Gay povídky

Při tom pohledu a zároveň dotyku se Davidovi tajil dech. Bušení srdce už ani nevnímal, soustředil se jen na úžasný pocit, který vznikal v citlivé pokožce bradavek a šířil se do celého těla. Cítil, jak se lehce roztřásl, a z úst mu nekontrolovaně unikl vzdech. Nedokázal od zrcadla odtrhnout zrak.

Že mě přitahoval fyzicky, o tom snad ani psát nemusím. Stačilo, aby okolo mě prošel, já ucítil jeho vůni a už mi začalo být po celém těle horko a na jednom specifickém místě těsno. Někdy jsem měl pocit, že si ani neuvědomuje, jak některá jeho gesta a výrazy působí eroticky.

Víte, jsou chvíle, kdy je vám jasné, že z toho, co se děje právě teď a tady, jednou bude vzpomínka…, taková, kterou si vždycky vybavíte, když ji budete potřebovat. A těch není nikdy dost.

„Chceš ho vidět?“ zeptal se mě David, který už jen v trenkách seděl na posteli. Já jsem byl v tričku a trenkách. David si strčil ruce pod gumu trenek a postupně je stahoval dolů. Na světle se tak objevilo jeho péro. Seděl úplně nahý na své posteli a já jsem si prohlížel jeho nahé klučičí tělo, se světlými zastřiženými chlupy v podpaží a mezi nohama.

Ohlédl se. V dálce spatřil postavu, silueta se rychle blížila. Měl trochu strach a bylo to vyrušení z jeho klidu. Otočil se zády k příchozímu a svým tempem pokračoval k nádraží. Muž ho došel a zpomalil, nic neřekl, jen s ním držel krok. Michal začal být trochu nervózní, přece jen byli ještě pěkný kus od místa, kde lesík prořídne a už je vidět malé nástupiště. Nervozita a nepozornost mohly za to, že zakopl. Sotva stačil dát ruce před sebe.

Začali jsme společně blbnout. Naše těla se různě proplétala, dotýkala, vzájemnému kontaktu se nedalo vyhnout. Přitom mým tělem vždy projela vlna vzrušení. V nestřeženém okamžiku mne Marek políbil a očekával moji reakci. Překvapil jsem sám sebe, svůj nenadálý chtíč, své hříšné myšlenky. Polibek jsem mu vrátil. Začal mi hladit mé bradavky, tělo, líbat na tvář. Jazykem dráždil již vzrušením vztyčené bradavky. Jemně kousal do ušních lalůčků. Moje tělo bylo v absolutním napětí.

„Na Vánoce přijedeme domů, ať už to s tou vysokou dopadne jakkoliv,“ vrátím mu ten původní úsměv. „Takže si tohle všechno,“ máchnu rukou kolem dokola, „určitě střihneme znovu, když budeme chtít.“ A já teda věřím, že budeme chtít! Naši trojici svatoušků, jak nám říkala moje babi, nerozdělilo za těch zhruba čtrnáct let, co se známe, nikdy nic, tak se přece nebudeme bát toho, že se na tom za pár měsíců něco změní! Pravda, těch čtrnáct let jsme ale taky až na výjimky trávili pořád pospolu, zatímco za pár měsíců, po prázdninách, budeme bydlet každej jinde…

Dnes je od rána Páníček divný, potutelně se usmívá a já nevím, co od něj čekat. Pokud vím, nic není v plánu a plním své běžné domácí povinnosti. Večer dostávám rozkaz všeho nechat, jít do herny, nasadit si škrabošku a připoutat se na kříž. Provádím ihned, co jest po mně požadováno, a Albert se zase zmenšil. Nic nevidím, ale vnímám ho v místnosti, jak něco dělá. Tehdy kdy mne sundává z kříže, jsem už celý natěšený. Musím dát ruce k tělu a někam mne vede. Když mne zastaví, začne mne čímsi omotávat a to docela pevně. Když dojde se svou činností k mému pasu, musím si kamsi lehnout. To už vím, že mne omotává látkou, zřejmě bavlněnou.

Jeho ruce na mých zádech a pode mnou vzpínající se tělo… Chtělo se mi zešílet. Hluboko v podvědomí blikající kontrolka, že přece jen takhle nechci k orgasmu přivést ani jednoho z nás.

Ovšem Bořkovi to nejspíš secvakne, neboť se ke mně Jony má jako nadržený kocour k hárající kočce. Ne, až tak okaté to není. Nicméně zcela normálně se bavíme. Můj přístup k němu je odměřený, nechci totiž hned vypadat jako uslintané děcko před výlohou cukrárny. Hodlám ho trošku podusit, to už jsem ostatně říkal, ale opakování je matkou moudrosti.

Sorin si prohlížel bělostné tělo, jež tak dobře znal, ale poprvé byl udivený, že po tolika bojích na něm nebyla žádná jizva. Hebké, dokonalé a žhavé. Cítil snad jen svůj žár, svůj tepot srdce? Stále jej překvapoval a vždy, když se propojili, cítil, jak jiné je milování s nadpřirozenem. Silnější a emotivnější, a přestože je hrabě tvor bez srdce, cítil z něj žár opětované lásky a souznění, které s žádným jiným živoucím člověkem nezažil. Byl to anděl s černým srdcem, jež nebilo, a ebenovými křídly, které nemohl roztáhnout.

Vyrazil jsem ven. Šel jsem se podívat na Kazatelnu. Tenkrát mi to tu všechno připadalo větší, prostornější… Schody na Kazatelnu byly teď ještě ošoupanější. Vylezl jsem nahoru. Rozhled už skoro žádný, stromy už ji přerůstaj, a to je docela vysoká… Otočil jsem se zpátky a leknul jsem se. Slávek pod Kazatelnou. Díval se na mě. Má pořád stejnej úsměv a pořád je to pěknej chlap. „Myslel jsem si, že půjdeš sem. Chtěl jsem s tebou mluvit. Chtěl jsem ti to vysvětlit…“

Zavřel oči a rozplakal se. Nevnímal lidi, kteří procházeli kolem něho, jen svou bolest, vpíjející se do mohutného kmenu. Až ruka na jeho rameni a klidný dědův hlas ho přivolaly do reality. „Mirku.“ Otočil se, pohled světle modrých očí ho pohladil. Opustil strom a vrhnul se dědovi do náruče. „Chlapče, pojď domů.“ „Ještě chvíli bych tu chtěl zůstat, potom…“ „K nám domů,“ dodal děda.