Povídky

Viktor zostal stáť a šokovane hľadieť do tmavo hnedých očí. Párkrát rýchlo zažmurkal, ako keby čakal, že sa obraz pred ním rozplynie. „Viki,“ Andrej sa zhlboka nadýchol a pohľadom prebehol po mladíkovi pred sebou. Žlté tričko mu zvýrazňovalo oči. Bol rovnako pekný, ako keď ho videl po prvýkrát. Len ruky a ramená mal svalnatejšie. Andrej sa na neho nervózne usmial a pohľadom sa vpíjal priamo do veľkých zelených očí. Zrazu nevedel, čo povedať.

Ťukal do počítače. Během několika málo minut jsem pověsil na věšák kromě ponožek všechno, co jsem měl na sobě. Teď budu hrát vabank. Co když jsem se mýlil v odhadu? Tak mě s trapasem vykopne, nic horšího mi nehrozí. Když se otočil od stolu, už jsem ležel na zádech na vyšetřovacím lehátku úplně nahatý a urovnával jsem si předkožku. Zarazil se, to ano, ale jen na chvilku. Z role profesionála nevypadl na déle než pár vteřin.

Šimrá mi v penise, pulzuje mi. Je asi brzy ráno, venku je ještě tma. Jen závěsy tlumené světlo nočního města se dostává do pokoje. Tichým pohybem mi přiloží někdo dlaň přes ústa. Dlaň je vlhká, lepivá. Cítím stejnou vůni jako z Robertových trenek. Šimrání v penise se proměnilo na ruku obtočenou kolem mého přirození. Převalím se na záda a vidím Roberta, jak se nade mnou sklání.

V časech tak dávných, že už nikoho není, kdo by na ně vzpomínal, a do našich dnů ničeho z nich uchováno nezůstalo, neb v těch dobách želva, na jejímž krunýři náš svět se nachází, ještě mladá a bujná byla a země se často proto otřásala. V jedné zemičce tak malé, že její jméno nikdy nikdo nezapsal, žil byl mladý koželuh. Máma i táta už mu umřeli a on v malém stavení u bujného potoka daleko za městem sám žil a hospodařil. Podle toho potoka mu také lidé Jakub od Potoka říkali.

Dima nebyl schopný se pořádně soustředit na knížku, kterou držel v ruce, a opakovaně četl jednu řádku. Náhle lampička blikla a zhasla. Kruci! Vstal, sklopil žaluzie a vykoukl ven – tma jak v pytli. Vypadl proud, nejspíš v celé čtvrti. Rodiče mají po televizním seriálu. Bůhví, jak dlouho to potrvá, jestli záplava sněhu přervala vedení… Jednou byli bez proudu skoro tři dny. Naštěstí mají v domě topení na plyn a plynový sporák, ale kamarád bydlí na sídlišti, kde mají na elektřinu všechno. Ti si ráno ani neuvaří čaj.

Jmenoval se Angelo a ve všem dělal čest svému jménu. Jen ta křídla mu chyběla. Když ho Fabián uviděl poprvé, prodělal šok. Nic podobného ještě nikdy nezažil. Nejdříve se mu zastavilo srdce i dech a polil ho pot. Když už si myslel, že umře udušením, zalilo ho horko a srdce se rozběhlo takovým tempem, až to vypadalo, že mu zkouší vyskočit z hrudi. Navíc vrcholem toho všeho bylo, že jeho čůrací aparát ztvrdnul a vytrčil se pod hábitem do prostoru.

Vždycky si říkám, že nejsem ani tak starej, ani tak ošklivej, ani tak blbej, abych za to musel platit. A jestli jsem tak hezkej, že bych si za to mohl dát platit, mě nikdy ani nenapadlo. Přestože na fotkách ze studentských let se sám sobě tak líbím, že bych sám sebe osouložil, kdyby to šlo. Jeho to napadlo. Nějaký student, kterému někdo poradil, že by si ke stýpku mohl přivydělat svým tělem, svým mládím. Hnus. Já byl vždycky raději studý chudent, než abych se snížil k něčemu takovému. Ale kdoví, co ho k tomuhle dohnalo.

Šel tedy, cestou sebral Sněžníka a spolu odešli do hlubokého lesa. Nebyl ovšem takový necita, dá se říci, že ho měl rád více, než bývá zvykem. „Běž dál sám a už se nevracej! Král chce, abys byl mrtvý, ale zabít tě nedokážu." Tak se tedy rozešli. Náhončí na hrad a princ hlouběji do lesa. Šel dál a dál, dokud ho nohy nesly. Časem přišel na palouk, kde byl domek. „Je tu někdo?"

Dřív, než jsem stačil něco odvětit, si mě přitáhl do náruče a pomalu přiložil své rozesmáté rty na ty mé naštvané. Nečekal jsem to a celý se zachvěl. V podbřišku mě zašimralo z toho letmého doteku našich rtů. Polibek byl sice krátký, ale přesto tak intenzivní. Takhle jsem si naši první pusu představoval. Sice ne za takové situace, ale přesně takhle.

To se mu snad zdá! Týna to na něj hodila fakt dobře, než se vůbec nadechl, rozhlédl okolo, zašel se pozdravit s Markem u baru a stihl mít trému, už trčel na pódiu, držel krok, rytmus a nevnímal nic jiného než kapelu za sebou a světla, přes která nic neviděl. Ještě že ty taneční pohyby si fakt relativně pamatoval, takže nebylo hned na první pohled poznat, že nahoře mezi holkama nemá vlastně co dělat. Každopádně, až z podia spadne, tak svoji příliš akční kamarádku prodá do otroctví. Tohle jí fakt nedaruje!

Abyste rozuměli, moje pondělní rána bývají otravná, depresivní a během každé jízdy do práce mám pocit, že začínající týden bude ještě delší vopruz než ty ostatní. A tak se to opakovalo několik měsíců až do toho dnešního. Do okamžiku, kdy jsem vlezl do busu MHD, kterým jezdím pravidelně, den co den a zatím se v něm nestalo nic, co by mi bránilo otevřít knížku a za těch několik nutných zastávek přelousknout další kapitolu.

Tak nějak napůl dojdeme, napůl se navzájem odtáhneme a dostrkáme ke mně do pokoje… a tam přijde na řadu další tajná řeč, a sice řeč našich těl. Naposledy spolu měly cosi jako rozhovor přesně před tejdnem, takže mám trochu dojem, že teď, po tý šíleně dlouhý pauze, si docela dost skáčou do řeči a dost možná vynechávají celý věty i odstavce, aby už konečně, konečně došly k pointě…