Povídky

Ohlédl se. V dálce spatřil postavu, silueta se rychle blížila. Měl trochu strach a bylo to vyrušení z jeho klidu. Otočil se zády k příchozímu a svým tempem pokračoval k nádraží. Muž ho došel a zpomalil, nic neřekl, jen s ním držel krok. Michal začal být trochu nervózní, přece jen byli ještě pěkný kus od místa, kde lesík prořídne a už je vidět malé nástupiště. Nervozita a nepozornost mohly za to, že zakopl. Sotva stačil dát ruce před sebe.

„Na Vánoce přijedeme domů, ať už to s tou vysokou dopadne jakkoliv,“ vrátím mu ten původní úsměv. „Takže si tohle všechno,“ máchnu rukou kolem dokola, „určitě střihneme znovu, když budeme chtít.“ A já teda věřím, že budeme chtít! Naši trojici svatoušků, jak nám říkala moje babi, nerozdělilo za těch zhruba čtrnáct let, co se známe, nikdy nic, tak se přece nebudeme bát toho, že se na tom za pár měsíců něco změní! Pravda, těch čtrnáct let jsme ale taky až na výjimky trávili pořád pospolu, zatímco za pár měsíců, po prázdninách, budeme bydlet každej jinde…

Dnes je od rána Páníček divný, potutelně se usmívá a já nevím, co od něj čekat. Pokud vím, nic není v plánu a plním své běžné domácí povinnosti. Večer dostávám rozkaz všeho nechat, jít do herny, nasadit si škrabošku a připoutat se na kříž. Provádím ihned, co jest po mně požadováno, a Albert se zase zmenšil. Nic nevidím, ale vnímám ho v místnosti, jak něco dělá. Tehdy kdy mne sundává z kříže, jsem už celý natěšený. Musím dát ruce k tělu a někam mne vede. Když mne zastaví, začne mne čímsi omotávat a to docela pevně. Když dojde se svou činností k mému pasu, musím si kamsi lehnout. To už vím, že mne omotává látkou, zřejmě bavlněnou.

Razím teóriu, že raz si to šťastie sadne aj na mňa, ale začínam mať podozrenie, že zjavne dopuje, pretože stále má dosť energie, aby ma obchádzalo.

Sorin si prohlížel bělostné tělo, jež tak dobře znal, ale poprvé byl udivený, že po tolika bojích na něm nebyla žádná jizva. Hebké, dokonalé a žhavé. Cítil snad jen svůj žár, svůj tepot srdce? Stále jej překvapoval a vždy, když se propojili, cítil, jak jiné je milování s nadpřirozenem. Silnější a emotivnější, a přestože je hrabě tvor bez srdce, cítil z něj žár opětované lásky a souznění, které s žádným jiným živoucím člověkem nezažil. Byl to anděl s černým srdcem, jež nebilo, a ebenovými křídly, které nemohl roztáhnout.

Vyrazil jsem ven. Šel jsem se podívat na Kazatelnu. Tenkrát mi to tu všechno připadalo větší, prostornější… Schody na Kazatelnu byly teď ještě ošoupanější. Vylezl jsem nahoru. Rozhled už skoro žádný, stromy už ji přerůstaj, a to je docela vysoká… Otočil jsem se zpátky a leknul jsem se. Slávek pod Kazatelnou. Díval se na mě. Má pořád stejnej úsměv a pořád je to pěknej chlap. „Myslel jsem si, že půjdeš sem. Chtěl jsem s tebou mluvit. Chtěl jsem ti to vysvětlit…“

Amit sa krčil v rohu miestnosti a snažil sa potlačiť slzy. Zaprisahal sa, že nebude plakať, tú radosť správcovi neurobí. Stále nedokázal prijať to, čo sa dnes stalo. Ešte dnes ráno bol slobodný človek. Teraz má jeho život, jeho slobodu, rovnakú cenu ako dva kone a mešec zlata. Pri tejto myšlienke už nedokázal ďalej zadržiavať slzy, v srdci sa mu množila nenávisť. Nedokázal pochopiť, ako mu to mohol otec urobiť…, predať ho… ako nejakú vec… rovnako ako dýky, ktoré ešte dnes ráno priniesli na trh s úmyslom ich predať.

Blíží se Štědrý den a já běhám po nákupech, po dlouhé době jsem venku. Mám za úkol připravit štědrovečerní večeří i vyzdobit byt jako každý rok, proto to nakupování. Využívám situace a kupuji i dárek pro Páníčka. Mám šílený nápad, který by se mu mohl líbit anebo ho rozčílit. Jak ho znám, tak v první chvíli se zlobit bude, ale nakonec bude potěšen. Vše, co jsem chtěl a potřebuji, mám, tak už může přijít ten den.

Domů se mu nechtělo, bezcílně coural uličkami s vánoční výzdobou. Jedna ho dovedla na náměstí plné barevných stánků, vánoční trhy. Procházel mezi lidmi, na nabízené zboží se nepodíval. Skoro už byl mimo všechen ruch, když ucítil známou vůni. Spatřil stánek, kde nabízeli svařák a horkou medovinu. Dal si medovinu, dvojitou. Držel ji v dlaních, příjemně hřála, do srdce se to teplo nedostalo, ale alespoň něco. Loknul si horkého, moc dobrého nápoje, zavřel na chvilku oči. „Je moc dobrá, mám už druhou,“ ozvalo se mu za zády.

„Tak co chlapče? Byl jsi hodný a nezlobil?" zeptal se Mikuláš. „Ano, byl jsem hodný, pane," odpověděl jsem konsternovaně. „Tak nějak ti nevěřím. Máme totiž jiné informace." S těmi slovy mne zatlačil zpět do bytu a za ním vstoupili i ostatní. Jak se vzápětí ukázalo, anděl nebyl jeden, ale hned rovnou tři. Ten poslední zavřel dveře a už jsem byl svlékán a manipulován do hloubi obydlí.

Kouzelně nasvícený náměstí navozovalo tu správnou atmosféru, do toho se z repráků linuly vánoční písničky… takový jakože optimistický, že prej přání se maj plnit o Vánocích nebo co… Nebo tak nějak se to tam zpívá, ne? Hahaha! Takovej profláklej hit a já už si ani nevzpomenu na slova, chichi… Ale něco by se každopádně o Vánocích plnit mělo a všecko tomu, že to budou ty naše přání, nasvědčovalo, když jsme se s Dalim kolem šestý hodiny na to náměstí přihnali a hned jsme si všimli tří holek, co si před živým betlémem zkoušely vyfotit selfíčko.

Když jsme šli spát, položil se Bert na záda a ruce založil pod hlavou. Hm, trucuje. Fakt se urazil. Natáhl jsem ruku a zaškrabal ho ve chlupech na hrudníku. Nic. Jemně jsem nehtem zaškrábal na bradavku: „Zlobíš se?“ Zavrtění hlavou. „Tak co se děje?!“ Zase zavrtění hlavou a koukal do stropu. Sakra, to je vážný. Fakt je nějakej problém. Začal jsem zmatkovat. Tohle nemůže bejt obyčejný trucování kvůli kaprovi. Něco se fakt děje.

Chováme se jak zamilovaní puberťáci. Přijde mi to divné, kdyby aspoň jeden z nás byl holka, ale to ne. Přesto se mi to moc líbí, tak hodně, že jsem velmi šťastný a chce se mi strašně žít.