o něco rychlejší než ty stvůry ze seriálu (a taky určitě vzhlednější). Dech mi s blížícím se obědem docházel a pro lovce jsem byl čím dál tím snadnější kořist.

Když Górdan dorazil, už jsem předpisově ležel na lavici. Pod zadkem byla vyvýšená, aby moje prdel čněla slunci a rákosce blíž. Koukl jsem koutkem oka na mýho pána. Vypadal úžasně. Převlíkl se, měl na sobě jen černý úzký kožený kalhoty a vysoký boty. Opálenej svalnatej hrudník a pekáč buchet na břiše se leskl v tlumeným osvětlení. Jen z toho pohledu jsem byl úplně hotovej.

Vstoupil. Ihned ucítil vůni koupele, kterou ze sebe mladík smyl nános několikadenní cesty. Na židli se sušily kalhoty, plášť zavěšený na háčku dveří, seděl na posteli. Příchozí přidal svůj plášť, svlékl se, dobře si vědom mladíkových žhnoucích očí, které ho doslova hltaly. Odešel se také vykoupat, po návratu našel Sertuma na stejném místě, ruce měl sepnuté, hlavu skloněnou.

Vstal som z postele a začal som sa hrabať vo svojich veciach. „Čo robíš?“ sledoval ma Mišo pootvorenými očami. „Idem do sprchy,“ povedal som, držiac kozmetickú tašku, uterák a trenky na spanie. Pánske sprchy boli spolu s toaletami spoločné pre celé poschodie. Upravil som si mäknúce péro tak, aby ho cez tepláky moc nebolo vidno, a zamieril som k dverám.

Měli jsme vlastni kóji, která byla uzavřena posuvnými dveřmi ve formě jednosměrného zrcadla. Okolí tak nevidělo, co se děje uvnitř, a její osazenstvo naopak dobře vidělo dění venku. Celá její konstrukce byla postavena v tomto duchu, a tak nebylo nic, co by nám uniklo. Usadil jsem se pod stůl mezi Pánovy nohy a tím se mi otevřel úchvatný výhled na nejdokonalejší výtvor přírody. Nelenil jsem a dal se ihned s radostí do práce.

Nenápadně koukám, jak se svléká do slipů a jde se sprchovat. Z koupelny vychází s ručníkem kolem pasu. Došel ke své posteli, zády ke mně hází ručník na postel. Teď vidím ten hezky tvarovaný zadek, který jsem si prohlížel v letadle. Navléká si pyžamové trenýrky. Nevidím ho zepředu, ani za strany. Ještě chvíli si povídáme o bezvýznamnostech a pak jdeme spát.